Bohumil Hrabal: Slavnosti sněženek (1978)

„Seděl jsem v hlubokém zadumání u otevřeného okna a neměl jsem jeden jediný důvod cokoliv dělat, na cokoliv myslit, jen jsem seděl a díval se oknem, docela ohromený a ochromený nejsoucnem.“

zdroj: kosmas.cz

Byť jsem věděla, že filmové adaptace Hrabalových knížek jsou hodně volné, stejně mě překvapilo, že Slavnosti sněženek nejsou román, ale povídková sbírka. (Kdybych si o knížkách, co čtu, dopředu víc zjišťovala, byla bych méně zbytečně překvapená, ale to je prostě moc práce.) Vzhledem k tomu, jak teď čtu knížky - výhradně po cestě do a z práce - mi to vlastně udělalo radost, protože to většinou vycházelo jako jedna na den a dobře se hledalo, kde jsem skončila.

Čtení pro mě nezačalo zrovna slibně, Polomy v lese mě docela nudily, ale hned v Hostinci U Bernarda jsem se chytila na tu typickou Hrabalovskou notu. Pan Metek je předloha mé asi nejoblíbenější scény z filmových Slavností sněženek, takže tu jsem si užila. Na zahrádce schovávalo školení salámu, které si taky pamatuju z filmu, takže to jsem si užila podobně jako předchozí. Králíčci v křídle jsem si při psaní recenze už absolutně nepamatovala, což asi řekne všechno, co je potřeba.

Při Čekání na chleba jsem dostala hlad, ale jinak to byla taková ta typická Hrabalovská změť bez pointy, které moc nemusím. Maminčiny oči jsem záměrně přeskočila po přečtění první stránky, tyhle typy povídek mě akorát emocionálně rozsekají a toho jsem měla za poslední dobu v realitě dost. Jeden Dětský den bylo jako Čekání na chleba, ale ještě trohu nudnější. Mazánkův zázrak trochu připomínalo Slunce, seno... pro pseudointelektuály a Pan Kakra byl jenom extrémně vyčerpávající.

Slavnost sněženek byla aspoň správně nechutná a bizarní, tak se mi fakt líbila. Lothar mi byla celkem nepříjemná; to jediné, na co jsem při čtení byla schopná myslet, byla Olinka, která očividně tráví život udržováním ochlastů při životě, ale je to v pořádku, protože je krásná. Leli a Hostina mi byly velmi dobře známé z filmu, ale jako samostatná povídka u mě uspěl jen Leli. Lucinku a Pavlínku jsem měla přeskočit stejně jako Maminčiny oči a Pan Iontek trochu připomínal horečnatý sen, u kterého jsem pořád nevěděla, kam to spěje, a nakonec pro změnu nevím, co si o tom myslet.

Na závěr bych řekla snad jen to, že nerada nechávám knížky nedočtené - to už musí být - a psaní této recenze mě dost nudilo. Neznalci Hrabala bych Slavnosti sněženek rozhodně nedoporučila.

„Mohu začít psát, naladit sám sebe a počkat v tichu, a tak dosáhnuv vrcholu prázdnoty, mohu se svěřit inspiraci a sledovat průtočnost vět, uškrcených v pohybu natolik, abych je stačil psát…“

„Švarná Tonka? To bych prosil, to je krasavice, to je taková nádhera, když se díváte zespoda do její koruny a svítí slunce, tak se ta koruna podobá oknu ve Svatovítském chrámu, tak přesné jsou loukotě jejích větví, tak přesně se otáčí do kruhu v jednom rytmu.“