Pramen (Prameň, 2026)

zdroj: csfd.cz

FDb. KVIFF kolem mě obvykle projde bez povšimnutí, nikdy nevím, co na něm má premiéru, a většinou se na stejně podívám až po pár letech, jestli vůbec. Ne protože bych nutně potřebovala jít proti proudu, ale protože jsem z velkých marketingových kampaní přestimulovaná a čím jsem starší, tím je to horší. Jít na Pramen v rámci Šary Vary nebyl můj nápad, ale popis filmu vzbudil můj zájem a vlastně jsem se i těšila.

Po návratu z kina musím říct, že distribuční text popisoval trochu jiný film, než jsem viděla. O nucených sterilizacích Romek za minulého režimu (a bohužel i tohoto) jsem slyšela a ačkoliv jsem si nemyslela, že jeden film může napravit všechny křivdy nebo že by měl zaujmout nějaký moralizující postoj (to je nakonec práce diváka), čekala jsem, že oběti budou ve filmu víc než jen rekvizity. Zvlášť, když byla jedna z hlavních postav Romka. Ani Agáta (Simona Boledovičová) ale bohužel nebyla víc dějový prostředek pro velmi, velmi, velmi pozvolnou transformaci hlavní postavy, což byla škoda, protože Simona Boledovičová na mě působila neuvěřitelně přirozeně a fakt mě bavila.

Středem příběhu byla vyhořelá lékařka Ingrid (Aňa Geislerová), která nucené sterilizace provádí jak na běžícím páse a ve snaze získat primariát dokonce přichází z nápady, jak kvóty sterilizovaných žen navýšit. Pak ale místo nedostane, dojde jí, že ho nedostane nikdy, a začne se kamarádit s devatenáctiletou Agátou, která byla sterilizovaná hned v dětském domově, díky čemuž se v ní konečně pohne svědomí. Ingrid byla rozhodně ten ženský antihrdina, o kterých tu pořád plácám, že jich chci víc, a byla výborně zahraná, ale přiznám se, že mi tam chyběla nějaká skutečná katarze.

Věc se má totiž tak: z hlediska tradičního vyprávění se v tom filmu moc neděje a to málo, co se dá za děj označit, je proložené dlouhými zasněnými záběry na Ingridiny řasy, mrtvé srny, snové kytky v řece (které působí, jako by je generoval chatbot)… Jinými slovy, je to čistá introspekce do Ingridiny duše a formální děj, na který je navázaná, víceméně spí až do posledních dvou minut, které mi prostě nestačily a skoro na mě působily, jako by se pro ně někdo rozhodl dodatečně.

Prim tady rozhodně hrála vizuální stránka, která mně osobně ale taky nesedla. Kromě těch pohledů na zlatavá pole a vlající vlasy ve stylu euroamerických nezávislých filmů z předchozí dekády, které víc zdržují než navozují atmosféru, jsem měla problém s tím mícháním současného a minulého. Nic na Ingridin nenaznačovalo, že žije v polovině 80. let, a ačkoliv kulisy, kterými byla obklopená, dobu nerozporovaly, atmosféru to pro mě narušilo. Při sledování mě napadlo, že to má nejspíš naznačovat, že historie není morálně zdaleka tak uzavřená, jak by měla mít, ale skoro si myslím, že tím odvádím práci za autory, protože se mi prostě nechce věřit, že to odflákli.

Abych byla fér, nemůžu říct, že mě film vyloženě nudil. Bez váhání ale přiznám, že ten jediný důvod, proč udržel mou pozornost, byl fakt, že jsem čekala, až se něco stane – např. že Agáta po zjištění, co jí pod záminkou operace kýly provedli, zapálí pár pomyslných stohů, nebo že Ingrid se ve snaze vykoupit vyrazí na válečnou stezku – a to se prostě nestalo. Film jako by hodinu a půl přidušeně dohoříval a pak bez fanfáry zhasl úplně. A to je při tom námětu a obsazení fakt škoda.

Život k sežrání (2024)

zdroj: www.ceskatelevize.cz

IMDb. Na Život k sežrání jsem během Vánoc viděla reklamu asi tak 100×, čímž se mi film trochu zajedl (tehehe) ještě předtím, než jsem ho viděla, ale pak jsem ho zahlédla na iVysílání a jelikož jsem měla mentální kapacitu právě tak na animák, řekla jsem si, proč ne. A dlouho jsem nebyla tak příjemně překvapená.

Není žádné tajemství, že mám ráda animované filmy a pro ty loutkové mám zvlášť slabost, takže už to pro mě bylo plus. Design loutek je na první pohled docela ošklivý, ale právě díky těm silným rysům byly ve tváři krásně expresivní a na konci už mi vlastně přišly i hezké. Velkou část filmu tvořila i hudba: zaprvé, protože byla hlavním prostředkem Benova sebevyjádření a zadruhé, protože jí tam bylo fakt hodně. Původně jsem si myslela, že cizojazyčné písničky byly jen použité, ale vypadá to, že vznikly pro film stejně jako zbytek, a to je super.

Ben (Hugo Kovács) byl osvěžující v tom, že nebyl vykreslený jako lůzr po všech stránkách jen, protože měl nadváhu, což byla popravdě ta hlavní věc, kterou si mě film získal. Hned za ní byla „romance“ s Klárou (Agáta Tandlerová), která Bena odmítne, ale není pro to vykreslená jako kráva nebo záporačka, naopak Ben je s ní schopný být v závěru kamarád. Přiznám se, že v atmosféře, kdy jsou ženy pořád ještě pod tlakem „nebýt nezdvořilé“ a neodmítat muže, kteří o ně projeví zájem, to byl extrémně osvěžující úhel. Zvlášť ve filmu pro dospívající.

Benovy rodiče Miriam (Tatiana Dyková) a Cyril (David Novotný) byli správně dysfunkční a hrozně se mi líbilo, jak byl rozpad v jejích vztahu vyprávěný jen v náznacích, čili přesně tak, jak se obvykle vysvětluje pubertálním dětem. Příjemně mě překvapila i postava Sofie (Eliška Křenková), kterou docela rozbili to klišé macechy (nebo moderně „té tátovy nové“). Obsazení bylo překvapivě natřískané zvučnými českými jmény, ze kterých mě zvlášť potěšily Klára Melíšková (učitelka Fialková) a Milena Steinmasslová (babička).

Závěrem už nemám co zásadního říct: Život k sežrání je (pro mě) poměrně nenápadný poklad a jsem moc ráda, že mě nakonec neobešel.

Vlny (2024)

„Vybrat si stranu v tuhle chvíli už je jednoduchý.“

zdroj: www.ceskatelevize.cz

IMDb. Vlny loni… vlastně už předloni udělaly docela vlny (tehehe), takže bylo nemožné o jejich existenci nevědět, ale v kině jsem na nich nebyla (velký poprask mě většinou odradí) a když teď konečně přistály na iVysílání, musela jsem se do nich trochu přemlouvat. Z výsledku jsem zklamaná nebyla, řemeslně je to moc hezká práce – zvlášť prolínání historických záznamů s příběhem filmu se mi hodně líbilo – ale abych řekla pravdu, za srdce mě nijak zvlášť nechytla.

Věc se má totiž tak: před a během pandemie jsem viděla snad všechny dokumenty, které ČT na iVysílání uveřejnila, takže většina témat z české historie je pro mě docela ohraná. Myslím si, že tím pádem bychom o nich měli přestat psát/točit/mluvit? Rozhodně ne, je to potřeba. Já u toho ale většinou být nemusím. Vlny měly navíc tu nevýhodu, že mi od začátku atmosférou připomínaly Pelíšky, což je zvláštní, protože tóninou byly úplně jinde (možná je to čistě tím, že je mám po Vánocích vždycky v živé paměti), ale i tak to přispělo k tomu, že když začaly hrát Čerešne, lehce se mi protočily oči.

Moje osobní asociace stranou, překvapilo mě, jak málo je ten film o pásce, která se skloňuje snad ve všech propagačních materiálech. Vyloženě mi to nevadilo, pořád fungovala jako katalyzátor událostí a došlo mi to až s křízkem po funuse, ale zmínit to musím. Taky mě překvapilo, že se příběh vyprávěl optikou Tomáše (Vojtěch Vodochodský), který k práci ČsRo i k mocenskému souboji kolem přijde doslova jak slepý k houslím. Mám tyhle zápletky o každodenních hrdinech ráda. Tomášův bratr Pavel (Ondřej Stupka) od začátku nepůsobil jako nejostřejší tužka v penále a na konci to potvrdil, ale bylo mu sedmnáct a kdoví, jak bych se v podobné situaci chovala já, takže co mu vlastně můžu vyčítat.

Zbytek obsazení je v podstatě současný československý herecký panteon a nemíním je tady vyjmenovávat všechny, ale určitě zmíním Stanislava Majera (Milan Weiner), protože kdy ho nemám potřebu zmínit, Vojtěcha Kotka (Jiří Dienstbier), protože mi přijde, že čím je starší, tím zajímavější role dostává (a je v nich pořád lepší), což je pro mě velké překvapení, ale přeju mu to. Martin Hofmann (Luboš Dobrovský) a Táňa Pauhofová (Věra Šťovíčková) naopak neustále hrají jeden typ postavy – nebo z každé postavy udělají přesně to, co hrají vždycky? – a ani tady to nebylo jinak, ale hlavně v případě Věry Šťovíčkové mě to mrzelo, protože o významných ženách české kultury se pořád nemluví tolik, kolik o mužích, a každá prošvihnutá příležitost je vyzdvihnout, byť ve fiktivní verzi, mě zamrzí.

Celkově Vlny rozhodně nejsou propadák, ale já jsem pro něj asi nebyla úplně to pravé publikum.

Pyšná princezna (2024)

zdroj: www.ceskatelevize.cz

IMDb. Pyšná princezna mě nikdy nebavila – vlastně je to jedna z mála, které o Vánocích obvykle přepínám – ale předloni mě na vánočním koncertu Filmharmonie zaujala hudba (ne ta hlavní písnička, ta je hrozná), takže když mi to přišlo pod ruku na iVysílání, pustila jsem si to. A abych řekla pravdu, docela dobře jsem se bavila.

Pyšná princezna je jeden z těch remaků, který je nutné v první řadě posuzovat podle žánru – v tomto případě animovaná pohádka pro malé děti – až poté jako adaptaci původního materiálu, jinak to zvlášť u těch, kteří mají na původní film nějakou emocionální vazbu, na plné čáře projede. A to je podle mě fakt škoda, protože jako animák to funguje skvěle. Nijak se nesnaží zastírat, že jede přesně podle schématu moderní disneyovky, ale výhod tohoto formátu využívá naplno a má pár upřímně zábavných momentů (Bijou a klenoty vs. lasička / kuna / co já vím mě zabili).

Modernizace příběhu byla jemná a docela přirozená, ale pro mě jako pro někoho, kdo nemá rád zápletky, ve kterých pánové napravují dámám hlavu (jelikož často ani tak nejsou o tom, že by se dotyčná chovala (bezdůvodně) špatně, ale o tom, že dostatečně nekonformuje společnosti, kterou pán zastupuje, ale to je tady mimo téma, protože si nepamatuju, že by zrovna tohle byl případ původní Pyšné princezny), docela zásadní, protože v této verzi Miroslav Krasomilu ani tak nenapraví, jako ji spíš vytáhne z její bubliny a pomůže jí tak, aby se narovnala sama.

Spokojená jsem byla i s obsazením: Anna Fialová (Krasomila) a Marek Lambora (Miroslav) zněli super a k animaci se hlasově hodili; Aleš Procházka (Maximus) mi udělá radost vždycky, když ho slyším (a není to, protože jsem posedlá víc jak dvacet let starou dětskou franšízou, děkuju pěkně); Jaroslava Brousková (chůva) to stejné a ze stejných důvodů; a Petr Pospíchal (král) ve spojení s animací podle mě hezky vystihl i předlohu.

Celkově není Pyšná princezna nic nového pod sluncem, ale v české tvorbě jako takové podle mě docela vyčnívá. Animace je roztomilá, hudba Ondřeje Brzobohatého si moc hezky hraje s hlavním motivem Rozvíjej se, poupátko (na rozdíl od hlavní písničky, nevím, kde se stala chyba) a celkově to byla příjemná hodina a půl.

Bod obnovy (2023)

„Zabít můžete jen člověka, ne soubor dat.“

zdroj: www.ceskatelevize.cz

IMDb. Bod obnovy jsem zaznamenala, když byl v kinech, ale protože jsem fakt špatná v chození do kina, utekl mi. Stejný případ se opakoval, když se poprvé objevil na iVysílání a já zaváhala, takže když jsem ho tam tento týden zahlédla znovu, prostě jsem si pustila (i když teď to vypadá, že jen tak nezmizí). Upřímně jsem litovala, že jsem to neudělala dávno (a ještě víc, že jsem do toho kina nešla), protože se mi film fakt líbil.

Bod obnovy propojuje dva žánry, sci-fi a klasickou detektivku, a mně šlo především o to první, což bylo dobře, protože detektivka samotná byla celkem předvídatelná. Sci-fi realita, se kterou film pracoval, byla naopak super; reálie byly efektní, ale zároveň pořád decentní, takže výborně navozovaly atmosféru, aniž by rušily nebo na sebe strhávaly pozornost. Dobrým příkladem je Emino pianino, ze kterého bylo jasně patrné, že se příběh neodehrává v současnosti, ale zároveň neměl nikdo potřebu zastavit děj expozičním dialogem (nebo hůř, monologem) o tom, proč je právě takové. Líbily se mi i panoramatické výhledy na Prahu v roce 2041, byť ten pohled na Pražského povstání a moderní prodloužení silně komunistické budovy Ministerstva vnitra, kterou jsem se „kochala“ dva roky při každé cestě z práce, mě víc pobavil než cokoliv jiného.

Film prakticky stál na hereckých výkonech Andrey Mohylové (Em Trochinowská) a Matěje Hádka (David Kurlstat) a za mě to rozhodně uhráli. Em byla dobře zvolená hlavní hrdinka, i když ta linka se zavražděným manželem podle mě nebyla potřeba. Je úplně legální dopřávat ženským postavám stejně širokou paletu motivací, jaké využívají ty mužské; mrtví nebo ohrožení manželé, rodiče nebo děti nejsou většinou nutní, jednat klidně může např. i na základě morálního přesvědčení. Andrea Mohylová je pro mě nový obličej, ale hrozně se mi líbila a doufám, že na ni narazím častěji. Matěj Hádek obecně umí, byť jeho postavy většinou nemám ráda, ale tady za mě trochu bojoval s tím, že Kurlstat byl asi nejpředvídatelnějším zvratem, a podle mě nevyhrál. Václav Neužil (Mansfeld) si v tomto ohledu podle mě nevedl o moc lépe, ale tím, že na jeho charakteru příběh nestál, mě to nijak nerušilo.

Zápletka s Institutem systému obnovy (nebo jak se jmenoval) a jeho hlavou Rohanem (Karel Dobrý) bylo elementární sci-fi o korporaci, která pod záminkou veřejně prospěšné služby sbírá na svoje servery obscénní množství osobních dat (co mi to jenom…), a udělá úplně cokoliv, aby nejen přežila, ale i profitovala. Ocenila jsem, že konec příběhu byl v tomto ohledu realistický (žádná tahle bublina bohužel nepraskne včas). Stejně tak byl realistický i konec Kurlstata, který se mi ale líbil i intelektuálně; mentálně vraždu ještě nespáchal a to, že je toho schopný… Osobně věřím, že za konkrétních okolností jsme toho schopní všichni. Každopádně to byla jedna z těch hypotetických morálních otázek, které dělají dobré sci-fi, a udělalo mi hroznou radost, že je film divákovi naservíroval.

Celkově byl Bod obnovy vizuálně velmi atraktivní a solidně vystavený příběh, který mě sice ničím vyloženě nepřekvapil, ale zároveň ani nezklamal, naopak; jsem hrozně ráda, že na české scéně něco podobného vzniklo. Pokud by někdy náhodou přišli s dvojkou, vůbec bych se nebránila; svět, který vytvořili, má v sobě materiálu až kam.

Krajina ve stínu (2020)

„Kdo jsme a kam vlastně patříme?“

zdroj: imdb.com

FDb. Krajinu ve stínu jsem zaznamenala v době, kdy šla do kin, ale jelikož se pořád chodilo s respirátory, na film podobného ražení jsem psychicky neměla sílu a tu, co jsem měla, jsem použila na Šarlatána, ale zůstala jsem na to myslet a když se objevilo v iVysílání, rozhodla jsem se, že se obrním a podívám se na to. Byla to přesně tak těžké a nepříjemné, jak jsem si myslela, že to bude, ale jsem ráda, že jsem to viděla.

Jako první bych ráda vypíchla formu; že je film černobílý jsem věděla a to samo o sobě mě tolik neuhranulo, ale ten fakt, že tam chyběla hudba, při sledování udělal víc, než jsem myslela, že to udělá, a krásně podpořil tu atmosféru stísněnosti. Neurčité záběry na krajinu jsou v tomto žánru celkem samozřejmé, ale nepřeháněli to s nimi a byly dobře načasované. Celkově mi co se týče formy vlastně vadila jenom stopáž a zpětný dabing. Co do provedení mi neseděly rvačky, působily trochu ochotnicky, ale jelikož pro mě ten film nedělala akce, nijak zvlášť mi to zážitek nezkazilo.

Hlavním tahákem byl ale samozřejmě příběh; po všech těch knížkách a filmech, které druhou světovou válku popisují tak nějak obšírně a spíš se snaží zasáhnout ta hesla o utlačovaném českém národě, zatímco mlčí o Benešových odsunech a faktu, že komunisté ještě rádi pokračovali v německé práci, vždycky ocením projekt, který spíš popisuje, jak válka vypadá pro normálního člověka, zvlášť v pohraničí. Scénář se neštítil připomenout, jaký podíl na tom všem nesl Beneš a jeho poválečné kroky (jestli bych si něco přála, tak aby se konečně přestal házet do jednoho pytle s Masarykem a Havlem, protože ačkoliv všichni byli jenom lidi a nemá smysl idealizovat nikoho z nich, Benešovo dědictví je mnohem rozporuplnější než dědictví těch dvou), že byť si chceme myslet, že jsme ta spravedlivá oběť, byli jsme a jsme schopní naprosto stejných sraček jako kdokoliv jiný a často nás od toho dělí jen příležitost a pocit beztrestnosti.

V průběhu sledování mě ale nejvíc bavilo, že byť byl film černobílý, jeho postavy rozhodně nebyly. Bylo jich ale tolik, že ne všechny dostaly stejný prostor, a některé působily spíš jako ilustrace případného lidského osudu v daných parametrech než pořádně prožitá role. Ten omezený prostor se trochu podepsal i na manželech Veberových, které jsem podle plakátu chápala jako hlavní postavy, ale při sledování jsem to tak nevnímala. Nebudu lhát, že Stanislav Majer (Karel) nebyl jeden z důvodů, proč jsem o filmu vůbec věděla, a jako obvykle nezklamal; Karel stál rozkročený na rodné hroudě mezi manželkou a sestrou neschopný se hnout, ošklivě za to zaplatil a vlastně mi ho bylo za to přizdisráčství celý film líto.

Kdo mě z obsazení ale zaujal nejvíc, byla Magdalena Borová (Marie), jejíž Marie byla většinu filmu submisivní, ale navzdory tomu oplývala neskutečnou výdrží a silou; takovou ženskou postavu, která svou sílu neprojevuje tím tradičně maskulinním způsobem, umím vždycky ocenit. (Byť kdybych tak jako ona cítila nebezpečí, měla malé dítě a tvrdohlavého manžela, který nejen že odmítá odejít do bezpečí, ale ještě na mě zvyšuje hlas ve prospěch své sestry, nezůstala bych. Vím, že tohle je jedna z těch situací, kde se mluví, dokud člověk v té situaci není, ale jsem přesvědčená, že ve chvíli, kdy přijde na svět dítě, má loajalita k němu přednost před loajalitou k partnerovi, a přes to nejede vlak, na druhou stranu nejsem věřící a nežiju v době, kdy byl rozvod tabu.)

Ostatní postavy byla typická snůška prospěchářů, hajzlíků, kteří měli štěstí s amnestií, roky týraných lidí, kteří přičichnou k moci a nemůžou se jí nabažit, a těch co sedí, čumí a myslí si, že když sami nic nedělají, tak jsou nevinní. Z nich bych vypíchla prakticky jen Martu (Barbora Poláková), jejíž největší zločin byla víra v propagandu a blbé kecy, protože tak nějak symbolizovala všechny ty ženy, co si válku šeredně odskákaly a nikdo se jich neptal, jestli kolaborovaly nebo nedostaly na výběr, plus Barbora Poláková v dramatické roli je vždycky slast. Druhým zajímavým exemplářem byl Pachl (Csongor Kassai), který zase krásně ilustroval, že i odbojáři a lidi, co přežili koncentrák, jsou pořád jenom lidi, nic víc, nic míň.

Celkově je Krajina ve stínu je podle mě působivý film, ale působí trochu nedotaženým dojmem a jsem ráda, že jsem na něj nešla do kina.

Kurz manželské touhy (2021)

zdroj: imdb.com

Kurz manželské touhy byl prakticky jediný český projekt, který mě letos zaujal (nutno ale podotknout, že vím jenom o tom, na co jsem viděla po Praze rozvěšené plakáty, což není moc) a jelikož mám předchozí dobré zkušenosti s prací Radka Bajgara, hecla jsem se dokonce do kina (a tentokrát žádný multiplex, bylo to super). Dostala jsem úplně něco jiného, než jsem čekala, ale opravdu jsem si to užila.

Film se prakticky skládá z relativně povrchních vztahových studií různých párů s důrazem na ten hlavní, kolem kterého se točí celá kriminální zápletka, a pocitově je to pro mě spíš tragikomedie než komedie (humor je značně černý a čím víc kontextu člověk má, tím méně jsou určité věci vtipné), největší jeho síla je ale podle mě ve dvou konkrétních společenských jevech, které nepřímo komentuje: zaprvé fakt, že domácí násilí nejsou vždycky modřiny a sexuální zneužívání a že ve chvíli, kdy se nejde ve vztahu hnout a neexistuje soukromí, se velmi těžko plánuje odchod, čím padá celý ten "a proč prostě neodešla" argument.

A zadruhé fakt, pojem "terapeut" je u nás prakticky neregulovaný, může si ho klidně dát i manipulativní sexistický elektrikář (nebo mimo kontext filmu třeba i expert na léčivou sílu kamenů či esenciálních olejů) a účtovat si horentní sumy za ničení něčího života, přičemž jsou jen omezené možnosti, jak ho zastavit nebo potrestat. (Tohle je trochu mimo žánr recenze, ale v naší společnosti panuje takové hloupé předsvědčení, že psycholog na pojišťovnu je pro socky a lepší servis člověk dostane, když za terapii platí, ale právě tam se lidi vystavují největšímu riziku, že narazí na někoho jako Mazel. Pojišťovny nerady platí, takže jejich kritéria pro proplácení terapie jsou poměrně dost přísná a ačkoliv ani to nezaručí, že nenarazíte na debila nebo prostě jen na někoho, kdo vám nebude sedět, zaručí to, že má ten člověk aspoň příslušné vzdělání a kurzy a netahá si to tak úplně z prdele. Bohužel psychologové na pojišťovny mají často masivní čekačky, což není schůdné pro člověka, kterému dávno došly všechny lžičky, takže často jediné, co zbývá, je pečlivě si člověka, kterému hodláme svěřit svoje největší obavy a strachy, proklepnout předem. Buďte na sebe opatrní.)

Jelikož jsem si o filmu předem ani potom moc nezjišťovala, trvalo mi ostudně dlouho, než mi došlo, že jde o volné pokračování Teorie tygra, což Mecha (Jiří Bartoška) rázem proměnilo ze zahořklého přezrálého seladona, který se nedokáže smířit s tím, že ženám už nestačí poctít je svou existencí a dovolit jim suplovat mu matku, místo toho jej nutí potlačovat "skutečnou" mužskou podstatu lovce a rozsévače (jednou z toho obracení očí v sloup nad touhle specifickou mužskou výmluvou, proč nebýt zodpovědný za svoje chování, oslepnu), na někoho s masivním traumatem života s totálním psychopatem, který má na svou zakořklost docela nárok (byť sám sobě nedělá žádné laskavosti tím, že se podle všeho to trauma ani nepokusil zpracovat a uvízl v pozici oběti, a jeho genderová rétorika je pořád stupidní).

Mazel (Vojtěch Kotek) sám byl obvyklým překvapením - z mírného, ze začátku filmu sluníčkářského terapeuta se přes tvrdého obchodníka přesunul na manipulativní hovado schopné udělat z narušených lidí maňásky a přímo i nepřímo tak někoho terorizovat čistě protože může. Trochu mě zamrzelo, že se Vojtěch Kotek nijak zvlášť neopřel do té ledově klidné manipulativní pozice, která mě zrovna u něj docela zajímala, byla tam jen vteřinu, dvě ve flashbacích, v přímé dějové linii Mazlova maska sklouzla poměrně rychle a zůstal z něj jen hysterický sráč, ale na druhou stranu to bylo nesmírně uspokojivé vyvrcholení, protože tenhle chlápek si nezaslouží vypadat dobře.

Prakticky ústřední pár Heleny (Lenka Vlasáková) a Bedřicha (Stanislav Majer) od začátku trochu smrděl, Bedřich měl celkem okamžitě podivný "vibe" (nevím, jak to vyjádřit uspokojivě česky a nechci nad tím přemýšlet), který jsem jako první přisuzovala doměnce, že hraje heterosexualitu a ve skutečnosti s Mazlem spí, ale poměrně rychle jsem byla vyvedená z omylu (naštěstí, protože být to tak, jsme tak trochu na území Šarlatána a to už bylo na "komedii" příliš) a čím déle ten film pokračoval, tím to bylo hrozivější. Byla jsem trochu na vážkách z chování Heleny, nebo spíš té bezemočnosti, se kterou ji Lenka Vlasáková hrála, ale na konci se to otočilo o 180° a její volba dávala úplný smysl, nemám výhrady.

Bedřich naprosto splňoval mou představu "něžného tyrana" a ten fakt, že celá jeho motivace se dala redukovat na "mám právo, abys mi dala" to udělal prakticky nevykoupitelné. Úplný závěr mi do toho úsudku trochu hodil vidle, protože je z něj patrné, že Bedřich sám není psychicky zdravý, což vysvětluje i fakt, že s ním Mazel manipuloval, jak potřeboval, a upřímně mě z toho takhle před titulky zamrazilo, nicméně na jeho vině to nic nemění - chce to do sebe zahleděného idiota, aby nereagoval na fakt, že má jeho partner z jeho doteku vyrážku, a skutečně bezohledné hovado, kterému není stydno o své vlastní ženě v její přítomnosti mluvit s jiným chlapem, jako by tam ani nebyla, a kritizovat ji za selhání plnit svou "manželskou povinnost", z téhle konkrétní scény mi žaludek udělal kotrmelec. Stanislav Majer podle mě předvedl super uvěřitelný výkon, v té scéně s golfem jsem měla extrémní chuť ho tou holí zmlátit a to jsem ještě nevěděla všechno, ale nakonec to není překvapení, kreténi mu jdou fantasticky. (Ráda bych tady podotkla, že jsem nebyla ani trochu úchyl, ale proti těm scénám v sauně (po mentální extrakci obrazu z konextu) jsem byla bezmocná. Jak řekl klasik, nemůžu se tomu bránit, jsem cílová skupina.)

Lucie (Šárka Vaculíková) a Igor (Ondřej Bauer) mě celou dobu trochu hnětli - ta linka s tím, že Lucie Heleně závidí tu zdánlivou dokonalost, aniž by věděla, jak to ve skutečnosti je, bylo super, ale Igor byl prvoplánový obšoust a slaboch a ten Lucčin závěř, že když ji Igor netýrá, tak je vlastně úplně v pohodě a co by ještě chtěla, být vobšoust je součást jeho přirozenosti (aby bylo jasno, nekomentuju tu část koukání po ostatních, lidi neztrácejí svou sexualitu po rozhodnutí k monogamii, a je to normální, pokud to teda nedělají tak, že antisociálně civí nebo obtěžují ostatní a ztrapňují svého partnera /ale tam jsme zase u té nechuti těhle typů převzít zodpovědnost a nevymlouvat se na testosteron/, komentuju fakt, že byl 100% připravený zahnout své ženě před nosem a neudělal to jen protože dostal košem), mě fakt dráždil a dlouho jí ke štěstí stačit nebude. Líbilo se mi ale, jak uchopili postavu instruktorky (Jana Kotrbatá) - mohla být jen to Igorovo pokušení, ale byla kompletní postavou sama za sebe, ukázala páteř a konec byl fantastický. Víc ženských postav, co drží s ženami, znají svou cenu a neskáčou na lep obšoustům Igorova či horšího ražení.

Průšovi (Josef Polášek a Eva Leinweberová) byli prakticky jen komické pozadí, ale jejich vztah se mi vlastně líbil a pokud bych si měla ze všech těch havárek tam vybrat, brala bych ten jejich. Novotná (Lucia Siposová) měla jeden z těch vtipnějších zvratů, ale docela jsem ji chápala, ačkoliv jejího bývalého (Lukáš Latinák) mi bylo líto. V podstatě nedělal nic špatně, ale narážel na ženy, které byly učené zaměňovat agresivitu s vášní (já nejsem výjimka a je fuška se to odnaučit) a ty ho prostě nedocení (ačkoliv nebudu lhát, fakt, že i on sám byl fanda Mazlovy rétoriky, je docela varování).

Stavitel (Vasil Fridrich) byl prakticky chodící karikatura sexisty a byť ten jeho obrat na konci byl docela nerealistický a v podstatě pořád problematický, v kontextu vší té hrůzy vlastně nevinně zahřál u srdce. Jeho žena (Petra Nesvačilová) měla moje sympatie do chvíle, než se ukázala jako ta, co "říká ano, ale myslí ne a zesměšní toho, co jejímu ano uvěří", která je z mého pohledu minimálně tak špatná jako ta, co "říká ne, ale myslí ano a zesměšní toho, kdo respektuje její ne, protože se málo snažil". V ten moment jsem si řekla, že si toho svého stavitele vlastně i zaslouží.

Párek kriminalistů (Jana Plodková a Radek Holub - ne, nepamatuju si, jak se jejich postavy jmenovaly, a nemůžu se dogůglit) disponoval tou typickou českou dynamikou "neudržované", komicky tvrdé profesionálky a lempla, jehož konstatní chuť jít domů a dát si pivo musí být překonána otravnou neústupností jeho kolegyně (protože muset ho přemluvit k tomu, aby dělal, za co je placený, ho z nějakého důvodu dělá českému divákovi sympatickým) a která už se mi trochu zajídá, ale Janu Plodkovou a Radka Holuba mám hrozně ráda a umím si je užít za každých okolností, plus se mi hrozně líbilo, jak skvěle do dynamiky ostatních postav v hotelu zapadli.

To nejlepší jsem si nechala nakonec a to je v tomto případě Patrika (Ivana Uhlířová). Nebudu lhát, nemám zkušenosti s lidmi s autismem a už vůbec ne s těmi na tom vysoce funkčním konci spektra - čistě z logiky toho, že je člověk narozdíl od těch na opačném konci hodně špatně pozná - ale hrozně se mi líbilo, že ačkoliv byla Patrika zcela očividně neurodivergentní, nebyla na nikoho odkázaná, nikdo s ní nejednal jako s dítětem (s výjimkou Mecha, který ale s tou arogantní shovívavostí jednal s každým a na konci mu aspoň narostla páteř) nebo se netlačil do role neurotypického rytíře na bílém koni a nikdo s ní nemanipuloval ani ve chvíli, kdy od ní něco potřeboval. Jednala sama za sebe, což je hrozně osvěžující pojetí neurodivergentního člověka, a byla mi tam zdaleka nejsympatičtější. (Pravděpodobně s tím souvisí, že mě Ivana Uhlířová uhranula před lety v divadle a od té doby na ni nedám dopustit, ale ani trochu se za tuhle předpojatost nestydím.)

Celkově jsem odcházela z kina překvapená, ale spokojená a plná podnětů k zamyšlení, což je tak všechno, co od filmů čekám. Není to pro mě na víckrát, na to je to pro mě hodně těžké téma, ale jednou to určitě stojí za to. (Kdyby ne příběhem, tak aspoň pro to obsazení a kulisy, ta vila a její okolí vypadá úplně fantasticky, hned bych tam jela na wellness... kdyby na to měla peníze.)

Vlastníci (2019)

„Já nemusím nic. Já jsem vlastník, rozumíte? Vlastník! To stačí. Ne je prostě ne, ne je důvod, ne je argument a ne je moje právo.“

zdroj: imdb.com

FDb. Vlastníci jsou jeden z těch filmů, na které jsem všude viděla nebo slyšela jen samou chválu, což mě má tendence většinou odradit, protože mi to buď zvedne očekávání tak, že je dané dílo prostě nemůže uspokojit, nebo se mi naopak zají a začne mi lézt na nervy ještě než jsem vůbec viděla trailer. Poměrnou izolací loňského roku ale sešlo z očí, sešlo z mysli a jakmile jsem to zahlédla na portálu České televize, neváhala jsem. A nelitovala.

Vlastníci byli jeden z mála filmů za poslední dobu, u kterých jsem se smála nahlas, byť jsem si zároveň uvědomovala, že se směju strašným výrokům a velmi vypjatým, nepříjemným situacím. Zároveň z toho ale bylo hodně cítit, že je to adaptované z divadelní hry a přiznám se, že mě docela mrzelo, že jsem to neviděla naživo v divadle, protože to musel být nářez. I tak mě to ale vtáhlo a po celou hodinu a půl jsem byla upřímně ráda, že mám holou prdel, což není stav, do kterého se dostávám zase tak často.

Asi nejvíc jsem prožívala manžele Zahrádkovy (Tereza Ramba a Vojtěch Kotek), jejichž situace naprosto brutálně vyeskalovala, nicméně nemůžu říct, že bych Zahrádkovou absolutně nechápala, ke konci filmu už jsem byla ve stejné tenzi jako ona. Dagmar Havlová (Horvátová) byla naprosto brilantní zákeřná drbna, Jiří Lábus (Kubát) si střihl dokonalého Bureše a Pavla Tomicová (Procházková) s Ondřejem Malým (Novák) byli působivé kombo šikovných českých ručiček. Andrej Polák (Nitranský) hrál snad jedinou postavu, které mi bylo vyloženě líto, a hrál to zoufalství velmi přesvědčivě.

Klára Melíšková (Roubíčková) by touto dobou klidně mohla číst telefonní seznam a stejně by mě bavila. Postavy Davida Novotného (Švec) začínají být trochu na jedno brdo a tak nějak se mi zajídají, ale Švec byl neskutečná postavička do jazzu, s ním mě upřímně dostal. Kryštof Hádek (Čermák) a Stanislav Majer (Čermák) si už od prvních minut filmu pilně kultivovali auru šmejdů, chyběli jim akorát ty kastroly, takže rozuzlení mě nijak nedostalo (možná až to hlazení číči Roubíčkové v titulcích, ale možná na mě letos jenom hodně brzo leze jaro), nicméně oba tak nějak morbidně bavili. (Víc k tomuto bodu nenapíšu, protože jsem si do nového roku slíbila, že nebudu úchyl... ale předchozí výroky platí.)

Bernáškovi (Jiří Černý a Maria Sawa) moc prostoru neměli, ale Jiřího Černého mám od loňska na mušce, takže jsem ho ráda opět viděla. Halka Třešňáková měla asi jen dvě scény, ale její přítomnost na obrazovce mi vždycky udělá radost a ani tentokrát to nebylo jinak.

Vlastníci jsou v jádru pořádně černá komedie (trochu mi přijde, že Češi snad už úplně ztratili schopnost točit lehké veselohry nepostavené na cynismu), ale bavila jsem se, ne že ne.

Chvilky (2018)

„Anežko, co potřebujete? Co potřebujete, abyste mohla cítit svoje potřeby?“

zdroj: imdb.com

FDb. Chvilky mě zaujaly jen, co jsem je na stránkách České televize spatřila, a v tu chvíli jsem se rozhodla, že se na ně nepodívám, protože to vypadalo těžce a na cokoliv zásadního nemám poslední dobou mentální a hlavně emocionální kapacitu. Moje intelektuální část si ale očividně odmítala nechat ujít debut (?) Beaty Parkanové, o které sice nevím vůbec nic, ale vyhledávám filmy psané a/nebo režírované ženami a zdálo se jako hrozná škoda nechat si to ujít. A jsem ráda, že jsem to neudělala.

Chvilky jsou jeden z těch filmů, ze kterých zebe u srdce. Hlavní hrdinka Anežka (Jenovéfa Boková) žije v zajetí touhy se zavděčit svým rodičům a prarodičům a byť proti tomu bezzubě a trochu pubertálně verbálně rebeluje, je v tom tak hluboko, že mimo role dcery a vnučky neví, kdo je a co chce. Tento přístup se samozřejmě promítá do jejího vztahu s muži, s nimiž tráví čas - spíš pro naplnění jejich potřeb než těch vlastních - ve snaze se jim zavděčit a nevyhnutelně je opakovaně zklamaná, protože to, co hledá (a co neumí definovat), v takových vztazích najít nemůže.

Je to jedna z těch postav - vlastně i zápletek, protože děj stojí a je vyprávěn čistě očima Anežky - které si myslím, že jsou naprosto nepochopitelné pro mužské publikum, protože jsou to právě ženy, které jsou buď záměrně nebo zvykově vedené k tomu, aby se primárně starali o blaho ostatních a až v poslední řadě o svoje vlastní a to hlavně, když dojde na rodinu. Nikdo nás neučí říkat ne - a už vůbec "ne" v rámci rodinné hierarchie - naopak je každé naše "ne" vnímané jako sobecké, bezohledné a obecně něco, z čeho je třeba vyrůst.

Anežčina absence hranic, které si v jednání se svými blízkými neumí stanovit, a vůbec celá ta scéna u psychologa pro mě byly bolestivě známé; hluboce jsem s Anežkou soucítila (snad s výjimkou té scény s muzikantem, kde jsem na ni byla vyloženě naštvaná) a skoro až zabolelo, že film končil tak otevřeně, protože jsem jí hrozně přála, aby konečně udělala krok stranou z toho začarovaného kruhu. Zvenčí to totiž vypadá jednoduše - skoro jako by si pasivní a rezignovaná Anežka pomoct nechtěla - ale není lehké učit se umět se za sebe postavit až v dospělosti a v situaci, kdy vás za to budou všichni vaši blízcí nevyhnutelně do větší či menší míry odsuzovat.

Film stál na výkonu Jenovéfy Bokové (která hrála jako o život a v mých očích byla zcela bezchybná), což dávalo všem dalším postavám a jejich představitelům scénu nebo dvě - možná snad s výjimkou Jaroslavy Pokorné (babička), která mě už podruhé tento rok hodně příjemně překvapila - aby předvedli, co umí, a musím uznat, že vybrali opravdu silné obsazení, protože většina se mi nějak vryla do paměti - za všechny Martin Finger jako naprosto dokonalý český tatík, co si nevidí do pusy a netuší, jak tím zraňuje, a Marek Geišberg jako jeden z těch chlápků, kteří se mi tak hnusí, že bych se nejradši svlíkla z kůže, jenom je vidím.

Celkově jsou pro mě Chvilky jeden z těch filmů, které můžou udělat dojem jen v případě, že mezi hlavním hrdinou a divákem existuje nějaká společná zkušenost, a ve chvíli, kdy to spojení existuje, se atmosférou a sugestivními výkony zakousne a nepustí. Za mě hodně dobrý, Beatu Parkanovou si nechám v hledáčku.

Šarlatán (2020)

„Nikdy nechtěj dělat zázraky, chlapče, to lidi neodpouští.“

zdroj: csfd.cz

FDb. Letos nevyšlo moc filmů, na které bych byla tolik zvědavá, abych na ně musela za současné situace (vlastně za jakékoliv situace) do kina, a ve chvíli, kdy jsem si přečetla o Šarlatánovi a následně si našla trailer, věděla jsem, že do toho půjdu, i kdyby to mělo být s rouškou. (A s rouškou to taky bylo.) Věděla jsem, že to nebude lehké pokoukání, ale překvapilo mě, odkud skutečná tíha toho filmu šla, a už jen za to se u mě vyšvihl nad průměr.

To výše zmíněné překvapení bylo, jak neskutečný zmetek hlavní postava byla a že to šlo z úplně jiné strany, než člověk u filmu o léčiteli čeká. O Janovi Mikoláškovi (Ivan Trojan / Josef Trojan) jsem dopředu věděla prd a neměla jsem nejmenší zájem na tom cokoliv měnit, protože se na historické a biografické filmy zásadně snažím dívat jako na fikci, takže jsem do toho šla úplně naslepo a jen jsem zírala. Jeho postava byla vystavěná brilantně, jeho chování, byť často poměrně nechutné, dávalo celkově naprostý smysl a smysl dával i ten konec - moje překvapení plynulo spíš z marného doufání než nějakého nepřirozeného zvratu. Oba Trojanové byli výborní, věřila jsem jim to všechno. (Byť Trojan starší nabarvený natmavo, aby budil dojem, že je o dvacet let mladší, nechtěně bavil; vím, proč to tak muselo být, ale nefungovalo to.)

Františka (Juraj Loj) mi bylo hrozně líto, přestože nebyl zdaleka nevinný (byť jsem hodně dlouho, ještě i při odchodu z kina, chtěla věřit, že to nejhorší neudělal). Byl to úplně typický příklad toxického manipulativního vztahu, kdy si jeden druhého uplácí dárky a drží ho ve střehu střídáním náklonnosti s výhrůžkami a druhý mu to trpí, protože "si nemůže pomoct, je takový", a manipulativní chování si vykládá jako projev svérázné náklonnosti, čímž se propadá hlouběji a hlouběji. Od začátku se dalo tušit, že to nedopadne dobře už jen z důvodu historického zařazení, ale tak nějak jsem nečekala, že to bude od začátku špatné, což mi plně došlo až u toho flashbacku na jejich první fyzický kontakt, a na konci si člověk musel klást otázku, jestli jim to za to oběma stálo.

Hodně se mi líbila Jaroslava Pokorná (Mühlbacherová) - tu střízlivost a laskavost, které se v Mühlbacherové propojovaly, zahrála krásně, byla to taková pohádková babička pro pokročilé. A hodně mě zaujal Jiří Černý (Zlatohlávek), nějak si neuvědomuju, že bych ho už někde viděla, ale teď na něj budu číhat. Obsazení bylo celkově silné, ale nikdo další nehrál proti svému typu ani nijak zvlášť nepřekvapil.

Celkově měl film hodně zajímavou a působivou atmosféru a překvapivě mi ani nevadilo, že byl vyprávěný tak trochu na přeskáčku, protože se v tom dobře orientovalo a drželo to pohromadě. Drsné záběry byly správně drsné bez grotesktní krutosti (snad jen s jedinou výjimkou toho lámání vazu holubovi, to podle mě nepřineslo žádnou hodnotnou informaci) a způsobovaly mi takové to svírání žaludku. Sem tam se objevila scéna, která mi přišla vtipná (estébákův dotaz na to, kde je ordinace, zatímco za ním je na půl obrazu obří nápis ordinace, či Mikoláškovo oplácávání stehen Ježíše Krista těsně po prvním sexu s Františkem), ale nebyla jsem sto poznat, jestli vtipná měla být nebo to byla záležitost mého mozku. Nesmálo se nás moc, takže asi to první. Hups.

Od Agnieszky Holland jsem pořádně viděla snad jen Hořící keř (ze kterého jsem zase tak na větvi nebyla) a Total Eclipse (které jsem si chtěla hrozně zopakovat, ale teď jsem zjistila, že už jsem to pár let zpátky udělala a promptně zapomněla), ale teď má rozhodně mou pozornost. Ráda bych jí taky poděkovala za nahého Juraje Loje, to od ní bylo fakt sexy.

Za mě hodně povedená záležitost a další důkaz, že druhá světová válka/komunismus se dá dělat bez patosu a viktimizace a že současný český film nejsou jen nezajímavé romantické komedie. Můžu doporučit.

Tátova volha (2018)

„Já nevím, jestli se dá láska měřit, ta buď je nebo není. Takhle jednoduchý to je.“

zdroj: imdb.com

FDb. Tátova volha byl opět film, který chtěla vidět máma, ale já mu příliš nevěnovala pozornost. Střípky mi ale uvízly v hlavě, tak jsem si ho pustila sama k psaní recenzí. Musím říct, že mě trochu zaráží, že je to vedené jako komedie, spíš to bylo docela suché drama, ve kterém si Eliška Balzerová (Eva) zase jednou zahrála naprosto vyšinutou ženskou.

Koncept filmu jako takový byl super, obě dámy mají herecké rozpětí na road movie, kde je pozornost prakticky jenom na nich, byť jsem jim tu matku s dcerou moc nežrala. Ke konci mě hodně překvapilo rozuzlení a zaskočilo to pochopení, s jakým se Tereza (Tatiana Vilhelmová) postavila k tomu, co její matka udělala. Chápu, že v prvotním šoku, sama těhotná, druhou těhuli manželovi zamlčela, ale to, co dělala potom, už bylo promyšlené, psychopatické a jsem dost nemile překvapená, že to film zahrál do autu.

Místo tohoto zvratu bych možná víc brala, aby se film víc soustředil na Terezino manželství s Petrem (Martin Myšička), to byl podle mě zajímavější úhel a Martin Myšička má zbraně na mnohem víc hereckého prostoru. Film byl doslova prošpikovaný velkými herci v malých rolích, z nichž zmíním Emílii Vášáryovou (Anna), ta je vždycky potěšením, a Ivanu Uhlířovou (Jana), tu v televizi bohužel není moc vidět. Potěšila i Jana Plodková v čurdě od pohledu totální stíhačky, film s ní v podobné roli by mohla být sranda.

Celkově popravdě moc nevím, co si o tom filmu myslet - vydržela jsem do konce a něco mě na něm zaujmout muselo, plus chování Evy ve mně rozhodně vzbudilo emoce, na druhou stranu to zase taková pecka podle mě nebyla. Umíme i lepší.

Teroristka (2019)

„Učitelky přece nestřílej lidi.“

zdroj: imdb.com

FDb. Tahle černá komedie by patrně úplně minula můj radar i přes přehršel billboardů a plakátů, kterými byla Praha doslova zaplavená, nebýt mé mámy, která to chtěla vidět. Přiznám se, že by byla pekelná škoda, kdybych na to nešla, protože po poněkud slabší první půlhodině naplněné zbytečným filosofickým světobolem se to naprosto neskutečně rozjelo. A hlavně, kdybych se obtěžovala zjistit si, že to vytvořil Radek Bajgar, kterého mám díky Teorii tygra a Neviditelným ve značné úctě, asi bych ani neváhala.

Iva Janžurová (Marie) je paní herečka, která s věkem prostě neztrácí na umu ani energii, a bylo vidět, že do té role šla naplno. Vždycky vynikala komickým talentem, který nikdy nebyl přepálený ani laciný, a neskutečnou grácií, se kterým ho dávkovala, a role Marie přesně to potřebovala, aby z toho nebyla groteska. Ten film stojí na ní a díky tomu se tak povedl.

Kriminální živel Trpělka (Pavel Liška), kterému Marie prorokovala kriminál už jako žákovi, sedl Pavlovi Liškovi jak prdel na hrnec a s Ivou Janžurovou krásně dynamicky držel krok. Jana Plodková (Kristina) jako skeptická Mariina dcera potěšila, stejně tak Eva Holubová (Eva) jako Mariin radikálnější, lidovější protějšek, který by už seděl nebýt smrtelné nemoci. Tatiana Vilhelmová (Helena) mě poslední dobou moc nebaví, ale ta zkorumpovaná dylina jí šla s krásně nenuceným humorem, potěšila mě.

Nejvíc ale smekám Martinovi Hofmannovi (Mach). Za ty roky, co ho vídám v televizi, už samozřejmě vím, že umí hrát, přesto mi ho ale ta všeobecná popularita, do které ho katapultoval MOST! (který považuju za velký omyl České televize), trošku zajedla. Tady si pro mě ale dokonale vylepšil reputaci. Ta role přežrané ryby v malém rybníčku, která svou nenasytností dusí všechny kolem sebe, mu šla naprosto skvěle, úplně mu čišela z očí z očí a gest. V těch skvěle vybraných oblecích i přes sošnost Martina Hofmanna vypadal Mach jak lejno nastříkaný na zlato, které ale stejně všichni pořád cítí. Od chvíle, kdy Marie na Macha v jeho vile namíří a jemu dojde, že to myslí vážně, to byl naprostý herecký koncert na obou stranách, prostě 1*.

Celkově je Teroristka jedna z těch komedií, jejichž námět je až krutě reálný a vlastně není absolutně k smíchu, ale které jsou tak dobře napsané a dokonale zahrané, že u nich řvete smíchem od chvíle, kdy Marie poprvé drží revolver, až do konce (který, pravda, byl trochu "Harry, jdu do baráku!", ale vyloženě na škodu to nebylo a tónu filmu to sedlo).

Podle mě skvělá, na naše končiny docela jedinečná záležitost.

Spiklenci slasti (1996)

zdroj: imdb.com

FDb. Nechme to na Švankmajerovi, aby mezi odborné poradce v titulkách zahrnul Sachera-Masocha, de Sadea, Freuda a další. Přiznám se, že jsem od Šílení žádného dalšího Švankmajera neviděla a dost jsem si ho užila. Na to, že ten film neměl žádné dialogy a spoléhal se jenom na vizuál, mě překvapivě dostal.

Fetiše hlavních postav byly nádherně šáhnuté. Komisař (Pavel Nový) měl pravděpodobně nejpochopitelnější úchylku a bylo vlastně docela smutné, že ji neuměl sdílet s partnerkou. Jeho žena hlasatelka (Anna Wetlinská) měla neskutečně úchylnou, fuj. Nesnáším ryby a z toho závěru v televizi se mi fakt zvedal žaludek. Trafikant (Jiří Lábus) měl body za vynalézavost a přímočarost. Z listonošky (Barbora Hrzánová) mě trochu lechtal žaludek.

Pivoňka (Petr Meissel) a Loubalová (Gabriela Wilhelmová) byli překvapivě propojení, vůbec jsem ten konec nečekala, ale konec byl super (byť mě z něho trochu bolel mozek). A ta židle se třemi svícemi se mi bude vracet ve snech, z nějakého důvodu to byl hrozně silný vizuál.

Takže celkově hodně zajímavý film, náročný na pozornost, ale vyplatí se vydržet do konce. A hudba byla skvělá.

Ovoce stromů rajských jíme (1969)

zdroj: imdb.com

FDb. Povzbuzená úspěchem Sedmikrásek jsem se vrhla na další film na seznamu, ale tentokrát jsem tak nadšená nebyla. Rozhodla jsem se tady o tom zmínit, protože bych lhala, kdybych tvrdila, že viuálně to opět nebyla pecka, ale dál mě to neoslovilo.

Možná byl ten symbolismus příliš těžký, možná jsem tomu nevěnovala tolik času, kolik jsem měla, ale ničeho krom mého estetického cítění se to nedotklo. Z obsazení mě zaujal jenom Jan Schmid (Robert), Jitka Nováková (Eva) a Karel Novák (Josef) se tak nějak minuli účinkem.

Jsem v pokušení dát tomu ještě někdy šanci, ale uvidíme.

Sedmikrásky (1966)

“Budeme hodné a šťastné.”

zdroj: csfd.cz

FDb. Upřímně jsem nečekala, že se mi Sedmikrásky budou tolik líbit. Předtím jsem si Věru Chytilovou ztotožňovala jen s Hrou o jablko, kterou jsem viděla dvakrát a stále úplně nevím, co si o tom myslet (až do psaní tohoto postu jsem netušila, že vrchol českého filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag je taky její práce), takže jsem trochu vstupovala do neznámých vod. Když jsem na začátku viděla ten těžký symbolismus, měla jsem trochu strach, ale zůstala jsem na to uhranutě zírat.

Výše zmíněná symbolika chce ještě pár shlédnutí, abych řekla pravdu, ale vizuálně to byla jedna z nejlepších věcí, co jsem zatím viděla. Od kostýmů přes kameru po kulisy to prostě fungovalo a úplně to diváka vtáhlo do reality. Jitka Cerhová (Marie I) a Ivana Karbanová (Marie II) nijak herecky neuhranuly, ale ani neměly, stačilo, že tam esteticky zapadly.

Zkrátka a dobře nechápu, proč to fungovalo, ale fungovalo to a má to v mém srdci vřelé místo.

Hastrman (2018)

„Zvíře v člověku - člověk ve zvířeti.“

zdroj: imdb.com

FDb. Hastrman je jeden z mála případů, kdy je film o dost lepší než knížka. Přesně, jak jsem doufala, zpracovali hlavně tu historickou část románu a vynechali ta ekologická kázání a celkově tu průseroidní moderní část. Příroda a vůbec kulisy byly super, obsazení nepočetné a skvěle vybrané hlavně tam, kde na tom záleželo, a celkově to podle mě tomu zapomenutému českému strašidlu neudělalo ostudu.

Prakticky jediné, k čemu jsem měla výhrady, bylo to znásilnění - zaprvé ho podle mě dost utlumili, tady si Katynka (Simona Zmrzlá) to dostaveníčko rozmyslela až ve chvíli, kdy pochopila, že de Caus (Karel Dobrý) není člověk, zatímco v knize k němu ani nesvolí, de Caus ji nechutně podvede. A za druhé by to fungovalo o dost líp, kdyby se rozkroky obou aktérů nemíjely přibližně o metr. Efekty a kamera byla super, ale důvěryhodně to nepůsobilo.

Výše zmíněný Karel Dobrý byl skvělá volba, úžasně zahrál ten rozpor mezi baronovou lidskou a monstrózní části a díky tomu měl film gradaci i rámec. Stálo to na něm a on se s tím skvěle vypořádal. Plus dodal té postavě tolik potřebný šarm. Simona Zmrzlá byla fajn (a vzhledem k závěru filmu má herečka trefné příjmení), ale Katynka ani tady nebyla víc než rekvizitou, takže těžko docenit. Farář (Jan Kolařík) byl jak víno, jeho konflikty s baronem měly stejně jako v knížce grády a herci měli výbornou chemii.

Jiří Lábus (Francl) byl výborný, David Novotný (Kolář) ve snesitelném množství a Jiří Maryško (Voves) úžasně na přesdržku. Moje nenáviděná moderní část se prakticky scvrkla jen na dvouminutový záběr, což bohatě stačilo - jenom se modlím, aby netočili dvojku.

Prostě dobrý film a skvělá adaptace.

Nuda v Brně (2003)

„No a to je tak v kostce všechno, co se stalo dnes v noci v Brně.“

zdroj: imdb.com

FDb. Mám ten pocit, že jsem Nudu v Brně viděla kdysi hodně dávno a vůbec mě nebavila. Tuhle mi to ale nedalo a protože je to takový kult, dala jsem tomu ještě jednou šanci. Vůbec nechápu, jak se mi to tehdy mohlo nelíbit, tentokrát jsem se u toho smála jak pominutá. Některé hlášky ("Ty Oli, bacha, je dost labilní. To je evidentní tady z toho š ve slově soulož, má úplně jinej sklon.") mi budou v hlavě viset ještě hodně dlouho.

Každá ta postavička, která se tam objevila, byla úplně úžasná. Olinka (Kateřina Holánová), která neváhá pro sex nechat skočit matku z okna, a její Standa (Jan Budař), který by rád počítal s tím, že jsme přátelé, hráli totální prim. Jaruna (Ivana Uhlířová), co má smůlu na kretény, a její kretén Ríša (Marek Daniel) s trubkou od vysavače byli hned za tím.

Miroslav Donutil (Mirek) předváděl neuvěřitelnou jazykovou výbavu, Pavla Tomicová (PhDr. Vlasta Kulková) byla opět neukojená, ale tentokrát za dámu a sedlo jí to. Pavel Liška (Jan Beďura) má neskutečný repertoár imbecilů a tenhle je asi jeden z mých nejoblíbenějších. Simona Babčáková (Simona B.) pronesla onu mou památnou hlášku a to bylo všechno, ale i tak okamžitá legenda. Richard Krajčo mě jako vypravěč potěšil, měl úžasně suchý, až chvílemi přezíravý tón a byl úžasně nevzrušen tím, co vypráví.

Prostě Nuda v Brně kvalitka, ke které se budu vracet.

Prezident Blaník (2018)

„Tonda, Tonda, Tonda, Tonda to dá!“

zdroj: imdb.com

CSFd. Jelikož už víc než rok a půl ujíždím na fenoménu jménem Kancelář Blaník, nemohla jsem si nechat ujít Prezident Blaník. Překvapilo mě, jak populární a profláklý ten seriál zjevně je, protože jsem po dlouhé době seděla v narvaném kině a pokud vím, fronty neopadají. Celkově si přijde na své každý fanoušek seriálu, zůstalo to věrné předloze, hlášky byly neskutečné, vycucali naprosto všechno, co se kolem voleb dělo... Jen z toho bylo nakonec člověku těžko, protože když se nad tím zamyslím, vtipné to vlastně není vůbec.

Marek Daniel (Tonda Blaník) šel do svého oblíbeného tandemu Tondy Blaníka a Václava Havla. Oboje je osvědčené už z Kanceláře Blaník (viz Štědrý sen a Svatý Blaník), takže já byla spokojená. Dějová linie Lenky (Halka Třešňáková) se většinu času zdála navíc, ale nakonec se to vyplatilo jako úžasný running joke. Žížala (Michal Dalecký) opět pořádně dostával, ale trochu si za to mohl sám. (A až teprve na plátně jsem si všimla, že je Michal Dalecký fakt hezkej chlap.)

Nejlepší částí filmu - kromě detailně vysledované a oglosované situace - byly ty záběry, ze kterých bylo patrné, že jediní, kdo vědí, o co jde, jsou herci a štáb, všichni ostatní nemají tušení. Kudos ale těm, co do toho šli na svůj vlastní účet, viz Lenčin bývalý manžel Ivan Bartoš nebo Miroslav Kalousek, to byly výborné vtipy. Mým osobním favoritem bylo pokrytí kauzy Klus vs. Krajčo, to byla trefa do černého. No a nesmím zapomenout na Pražskou kavárnu, to byla lahůdka. Pravděpodobně jsem jako úplně všichni zvědavá na ten alternativní konec - opravdu by mě zajímalo, jak by film dopadl, kdyby vyhrál Drahoš - a trochu doufám, že to jednou pustí ven.

Celkově si myslím, že je to hodně povedená záležitost, která celou problematiku vyždímala do posledního novinového titulku. Doporučuji se na to ale podívat, dokud jsou detaily voleb v živé paměti - stejně jako už nefungují starší epizody Kanceláře Blaník, nebude za pár let fungovat ani toto.

Teorie tygra (2016)

„Chlapi vůbec netuší, proč jsou na světě, a my jsme tu od toho, abychom jim to vysvětlily.“

zdroj: imdb.com

FDb. Teorii tygra mám doma na DVD už půl roku, ale konečně jsem se na to podívala až teď. Opakovaně mi to bylo doporučováno jako výborný film a byť to není úplně něco, k čemu bych se vracela, musím říct, že se mi to líbilo. Zápletka byla neohraná a docela drsná, musím říct, ale ta hořká komedie v tom fungovala. Někdy je to prostě o tom, že člověku rupnou nervy a v první chvíli tu situaci ještě zhorší, než konečně pochopí, co musí skutečně udělat.

Eliška Balzerová (Olga) a Iva Janžurová (babička) hrály přesně ten typ žen, které nechápu. Co z toho chlapa měly, když potlačovaly jeho osobnost? A pokud se jim jeho osobnost nelíbila, proč s ním vůbec v první řadě byly? Otevírala se mi z toho kudla v kapse. Do extrému to ovšem vyhnala Olina (Tatiana Vilhelmová), která naštěstí nakonec dostala rozum a uvědomila si, co je důležité. Babi už v těch letech nikdo o ničem nepřesvědčí, ta dožije ve své pravdě, ale Olgy mi bylo líto - za zenitem rozhodně ještě není a takhle dožije stejně osaměle jako její matka. Ani Alena (Pavla Beretová), jediná normální z ženských postav, se nevyhnula kontroverznímu rozhodnutí, při kterém se ukázalo, jako to má Pepa (Jakub Kohák) v hlavě srovnaný.

Co se týče Jana (Jiří Bartoška), toho se přesně týká to se džbánem a uchem. Nezvládla bych žít jako on, ale myslím si, že za ty roky potřebuje prostor rozhodovat se za sebe podle potřeby. Erik (Jiří Havelka) se pustil do odvážného boje - zvlášť s tím, jak vypadala Olinina rodina a i jeho vlastní, ale dopadlo to podle mě dobře. Pepu jsem chválila dřív - nadsamci se jeho rozhodnutí můžou ušklíbat, ale já věřím tomu, že být šťastný je volba, pro kterou člověk občas musí překročit vlastní stín, a z toho důvodu Pepu obdivuju. Potěšilo cameo Jana Novotného, Zuzany Slavíkové a Kláry Melíškové.

Jak jsem psala výš - není to asi film, který bych si pouštěla častěji, ale líbilo se mi téma, bylo skvěle zpracované a mysím, že to bylo k zamyšlení pro všechny generace.

Monstrum (2017)

„Za každýho režimu je lepší dělat, než sedět na zadku a snít o tom co bych mohl kdybych mohl.“

zdroj: imdb.com

FDb. Monstrum mě zaujalo na portálu České televize. Mám ráda tyhle nové televizní historické kousky - myslím, že scénáristicky, kostýmově i herecky odvádějí skvělou práci. Netuším, jak moc jsou historicky přesné a ani po tom nepátrám, fikce obvykle dělá příběh lepším.

Jana Novotného (Otakar Švec) mám ráda - vyrůstala jsem na něm jako na Brighellovi a přiznám se, že pro mě má obrovské kouzlo. Tahle poloha ztrápeného člověka, který se neuměl řídit svou vlastní radou, mu šla moc dobře. Zuzana Stivínová (Vlasta Švecová) mě naposledy uhranula v Pustině a tady byla zase super. Hrozně mě mrzelo, že byla Vlasta raněná natolik, že si vzala život, to mi fakt zlomilo srdce. Pavel Soukup (Martin Kraus) tím tak nějak proplul a vlastně ani nevím, co si o něm myslet.

Patricie Solaříková (Jitka) mi přišla lehce přehrávající, ale u té pipiny Jitky to možná vlastně bylo záměrné. Petra Nesvačilová (Klára) na mě byla příšerně křečovitá a ani její postava mi nebyla sympatická. Vladimír Polívka (Jirka Hušek) mě docela zaujal a Miroslav Etzler (Jan Lauda) překvapivě tentokrát nehrál hajzlíka.

Jak jsem psala výš, líbilo se mi to. Mám ráda lidská dramata na pozadí historických události a jako příběh jednoho lidského trápení to bylo skvělé.