Pramen (Prameň, 2026)

zdroj: csfd.cz

FDb. KVIFF kolem mě obvykle projde bez povšimnutí, nikdy nevím, co na něm má premiéru, a většinou se na stejně podívám až po pár letech, jestli vůbec. Ne protože bych nutně potřebovala jít proti proudu, ale protože jsem z velkých marketingových kampaní přestimulovaná a čím jsem starší, tím je to horší. Jít na Pramen v rámci Šary Vary nebyl můj nápad, ale popis filmu vzbudil můj zájem a vlastně jsem se i těšila.

Po návratu z kina musím říct, že distribuční text popisoval trochu jiný film, než jsem viděla. O nucených sterilizacích Romek za minulého režimu (a bohužel i tohoto) jsem slyšela a ačkoliv jsem si nemyslela, že jeden film může napravit všechny křivdy nebo že by měl zaujmout nějaký moralizující postoj (to je nakonec práce diváka), čekala jsem, že oběti budou ve filmu víc než jen rekvizity. Zvlášť, když byla jedna z hlavních postav Romka. Ani Agáta (Simona Boledovičová) ale bohužel nebyla víc dějový prostředek pro velmi, velmi, velmi pozvolnou transformaci hlavní postavy, což byla škoda, protože Simona Boledovičová na mě působila neuvěřitelně přirozeně a fakt mě bavila.

Středem příběhu byla vyhořelá lékařka Ingrid (Aňa Geislerová), která nucené sterilizace provádí jak na běžícím páse a ve snaze získat primariát dokonce přichází z nápady, jak kvóty sterilizovaných žen navýšit. Pak ale místo nedostane, dojde jí, že ho nedostane nikdy, a začne se kamarádit s devatenáctiletou Agátou, která byla sterilizovaná hned v dětském domově, díky čemuž se v ní konečně pohne svědomí. Ingrid byla rozhodně ten ženský antihrdina, o kterých tu pořád plácám, že jich chci víc, a byla výborně zahraná, ale přiznám se, že mi tam chyběla nějaká skutečná katarze.

Věc se má totiž tak: z hlediska tradičního vyprávění se v tom filmu moc neděje a to málo, co se dá za děj označit, je proložené dlouhými zasněnými záběry na Ingridiny řasy, mrtvé srny, snové kytky v řece (které působí, jako by je generoval chatbot)… Jinými slovy, je to čistá introspekce do Ingridiny duše a formální děj, na který je navázaná, víceméně spí až do posledních dvou minut, které mi prostě nestačily a skoro na mě působily, jako by se pro ně někdo rozhodl dodatečně.

Prim tady rozhodně hrála vizuální stránka, která mně osobně ale taky nesedla. Kromě těch pohledů na zlatavá pole a vlající vlasy ve stylu euroamerických nezávislých filmů z předchozí dekády, které víc zdržují než navozují atmosféru, jsem měla problém s tím mícháním současného a minulého. Nic na Ingridin nenaznačovalo, že žije v polovině 80. let, a ačkoliv kulisy, kterými byla obklopená, dobu nerozporovaly, atmosféru to pro mě narušilo. Při sledování mě napadlo, že to má nejspíš naznačovat, že historie není morálně zdaleka tak uzavřená, jak by měla mít, ale skoro si myslím, že tím odvádím práci za autory, protože se mi prostě nechce věřit, že to odflákli.

Abych byla fér, nemůžu říct, že mě film vyloženě nudil. Bez váhání ale přiznám, že ten jediný důvod, proč udržel mou pozornost, byl fakt, že jsem čekala, až se něco stane – např. že Agáta po zjištění, co jí pod záminkou operace kýly provedli, zapálí pár pomyslných stohů, nebo že Ingrid se ve snaze vykoupit vyrazí na válečnou stezku – a to se prostě nestalo. Film jako by hodinu a půl přidušeně dohoříval a pak bez fanfáry zhasl úplně. A to je při tom námětu a obsazení fakt škoda.

Iron Lung (2026)

“Not everyone gets to be saved.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Iron Lung mi přistálo na hledáčku prakticky jen díky tomu, že je to snad nejčastější crossover s Project Hail Mary, a Simon/Ryland Grace tag má na AO3 momentálně o tisíc povídek víc než Ryland Grace/Rocky, což je překvapivě hodně. Myslím, že oblíbenost tohoto konkrétního crossoveru mě trochu svedla na scestí ohledně očekávání od Iron Lung. Jasně, věděla jsem, že je to horor, ale víc jsem si o tom nezjišťovala a to byla nejspíš chyba.

Nebylo to totiž nic víc, než horor o příšeře. Konkrétní příběh, tedy Simonova (Mark Fischbach) snaha splnit misi, která mu byla vnucená, a získat zpátky svobodu, je podložená nějakou širší mytologií o tom, v jakém světě žije a proč to vůbec lidstvo dělá, ale ta je na můj vkus moc stručná a neurčitá. Ději to stačilo, ale mně ne, čistě protože mi přišla zajímavější než většina dění uvnitř ponorky.

Taky se přiznám, že jsem konec tak úplně nepochopila. Přestože jsem film sledovala pozorně, pěkně ve tmě a bez jakéhokoliv rozptylování, ten údajný „strom“ mi unikl a myslela jsem, že ponorka explodovala tlakem, plus mi vůbec nepřijde jasné, že to příšeru zabilo vzhledem k faktu, že tou dobou zlikvidovala už několik ponorek a očividně byla v pohodě. Tohle podle mě mohlo být udělané trochu jasněji anebo taky vůbec, protože na úplném konci to prakticky nic nezměnilo.

Taky jsem nepochopila, že Ava (Caroline Rose Kaplan) na konci taky zemřela, což je moje natvrdlost, protože když jsem se teď na tu část šla podívat znovu, je naprosto jasné, co se stalo. Při sledování mi ale vůbec nedošlo, že skutečně šla v ponorce dolů, její slib mi zněl jako taková ta řečnická hyperbola a nikde tam nebyl představený žádný způsob, jak může jedna ponorka s přivařenými východy pomoct druhé, když ani nemá pořádné zachytávací zařízení (proto musel Simon vrážet to věcí, aby odebral vzorek), myslela jsem, že se ho pokusí vytáhnout z té stanice a že jí zatnuli tipec nadřízení, kterým se protivila, když Simonovi vůbec slíbila záchranu.

Jinými slovy, ačkoliv jsem se poctivě věnovala filmu, víc jak dvouhodinová stopáž, víceméně monotónní vizuály a – jak už jsem zmiňovala výš s tou mytologií – nedostatečný „worldbuilding“ komplikovaný faktem, že Simon halucinuje a divákovi tak není jasné, čemu má věřit, prostě snížily práh mé pozornosti natolik, že si můj mozek začal dosazovat (aspoň pro mě) logičtější závěry.

Kolem a kolem není Iron Lung špatný kosmický horor, ale ten „hopepunk“ je tam na rozdíl od Project Hail Mary prakticky jen naznačený a přestože proti filmům, které doslova a do písmene stojí na výkonu jednoho herce, nic nemám (viz zmiňovaný Project Hail Mary nebo třeba Locke), tady jsem prostě potřebovala trochu víc. Ale možná je to tím, že nejsem fanda Markipliera (Marka Fischbacha). Kdybych byla, nejspíš bych si to užila víc.

Challengers (2024)

“That’s your problem. You always think you’ve won before the match is over.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Challengers je jedním z těch filmů, o jejichž existenci jsem sice věděla, ale nevšímala jsem si ho, protože sport mě nezajímá. Pak jsem ale (kde jinde než) na Tumblru viděla nějaké gifsety a došlo mi, že to nejspíš nebude zase tak moc o tenisu. Nepletla jsem se. (I když něco jsem si přece jen načíst musela, abych pochopila konec.)

Na první pohled se zdá, že film je o vztahu Tashi (Zendaya), Patricka (Josh O'Connor) a Arta (Mike Faist), ale pro mě byl hlavně o Tashi a o její celoživotní lásce k tenisu, kterou může naplnit prakticky jen přes Arta a Patricka. Není to tak, že by pánové nebyli zajímaví nebo skvěle zahraní, ale jejich trajektorie mi přišla poměrně přímočará, oproti tomu Tashi mě držela v napětí až do konce. (Musím ale vypíchnout Joshe O'Connora, po jehoo roli v The Crown to byl šok pro systém, ale umí.)

Obecně nemám moc ráda nechronologické vyprávění, ale tady ty skoky byly udělané tak přehledně, že to fungovalo. Navíc to byl jeden z těch příběhů, který potřeboval gradovat několikrát, a k tomu byly flashbacky ideální. Vypíchnout musím i vysoce sugestivní hudbu, kterou dělali Trent Reznor a Atticus Ross, a bylo to cítit v tom nejlepším slova smyslu.

Shrnuto a podtrženo, Challengers jsou jedním z těch filmů, který víc o prožívání než o ději (ne protože by tam ten děj nebyl, ale protože je mnohem důležitější, jak na něj postavy reagují), a je lepší se na něj dívat než číst a psát recenze. Jsem fakt ráda, že jsem se na něj nakonec podívala.

Power Ballad (2026)

“Women aren’t lonely anymore like satellites. We’re not space hardware. And we’re not interested in falling in love either. [What are you interested in?] Revenge.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Na Power Ballad bych sama od sebe asi nešla, ale dostala jsem příležitost vidět to zadarmo, tak jsem si řekla, proč ne. Byla jsem velmi příjemně překvapená, a to jak konkrétní zápletkou (z popisu na CSFD jsem čekala spíš Music and Lyrics), tak faktem, že tentokrát mi „stunt casting“ nijak zvlášť nevadil.

Ačkoliv fakt, že je Paul Rudd (Rick Power) jeden z nejdéle vládnoucích internetových sexymanů, se mnou nic nedělá, herecky proti němu nic nemám a tady mě dokonce bavil, v těch emocionálních polohách byl super. Možná pro mě fungoval ale především díky faktu, že Nick Jonas (Danny Wilson) byl víceméně bez emocí i ve scénách, kde se pral, nebo měl být rozpolcený. Jak jsem psala výš, nijak zvlášť mi to nevadilo, protože na tuhle postavu to stačilo – skutečné emoce byly u Ricka – ale zároveň si myslím, že s talentovaným hercem mohla být ještě o chlup lepší.

Hodně příjemně mě překvapilo, jak John Carney a Peter McDonald psali ženy. Rickova manželka Rachel (Marcella Plunkett) byla milující, ale zároveň se z Ricka nepokadila, zatímco Aja (Beth Fallon) byla typický puberťák, ale nedělalo to z ní záporáka. Proběhla tam roztržka, kde se víceméně dalo chápat všechny strany, a skončila co jsme si, to jsme si, místo nějakých přepálených gest, kde se všichni vyjadřují jako po pěti letech studia psychologie. Celkově jsem z té rodiny cítila velkou lásku a možná díky tomu ten film tak fungoval.

Moje nejoblíbenější postava byla předvídatelně Sandy (Peter McDonald) a hodně mě zaujala Havana Rose Liu (Marcia). Co se týče hudby, která byla pro film docela zásadní, přiznám se, že jsem si trochu víc užila cover verze. Klíčová písnička How To Write A Song Without You se mi zase tolik nelíbila, ale i tak mi zůstala celý další den zaseklá v hlavě, takže něco na ní bude. Z těch originálních mě nejvíc bavila Finishing Line (byť ta scéna byla trochu přitažená za vlasy; nikdo na svatbě v tak pokročilou a podroušenou hodinu neodejde z parketu, jenom protože nezná jednu písničku).

Celkově je Power Ballad překvapivě příjemný a vtipný film o vztahu umělce k jeho umění a životních prioritách, který můžu doporučit dál.

The Fall Guy (2024)

“There's a reason you don't see the thumbs-down stunt guy.”

zdroj: imdb.com

IMDb. The Fall Guy by kolem mě bez povšimnutí prošel nebýt kamarádky, která má po Project Hail Mary goslingovskou éru, a chtěla nějak odčinit to Sharknado 5: Global Swarming, které mi pustila předtím (a na které psát recenzi nebudu, poněvadž jsem slabá). To se nicméně povedlo, The Fall Guy je po dlouhé době romcom, u které jsem se fakt zasmála, a dokonce jsem si ani (hned) nevšimla té masivní stopáže.

Jako každá romcom to stálo hlavně na hlavních dvou milencích, v tomto případě Coltovi (Ryan Gosling) a Jody (Emily Blunt), kteří na mě fakt fungovali. Ryan Gosling a Emily Blunt jsou nejen fantastičtí herci, ale mají i skvělou chemii, skutečně jsem jim věřila, že se mají rádi, a konec mě zahrál u srdce. Další hvězdou pro mě byla Gail (Hannah Waddingham), dokonale expresivní, v rámci příběhu ideálně nebezpečná, a ještě ke všemu rajcovní. Dál mě bavil Dan (Winston Duke), který byl sice typický nejlepší kamarád hlavního hrdiny, ale na jeho metalické tepláky budu myslet ještě dlouho. Čestná zmínka samozřejmě patří Jean-Claudeovi, je to můj idol (zvlášť potom, co jsem se dozvěděla, že ho hrály dvě fenky).

Co se týče zápletky, žádný dějový zvrat mi zrak vyloženě nevytřel, ale film mě bavil tak, že jsem příliš nepřemýšlela, kam se ubírá, a prostě se jen bavila, což je podle mě přesně, proč vznikl. Taky se mi moc líbilo, že v titulcích ukázali skutečné kaskadéry, kteří na filmu pracovali, i že jednu rolí hrál Justin Eaton (Henry), který je podle Wiki skutečný dublér Ryana Goslinga. A nesmím zapomenout pochválit ani soundtrack, konkrétně I Was Made for Lovin’ You od Yungbluda, výborný cover.

The Fall Guy není film, na který dává smysl psát filozofické traktáty, ale je to poctivá akční zábava s milou, příjemně dospělou milostnou linkou, a na oddech je to pecka.

The Devil Wears Prada 2 (2026)

“May the bridges I burn light my way.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Popravdě nevím, co je zmatenější, jestli moje naivní kecy v recenzi na původní film nebo tohle pokračování. Faktem je, že nakolik jsem ten film tehdy vychválila, za těch šestnáct let, které od té doby uplynuly, jsem ho znovu pořádně neviděla, a na dvojku by mě samotnou do kina jít nenapadlo. V očekávání nejhoršího jsem se schválně na původní film znovu nepodívala, abych dala dvojce šanci, a asi se to vyplatilo, protože to rozhodně bylo lepší, než jsem čekala. Ne vyloženě dobré, ale lepší.

Hlavní problém tohoto filmu je v tom, že vlastně neví, co chce být. První část je prakticky obšlehlá jednička a tím pádem poměrně nudná, druhá se snaží dělat nějaký sociální komentář na téma pozdního kapitalismu a zániku tradičních médií, ale celé se to tak nějak ztrácí v těch bizarních machinacích hodných Disney filmu pro puberťáky, které tam Andy (Anne Hathaway) předvádí. Nijak se to nevyjadřuje k rychlé módě, toxičnosti celého průmyslu, které je Anna Wintour Miranda Priestly jasným symptomem, v podstatě to neříká vůbec nic, což by bylo ok – nakonec nikdo, kdo viděl tu marketingovou kampaň s Annou Wintour, nemohl čekat, že ten film skutečně bude mít nějaké poselství – kdyby si to film ovšem přiznal a o to zrcadlo realitě se poněkud nešikovně a většinou i nemístně nesnažil opakovaně nastavovat.

Zatímco u prvního filmu mě z postav nejvíc rozčiloval Andyin přítel a kamarádi, tady jsem měla největší problém s Andy (Anne Hathaway) samotnou. Scénář nám od začátku vnucuje, jak fantastická novinářka s dvacetiletou praxí je, ale my se celé dvě hodiny díváme na někoho, kdo se chová stejně naivně a nezkušeně jako v prvním filmu. Na začátku jsem si říkala dobře, já mám taky tendence občas zapadávat do toho vystresovaného pubertálního fakana v kontaktu s některými členy rodiny, ty obranné staré vzorce chování není lehké rozbít, ale tohle bylo přes míru a chvílemi se těžko věřilo, že je Andy skutečně tak inteligentní, jak nám film podsunuje. Problém jsem měla i s tou love story, která postrádala chemii a kdyby ji vystřihli, nic by se nestalo. (A film by měl konečně normální stopáž.)

Miranda (Meryl Streep) a Emily (Emily Blunt) byly naopak přesně, v co jsem doufala. Miranda se dostala na vrchol, protože je psychopat, a já jsem moc ráda, že ji nenechali vyměknout. Měla sice asi tři překvapivě zranitelné momenty, které mohly mít větší sílu, kdyby nechali jen jeden z nich, ideálně ten s Andy v autě, ale chápu, že tam byly, aby si Meryl Streep skutečně zahrála, a respektuju to. Emily stejně jako Andy poněkud zamrzla v minulosti, ale u ní to spíš připomíná trauma z časů strávených s Mirandou než špatný scénář, a dávalo mi to smysl. S usmířením obou Emily v závěru jsem si ve filmu úplně neuměla poradit, ale zpětně mi došlo, jak smutný Emilyin příběh je a že Andy ve skutečnosti potřebuje v životě někoho tak pragmatického, jako je ona, takže to beru.

Nigela (Stanley Tucci) jsem si opět neuvěřitelně užila, všechny jeho scény s Andy byly super a ta závěrečná mě upřímně dojala, je to jeden z nejhezčích vztahů celého příběhu. Z Andyina moralistického kroužku přežila jen Lily (Tracie Thoms), která se chovala normálně, což jsem kvitovala s povděkem, a přibyli kolega Mack (Larry Mitchell), který tam byl tak málo, že tam ani být nemusel, a Talia (Rachel Bloom), která mě potěšila hlavně tím, že ji hrála Rachel Bloom. Amari (Simone Ashley) působila, že by uřídila i armádu, a zobala jsem jí z ruky, B. J. Novak (Jay Ravitz) byl fantastický fintech bro a Justin Theroux (Benji Barnes) si toho imbecila nemírně užil. Lucy Liu (Sasha Barnes) zmíním jenom protože ji mám ráda, jinak tam byla zanedbatelně.

Vzhledem k faktu, že si ve filmu zahrála Lady Gaga svou fiktivní verzi (její nepřátelství s Mirandou byla jedna z nejvtipnějších scén filmu), mám potřebu okomentovat i hudbu. Runway jsem myslela, že budu milovat, protože Gaga a Doechii, ale i když oceňuju ten LGBTQ přesah a v hlavě ji mám už pár dní zaseklou, nadšená z toho nejsem. Jinak je to ale poměrně silný soundtrack, k filmu seděl a dobře se mi poslouchá i sám o sobě.

Celkově mě The Devil Wears Prada 2 bavilo, byť od Milána až do konce se to poněkud táhlo, ale v kině jsem to vidět nemusela, streamování by bohatě stačilo. Pravda je totiž taková, že ačkoliv to rozhodně nebyl ten nejhorší film, který jsem za poslední dobu viděla, pořád je to jenom průměrné zpeněžení nostalgie, které nejen, že neříká nic nového, ale chvílemi ani neví, co vlastně říká, a všichni bychom se bez něj dost pravděpodobně obešli. Pokud pro někoho první film není absolutní srdcovka a nechce za každou cenu víc, dvojka ho nejspíš bavit bude.

Project Hail Mary (2026)

“[Bravery] is not a gene. You just need to find someone to be brave for.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Project Hail Mary byl jeden z mála filmů, na které jsem se skutečně těšila; knížka se mi hodně líbila a v obsazení nebyl nikdo, kdo by mi vadil, takže jsem si to tentokrát pohlídala a vyrazila do kina. A dobře jsem udělala. Tohle byl totiž zážitek, který si to velké plátno rozhodně zasloužil.

Myslím, že na téma filmů, které mají víc než dvě hodiny, jsem se tu už rozvášňovala, a když mi ta stopáž (naštěstí až v kině) došla, trochu jsem orosila. Knížku jsem sice četla víc než pět let zpátky, ale děj jsem si pamatovala překvapivě dobře, a tudíž jsem se bála, že se mi to potáhne. Naštěstí jsem se spletla, bavila jsem se celou dobu, několikrát jsem se dojala (poprvé z nějakého důvodu hned na začátku, nechci o tom mluvit), a upřímně si myslím, že Project Hail Mary je jeden z těch vzácných filmů, který funguje jako adaptace i jako samostatný příběh (aspoň podle recenzí od lidí, co knížku nečetli), a toho není lehké dosáhnout.

Ryan Gosling byl fantastický Ryland Grace, jelikož měl ten správný poměr muskulatury nabrané při práci na projektu, díky které mu člověk věřil, že ve vesmíru přežije, a vrozeného šprťáctví, kterým tu postavu levou zadní prodal. Emocionální momenty byly krásně zahrané a celkově jsem z toho neměla ten pocit falše, který mívám u moderního sci-fi, což bylo u filmu, kde je většinou jen on a Rocky, extrémně důležité. A když už jsme u Rockyho, James Ortiz odvedl (nejen) při vyvažování strojového hlasu a emocí perfektní práci, smekám. Fakt, že Rocky nebyl CGI, byl nejen vidět, ale hlavně viscerálně cítit, a právě díky tomu podle mě ten film tak fungoval.

Sandra Hüller (Eva Stratt) hrála postavu, která mohla snadno spadnout do jedné z těch černobílých škatulí, do kterých Hollywood ženy stále cpe, a jsem moc ráda, že se to nestalo. Filmová Stratt měla tu výhodu, že nebyla pasírovaná jen přes Rylandův pohled jako ta knižní, a Sandra Hüller toho prostoru využila subtilním, ale nesmírně efektivním způsobem. Zbytek obsazení nemá smysl vyjmenovávat, byli tam tak málo, že jsem si na něj stejně sotva udělala názor, ale líbilo se mi, že zachovali tu mezinárodnost knížky.

Abych řekla pravdu, na tom filmu nebylo nic, co by se mi nelíbilo, takže zmíním už jen fantastickou hudbu Daniela Pembertona (zvlášť Time Go Fishing), a půjdu. Pokud letos stojí za to vidět v kině nějaký film, je to Project Hail Mary. Nemůžu se dočkat, až se na něj budu moct podívat znovu.

Zootopia 2 (2025)

“The world was never meant to be on one animal’s shoulders.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Původní Zootopia mým světem nijak zvlášť neotřásla, takže jsem o existenci dvojky nevěděla až do chvíle, kdy kamarádka navrhla, že bychom se na ni mohly podívat. Nečekala jsem moc, protože původní film jsem si z většiny nepamatovala, ale byla jsem příjemně překvapená.

První věc, která mě mile překvapila, byla, jak realisticky pojali dynamiku mezi Judy (Ginnifer Goodwin) a Nickem (Jason Bateman). Jeden by od animáku čekal, že budou proti dalšímu případu jednotná fronta, a vzhledem k průměrnému věku jejich publika by jim to ani nevyčítal, ale poměrně realisticky zachytili ty třecí plochy, které mezi podobnými povahami musely vzniknout, a udělali to líp, než průměrný americký policejní procedurál.

Nibbles Maplestick (Fortune Feimster) je přesně ten typ postavy, pro kterou mám slabost, takže jsem měla radost z prostoru, který dostala. Gary De’Snake (Ke Huy Quan) měl geniální příjmení a byť byla jeho skutečná povaha od začátku jasná (a tím se nevytahuju, že jsem to objevila dřív než osmileté děti, pro které je to zamýšlené, ale konstatuju, že se to příběh nijak nesnažil schovat), bylo to řemeslně dobře provedené.

To stejné platí pro Pawberta (Andy Samberg), jehož postava tím šokujícím zvratem neztratila logiku, a to ve světě, kde poslední dobou převládají laciné šokující zvraty, které zlikvidují všechnu vnitřní logiku příběhu, zvlášť oceňuju. Jako poslední postavu z asi milionu, který v tom filmu je, musím vypíchnout Fabia Briana Winddancera (Patrick Warburton), jehož zvrat mě zpětně dostal asi nejvíc; dokonalá postava, dokonalý dabing.

Jak se dá odvodit z textů výš, zápletka jako taková se mi líbila. Nebyla ničím nová, ale byla domyšlená, emocionální a akční momenty byly v dobrém poměru, a film obecně byl přesně tou dávkou humoru a naivního optimismu, který jsem potřebovala. Celkově je Zootopia 2 poctivý animák, který dobře funguje i jako samostatný film – jak jsem zmiňovala hned v úvodu, první díl si skoro nepamatuju, takže jsem to mohla posoudit poměrně spolehlivě – a na trojku se určitě podívám taky.

Wuthering Heights (2026)

“There’s some blue yet.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Na “Wuthering Heights” jsem původně nechtěla jít, protože znám knížku a viděla jsem adaptaci z roku 1992, 1998, 2009, 2011 i méně známou moderní “genderswapped” verzi z roku 2002. Jinými slovy, věděla jsem toho dost na to, aby mi z traileru bylo jasné, že jako adaptace to bude katastrofa. Protože se mi ale trailer líbil vizuálně a nechtěla jsem trhat partu, řekla jsem si, že méně než ideální adaptace nemusí nutně znamenat špatný film, a zariskovala jsem.

Pletla jsem se. Už po hodině neodpustitelně dlouhé stopáže bylo jasné, že tenhle film spáchal ten nejhorší zločin, jaký může film spáchat: byl neuvěřitelně nudný. A to jsem, přiznám se, ani ve snu nečekala. Dle předpokladu to nefunguje jako adaptace – zaprvé opět chybí celá druhá polovina příběhu a zadruhé odstranili prakticky všechny skutečné překážky, proč hlavní postavy nemůžou být spolu, takže jejich chování není ani tak tragické jako idiotské – ale bohužel to nefunguje ani jako samostatný příběh, jelikož se tam za celou dobu víceméně vůbec nic nestane, ani jako erotický film, neboť ve mně všechny milostné scény vzbuzovaly stejný pocit trapnosti, který jsem cítila jako dítě, když jsem se dívala s rodinou na televizi a někdo v ní začal nečekaně souložit. Veškerý slibovaný kink se omezil na většinou jen naznačovanou pet play, což byla vzhledem k cílení na absolutní mainstream podivná volba.

K mému absolutnímu šoku to nezachránilo ani obsazení. Margot Robbie (Cathy) miluju, ale tady hrála jako hvězda obecního ochotnického divadla. Zatímco v Barbie mě na konci dojala k slzám, tady byly ty nejsilnější momenty – tedy ty přímo citované z knížky – tak vytržené z původního kontextu, který jim dával tíhu, že prostě nic neznamenaly bez ohledu na to, jak talentovaný herec je pronášel. To stejné platilo pro Jacoba Elordiho (Heathcliff), který nejen hrdě pokračoval v té nešťastné tradici bílých Heathcliffů, ale hlavně měl všeho všudy dvě polohy a ani v jedné mě nebavil. Nestává se často, abych měla pocit, že dětští herci (Charlotte Mellington (Cathy) a Owen Cooper (Heathcliff)) svoje dospělé protějšky přehráli, ale tady se to bohužel stalo.

A co bylo nejhorší, ti dva neměli žádnou chemii. I scény, po kterých bych se normálně musela začít ovívat – jako když Heathcliff přistihne Cathy při masturbaci, přitáhne si ji za šněrovačku a olízne jí prsty, nebo při té šmírovací scéně ve stodole – nefungovaly, protože jsem jim v první řadě prostě nevěřila, že je to k sobě tak táhne, a v druhé jsem byla prostě jen zmatená, na co pořád čekáme. Když do toho konečně praštili, měla jsem radost, že se v tom filmu konečně něco stalo, ale ta trvala všeho všudy pět minut, protože to bylo asi tak vzrušující a na hraně jako Fifty Shades of Grey, jinými slovy mnoho povyku pro pět nejznámějších heterosexuálních poloh a jeden cunnilingus. Nic z toho samo o sobě nehaním, naopak jsem velkým příznivcem, ale ve filmu, který sliboval kdeco, je mi za ně skoro trapně.

A teď k té kontroverzní části obsazení. (A ne, bílý Heathcliff není kontroverzní. Je to stejné politováníhodné rozhodnutí, které udělaly všechny předchozí adaptace vyjma jedné, a ten nejjasnější doklad toho, že “Wuthering Heights” nemá jedinou originální myšlenku, ale do kontroverze to má daleko.) Předesílám, že pokud není rasa určujícím aspektem postavy, je mi celkem jedno, kdo hraje koho (zvlášť v případě fiktivních postav) a nijak nepřemýšlím nad tím, jestli rozhodnutí obsadit konkrétní herce padlo na základě jejich talentu nebo čehokoliv jiného. Nemám ale ráda nepromyšlené obsazení, a proto si upřímně myslím, že Shazad Latif (Edgar) a Hong Chau (Nelly) byli obsazení hlavně proto, aby Emerald Fennell nevypadala rasisticky, a zatímco Edgar je jako postava tak nemastný neslaný, že snad nemůže nikoho pohoršit, Nelly je z nějakého nevysvětlitelného důvodu v této verzi záporákem a tím naplňuje přesně ten stereotyp, kterému se většina příčetných filmařů snaží předejít. Buď měl v původní verzi příběh vypadat jinak (tj. Nelly nebyla horší než její předloha), nebo v tom Emerald Fennell neviděla problém, což má jen dvě vysvětlení a obávám se, že ani jedno pro ni není lichotivé.

Pak je tu ta věc s Isabellou (Alison Oliver), která není Edgarova sestra, ale svěřenka, což je změna, která nemá na děj vůbec žádný dopad, takže nechápu, proč k ní vůbec došlo, ale to je upřímně řečeno Isabellin nejmenší problém. Horší je, že v této verzi je místo Heathcliffovy týrané ženy jeho komplicem, protože je nadržená a baví ji jeho úchylárny, a ještě horší je, že je to prezentované jako vítězství feminismu. Ačkoliv rozumím argumentu kritiky, že udělat z jediného člověka, který se Heathcliffovi vzepře a uteče, jeho sexuální hračku, je pravý opak feminismu (a souhlasím), přežila bych to, kdyby za tím byla nějaká myšlenka nebo kreativita. Ale nebyla; jediný důvod, proč Isabellu rajcovalo nechat se od Heathcliffa ponižovat, byl fakt, že Emerald Fennell nemohla za žádnou cenu dopustit, aby by byl hlavní hrdina jejího náctiletého fanfiku sexuální násilník.

Abych řekla pravdu, je mi za všechny, co rozhodovali o tom, jak ten film bude vypadat, trochu stydno. Jako předlohu si vzali jednu z nejtemnějších knížek všech dob, obrousili jí všechny hrany, aby náhodou neurazili to booktok publikum, které se přišlo dosadit do role Cathy za účelem cítit se zbožňované Jacobem Elordim, a pak se tomu ten toxický rozměr snažili vrátit pomocí nejméně vzrušujících sexuálních scén, které jsem kdy viděla, a to jsem viděla Showgirls. Cathy a Heathcliff se chovají stejně nedospěle jako jejich pubertální předlohy, ale jelikož jsou viditelně dospělí (kdo si proboha myslel, že Margot Robbie, Jacob Elordi a Hong Chau vypadají stejně staří?) a ve vztahu jim nebrání nic než Cathyina touha mít peníze, jsou víceméně jen trapní a nesnesitelní.

Co se týče té audiovizuální stránky, která mě ke shlédnutí filmu původně přesvědčila (a tím myslím hlavně kostýmy Jacqueline Durran), ta se mi na první pohled líbila, ale měla stejný problém jako scénář a herecké výkony, tj. žádný další pohled nebyl třeba. Cathy má o svatební noci na sobě celofánové šaty, protože ji Edgar vidí jako sběratelský kousek. Isabella vyrobí panenku do svého domečku, protože je Cathy její panenka v jejich domečku. Cathyin alkoholický a násilnický otec (Martin Clunes) umře a v rozích pokoje, kde leží jeho tělo, jsou dvě velké hromady prázdných lahví od alkoholu (tomuto něžnému symbolismu jsme se v kině od srdce zasmály). Cathy má na sobě všude motivy provázků, protože se cítí svázaná životem, který si vybrala… “Wuthering Heights” prostě není film určený k přemýšlení, ale k dívání, jakmile se člověk pokusí jít hlouběji, bude nevyhnutelně zklamaný.

Mohla bych pokračovat dál, ale abych pravdu řekla, i psaní této recenze mě nudí a hlubší rozbory už udělali lépe jiní, např. Kaz Rowe nebo Broey Deschanel. Abych to shrnula, “Wuthering Heights” je jako dítě lásky American Horror Story a Bridgerton, které se nás dvě dlouhé hodiny snaží přesvědčit o tom, že nevěra je sexy, a jediný originální moment, který za tu dobu přinese, je název filmu napsaný vlasy hlavních postav, dál leží jen zklamání.

Vlny (2024)

„Vybrat si stranu v tuhle chvíli už je jednoduchý.“

zdroj: www.ceskatelevize.cz

IMDb. Vlny loni… vlastně už předloni udělaly docela vlny (tehehe), takže bylo nemožné o jejich existenci nevědět, ale v kině jsem na nich nebyla (velký poprask mě většinou odradí) a když teď konečně přistály na iVysílání, musela jsem se do nich trochu přemlouvat. Z výsledku jsem zklamaná nebyla, řemeslně je to moc hezká práce – zvlášť prolínání historických záznamů s příběhem filmu se mi hodně líbilo – ale abych řekla pravdu, za srdce mě nijak zvlášť nechytla.

Věc se má totiž tak: před a během pandemie jsem viděla snad všechny dokumenty, které ČT na iVysílání uveřejnila, takže většina témat z české historie je pro mě docela ohraná. Myslím si, že tím pádem bychom o nich měli přestat psát/točit/mluvit? Rozhodně ne, je to potřeba. Já u toho ale většinou být nemusím. Vlny měly navíc tu nevýhodu, že mi od začátku atmosférou připomínaly Pelíšky, což je zvláštní, protože tóninou byly úplně jinde (možná je to čistě tím, že je mám po Vánocích vždycky v živé paměti), ale i tak to přispělo k tomu, že když začaly hrát Čerešne, lehce se mi protočily oči.

Moje osobní asociace stranou, překvapilo mě, jak málo je ten film o pásce, která se skloňuje snad ve všech propagačních materiálech. Vyloženě mi to nevadilo, pořád fungovala jako katalyzátor událostí a došlo mi to až s křízkem po funuse, ale zmínit to musím. Taky mě překvapilo, že se příběh vyprávěl optikou Tomáše (Vojtěch Vodochodský), který k práci ČsRo i k mocenskému souboji kolem přijde doslova jak slepý k houslím. Mám tyhle zápletky o každodenních hrdinech ráda. Tomášův bratr Pavel (Ondřej Stupka) od začátku nepůsobil jako nejostřejší tužka v penále a na konci to potvrdil, ale bylo mu sedmnáct a kdoví, jak bych se v podobné situaci chovala já, takže co mu vlastně můžu vyčítat.

Zbytek obsazení je v podstatě současný československý herecký panteon a nemíním je tady vyjmenovávat všechny, ale určitě zmíním Stanislava Majera (Milan Weiner), protože kdy ho nemám potřebu zmínit, Vojtěcha Kotka (Jiří Dienstbier), protože mi přijde, že čím je starší, tím zajímavější role dostává (a je v nich pořád lepší), což je pro mě velké překvapení, ale přeju mu to. Martin Hofmann (Luboš Dobrovský) a Táňa Pauhofová (Věra Šťovíčková) naopak neustále hrají jeden typ postavy – nebo z každé postavy udělají přesně to, co hrají vždycky? – a ani tady to nebylo jinak, ale hlavně v případě Věry Šťovíčkové mě to mrzelo, protože o významných ženách české kultury se pořád nemluví tolik, kolik o mužích, a každá prošvihnutá příležitost je vyzdvihnout, byť ve fiktivní verzi, mě zamrzí.

Celkově Vlny rozhodně nejsou propadák, ale já jsem pro něj asi nebyla úplně to pravé publikum.

Bod obnovy (2023)

„Zabít můžete jen člověka, ne soubor dat.“

zdroj: www.ceskatelevize.cz

IMDb. Bod obnovy jsem zaznamenala, když byl v kinech, ale protože jsem fakt špatná v chození do kina, utekl mi. Stejný případ se opakoval, když se poprvé objevil na iVysílání a já zaváhala, takže když jsem ho tam tento týden zahlédla znovu, prostě jsem si pustila (i když teď to vypadá, že jen tak nezmizí). Upřímně jsem litovala, že jsem to neudělala dávno (a ještě víc, že jsem do toho kina nešla), protože se mi film fakt líbil.

Bod obnovy propojuje dva žánry, sci-fi a klasickou detektivku, a mně šlo především o to první, což bylo dobře, protože detektivka samotná byla celkem předvídatelná. Sci-fi realita, se kterou film pracoval, byla naopak super; reálie byly efektní, ale zároveň pořád decentní, takže výborně navozovaly atmosféru, aniž by rušily nebo na sebe strhávaly pozornost. Dobrým příkladem je Emino pianino, ze kterého bylo jasně patrné, že se příběh neodehrává v současnosti, ale zároveň neměl nikdo potřebu zastavit děj expozičním dialogem (nebo hůř, monologem) o tom, proč je právě takové. Líbily se mi i panoramatické výhledy na Prahu v roce 2041, byť ten pohled na Pražského povstání a moderní prodloužení silně komunistické budovy Ministerstva vnitra, kterou jsem se „kochala“ dva roky při každé cestě z práce, mě víc pobavil než cokoliv jiného.

Film prakticky stál na hereckých výkonech Andrey Mohylové (Em Trochinowská) a Matěje Hádka (David Kurlstat) a za mě to rozhodně uhráli. Em byla dobře zvolená hlavní hrdinka, i když ta linka se zavražděným manželem podle mě nebyla potřeba. Je úplně legální dopřávat ženským postavám stejně širokou paletu motivací, jaké využívají ty mužské; mrtví nebo ohrožení manželé, rodiče nebo děti nejsou většinou nutní, jednat klidně může např. i na základě morálního přesvědčení. Andrea Mohylová je pro mě nový obličej, ale hrozně se mi líbila a doufám, že na ni narazím častěji. Matěj Hádek obecně umí, byť jeho postavy většinou nemám ráda, ale tady za mě trochu bojoval s tím, že Kurlstat byl asi nejpředvídatelnějším zvratem, a podle mě nevyhrál. Václav Neužil (Mansfeld) si v tomto ohledu podle mě nevedl o moc lépe, ale tím, že na jeho charakteru příběh nestál, mě to nijak nerušilo.

Zápletka s Institutem systému obnovy (nebo jak se jmenoval) a jeho hlavou Rohanem (Karel Dobrý) bylo elementární sci-fi o korporaci, která pod záminkou veřejně prospěšné služby sbírá na svoje servery obscénní množství osobních dat (co mi to jenom…), a udělá úplně cokoliv, aby nejen přežila, ale i profitovala. Ocenila jsem, že konec příběhu byl v tomto ohledu realistický (žádná tahle bublina bohužel nepraskne včas). Stejně tak byl realistický i konec Kurlstata, který se mi ale líbil i intelektuálně; mentálně vraždu ještě nespáchal a to, že je toho schopný… Osobně věřím, že za konkrétních okolností jsme toho schopní všichni. Každopádně to byla jedna z těch hypotetických morálních otázek, které dělají dobré sci-fi, a udělalo mi hroznou radost, že je film divákovi naservíroval.

Celkově byl Bod obnovy vizuálně velmi atraktivní a solidně vystavený příběh, který mě sice ničím vyloženě nepřekvapil, ale zároveň ani nezklamal, naopak; jsem hrozně ráda, že na české scéně něco podobného vzniklo. Pokud by někdy náhodou přišli s dvojkou, vůbec bych se nebránila; svět, který vytvořili, má v sobě materiálu až kam.

Frankenstein (2025)

“Choice is the seat of the soul.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Když jsem si pár let zpátky konečně přečetla Frankensteina, popravdě jsem si nemyslela, že to bude příběh, ke kterému se budu opakovaně vracet. Pak mi ale Tumblr (jak jinak) ukázal kousky traileru chystané adaptace od Guillerma del Tora a protože mi to hodně připomínalo Crimson Peak, seznala jsem, že to musím vidět. A tak se taky stalo.

Film mě prakticky zklamal jen jednou, a to hned na začátku, když mi došlo, že ho prostě neuvidím v kině, protože to není tak, že by měl Netflix přednostní práva na streaming, jak jsem si myslela, ale protože je to prostě jejich. Dívat se na Guillerma del Tora na malé obrazovce se mi zdálo perverzní, tak jsem na to utáhla kamarádku s velkou televizí a viděla to aspoň tak. Je to ale škoda, protože ten film by si zasloužil kino a my bychom si zasloužili nemít další debilní monopol. Konec téhle šílené doby se blíží, cítím to v kostech.

Film jako takový mě ale překvapoval jen příjemně. S fantastickými kulisami, výpravou a kostýmy jsem počítala, ale s rozsahem del Torových změn ne a hodně se mi líbily. Ačkoliv věřím, že zbabělý Victor Frankenstein, který celých 180 stran jen pasivně kňourá, má pro někoho svoje kouzlo, ale já to nebyla. Tento Victor Frankenstein (Oscar Isaac) před svým výtvorem neuteče, protože to správní šílení vědci prostě nedělají, a místo toho se pokouší svůj experiment (Jacob Elordi) – nutno podotknout zcela na jeho úkor – dovést do konce, ačkoliv sám neví, jak ten konec má vypadat. Přiznám se, že když jsem viděla Oscara Isaaca a jeho odhalenou hruď, nemyslela jsem si, že se jim povede přimět mě tohoto Frankensteina nenávidět víc než knižního, ale spletla jsem se. (Ale stejně bych s ním šla. Tak do půlky filmu.)

U Stvoření (Jacob Elordi) byly ty dějové změny trochu kontroverznější, protože zatímco v knížce vymlátí téměř celý Frankensteinovic klan plus pár drobných, tady ubližuje prakticky jenom v sebeobraně. Samo o sobě by mi to asi nevadilo, ale ve spojení s chvílemi až přílišnou doslovností filmu (a nejen tohoto, poslední dobou se mi zdá, že málo necháváme diváky dělat závěry a hodně pointy hláskujeme pro ty, kteří při sledování doomscrollují) mi trochu přišlo, že se del Toro prostě bál udělat Stvoření morálně šedivé. A to je škoda.

Elizabeth (Mia Goth) se mi hodně líbila. Přiznám se, že jsem na začátku očekávala typický heterosexuální milostný trojúhelník (nebo, jak jsem tuhle někde četla, ženu zahnanou do kouta dvěma muži) a po pár gifsetech na Tumblru typickou „krásku a zvíře“, ale nebylo to nic z toho. Elizabeth byla jedna z těch postav, která by v rukách méně talentované herečky byla víceméně objekt, ale Mia Goth ji zahrála tak, až člověk věřil, že její konec vzešel hlavně z její povahy a rozhodnutí, a ne, protože se dějově prostě stát musel. Harlander (Christoph Waltz) a William Frankenstein (Felix Kammerer) v podstatě nahrazovali Clervala, což mi nevadilo, protože jsem zapomněla, že v knížce byl, a Christopha Waltze vidím vždycky ráda, takže upgrade.

Kapitán Anderson (Lars Mikkelsen) se mi taky líbil víc než v knížce, protože jeho zájem o Frankensteina mi přišel jako čistá lidská starost, ne jako to elitářské a podivně homoerotické zbožňování, které provozoval v knížce. Slepce (David Bradley) musím zmínit, protože scény mezi ním a Stvořením mě na filmu dojímaly asi nejvíc, a Leopolda Frankensteina (Charles Dance) zase kvůli castingu, protože ano.

Celkově jsem od Frankensteina dostala, co jsem čekala. Pro milovníky knižní předlohy to není, ale příznivci gotických románů si přijdou na svoje. Já jsem si na svoje přišla.

Obsession (2023)

“Damaged people are dangerous.
They know they can survive.”


1.01 Episode 1 - 1.02 Episode 2 - 1.03 Episode 3 - 1.04 Episode 4

zdroj: imdb.com

IMDb | Tenhle kousek jsem měla na seznamu prakticky od jeho odvysílání. Původně mě to zaujalo jen jako další projekt Richarda Armitagee (William), ale sotva jsem přečetla anotaci, věděla jsem, že je to Damage, respektive nová adaptace stejnojmenného románu od Josephine Hart (který jsem za těch skoro patnáct let od nasledování filmu nebyla schopná sehnat) a začala jsem to odkládat, protože jsem věděla, že je to nepříjemný příběh, který prostě nekončí dobře.

A nepletla jsem se. Ačkoliv Obsession udělalo docela dost změn (k lepšímu), podstata příběhu - amorální aférka dvou nevěrníků plná znepokojivně intenzivních sexuálních scén, která nevyhnutelně končí tragicky - zůstala plně zachovaná a fungovala na mě, ačkoliv jsem věděla, jak to skončí. To bylo ale především díky faktu, že na rozdíl od (toho, co si pamatuju z) první verze byla v této Anna (Charlie Murphy) skutečnou postavou s minulostí, která spoustu vysvětlovala, aniž by to omlouvala, což z ní dělalo skutečného člověka a ne jen okolnost, která vedla k Williamovu pádu. Skoro jako by lepší psaní ženských postav vedlo k lepším příběhům, co?

Feministické polemiky stranou, Charlie Murphy odvedla skvělou práci. Věřila jsem jí Annino trauma, zoufalou potřebu přemazat ho scénáři, ve kterých má situaci pod kontrolou, i tu finální neschopnost nesklouznout zpátky do starých známých kolejí, kterou mi v závěru zlomila srdce. Anna je perfektní příklad toho, že silná ženská postava nemusí být nutně kladná nebo morální - a už vůbec ne dokonalá - aby fungovala. Richard Armitage šel doslova s kůží na trh, za což jsem mu velmi vděčná, ale když odhlédneme od té nahoty, zase odvedl skvělý výkon. Obvykle bych tady vychválila ty emocionální polohy, které jsem mu opět žrala i s navijákem, ale na Williamovi mě asi nejvíc bavila jeho upřímná neschopnost prioritizovat vlastní dítě a poučit se ze svých chyb.

Indira Varma (Ingrid) byla další z důvodů, proč jsem chtěla Obsession vidět, a ani ona mě nezklamala. Podváděné manželky jsou v podobných příbězích často trochu nevděčné úlohy, protože víceméně jen reagují na to, co je jim prováděno, ale Ingrid mě překvapila. Byla sice většinu času na pozadí, ale z její tváře šlo skoro vždycky perfektně vyčíst, v jakém stavu je její a Williamovo manželství a co se jí honí hlavou, což ty závěrečné scény udělalo o dost lepší (a bolestivější). Rish Shah (Jay) měl asi nejmíň prostoru a příležitostí ukázat se, Jay byl skutečně jen dějový prostředek, ale v té finální tragické scéně se mi Jay líbil - hlavně, když těsně před smrtí mluvil po telefonu s Ingrid.

Při sledování mě zaujala postava Peggy (Pippa Bennett-Warner), která působila jako taková ta věrná nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, která ji podporuje bez ohledu na to, jak se chová, a je fakt škoda, že jsme se o ní nedozvěděli víc. Sally (Sonera Angel) byla víceméně neviditelná, ale na to, jakou roli sehrála, mohla být trochu vykreslenější. Líbila se mi ale Elizabeth (Marion Bailey) a jak s ní pracovali, na konci mě docela překvapili a to vždycky kvituju s povděkem.

Nedílnou součástí adaptace byla ta stísněná atmosféra, kterou se jim podařilo zdůraznit jak hudebním podkresem, který mi intenzitou trochu připomínal rukopis Yorga Lanthima, tak prázdným interiérem Peggyina bytu, ve kterém se většina děje odehrávala. Zkrátka a dobře, Obsession podle mě fungovalo tak dobře, až mě skoro mrzelo, že jsem věděla, jak to skončí. Za mě je to jedna z mála nových adaptací, u kterých jsem skutečně ráda, že vznikla, protože příběh podle mě trochu vylepšila. (Ale knížku jsem pořád nečetla, takže co já vím.)

“For so long, I have attracted certain forces that shaped my life. And I let them do their work. Sometimes they tear through me like a hurricane. And sometimes they simply shift the ground underneath me, so that I stand on different earth, and something, or someone, has been swallowed up. And yet I always survive. So whatever happens between us, I know that you, too, will survive. For that is what we have learned to do. And you will have me.
Endlessly. Everything, always.”

The Wild Robot (2024)

“Kindness is a survival skill.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Mám teď trochu náročnější období – jedno z těch, u kterých jediná cesta ven vede skrz – a potřebovala jsem pomoc si trochu pobrečet. The Wild Robot mi doporučila kamarádka s tím, že probrečela většinu filmu, a to rozhodně nebyla klamavá reklama. První slzy mi spadly už v 31. minutě a odtud dál to bylo jenom horší. Takhle to trochu zní, že to byla hrozná drasťárna, ale opak je pravdou, byl to jeden z nejpozitivnějších filmů, které jsem za poslední dobu viděla.

Abych byla fér, The Wild Robot mělo velmi malou šanci mě zklamat – mám ráda animáky, mám ráda sci-fi a jako hrdý Čech (ne nácek) mě vždycky potěší každá zahraniční narážka na českou kulturu (v tomto případě samozřejmě R.U.R.) – ale to dojetí, které jsem při jeho sledování cítila, si poctivě odpracoval. Nebudu se tvářit, že to byl super originální příběh – pořád říkám, že žijeme v roce 2025, originální nápady prakticky neexistují (a když, rozhodně vám k nim nepomůže glorifikovaná T9 v podobně generativní „AI“) a všechno je to o provedení – ale měl srdce a působil na mě dojmem, že všichni, co se na něm podíleli, si to mysleli taky.

Jakkoliv divně to zní, v Roz (Lupita Nyong'o) jsem se docela našla – obě jsme musely prolomit svoje naprogramování, abychom se našly, a naučit se věřit si, že jednáme správně, ačkoliv nám okolí říká opak. Fink (Pedro Pascal) byl všechno, co jsem od animované lišky čekala, a jeho dějová trajektorie nebyla nijak překvapivá, ale stejně mě bavila. Brightbill (Kit Connor / Boone Storme) byl ten typický americký „underdog“, ale já na tyhle zápletky slyším, takže si nestěžuju.

V dalších rolích mě příjemně překvapili Catherine O'Hara (Pinktail), Bill Nighy (Longneck), Mark Hamill (Thorn) a hlavně Matt Berry (Paddler), kterého jsem z nich jako jediného poznala a to okamžitě – zaprvé, protože miluju jeho hlas a zadruhé, protože Paddler byl přesně jeho typ postavy.

Kromě příběhu si vypíchnout určitě zaslouží i animace: na první pohled jsem poznala, že je to trochu jiné – byť jsem si nejdřív myslela, že je to tím, že nemám brýle – a efekt vodovek tomu příběhu sedl jak prdel na hrnec. The Wild Robot je v jádru celkem obyčejný animák, ale každá jeho část – animace, scénář, obsazení – byly tak dobře provedené, že celek prostě funguje nejen jako film, ale i jako fantastická zápletka si pořádně, zdravě poplakat. Tenhle jde určitě do sbírky.

Materialists (2025)

“Marriage is a business deal. But love has to be on the table.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Nedávno jsem v poměrně krátkých časových rozestupech asi třem lidem po sobě vysvětlovala, že nejsem kritická od přírody a pokud se mi něco dostatečně líbí, nenimrám se v tom bez vyzvání (no, kromě toho, že se sama pro sebe snažím přijít na to, proč to fungovalo a jak to emulovat), vitriol mám rezervovaný čistě pro věci, které se mi nelíbí. Materialists jsou toho krásným příkladem, v původním draftu této recenze totiž stálo jen „tenhle film je nic“.

Důležitý kontext hned na začátek - na film jsem šla s partou, sama bych si ho nejspíš nevybrala, ale nešla jsem na něj s odporem, naopak jsem měla plnou důvěru v talent a osobní kouzlo Dakoty Johnson (poslední romcom, kterou jsem s ní viděla, bylo How to Be Single, a to mě hodně bavilo). Celý film jsem čekala, kdy se projeví aspoň jedno z toho, nebo kdy se objeví ten slibovaný humor či pointa, ale nedočkala jsem se absolutně ničeho.

Struktura romcom tam byla: dohazovačka Lucy (Dakota Johnson) má dva kandidáty na vztah a musí se rozhodnout, jestli chce zajištěného a pragmatického Harryho (Pedro Pascal) nebo svého bývalého přítele a neúspěšného herce/úspěšného číšníka Johna (Chris Evans), který neustále smrdí korunou. Od začátku je jasné, koho si vybere, a bohužel to není, protože by měl film tak zmáknutý foreshadowing, ale protože se nestane nic, co by se nedalo uhodnout z plakátu. A co je úplně nejhorší, v celém filmu jsou tak tři vtipy, a dva z toho jsou vtipné jen protože je pronesl Pedro Pascal (podle slečen v řadě přes uličku). To je asi ten nejhorší zločin celého filmu: předvídatelnost se dá odpustit, pokud to má humor a švih, ale tady nebylo ani jedno.

Druhý nejhoší zločin toho filmu byl fakt, že na pozadí otevřeli zájímavé téma - sexuální napadení na rande sjednané přes agenturu a kdo nese jakou zodpovědnost - ale jenom do něj nahlédli, aby měla Lucy důvod pochybovat o své lukrativní práci, a nic víc s tím nedělali. To byla podle mě chyba, protože Dakota Johnson podala v rámci této linky jediný skutečně kvalitní herecký výkon a její scény s napadenou klientkou Sophií (Zoë Winters) měly víc smyslu a hlavně srdce, než cokoliv, co Lucy prováděla s Johnem a Harrym. Jasně, chápu, že to byla romcom, na druhou stranu jak už jsem zmínila výš, „com“ tam nebyla žádná a „rom“ mě taky dvakrát neuspokojila, takže mohli dovalit aspoň něco.

Co se týče toho ústředního romantického „trojúhelníku“ (upřímně, ten film mohl uspět jedině, pokud by to byl skutečný trojúhelník a končilo to neuvěřitelně atraktivní triádou), ten mě kromě předvídatelnosti - způsobené hlavně tím, že je z množství prostoru, který je Harrymu věnovaný, víc než jasné, že není skutečně ve hře - naštval ještě tím, že si Lucy vybrala chlapa, který se od jejich rozchodu nezměnil, nevyrostl ani nepoučil - doslova se mu vrhla kolem krku ve chvíli, kdy řekl „tak jako asi bych se mohl v pětatřiceti začít skutečně snažit, no“, laťka je skutečně v pekle - a že je její touha po někom, kdo s ní umí finančně držet krok, prezentovaná jako charakterová vada. To mi zdaleka nepřišlo tak hrozné jako fakt, že má dobře placenou práci a dělá vědu z toho, že skutečně nevěří tomu, co dělá (jako 95 % lidstva, to je zas privilegovaný problém neproblém), a dokonce je připravená odmítnout povýšení, přestože se zrovna rozhodla vrátit k někomu, kdo téměř neuživí ani sám sebe. Jinými slovy, Lucy není morální ani vyléčená materialistka, Lucy je prostě blbá.

Zároveň jsem byla absolutně v šoku z těch podprůměrných hereckých výkonů. Dakota Johnson hrát umí, ale tady většinu času zněla, že čte audioknihu, a skutečně přesvědčivá byla jen v několika málo momentech, jak jsem psala výš. Pedro Pascal se snažil uplatit svůj komediální talent, ale neměl moc s čím pracovat, a od Chrise Evanse jsem upřímně moc nečekala, takže tam jsem se aspoň nezklamala. Část mého rozčarování je určitě způsobená tím, že nikdo neměl s nikým chemii, ale naprostá většina plyne ze scénáře, který byl hrozně nepřirozený a motal se pořád dokolečka. Ten fakt, že postavy i na konci deklamovaly to stejné, co na začátku, podle mě krásně dokazoval, že tam prostě absolutně absentoval skutečný příběh.

Ačkoliv celkem lituju peněz za vstupné, stejně jsem ráda, že jsem na ten film nešla sama, protože podle kritik a prvních ohlasů jsme byly asi jediné divačky na zeměkouli, které nepochopily, co a pro koho to vlastně bylo. Jedna moje kamarádka film přejmenovala na „Moralisté“ a to je podle mě přesné: ten film se snaží o sociální kritiku a snad možná i kritiku žánru, ale ve skutečnosti doslovně a těžkopádně neříká vůbec nic nového. A co hůř, dělá to tak pomalu a nevtipně, až se zdá, že ani herce samotné to nebaví hrát.

Od Materialists jsem neměla žádná očekávání, a přesto jsem byla zklamaná. Je to jedno z těch šikovně obsazených a marketovaných nic, které vás skoro přesvědčí, že vám to tak přijde, protože jste na ten film prostě příliš hloupí, ale nejste. Ušetřete si peníze a počkejte na streamování. (To platí zvlášť pro fanynky Pedra Pascala, který je tam cca 15 minut čistého času, to fakt nestojí za řeč.)

Emily the Criminal (2022)

“You will figure out your gift. God will give you gift. My gift was making man.
Maybe, Emily the teacher. Emily the mother. Emily the something.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Tak nějak jsem si zvykla, že když ve svém seznamu narazím na něco s Aubrey Plaza, bude to pravděpodobně něco odlehčeného. Emily the Criminal byl jeden z těch filmů, které jsem měla v seznamu tak dlouho, že jsem si pamatovala jen, kdo hraje Emily, a asi půl hodiny po zapnutí jsem vážně uvažovala, že to vypnu - ne protože by ten film nebyl dobrý, ale protože to rozhodně nebyla ta lehká zábava, ve kterou jsem doufala.

Titulní Emily (Aubrey Plaza) má hned několik problémů, z nichž téměř všechny jsou jasné hned z první scény, a byť se příběh napřed tváří jako kritika amerického sociálního systému, velmi rychle začne být patrné, že sama Emily to taky v hlavě nemá úplně v pořádku. Film nechává na divákovi, jestli si její akce vyloží jako zoufalou radikalizaci systémem, nebo důsledek její nešťastné povahy; já se přikládám k první interpretaci, ale myslím, že byla možná jen, protože Emily byla tím, kým byla. Nicméně Aubrey Plaza byla jako vždycky fenomenální.

Film je extrémně soustředěný na Emily, ale za zmínku stojí i postava Youcefa (Theo Rossi), který začne jako král, ale vyklube se z něj jenom panoš; Liz (Megalyn Echikunwoke), jejíž záměry s Emily jsem popravdě za celou dobu nerozklíčovala, ale jejich závěrečná scéna se mi fakt líbila; a Alice (Gina Gershon), která byla přesně ten typ ženy, která se vydrápala na pozici moci, ale místo toho, aby ji využila pro změnu systému k lepšímu, udržuje ten toxický status quo, aby to ti, co přijdou po ní, náhodou neměli lehčí, než ona. Tyhle ženy si myslí, že ženám dopřávají stejnou příležitost zocelit se, jakou si namlouvají, že měly ony, ale jediné, co skutečně mají, je zahořklost a nezasloužená nadřazenost, a Alicina jediná scéna to hezky obsáhla.

Celkově je Emily the Criminal víc sociální kritika, než konkrétní osobní příběh, ale líbilo se mi, že jejím nositelem je silná ženská postava, a film mě nakonec docela bavil. Víckrát ho ale vidět nemusím.

Bridget Jones: Mad About the Boy (2025)

“Life has its light notes, and life has its dark notes.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že na čtvrtou Bridget Jones jsem se vůbec nechystala - zaprvé jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem viděla některý z předchozích filmů, a zadruhé už jsem tady několikrát zmiňovala, že se mi ten současný trend revivalů a remakeů už celkem zajídá. V kině jsem nakonec skončila celkem náhodou a byla jsem překvapená hned několikrát.

Mad About the Boy není film o tom, jak Bridget zase jednou ztrácí čas s mužem, který zcela očividně není pro ni, než najde cestu k tomu správnému, ale o tom, jak žena a matka srovnává s tím, že ten správný - nebo „pravý“, chcete-li - navždycky odešel. Je to film hlavně o žalu, o přátelství a různých formách lásky, kde ta romantická linka slouží spíš jako rámec vyprávění než jeho jádro, a moc jsem si ho užila. I když jsem dobrou polovinu bulela.

Bridget Jones (Renée Zellweger) nebyla úplně ta Bridget, kterou si pamatuju, a přesto byla; Renée Zellweger se do ní vtělila, jako by ji nikdy vlastně neopustila, naopak s ní dozrála. To samé platí pro Daniela Cleavera a Hugha Granta; to, co s Danielem udělali, jak vykreslili jeho vztah s Bridget, byl geniální tah. Taky se mi líbilo, jak pracovali s Darcym (Colin Firth); scéna, kde je vidět jen jeho rozostřená postava, jak se s Bridget míjí ve dveřích dětského pokoje, na mě zvlášť zapůsobila.

Taky se mi líbilo, jak propojili jednotlivé etapy, takže se v její současnosti prolínali rodiče (Jim Broadbent & Gemma Jones) a Shazzer (Sally Phillips), Jude (Shirley Henderson) a Tom (James Callis) s Mirandou (Sarah Solemani) - kterou jsem si popravdě vůbec nepamatovala - a doktorkou Rawlings (Emma Thompson), což udělalo ten film krásně (i když chvílemi možná až moc) plný.

Co se týče nových dvou mužů v Bridgetině životě, pan Walliker (Chiwetel Ejiofor) byl od začátku zcela očividně nový Darcy („aloof, condescending, supercilious“), zatímco Roxster (Leo Woodall) byl spíš takový poločas. Romantická linka celkem přesně kopírovala první film včetně romantického finále s nedostatečně oblečenou Bridget ve sněhu, ale vůbec mi to nevadilo, protože to jako to symbolické uzavření kruhu prostě fungovalo.

V dalších rolích mě potěšila Leila Farzad (Nicolette) - pořád jsem přemýšlela, kdo to je, a až v titulkách jsem si uvědomila, že je to Naomi - Dolly Wells (Woney) - až teď zjišťuju, že byla ve třech ze čtyř filmů, ale já si jí nikdy nevšimla - Isla Fisher (Rebecca), u které jsem doufala, že se s ní Bridget nakonec skamarádí, takhle to byl takový výstřel do prázdna, i když zábavný.

Jak jsem psala výš, struktura Mad About the Boy v mnohém kopíruje původní Bridget Jones's Diary, ale zároveň je plné odkazů na další dva filmy (které jsem podle tohoto blogu viděla všechny, cíleně, v originále a trojku dokonce i v kině (a očividně mě překvapila stejně jako čtverka), a to je přesně důvod, proč tento blog zatím nechci opustit) a asi bych si to užila ještě o trochu víc, kdybych měla všechny tři v živé paměti. Jak mi potvrdil závěrečný sestřih kultovních scén, mám docela mezery.

Celkově je Bridget Jones: Mad About the Boy vskutku úctyhodné zakončení série, a pokud si to v budoucnu náhodou rozmyslí, doufám, že to bude zase nejdřív za deset let, ať vidíme další etapu Bridgetina života. Tentokrát si snad vzpomenu, jak se mi čtverka líbila, a půjdu na to hned.

Venom: The Last Dance (2024)

“The darkness has teeth.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Ze dvou předchozích recenzí je víc než jasné, že hlavní důvod, proč chodím na Venoma, je Tom Hardy, a po extra slabé dvojce vlastně už nic dalšího ani nečekám. Jaké bylo ovšem moje překvapení, když The Last Dance odhodil ten „to stejné ale VÍC“ koncept a přišel s něčím úplně jiným. Fusky mi tu neustřelilo, ale Kelly Marcel rozhodně získává body za snahu.

Jak jsem vypozorovala z článků a prokliků na Wikipedii, film se hodně opíral o širší marvelovskou mytologii, což je něco, co jsem při sledování bohužel nedocenila. Dívala jsem se na to čistě jako na pokračování předchozích filmů a jako takové mě to docela bavilo. Děj nebyl úplně plynulý, skoro mi to přišlo jako od skeče ke skeči než jako sametově hladká jízda, ale velké momenty byly fajn a navzdory té kouskovitosti to pořád funkčně gradovalo. Navíc měl film moc hezké emocionální momenty.

The Last Dance svou sílu celkově nejvíc čerpalo z postav. Uštvaný Eddie (Tom Hardy) mě bavil o něco míń než jeho předchozí verze, ale dávalo to úplně smysl a celou dobu jsem tu intenzivní únavu cítila. Teddy Payne (Juno Temple) pro mě byla velmi příjemné překvapení; všechno od obsazení přes image až po životní příběh na ní fungovalo a doteď mě štve, že scéna v titulkách nepatřila jí a faktu, jak se sžívá se svým symbiontem.

U Mulligana (Stephen Graham) jsem jim ve dvojce vyčítala, že z něj udělali lacinou vějičku, a z té se stal jen okamžitě obětovaný dějový prostředek, takže tam moc co říct nemám. Strickland (Chiwetel Ejiofor) mě bavil hlavně na konci tím opatrným spojenectvím s Venomem a je škoda, že to nerozchodil. Martin (Rhys Ifans) a jeho rodinka byli příjemné zpestření (pravděpodobně jsem jediná, komu se líbila jejich verze Space Oddity, ale mně se málokdy nelíbí Space Oddity) a z paní Chen (Peggy Lu) jsem měla prostě jen radost.

Na konci jsem bulela, ačkoliv jsem netušila, že mě k tomu ten film může donutit, nicméně připouštím, že všechno za tím výbuchem bylo drobet odfláknuté. Scéna mezi titulkami mě taky dohnala k slzám, ale tentokrát vztekem: buď znamená, že Venom ve skutečnosti nezemřel, nebo zemřel a bylo to k ničemu; tak jak tak to celý ten dojemný konec to zničilo. Celkově jsem z toho trochu měla pocit, že Hardy si to napsal, protože chce ven, a asi bych se mu nedivila. Uvidíme, co přinese budoucnost.

The Substance (2024)

REMEMBER
YOU ARE ONE

zdroj: imdb.com

IMDb. Nejsem na horor - a už vůbec ne na „body horror“ - ale jsem na projekty psané a režírované ženami (v tomto případě obojí Coralie Fargeat), takže když jsem v kině viděla trailer na The Substance a okamžitě mi došla ta sociální kritika, věděla jsem, že na to musím do kina. A jsem hrozně ráda, že jsem to skutečně udělala, protože The Substance je nutné vidět na velkém plátně někde, kde se budete soustředit jen na to.

Obvykle vydržím relativně dost; explicitní násilí typu odřezanýcn končetin a vyhřezlých vnitřností prostě nejsem schopná brát vážně, takže mi zase tak zle nedělá, ale tady bylo neumdlévající a stupňovalo se a asi od poloviny filmu se mi začalo dělat trochu špatně. Pořád jsem ale odcházela zpracovaná spíš mentálně než fyzicky; násilí příběh jenom dotvářelo, ale netvořilo.

Hodně mě překvapila třetí část, ani ne tak obsahem (byť ten groteskní humor se hodně vystupňoval), ale spíš tím, že vůbec existovala: upřímně jsem čekala, že na konci druhé někdo proletí tím obrovským oknem a já půjdu domů, ale nestalo se tak. Skutečný konec filmu byl ale lepší, než by byl ten, který jsem čekala, takže jsem vlastně spokojená.

Demi Moore (Elisabeth) mi nikdy úplně nepadla do oka, ale do této role šla celým tělem bez zjevného zkrášlování a čím byla Elisabeth obludnější, tím víc života v ní bylo. U scén, kdy Elizabeth hodnotí svoje stárnoucí tělo (které realisticky vypadá hodně dobře, ale ve společnosti, která uctívá mládí, nemůže než ho nenávidět), a kdy se pokouší věřit v sama sebe a dojít na rande s mužem, který ji vidí tak, jakou by si stále přála být, se mě nejen vnitřně dotkla, ale hlavně mi jí bylo hrozně líto.

Margaret Qualley (Sue) hrála ženu mnohem starší, než vypadá, se všemi emocemi umocněnými tím euforickým pocitem, že dostala druhou šanci být milovaná a obdivovaná, a docela mě přesvědčila. Bavily mě Sueiny manické úsměvy i ta surová sebenenávist, které byla schopná. Přiznám se, že jsem v Margaret Qualley neměla moc důvěru a čekala jsem, že Sueina hlavní úloha bude být mladá a sexy, a tím pádem jsem byla příjemně překvapená.

Jedinou další výraznou postavou byl Harvey (Dennis Quaid), který byl zosobněním patriarchátu a show businessu zároveň, a hrozně se mi líbilo, jak film zvýrazňoval jeho vlastní věk a fakt, že mužský úspěch obvykle není nijak provázaný s tím, jak vypadá a podle kolika lidí je šukatelný. (Na Wikipedii jsem se dočetla, že roli měl původně hrát Ray Liotta (RIP), a byť k Harveyho přeobsazení vedla nešťastná událost, jsem ráda, že k němu došlo, protože Dennis Quaid nemá obličej komiksového záporáka, vypadá úplně průměrně v tom nejlepším slova smyslu, a to té postavě nesmírně prospělo.)

Kromě obsazení příběhu nesmírně pomohly i kulisy a kostýmy; obojí je skoro až poetická směs osmdesátých let a současnosti, díky čemuž jsme s Elizabeth zároveň dnes i v době její největší slávy, celkový obraz pro mě přesvědčivě asocioval Hollywood tak, jak ho mám zvnitřněný. Taky se mi líbilo, že záběry na to nehezké, rozbité a monstrózní byly stejně detailní jako záběry na sexy části těl, a na konci jsem nenáviděla Suein zadek stejně jako tu hnisající ránu na Elizabethině páteři. Soundtrack se krásně zařezával do uší a Pump It Up mi hrálo v hlavě ještě týden.

Celkově byla The Substance intenzivní, bizarní a viscerální zážitek, který si pravděpodobně nemám odvahu zopakovat (aspoň v nejbližších pár letech), ale který by se podle mě měl vidět aspoň jednou.

The Unbearable Weight of Massive Talent (2022)

“I'm done. Like hot dogs on a grill. I'm quitting acting. So, you can call the trades, and tell them I said it was a tremendous honor to be a small part of one of the oldest of human traditions, storytelling and mythmaking.”

zdroj: imdb.com

IMDb. K The Unbearable Weight of Massive Talent mě zcela nepřekvapivě přivedlo meme a tvrzení, že je super. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem ten film je, a přistupovala jsem k tomu skepticky, protože obsazení mi nic neříkalo, ale nakonec jsem se docela dobře bavila.

Herci hrající své fiktivní verze byly pár let zpátky docela trend (z hlavy mě napadají Episodes a Apartment 23) a byť je to forma RPF, v tomto případě mi nevadí, naopak herec, který do toho jde, je mi automaticky sympatičtější. Nicolas Cage (Nick Cage) mi nebyl sympatický nikdy, takže to bylo rozhodně plus. Pedro Pascal (Javi Gutiérrez) mě naopak docela baví a s Cagem měli super chemii, fakt jsem si jejich společné scény užila.

Po dlouhé době mě potěšila Tiffany Haddish (Vivian), ta role jí slušela a skoro jsem si přála, aby to Vivian přežila a měla nějaký hezký doslov. Neil Patrick Harris (Fink) tam byl jenom chviličku, ale trochu mi připomněl staré dobré časy, a Demi Moore (Olivia Cage) tam za mě taky klidně mohla být víc.

Při spatření stopáže jsem se trochu bála, ale film přepvapivě rychle utíkal a vůbec nenudil. Jak jsem psala výš, neměla jsem žádná očekávání, takže mě zklamal jen fakt, že ve scéně, která zrodila asi nejpopulárnější meme roku 2023, nehrála Make Your Own Music, což netuším, proč jsem si myslela, že bude, ale těšila jsem se na to.

The Unbearable Weight of Massive Talent není úplně kousek, ke kterému se potřebuju vracet, ale svůj účel splnil na jedničku.