 |
| zdroj: csfd.cz |
FDb. KVIFF kolem mě obvykle projde bez povšimnutí, nikdy nevím, co na něm má premiéru, a většinou se na stejně podívám až po pár letech, jestli vůbec. Ne protože bych nutně potřebovala jít proti proudu, ale protože jsem z velkých marketingových kampaní přestimulovaná a čím jsem starší, tím je to horší. Jít na Pramen v rámci Šary Vary nebyl můj nápad, ale popis filmu vzbudil můj zájem a vlastně jsem se i těšila.
Po návratu z kina musím říct, že distribuční text popisoval trochu jiný film, než jsem viděla. O nucených sterilizacích Romek za minulého režimu (a bohužel i tohoto) jsem slyšela a ačkoliv jsem si nemyslela, že jeden film může napravit všechny křivdy nebo že by měl zaujmout nějaký moralizující postoj (to je nakonec práce diváka), čekala jsem, že oběti budou ve filmu víc než jen rekvizity. Zvlášť, když byla jedna z hlavních postav Romka. Ani Agáta (Simona Boledovičová) ale bohužel nebyla víc dějový prostředek pro velmi, velmi, velmi pozvolnou transformaci hlavní postavy, což byla škoda, protože Simona Boledovičová na mě působila neuvěřitelně přirozeně a fakt mě bavila.
Středem příběhu byla vyhořelá lékařka Ingrid (Aňa Geislerová), která nucené sterilizace provádí jak na běžícím páse a ve snaze získat primariát dokonce přichází z nápady, jak kvóty sterilizovaných žen navýšit. Pak ale místo nedostane, dojde jí, že ho nedostane nikdy, a začne se kamarádit s devatenáctiletou Agátou, která byla sterilizovaná hned v dětském domově, díky čemuž se v ní konečně pohne svědomí. Ingrid byla rozhodně ten ženský antihrdina, o kterých tu pořád plácám, že jich chci víc, a byla výborně zahraná, ale přiznám se, že mi tam chyběla nějaká skutečná katarze.
Věc se má totiž tak: z hlediska tradičního vyprávění se v tom filmu moc neděje a to málo, co se dá za děj označit, je proložené dlouhými zasněnými záběry na Ingridiny řasy, mrtvé srny, snové kytky v řece (které působí, jako by je generoval chatbot)… Jinými slovy, je to čistá introspekce do Ingridiny duše a formální děj, na který je navázaná, víceméně spí až do posledních dvou minut, které mi prostě nestačily a skoro na mě působily, jako by se pro ně někdo rozhodl dodatečně.
Prim tady rozhodně hrála vizuální stránka, která mně osobně ale taky nesedla. Kromě těch pohledů na zlatavá pole a vlající vlasy ve stylu euroamerických nezávislých filmů z předchozí dekády, které víc zdržují než navozují atmosféru, jsem měla problém s tím mícháním současného a minulého. Nic na Ingridin nenaznačovalo, že žije v polovině 80. let, a ačkoliv kulisy, kterými byla obklopená, dobu nerozporovaly, atmosféru to pro mě narušilo. Při sledování mě napadlo, že to má nejspíš naznačovat, že historie není morálně zdaleka tak uzavřená, jak by měla mít, ale skoro si myslím, že tím odvádím práci za autory, protože se mi prostě nechce věřit, že to odflákli.
Abych byla fér, nemůžu říct, že mě film vyloženě nudil. Bez váhání ale přiznám, že ten jediný důvod, proč udržel mou pozornost, byl fakt, že jsem čekala, až se něco stane – např. že Agáta po zjištění, co jí pod záminkou operace kýly provedli, zapálí pár pomyslných stohů, nebo že Ingrid se ve snaze vykoupit vyrazí na válečnou stezku – a to se prostě nestalo. Film jako by hodinu a půl přidušeně dohoříval a pak bez fanfáry zhasl úplně. A to je při tom námětu a obsazení fakt škoda.
Po návratu z kina musím říct, že distribuční text popisoval trochu jiný film, než jsem viděla. O nucených sterilizacích Romek za minulého režimu (a bohužel i tohoto) jsem slyšela a ačkoliv jsem si nemyslela, že jeden film může napravit všechny křivdy nebo že by měl zaujmout nějaký moralizující postoj (to je nakonec práce diváka), čekala jsem, že oběti budou ve filmu víc než jen rekvizity. Zvlášť, když byla jedna z hlavních postav Romka. Ani Agáta (Simona Boledovičová) ale bohužel nebyla víc dějový prostředek pro velmi, velmi, velmi pozvolnou transformaci hlavní postavy, což byla škoda, protože Simona Boledovičová na mě působila neuvěřitelně přirozeně a fakt mě bavila.
Středem příběhu byla vyhořelá lékařka Ingrid (Aňa Geislerová), která nucené sterilizace provádí jak na běžícím páse a ve snaze získat primariát dokonce přichází z nápady, jak kvóty sterilizovaných žen navýšit. Pak ale místo nedostane, dojde jí, že ho nedostane nikdy, a začne se kamarádit s devatenáctiletou Agátou, která byla sterilizovaná hned v dětském domově, díky čemuž se v ní konečně pohne svědomí. Ingrid byla rozhodně ten ženský antihrdina, o kterých tu pořád plácám, že jich chci víc, a byla výborně zahraná, ale přiznám se, že mi tam chyběla nějaká skutečná katarze.
Věc se má totiž tak: z hlediska tradičního vyprávění se v tom filmu moc neděje a to málo, co se dá za děj označit, je proložené dlouhými zasněnými záběry na Ingridiny řasy, mrtvé srny, snové kytky v řece (které působí, jako by je generoval chatbot)… Jinými slovy, je to čistá introspekce do Ingridiny duše a formální děj, na který je navázaná, víceméně spí až do posledních dvou minut, které mi prostě nestačily a skoro na mě působily, jako by se pro ně někdo rozhodl dodatečně.
Prim tady rozhodně hrála vizuální stránka, která mně osobně ale taky nesedla. Kromě těch pohledů na zlatavá pole a vlající vlasy ve stylu euroamerických nezávislých filmů z předchozí dekády, které víc zdržují než navozují atmosféru, jsem měla problém s tím mícháním současného a minulého. Nic na Ingridin nenaznačovalo, že žije v polovině 80. let, a ačkoliv kulisy, kterými byla obklopená, dobu nerozporovaly, atmosféru to pro mě narušilo. Při sledování mě napadlo, že to má nejspíš naznačovat, že historie není morálně zdaleka tak uzavřená, jak by měla mít, ale skoro si myslím, že tím odvádím práci za autory, protože se mi prostě nechce věřit, že to odflákli.
Abych byla fér, nemůžu říct, že mě film vyloženě nudil. Bez váhání ale přiznám, že ten jediný důvod, proč udržel mou pozornost, byl fakt, že jsem čekala, až se něco stane – např. že Agáta po zjištění, co jí pod záminkou operace kýly provedli, zapálí pár pomyslných stohů, nebo že Ingrid se ve snaze vykoupit vyrazí na válečnou stezku – a to se prostě nestalo. Film jako by hodinu a půl přidušeně dohoříval a pak bez fanfáry zhasl úplně. A to je při tom námětu a obsazení fakt škoda.