Marie Škrdlíková: Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje (2025)

„Život se děje ve vlnách, někdy se zpění na okrajích, někdy je rozbouřený a jindy plytký, pomalý a velice, velice tichý. Jako by ani nebyl.“ – Anina

zdroj: databazeknih.cz

Už několikrát jsem tu mluvila o tom, jak ráda objevuju nové české autorky. V poslední době jsem se v tomto ohledu ale moc nepředřela, takže když jsem zachytila zmínku o existenci Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje (v newsletteru, který jinak fakt nebyl pro mě), šla jsem do ní. Ačkoliv obálky normálně nehodnotím, malba Sáry Bočkové mi učarovala a knížku si nechám hlavně pro ni.

Povídky ve sbírce mi totiž učarovaly podstatně méně. Abych řekla pravdu, bavila mě na nich hlavně forma, nebo přesněji jazyk. I bez čtení obálky jsem totiž hned po prvních dvou povídkách bezpečně poznala, že autorka je básnířka; umí se mazlit s češtinou lépe, než to umí ledajaká prozaička, a připomněla mi, že bych měla zase nějakou poezii zkusit. Jediné, co mi z hlediska formy skutečně vadilo, byla absence uvozovek, nemám ráda graficky neoddělenou přímou řeč. Chápu, že to autoři nejspíš dělají, aby nepřerušili spád textu, ale na mě to má přesně opačný efekt.

Dějově byly povídky ale trochu na jedno brdo, nebo se tak aspoň četly. Nemají totiž klasickou stavbu děje, povětšinou jsou to spíš črty (nebo „pocitovky“, jak jsme jim říkaly v případě fanfiků) než klasické plnotučné povídky. Při čtení jsem vnímala, že každá má svou specifickou atmosféru, ale o kom konkrétně byla, bych si bez listování knížkou vzpomněla jen horko těžko.

Hotel Niva je jedna z těch povídek, která mě zanechává znepokojenější, než mě našla; Anina, která „nechce být odpovědí na cizí otázky“, mě bavila o dost víc, a to hlavně díky množství postav kolem Aniny a faktu, že šlo spíš o výsek života než jen o bod v čase; Den zadků se mi líbil hlavně pro to, že se věnuje dívčímu dospívání dívčíma očima, takových povídek rozhodně není přebytek; Zakázané věci byly krátké a moc jsem si z nich nevzala.

Kopni do odkvetlých pampelišek se mi líbila, protože popisovala pocity, ve kterých se neumím najít, tak, že jsem je pochopila; Odkouzlený svět má super název a ačkoliv není vystavěný o moc jinak než ostatní, to uzavření kruhu na konci z něj udělalo tradiční příběh; Pálení miliardářů má ještě lepší název, než je ten předchozí, ale tady jsem měla poprvé pocit, že jsem kousky této povídky četla ve všech předchozích; Trpaslíci v moři mě překvapivě dostala tím popisem Lucky ve školce hned na začátku, asi v sobě očividně mám co zkoumat.

Louka pro všechny byla další z těch, ve kterých jsem si nic nenašla; Mystika byla hodně podobná Zakázaným věcem a taky mě minula; Oslavy ve mně vyvolaly vlnu lítosti a soucitu, kterou jsem úplně nečekala, ale nejspíš přišla ze stejného místa, jako ta u Trpaslíků v moři; Takže to nebylo nanebevstoupení měla technicky děj, ale stejně mě moc nezaujala; Cizím klukům své jméno neříkám byla asi nejblíž klasickému ději, i když jen v měřítku jednoho rozhodnutí, a líbila se mi.

Moruše moruše se mi líbila, ale přiznám se, že bych na konci ocenila trochu konkrétnosti, čistě pro takový ten pocit uzavření; Tři dny deště byla nejblíž mé žité zkušenosti, ale paradoxně mě moc neoslovila; Něco jako hluboký oceán mi trochu připomínalo Aninu a možná právě proto se mi to líbilo; Jarní prázdniny si podle mě zasloužila rozvést (a klidně v zájmu toho mohla spolknout pár těch extra krátkých), zvlášť tím, že byla na konci, mi trochu připomněla přerušené posezení se zajímavým člověkem.

Kdybych měla Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje někomu doporučit, asi mě nikdo z mého okolí nenapadne, ale Marii Škrdlíkovou stojí za to si do budoucnosti pohlídat.

„Rozbité sklo, suché listí. Tohle jsem já, Tereza. Rozbité listí, suché sklo. Rozlité bytí, skelné sucho.“ – Hotel Niva

„Někdy je příliš mnoho svobody stejným vězením, jako její nedostatek.“ – Anina

„Chci být opakem slávy. Schovat se někde v polích. Ztratit své jméno, vyválet ho v blátě, zapomenout ho.“ – Kopni do odkvetlých pampelišek

„Zdálo se mi přehnané, že bychom byli jen výslednicí okolí a okolností. Chtěla jsem mít moc nad tím, jaký život se mi stane.“ – Pálení miliardářů

„Přemýšlela jsem, jestli se krajina může vepsat do člověka stejně silně, jako se člověk občas vepíše do ní.“ – Pálení miliardářů

„Psát můžu o čemkoliv. I o věcech, co ještě nejsou pravda.“ – Jarní prázdniny

Irena Piloušková: Buď hodná (2023)

„Ne po věcech, ale po lidech zůstávají díry.“

zdroj: databazeknih.cz

Buď hodná byla další z knížek, které jsem koupila ve výprodeji (za celý 9,- Kč), čistě protože šlo o pro mě neznámého českého autora, ale nic moc jsem si od toho neslibovala. (Zvlášť po tom předchozím neuvěřitelně únavném zážitku.) A bylo to dobře, protože tak měla knížka prostor mě dějově překvapit. Řemeslnou kvalitou ale bohužel nesplnila moje očekávání.

Začnu tím příjemnějším… Tedy, téma domácího násilí nijak příjemné není, ale líbilo se mi, jak ho autorka zachytila. Vybrala si zobrazit tu hůř viditelnou (a prokazatelnou formu) a moc hezky vystihla tu dusnou a zlověstnou atmosféru, kterou kolem sebe Jakub šířil. Plus musím dát i za to, že názorně ukázala, jak takové jednání ovlivňuje a formuje vztahy v rodině, od Daniny manipulace starší dcerou, kterou se technikami své matky snažila zachránit před svým osudem, přes její téměř neexistující vztah s Ninou až po zakrnělé emocionální vazby mezi dcerami a nevyzpytatelným otcem.

Zvlášť se mě knížka dotkla na konci 39. kapitoly, kde se Dana matce pokouší svěřit s tím, že se ji Jakub pokusil znásilnit, a matka odvětí: „Nic se nestalo, ne? Tak vidíš.“ Ta situace mi byla tak známá, až se mi udělalo trochu blivno (ačkoliv s mámou se mi to naštěstí nestalo). Další výborná část byla na konci 41. kapitoly, kdy Dana poprvé začne pochybovat o své realitě. Jakub byl samozřejmě zamindrákovaný, sadistický kretén, ale Věra byla snad ještě horší. Ignorovat strachy, slzy, i rostoucí apatii vlastního dítěte, které se jí před očima mění v stín, protože „Co by tomu řekli lidi, kdyby se rozvedla?“, už není deformace vlastní výchovou a „byla taková doba“, to je čirá krutost ve vlastní prospěch. Na konci knížky jsem si upřímně přála, aby ji a Jakuba někdo zavřel do sklepa, aby byli nucení žít s tím, koho si oba zaslouží, a pěkně na zbytek života, když ani jeden z nich nevěří na rozvod.

A teď to míň příjemné téma: kvalita prózy. Text je neuvěřitelně vzletný a hutný, a ačkoliv to první mi ne vždycky vadí, tady to způsobovalo, že jsme se v jedné metafoře nebo scéně repetitivně matlali dvakrát tak dlouho než bylo třeba, což hrozně zpomalovalo děj. Další, ale související problém jsem měla s množstvím postav; byť mi jednotlivé provázanosti a mikropříběhy samy o sobě nevadily, neexistoval podle mě jediný důvod, proč popisovat například průběh Milanových námluv nebo historii rodiny Baroušových, ze které byl důležitý jen zlomek a ten tu omáčku ani nepotřeboval.

I tyhle odbočky zapříčinily, že jedna scéna byla díky nijak zvlášť podstatným flashbackům roztažená třeba na tři kapitoly. (A v případě 24. a 25. dokonce i bez flashbacku, kapitola prostě nelogicky skončila a další začala ve skoro stejmém bodě.) Kniha se prakticky odehrává ve dvou dějových rovinách – v současnosti a flashbacích na Danino dětství a dospívání – ale jen současnost je vyprávěná chronologicky, což za mě taky nebyla zrovna šťastná volba, protože v kombinaci s přítomností, kde do vzpomínek do dětství zaplouvají i Daniny dcery, je to občas vyloženě guláš.

Tempo děje je ve finále tak pokroucené, že vyvrcholení příběhu proběhne extrémně rychle a v menším detailu, než bych si přála, a přitom to tak být nemuselo; spousta informací mohla být vpletená do těch nekonečných flashbacků a na konci by pak čtenáře stačilo jen trochu postrčit, aby byl takříkajíc „doma“. Zkrátka a dobře, přišlo mi, že ta knížka buď neviděla editora, nebo měla nějakého, kterému byla úplně ukradená.

Navzdory méně než ideální formě mě knížka ale pořád bavila, přečetla jsem ji na ten (zbytečný) rozsah překvapivě rychle a myslím, že má autorka dobře nakročeno. Téma si zvolila dobré a bylo vidět, že knížce věnovala hodně péče, takže si myslím, že jakmile se pořádně vypíše, bude to rozhodně stát za to.

„Sama sebe se ptala, jestli jí šťastné vzpomínky dělají radost, anebo jestli jsou jen bolestnou připomínkou toho, že vzácnosti vždycky ztrácela nejsnáze.“

„Co je to za lidi, že se nehnou z místa, když sedí holým zadkem na rozpálené plotně? Ukázalo se, že někdy je lepší poskakovat na vlastním žhavém, avšak důvěrně známém kousku kovu než se topit v nekonečném ledovém oceánu nejistoty. […] Lidi nežijí nešťastně záměrně, ale schválně.“

„Učil Danu své téměř náboženské víře v intelekt a spravedlnost, která sice má občas zpoždění, ale ve vlastním svědomí je přítomná neustále.“

„Nejsilnější vlastností smůly je její nečekaný příchod.“

„Sotva se mysl dočká zadostiučinění, tišící účinky opožděné satisfakce nedosahují hloubky ran a jen sjedou po zjizveném povrchu, který se nerovně zacelil mazlavým prachem času.“

Pavel Hénik: Epizody 2084

zdroj: databazeknih.cz

Když je knížka nakladatelem prezentovaná jako „provokativní“ (nebo ještě lépe, „kontroverzní“), existují obvykle dvě možnosti: buď je obětí laciného marketingu, nebo je psaná heterosexuálním bílým mužem, který je (dle svého názoru) společností krutě pronásledován za opakování většinových konzervativních názorů. Vzhledem k tomu, že byla tahle knížka zařazená do Black Friday výprodeje u samotného nakladatele a stála celých 99 Kč, dalo se čekat, že půjde o ten druhý případ, ale mám ráda sci-fi (a českého sci-fi vidím dost málo), tak jsem tomu dala šanci.

Abych řekla pravdu, trochu té stovky teď lituju. Próza sice byla čistá a nekomplikovaná, takže se četla rychle, ale zároveň se všechno odehrávalo na úrovni textu, neexistoval tam žádný podtext. To by samo o sobě asi ani tak nevadilo, kdyby tak nefungovaly i povídky samotné. Všechny mají úplně identickou strukturu: autor napřed zdlouhavě nastíní sci-fi scénář, se kterým pracuje (provede „infodump“, jak tomu krásně říká angličtina), který buď nevede k ničemu – představení reálií má suplovat jeho děj (např. První polibek) – nebo je do něj vpletená extrémně přímočará zápletka, jejíž rozuzlení je jasné ve chvíli, kdy nám autor vyklopí k nohám poslední kolečko informací o tom, jak jeho realita funguje (např. Třídírna žen, Tranzice).

A lepší to není ani s obsahem. Většina povídek se čte, jako kdyby někdo vzal průměrný komentář z Novinky.cz nebo příspěvek konzervativního myslitele z X a řekl preferovanému GenAI chatbotovi, aby mu na to vygeneroval dystopickou povídku. Neobviňuju tím autora, že knížku vlastně nenapsal, to nedělám, je to zraňující a stupidní, protože s jistotou to nikdo nikdy nepozná, snažím se jenom nastínit, že tady pracujeme s texty na úrovni slohovky na střední, které absolutně postrádají jakékoliv nuance. Každá jedna blízká budoucnost, kterou autor nastiňuje, je mainstreamový konzervativní strašák napsaný tak, že zaprvé není absolutních pochyb o tom, jakého je autor sám názoru, a zadruhé po čtenáři absolutně nevyžaduje žádné přemýšlení, protože tam prostě není nad čím přemýšlet, všechno je jasně dané.

Nerovnoúhelnost hladké kůže krásně ilustruje všechno, co jsem napsala výše: pokud by byla povídka psaná v dobré víře a snažila se polemizovat o možných nástrahách genderové rovnosti, patrně by proti hlavní tezi jejího „záporáka“ Fabera, který je toho názoru, že při existenci ovariobank a umělých děloh jsou ženy na světě úplně zbytečné, vložila by do úst jeho poněkud impotentního odpůrce Gregora otázku, k čemu jsou ve chvíli absolutní rovnosti pohlaví na světě muži. Na to se samozřejmě nikdo nezeptal, protože cílem není provokativní filozofická polemika, ale postesknutí nad tím, jak jsme my ženy hloupé a krátkozraké. Copak nevíme, že nemůžeme jen tak bezdůvodně existovat? Kdo si myslíme, že jsme, muži?

Vyvolený byla další z povídek, jejíž konec byl jasný už na druhé straně, ale zase jsme jako bonus dostali incestní pedofilii, aby nám to kodrcání do mysl osvěžujícího konce lépe uteklo. Přivrácená strana měsíce měla běžet na zvědavosti ohledně Stanleyho, ale ten byl buď špatně napsaný antihrdina, nebo dobře napsaný idiot, a končila stejně překvapivě jako její předchůdce. Osobní mazlíček byl dobrý námět (taková Her, ale v pozdním kapitalismu), který ale absolutně zabilo provedení, ze kterého jsem měla pocit, že to autora nebavilo a chtěl to mít rychle z krku. (Možná kdyby si tam přidal ženu nebo nějakou menšinu, do které se může strefovat, byla by povídka delší a (aspoň na poměry autora) lépe vypointovaná.) Na lovu je alegorie na ubohé utlačované neočkované proti covidu a konec je zhruba tak překvapivý jako fakt, že tahle povídková sbírka tohle téma zpracovává. Desynchronizace přináší osvěžující myšlenku, že nebinární lidi můžou vychovávat jenom psychopaty. Nebo myšlenku, že křehká mentální konstituce průměrného muže neunese jakékoliv domnělé narušení stereotypní maskulinity, např. v podobě tradičně dívčího jména, které si mohl doslova kdykoliv změnit. Mně se víc líbí ta druhá, ale tady dost odvádím práci za autora. Pravidla konsenzuality si berou na paškál tu zbytečnou novodobou posedlost konsensuálním sexem, ačkoliv je tam i mnohem zajímavější kritika predátorských taktik velkých poskytovatelů služeb v digitální společnosti a věnovat se hlavně jí, byla by povídka mnohem lepší.

Recenzura je přesně ten typ povídky, který jsem vzhledem k názvu sbírky čekala, a přesně taky ukazuje, proč bych se s Orwellem na autorově místě vůbec nesrovnávala. Na druhou stranu, očividně nejsem na jeho intelektuální úrovni, takže co já vím. Třídírna žen je obchod s bílým masem z rukou vyznavačů islámu, protože kdo kdy viděl bělocha páchat zvěrstva, a jistěže jsou to Turci v podrobeném Německu, protože kdo jiný kde jinde. Reklamace má nebinární pár, který stylizuje do třetí osoby jednotného čísla (čili infantilní ono nebo neživotné to, můžeme si vybrat), který si objedná dítě z katalogu, protože to vypadá dobře na sockách, a promptně ho prodá na černém trhu. Opět je tady mnohem palčivější společenské téma závislosti na umělé realitě sociálních sítí, ale bohužel slouží jen k ilustraci toho, jak jsou podle autora ti nebinární lidi blbí. Violence čtvrtého stupně mě nudila, stejně jako Nejšťastnější člověk planety. První polibek neměl děj. Hádka přes přepážku byla… krátká?

Nobelovka mě potěšila, protože jsem celou dobu čekala, kdy se setkám s autorem samotným – tento typ autora se obvykle rád čte ve všech významech toho slova – ale jinak žádný výkyv kvality. Generace Gama mohla být rychlý napínavý thriller, ale znovu byla tak nějak odbytá. Respektuju, že povídka má jako žánr omezený prostor, ale i tak se podle mě dal využít líp. Komár mě uspal. Tranzice mohla opět ilustrovat skutečný společenský problém v podobě vlivu sociálních médií na vyvíjející se dětský mozek nebo komercializaci zdravotnictví, ale rozčilovat se nad tím, co mají cizí lidi v kalhotách, je očividně podstatnější. Epilog s oranžovým pruhem byla prakticky jediná z povídek, kterou bych doporučila; měla rozumné množství reálií, jednoduše, ale efektivně vykreslené postavy, zvrat (i když ten mohl být napsaný elegantněji) a hezký závěr. Přítomnost od Scotta Menziese ve mně vzbudila trochu naděje; autor by si s ním sice nerozuměl, kdyby smýšlel jinak, ale možná tam byla rozdílná úroveň sofistikovanosti. Nebyla. Ale aspoň to byl konečně konec.

Epizody 2084 byly přesně ta situace, kde jsem měla dát na svůj instinkt a naivně nedoufat v zázrak. Jako u každé knížky, za kterou dám peníze, jsem se ale zaťala a dočetla ji, abych si mohla s klidným srdcem touto recenzí připomínat, jakému autorovi se příště vyhnout obloukem. Abych ale nežrala, přiznám této povídkové sbírce jedno velké plus: díky řemeslnému provedení prózy a předvídatelnému obsahu, který internet už stokrát sežvýkal tak, že přišel o všechnu chuť, krásně připravila mozek na spánek.

Anna Bolavá: Před povodní (2020)

„Silná osobnost se přizpůsobí i trýzni, pokud je jí opravdu třeba.“

zdroj: databazeknih.cz

Před povodní, neboli závěr tzv. řečovické trilogie, bylo hlavním důvodem, proč jsem se k Anně Bolavé vůbec vracela; o třetím díle jsem totiž původně nevěděla a hrozně nerada nechávám série nedočtené. Tahle ale asi nedočtená zůstat mohla, Před povodní totiž rozvíjí ty nejhorší části Ke dnu a prakticky jediný důvod, proč jsem to nakonec pokořila, byl fakt, že jsem si tu knížku koupila. (Musím zase začít chodit do knihovny.)

Věc se má tak: nebráním se vážnému, „dospěláckému“ pojetí bytostí ze slovanské mytologie à la vodníci a divoženky, naopak prahnu po všem, co jim dává stejný prostor, jaký dostávají mezinárodní démoni à la upíři a vlkodlaci. Byť se mi mnohem víc líbil intimní a symbolický styl, jakým bylo psané Do tmy, vodnická část Před povodní by mi sama o sobě zvlášť nevadila; Anna Bolavá to pojala docela zajímavě a bylo vidět, že si s mytologií svého světa pohrála.

Můj hlavní problém byl ve zvolených hlavních postavách a faktu, že to prostě neunesly. Hana Strnadová byla ta nejmíň zajímavá a zároveň nejpasivnější postava, kterou celá trilogie měla, a udělat z ní vodnici ji neudělalo zajímavou ani zábavnou, jen otravnou úplně novým způsobem. Jarda Vávra se ze stalkera, který všechno ví líp a nerozumí „ne“, proměnil v rohožku (která stále nerozumí „ne“), ale Haně to rozhodně nevadí, protože navzdory své moci je stále úplně neschopná a musí být zachráněna. Celá ta „milostná“ linka byla opět nesmírně nudná, ale ne tak nudná jako fakt, že se doslova všechno točilo kolem ní.

Mrzelo to o to víc, že na začátku knížky jsem měla docela naději; úvodní kapitola naznačovala, že se propracováváme k nějaké akci, Heda s doktorkou Borskou byly vystavěné skvěle (byť Borská mi lezla na nervy ještě i po smrti). Kdyby celá knížka pokračovala tempem prvních pár kapitol, nebyla by sice na konci překvapivá, ale aspoň by byla zajímavá. Zabít Borskou po naprosto vyšinutém, s ničím nesouvisejícím a nic nepřinášejícím intermezzu s taxíkem, a přidat do mixu Pavlínu, která je teď kdovíproč naprosto šílená po Járovi do té míry, že je ochotná vraždit, udělalo celou zápletku trapně banální. Konec byl absolutně antiklimaktický, a to hlavně, protože na konci už mě žádná z postav nezajímala.

Ačkoliv se kvalita prózy vůbec nezlepšila – Před povodní je bohužel psané navlas stejně jako Ke dnu – s množstvím postav to tentokrát bylo o dost lepší: jediný, kdo mi tam skutečně překážel, byl Tlusťoch (ne, ta postava nemá jméno, a ano, pokud existuje tělesná kvalita postavy, kterou Anna Bolavá nikdy nezapomene zmínit, je to nadváha). Může to být ale i tím, že až na Srostlíka jsem všechny ostatní postavy už znala. Na to konto mě potěšilo, že Milada nakonec dostala práci na pile, otěhotněla s novým přítelem a ona i Anička jsou šťastné. Stejně tak mě potěšilo, že Miluška a Marek si přece jen budují společný život, stejně jako Marcela a Tonda. A úplně nejvíc mě potěšila něžná vzpomínka na Annu Bartákovou v podobě zmínky o anonymu o šustících papírových pytlech.

Celkově je Před povodní fúze poměrně zajímavě postavené urban fantasy a posledních křečí příběhu, který podle mě žádné pokračování nepotřeboval. Kdybych na tu vodnickou tematiku narazila samostatně, užila bych si ji mnohem víc, takhle bohužel musím konstatovat, že Do tmy je pořád jediná knížka, kterou v této sérii stojí za to číst.

Anna Bolavá: Ke dnu (2017)

„V zimě voda spí…“

zdroj: databazeknih.cz

Letošní návrat k Anně Bolavé krásně ukazuje, proč mi pořád stojí za to držet si tenhle blog. Bez něj bych se totiž nikdy nedozvěděla, že před osmi lety jsem si Ke dnu očividně nesmírně užívala, což je něco, čemuž bych upřímně nevěřila, kdybych to sama nenapsala. Nevím, jestli je to tím, že jsem tentokrát správně napřed četla Do tmy, které je nesrovnatelně lepší, nebo jsem prostě jen nebyla tolik vybíravá, ale tahle knížka mě fakt zklamala.

Začnu ale tím, co se mi na ní líbilo: v původní recenzi jsem psala, že Anna Bolavá je „šikovná vypravěčka malých životních momentů a mezilidských šarvátek“ a s tím pořád stoprocentně souhlasím. Postavy jako Milada Vávrová nebo Miluška Bartáková, které žijí obyčejné lidské životy definované svými zkušenostmi a povahami, na mě ze stránek knížky krásně vystoupily a byly hlavním důvodem, proč jsem u toho tentokrát vytrvala až do konce.

Taky jsem si užila, jak plynule a nevtíravě děj navázal na události prvního dílu: letmá zmínka o Miluščině mrtvé sestřenici, poznámka o Marcelině touze kácet kdeco a Tondově neochotě jí s ořešákem vyhovět, a fakt, že se fiktivní vnučka pomatené Bartákové jmenuje „Anna“, jsou prakticky jediné stopy, které po hlavní postavě Do tmy zůstaly, a překvapivě mi to stačilo, abych se vrátila do už jednou „prošlápnutého“ prostředí s novým příběhem. (Jediné, co mě z tohoto pohledu trochu mrzí, je fakt, že Aniččinu sběru bylin nebylo věnováno tolik času, ale sama uznávám, že pak by ta vílí podobnost mezi oběma Annami byla až moc doslovná.)

Co se týče předchozí kritiky, tam se sebou taky stále souhlasím. Postav bylo zbytečně moc a většina z nich (Jančaříková a scény ve třídě, Vágnerovi a jejich oběd, Ilona, Pavlína, Irma a vlastně i Málek, celý policejní sbor…) pouze ubírala prostor těm podle mě skutečně zajímavým zápletkám, tj. Divišovým, Milušce a Vávrovým. (Technicky by v tom výčtu měly být i Strnadovy, ale… o tom níž.) Centrální zápletka s Helenou Divišovou a Aničkou je sice v průběhu knížky umně zvěstovaná, ale beznadějně se v přeplněném příběhu topí a její závěr je až překvapivě doslovný a antiklimaktický (vím, že to slovo v češtině nemáme, ale mně se líbí).

Druhou hlavní linkou byl milostný příběh mezi Hanou Strnadovou a Jardou Vávrou, což pro mě byla neuvěřitelně špatná zpráva, protože tohle je přesně ten typ love story, kterou bytostně nesnáším. Ona je habituální raněná srna, která si sama ani zadek nevytře, a o níž se dozvíme praktiky jen to, že je éterická a štíhlá, on je chlapácký chlapák, který neslyší „ne“ a neúnavně se cpe někam, kde ho nikdo nechce, což se mu nakonec vyplatí, protože Hana je nejen neschopná, ale i tupá. Jinými slovy, Jarda, který je zvyklý nechat sebou smýkat, konečně našel někoho, kým může (doslova) smýkat on, a jediné, co tu „romantickou“ linku dělá aspoň trochu stravitelnou, je fakt, že narativ sám o sobě čtenáři nevnucuje, že je to pravá láska. Zároveň tam ale není žádný další rozměr, takže podtrženo sečteno jsem se stejně nudila k slzám.

A přitom měl příběh Strnadových fantastický potenciál, stačilo si s tím pohádkovým symbolismem pohrát tak, jak se to povedlo v Do tmy, kde je několikrát naznačeno, že Anna Bartáková je divoženka, a funguje to, protože si čtenář celou knížku prostě nemůže být jistý, co je realita a co je přelud Annina chorého mozku. Taky se toho dalo velmi snadno docílit, kdybychom se místo do otravného kňourání unylé Hany ponořili do zmatených, pomalu se ztrácejících vzpomínek její matky. To, co tam je – identická dvojčata, tajná místa v hlubinách, „kůže vzácných bělavých plazů“ a zelené oči nemluvněte, které se utiší jen u vody – je tak dobré, že z toho slintám, ale je toho zoufale málo a vyšumí to do prázdna.

Patrně bych to nebrala tak tragicky, kdyby se mi knížka aspoň dobře četla, ale řemeslná kvalita prózy mě popravdě nutila pochybovat, že ji psal stejný člověk, jako Do tmy, které se četlo tak plynule, že mě vůbec nenapadlo se nad formální stránkou zamýšlet. Ke dnu byl bohužel úplně opačný případ. Uvozovací věty byly buď nekonečné a s přímou řečí souvisely jen okrajově (takže by jim víc slušela samostatná věta), nebo se smrskly na příslovce či jméno mluvčího (takže budily dojem navržené úpravy, kterou nikdo nezapracoval). Kromě toho byly přímé řeči občas nelogicky rozdělené do dvou odstavců, ačkoliv je říká jedna postava, nebo naopak nahňácané na sebe, ačkoliv mluví postav víc (a ne zároveň).

Podobně mě rušilo neustálé používání epitetonů místo jmen postav ve scénách, kde to moc nedává smysl. Když Málek v druhé polovině knížky bloudí sám v močálech, je minimálně v polovině případů označován jako „novinář“, a není to vůbec třeba, protože čtenář dávno ví, co je zač, a akorát mě to z textu vytrhlo způsobem, kterým by to „neviditelné“ zájmeno neudělalo. S tím se pojí fakt, že ačkoliv je většina knížky formálně v er-formě, čtenářův rozhled je pořád omezený aktuálními aktéry, a epitetony tak často vůbec neodpovídaly situaci – Miluška by patrně o své matce neuvažovala jako o „babce“ apod.

Plně rozumím tomu, že všechno, co jsem popsala, jsou dost pravděpodobně záměrné autorské volby, nad kterými by se normální čtenář pravděpodobně nepozastavil, ale já normální nejsem a při čtení jsem měla pocit, že někomu dělám alpha-read. Podle tiráže dělal na knížce stejný tým, jako na prvním díle, takže si ten propad v kvalitě neumím vůbec vysvětlit.

Celkově je pro mě Ke dnu 284 stran nevytěženého potenciálu, který fakt mrzí, a můžu upřímně říct, že kdybych to teď četla naopak stejně jako před osmi lety, k Do tmy bych se asi nikdy nedostala. A to by byla věčná škoda.

Původní recenze z 14/09/17:

Anna Bolavá mě zaujala v nějakém knižním katalogu. Nevím, jestli se tak autorka skutečně jmenuje nebo je to pseudonym, ale je to geniální. Musím říct, že knížka mě hodně zaujala, přečetla jsem ji hodně rychle a skoro jsem se nemohla odtrhnout. Četlo se do dobře a hnalo mě dopředu, jak to dopadne, nicméně přiznám se, že výhrady k tomu mám. Zaprvé jsem se ke konci už těžko orientovala v postavách, bylo jich tam zbytečně hodně a u spousty z nich se ukázalo, že vůbec nesouvisely s dějem, což mě pak už iritovalo. Ta detektivní porce měla skvělé rozuzlení, ale ustoupilo to docela do pozadí jiným linkám, z nichž nejvíc mě rozčilovala Hana, která byla na pěst a úplně zbytečná. Nesnáším tyhle raněné srny. Každopádně Anna Bolavá je šikovná vypravěčka těch malých životních momentů a mezilidských šarvátek, kterými se na té spoustě postav vyřádila. Já bych brala víc té detektivky a doslovnější konec, ale vcelku to byla i tak fajn knížka.

Anna Bolavá: Do tmy (2015)

„Celý život bolí.“

zdroj: databazeknih.cz

Někdy se mi tak stane, že tady na blogu na něco napluju, ale o deset let později dostanu neodolatelnou chuť přečíst si to znovu, protože to přece bylo super, a pak se nestačím divit. Přesně to byl případ Do tmy. Abych řekla pravdu, nejspíš by mě nenapadlo se k tomu vracet, kdybych náhodou nezjistila, že je to vlastně trilogie a třetí díl mi utekl, ale jakmile jsem na to znovu pomyslela, už jsem nemohla jinak. A jsem za to ráda. Vypadá to totiž, že do Do tmy byl jeden z těch románů, do kterých jsem musela dospět.

Myslím, že už jsem tady několikrát zmiňovala, že nemusím ich-formu, ale čím častěji ji čtu, tím víc si začínám myslet, že mi vadí spíš špatně napsané knížky, než konkrétní forma, které jsou vyprávěné. Tady si například vůbec neumím představit, že by Anně Bartákové slušela er-forma. Kouzlo Do tmy je totiž v té fantastické nejistotě, co přesně se děje – protože ačkoliv jde leccos si domyslet, Anna sama svoje zdravotní ani psychické problémy nikdy nepojmenuje – a fabulacích Anniny nemocné mysli. Celá knížka je takový zvláštní koktejl popírání reality a upřímné, naivní víry v sílu ducha, který prostě nejde nedopít do dna.

V předchozí recenzi jsem umiňovala dusnou atmosféru, kterou knížka má, a chci ji zmínit znovu, protože je zaprvé fakt dobře navozená, a zadruhé v přímém kontrastu s rozkvetlým, voňavým červnem, kdy se děj odehrává. Sem tam ale příběh dospěje do bodu, kdy se kulisy i atmosféra potkají, a je z toho pořádná dějová bouřka.

Na rozdíl od svého prvního čtení jsem tentokrát plně ocenila tu posměšnou uštěpačnost, s jakou Anna přemýšlí o Marcele, a snad až povýšenou shovívavost, s jakou přemýšlí o Milušce, svých jediných dvou žijících příbuzných. Myšlenky týkající se její vyvdané rodiny jsou příliš zkreslené na to, aby se z toho dal vypozorovat skutečný příběh, ale je víc než jasné, jak se v těch vztazích Anna cítila, a to mi úplně stačilo.

Taky se mi líbilo, jak živé se jevilo samotné městečko; příběh neměl moc postav, ale každá v něm měla svou roli, a byla podle mě skvěle vytěžená. Atmosféru knížky pro mě navíc dotvářela i formální stránka; kapitoly se jmenovaly podle (většinou) bylin, které Anna sbírala, a po každé druhé následovalo úterý ve výkupně, díky čemuž jsem při čtení doslova cítila rytmus Anniných dní.

Celkově je Do tmy působivý, řemeslně dotažený příběh, který skvěle pracuje se skutečně nespolehlivým vypravěčem, a jsem moc ráda, že jsem se k němu nejen vrátila, ale hlavně, že jsem si ho pořídila do knihovničky.

„Kdo to určil, že já jsem já a mám se na starost. Taková zodpovědnost! Můžu cokoliv a dělám zrovna tohle. Kdysi dávno jsem se ptala holek, jestli si někdy uvědomují samy sebe, prostě že jsou, že jsou to ony uvnitř a můžou si svá těla dle libosti řídit. Nejspíš jsem to nepopsala přesně, protože mě poslaly do háje. Vůbec nechápaly, proč se na tohle ptám. Proč by neměly ovládat samy sebe? Nikdy nedostaly závrať nad tím, co všechno mohou, ale že zároveň jsou ve svém těle v pasti.“

„Ať člověk zažije cokoliv a pozná kohokoliv, je v tom sám. Sám si večer lehá do postele a sám dá ráno pokyn nohám, aby to ještě naposledy zkusily. A pak ten celý, nekonečný den… naplnit něčím minuty z dopoledne. Zatnout zuby zuby kolem odpolední svačiny. A večer… ten už možná nemusí existovat.“

Původní recenze z 19/09/17:

Kdybych si přečetla ten katalog, ve kterém jsem přišla na Annu Bolavou, pořádně, věděla bych, že Ke dnu ve skutečnosti navazuje na Do tmy a možná bych to četla ve správném pořadí. Ve finále to ale ani moc nevadilo - až na tři postavy (kterých jsem si všimla) se děj nijak nepropojuje a tam, kde se to kříží, jsem to prostě měla jako prequel a ne jako pokračování. Velmi okrajově jsem se tedy dozvěděla, jak se mrtvá z bažin v Ke dnu do bažin dostala, ale především se to soustředilo na hlavní hrdinku bylinkářku, která umírá na neznámou nemoc a pravděpodobně taky na to, že je absolutní magor. Knížka mě až do konce držela v takovém dusnu - ani to nebylo napětí, spíš skutečně vědomí, že to dobře neskončí, a čekání na to, jak to teda bude. Fakt, že proragonistka dělá věci, o kterých neví a které si nepamatuje, mi byl celkem jasný už od první třetiny, ale nijak to vlastně nevadilo. O dost menší množství postav Anně Bolavé šlo líp, celkově je to ale stejně jako předchozí (následující) knížka pro mě rozhodně spíš jednorázovka.

Jiří Hájíček: Drak na polní cestě (2024)

„Baví mě, jak je [Když jsem já sloužil] repetitivní. Přesně jako život na vesnici, ne? Takové refrény venkova.“

zdroj: databazeknih.cz

Není žádným tajemstvím, že Jiří Hájíček je jeden z mých nejoblíbenějších českých autorů a že Plachetnice na vinětách s mi zvlášť líbily, takže když jsem si na Světě knihy všimla Draka na polní cestě, věděla jsem, že si ho odnesu. Upřímně jsem se těšila, až ho otevřu, ale když jsem to konečně udělala, z obsahu jsem byla upřímně zmatená.

Věc se má totiž tak: na papíře je Drak na polní cestě román přesně pro mě - je to výřez z obyčejného lidského života, který se zabývá aktuálními sociálními tématy s kořeny ve specificky české historii, a nebojí se být obyčejný (čti: bez té přepálené „třeštíkovské epiky“). Problém ale byl, že to celé bylo tak nějak prázdné: navzdory tomu rámci nepřátelského převzetí, na který jsem se těšila, to nikam negradovalo a nenastala žádná katarze. Na jednu stranu to dokážu pochopit jako odraz absolutní stagnace Tomášova života, na druhou to prostě nehodilo na uspokojivý čtenářský zážitek.

Druhým velkým problémem pro mě byla ta love story mezi Tomášem a Kristýnou. Pochopila jsem, že pro Kristýnu to žádná láska nebyla, a pochopila jsem, že pro Tomáše možná taky, ale všechno jsem to chápala rozumem, necítila jsem tam žádné emoce. Myslím, že to bylo tím, že Kristýna jako postava byla poměrně prázdná; čtenář se o ní sice hodně dozvěděl, ale byla to holá fakta, nebylo tam žádné prožívání, takže se mi těžko ladilo na to, co ve mně měl její a Tomášův vztah vlastně vzbuzovat nebo co mi měl ilustrovat.

Celkově na mě ta knížka trochu působila napsaná někým, kdo se nadchnul pro téma, ale neměl vlastně chuť ho psát, a byť se četl dobře a rychle, dělala jsem to bez skutečného požitku. A to je fakt škoda.

Petra Soukupová: Marta děti nechce (2024)

„Když jde člověk sám, je asi rychlejší, protože se míň baví (metafora k celýmu žití).“

zdroj: databazeknih.cz

Když jsem začátkem roku asi po osmdesáti třech letech zavítala do (internetového) knihkupectví, jako první jsem se samozřejmě dívala po svých oblíbených autorech. Jaká byla moje radost, když nejen, že jsem objevila novou knížku Petry Soukupové, ale ještě ke všemu to bylo pokračování jedné z mých nejoblíbenějších.

Marta děti nechce je sice poměrně volné pokračování v tom smyslu, že i s asi osm let starou znalostí Marty v roce vetřelce jsem si ji docela užila, ale zpětně připouštím, že bych si ji užila možná ještě o trochu víc, kdybych si první knížku před čtením zopakovala.

Stejně jako jsem se u prvního dílu ztotožňovala s Martinou nechutí ke škole (jak tvrdí moje recenze), tady jsem se úplně ztotožňovala s tím, jak se naježila vždycky, když s ní někdo chtěl řešit děti, protože jako bezdětná žena můžu směle říct, že ničím své okolí nedráždím tolik jako právě tím, ačkoliv to sama nikdy nevytahuju, při dotázání nijak nezabředávám do detailů a byť přítomnost dětí nevyhledávám, rozhodně proti nim nejsem nijak vysazená.

Na to konto se mi líbily introspekce postav, které Martě mateřství vnucují, od její matky – která je neschopná vidět sobeckost a důsledky vlastního jednání – po kamarádky-matky, které jsou zcela očividně neschopné chápat, že ne všichni uvažují stejně jako oni. Jinými slovy, litovat, že jsem nikdy nepřivedla na svět dítě, bude ztrpčovat život jen mně; litovat, že jsem to udělala, bude ztrpčovat život oběma. (A ne, skutečně to nefunguje tak, že „příroda se o to postará“, to už snad máme v roce 2025 dostatečně vědecky podložené.)

Martino vyprávění je v knížce prokládané krátkým vhledem do života jejího přítele Hynka, jeho dětí Bertíka a Viki, jeho ex Hany, Martiných rodičů Julie a Josefa, sestry Káji, kamarádek Rózy a Lindy a šéfové Daniely. Všechny nějakým způsobem rozvádí hlavní dilemata, které Marta řeší – vztah, práci, tlak okolí na děti – a všechny dodaly příběhu nějakou další perspektivu vyjma Hynka, kterého jeho vstupy dělají ještě horší než vstupy okolí nebo Marty a to je co říct, bylo mi z něho trošku na blití.

Knížka pro mě byla zajímavá nejen tematicky, ale i formou: zatímco vstupy ostatních postav byly psané er-formou, hlavní část Martina putování do Santiaga de Compostela i vlastní myslí je psaná v du-formě (existuje ten název?), což je něco, co jsem dosud viděla hlavně v anglicky psaných textech (převážně fanficích) a s čím jsem si teoreticky trochu hrála, ale sama jsem si na to zatím netroufla. Myslím, že to teď vyzkouším, protože jako čtenáře mě to bavilo víc, než jsem čekala.

Marta děti nechce rozhodně není oddychové čtení – většinu času jsem byla vystresovaná nebo vyloženě naštvaná jak na Martu, tak na její okolí – ale to jenom ilustruje, že je knížka napsaná skutečně efektivně, a rozhodně stojí za to. Jen bych ji možná doporučila prokládat něčím emocionálně méně náročným.

Karel Čapek: Trapné povídky (1921)

„Každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji.“

zdroj: databazeknih.cz

Nemám ve čtečce ani knihovně moc povídkových sbírek, takže když mám na povídky chuť, většinou skončím u Čapka, jehož bibliografie snad nebere konce. Byť jsem si od nich moc neslibovala, Trapné povídky mě velmi příjemně překvapily poměrně pikantními a rozmanitými tématy. Nemyslím, že se k nim budu vracet, ale zároveń mě nevracely do dob povinné školní docházky a louskání knížek, do kterých jsem ještě nedospěla, a to je vždycky plus.

Otcové byla víc hořkosladká než smutná, protože se zdálo, že děvčátko a otec měli jenom sami sebe a teď je otec sám. Tři vyprávěly příběh paroháče, ze kterého se stal pasák, a skoro bych řekla, že kdyby šla Marie oběma pánům z cesty a oni si to mohli rozdat přímo, byli by všichni šťastnější. Helena byla až příliš dlouhé manifesto prvorepublikového „fuckboye“ a jako snad jediná se mi hrozně táhla. Na zámku mě bavila asi nejvíc, byla zajímavá Olgou i prostředím a byla v ní krásně použitá symbolika těch otevřených dveří na konci.

Peníze popisovaly nepřehlednou situaci, ve které bych normálně Jiřího litovala, ale vzhledem k tomu, jak o obou sestrách mluvil a přemýšlel, vůbec se jim nedivím, že jim byl akorát na tahání peněz, nic jiného se s ním dost dobře dělat nedalo. Surovec je do jisté míry opak Tři, byť nekončí o moc optimističtěji. Košile jsou šmejdi s kastroly ala první republika a hodně se mi líbilo, jak krásně je tam znázorněná emocionální manipulace. Uražený byl za mě asi stejně podnětný jako Helena, ale aspoń se tak netáhl. Tribunál byla spíš viněta než povídka a moc jsem se u ní nechytla.

Celkově jsou Trapné povídky jedním z těch lepších Čapků a dodaly mi odvahu vrátit se k tomu zbytku, takže za mě dobrý.

„Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko; stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšení, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout.“ - Tři

„Bláhovče, co velikého jsi chtěl učinit? Zvedni své břímě; ale chceš-li učinit něco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneseš, tak veliký jsi. Slabochu, klesáš pod vlastním břemenem? Vztyč se, abys mohl zvednouti klesajícího; jiného udělat nemůžeš, nechceš-li sám padnouti!“ - Peníze

„Tak vidíš, řekl si, každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji. Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slyš pak, není-li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá. Copak nevidíš, že jda souditi viníka soudíš uraženého?“ - Košile

Kateřina Tučková: Bílá Voda (2022)

„Co neexistuje a mělo by, tomu je potřeba vytvořit cestu.“

zdroj: databazeknih.cz

Bílá Voda mi padla do oka prakticky hned, když vyšla, protože žádný z románů Kateřiny Tučkové mě dosud nezklamal. Věděla jsem, že ho chci rovnou do knihovničky, ale otálela jsem s jeho koupí, protože byť jsem tu cenu za pevnou vazbu chápala, byla na mě stejně dost. Tuhle jsem ji ale našla v měkké vazbě, kterou mám stejně radši, a neváhala ani minutu. Nejsem z těch, které odradí délka knížky (obecně jsem spíš toho názoru, že čím víc toho je, tím déle si to užiju), ale po zkušenostech s Šikmým kostelem jsem přece jen byla trochu nervózní, jestli je ta délka oprávněná. Nemusela jsem se ale vůbec bát.

Příběh je vyprávěný očima Leny Lagnerové, který se snaží najít smysl a náplň života po přežitém pokusu o sebevraždu. Pomocí archivu v polorozpadlém klášteře, kam se uklidí, se přes StB spisy, zprávy, dopisy a deníky snaží dopátrat toho, jak se sestry obývající klášter dostaly do situace, ve které je našla, a jakou v tom sama hraje roli. Děj se odehrával v několika časových obdobích a byl vyprávěn očima vícero postav, které byly nakonec všechny propojené a dalo by se říct, že vyústily ve dvě velké rodiny. Když to tak píšu, Bílá Voda je v podstatě příběh dvou znepřátelených klanů na pozadí dejinných událostí, a byť toho jsem četla za poslední dobu až příliš, komunistická perzekuce věřích mě zajímá hodně.

V průběhu čtení jsem byla upřímně překvapená tím, jak feministicky román vyzněl. Samotné snažení Anezčiných panen za totality by se dalo vidět jako záležitost nutnosti, ale jejich číl byl mnohem vyšší - chtěly být základním kamenem reformy církve, která povede k rovnosti (no, takové rovnosti, která je v něčem tam genderovaným a binárním, jako je katolická církev, vůbec možné) a překvapivě otevřeně se stavěly k záležitostem jako třeba potrat, který byl posuzován jako příběh konkrétní ženy a ne automaticky jako něco neodpustitelného a nepochopitelného. I Lenin příběh je čistě ženský příběh; celý život byla posuzovaná ne pro svoje kvality, ale pro roli, která jí byla přisouzena - kterou hraje pro muže ve svém okolí - a podle toho to taky dopadlo. Zacházeli s ní jako se strojem a pak se divili, že selhal, ačkoliv ho vůbec neudržovali.

Bílá Voda není příjemné čtení, několikrát jsem se dokonce slušně nasrala - poprvé u zacházení s Agnieszkou, které se četlo jako něco z 50. let a ne z roku 2007, byť bohužel upřímně věřím tomu, že tohle ženy v určitých komunitách prožívají dodnes - podruhé u scén se Saulovou a komunistickým lágrem celkově a potřetí u toho lovu. Emociálně vypjatých situací tam bylo ale mnohem víc a bylo to napsané tak dobře, že se tak nějak nedalo nebýt tím zasažená. Lenin příběh jsem neodhadla, ale konec ano, a ačkoliv jsem to spíš vnímala jako tu horší variantu, nakonec to dávalo naprostý smysl. A to je podle mě známka poctivě dotaženého příběhu.

Celkově je Bílá Voda psychicky těžký maraton a ne lehké prázdninové čtení, ale je rozhodně je to kus poctivé spisovatelské práce a můžu jenom doporučit.

„Lena se ocitla na konci cesty, a jako by ta smyčka byla oprátkou, zůstala na ní viset, sama na konci světa, kam příští autobus zajede až nazítří.“

„Práce pomáhá. Podrž si řád a řád pak podrží tebe. Hodinu po hodině, řád je jako převozník, který tě sveze přes řeku bolesti.“

„Nejzákeřnější podstatou zla je, že mívá často tvář tak laskavou či blízkou, že člověka nenapadne z něčeho ji podezřívat.“

„Lepší je pohnout se pozdě než nikdy. Ostatně i na konci slepé uličky se většinou najde škvíra pro kočku.“

„Ne, člověk by se neměl nutit stát někým, kým není, za malé i větší katastrofy, které taková snaha přináší, pak může vinit jen sám sebe.“

„Neboť s touhou po moci je to vždycky stejné – nejprve klokotá jako útlý pramínek prýštící z nedostatku, který s každou další šancí roste a sílí, brzy je z něj potok, řeka, jezero, moře, oceán, širý a bezbřehý, protože touha po moci narůstá, dokud před sebou člověk má nějakou příležitost.“

„V bělostné říze biskup Havraj
věří tak, jak mu věří partaj.
Než trochu je mi s podivem
že mi při mši svaté místo křížem
nežehná srpem a kladivem.“

Karin Lednická: Šikmý kostel - románová kronika ztraceného města (2020-2021)

„Víš, jak se člověku uleví, když pochopí, že nemůže mít všecko, co by chtěl?“

zdroj: databazeknih.cz

Snažím se sledovat českou románovou scénu a především ženské autory, takže Šikmý kostel mi logicky přistál v hledáčku. V konceptu to byla přesně knížka pro mě: ztracené nebo přehlížené části české historie ilustrované rodinnou ságou u mě obvykle bodují. Tady jsem měla měla dávat pozor při čtení podtitulu, protože to slovo "kronika" v něm bylo extrémně důležité. Nakonec mě ani nemrzelo, když mi v polovině druhého dílu vypršela půjční lhůta.

Problém jsem ani tak neměla s obsahem knížky (byť v druhém díle se to začalo všechno tak nějak opakovat a ne tím symbolickým srdcebolným způsobem) jako spíš s formou. Byla to skutečně próza kroniky; všechno je vždycky řečené na rovinu, od čtenáře se nečeká žádná práce, zapojení fantazie ani čtení mezi řádky. Problém jsem měla i se stylistikou, která spojovala několik přímých řečí dohromady (bez ohledu na to, kdo je říká) a příliš rozsáhlé uvozovací věty, které obvykle komentovaly, co daná postava zrovna řekla nebo na co reagovala, ačkoliv to bylo často úplně jasné z kontextu. Výsledkem bylo, že jsem pasivně četla pasáže, které mi prakticky nebylo dovoleno si nějak interpretovat nebo si v nich najít to svoje, a docela mě to vyčerpávalo.

Ten nešťastný styl psaní se přeléval i do délky kapitol, které na mě byly málo odstavcované a hrozně dlouhé, takže jsem neustále hledala, kde jsem skončila. Vzhledem k tomu, že preferuju číst hlavně po cestě do a z práce, je tohle hodně subjektivní připomínka; kdybych četla tím způsobem, že si prostě vyhradím blok času a vezmu kapitolu najednou, asi by mi to takový problém nedělalo. (Byť ty dlouhé odstavce - zvlášť ty, které míchaly přímé řeči - byl otravné tak jak tak.)

Jak jsem psala výš, příběh jako takový byl fajn, ale v druhém díle už se trochu opakoval; mám v sobě omezenou kapacitu řešit, koho to zase zavalilo v dole nebo proč je ekonomická krize teď. Skončila jsem před druhou světovou a jsem ráda, protože vím, že to zase bude stroze popsané utrpení očima postav, které jsou tak vzduchotěsně nadefinované, že se s nimi nedá pracovat a ničím člověka nepřekvapí, a jejichž příběh už jsem pravděpodobně četla v bleděmodrém generaci před nimi. To samo o sobě by takový problém nebyl - tragické opakování historie navzdory snaze něco změnit bývá super příběh - ale tady mě to prostě jen nudilo.

Celkově je pro mě Šikmý kostel příklad knížky, kde provedení není schopné unést rozsah nápadu a ke které už se nejspíš nevrátím. (Pozn. pro mě: kdybych to někdy náhodou chtěla dočíst, skončila jsem Léta 1921-1945, díl pátý: Anuška, str. 333.)

Petra Soukupová: Nikdo není sám (2022)

zdroj: databazeknih.cz

Petra Soukupová je jedním z autorů, u kterých přeskakuju knihovnu a jejich knížky si automaticky kupuji. I přesto mi tu ale Nikdo není sám leželo poměrně dlouho - prakticky až do doby, kdy mě přestalo bavit doplňovat si vzdělání a nic dalšího jsem po ruce neměla. Jako obvykle jsem se okamžitě začetla a nezastavila se až do konce. Upřímně mě mrzelo, že jsem tak dlouho čekala.

Jeden z důvodů, proč jsem to odkládala, byl fakt, že ačkoliv jsou knížky Petry Soukupové podle mě jedněmi z těch nejmíň citovatelných, obvykle vzbuzují emoce a hodně nutí k přemýšlení. A přesně tak to bylo i tentokrát; celková zápletka je jedna z těch situací, kde se čeká, že se žena automaticky vykašle na to, co chce pro sebe a pro svůj život, a obětuje se pro ostatní. A čekají to všichni - dokonce i ti, co se jinak snaží vyjádřit podporu a pomáhat. Veronika na to z mého pohledu reaguje absolutně pochopitelně, celou dobu jsem s ní cítila, zvlášť při těch imaginárních rozhovorech s mrtvou matkou, které mě přiváděly k zuřivosti hlavně tím, jak realistické byly.

Kromě přetřásání rodinných vztahů a vyhnilých dynamik se knížka pouští i do tématu šikany očima Míši a dívčího dospívání očima Máji, což... Ta část s Míšou byla hodně zajímavá, protože pracovala s mladým mozkem a jeho vnímáním, co je a není správné a neschopností si s tím poradit. U Máji se přiznám, že jsem se vůbec nechytala, příběhy o dospívání, prvních láskách a podobně mě nikdy nebavily - dokonce ani když jsem byla v relevantním věku - a byť ten různý pohled na její vzdělání byl zajímavý, bylo to pro mě utlučené zajímavějšími částmi příběhu. Co mě zaujalo hodně, je vypuštění pohledu Michala, který je čtenáři představený jen optikou své ženy a svých dětí; na jednu stranu chápu, že by tam bylo dost překrývání, na stranu druhou by mě zajímalo, jestli v tom byla nějaká hlubší symbolika (a jaká).

Za zmínku určitě stojí i forma knížky. Několikrát jsem se už zmiňovala, že nemám ráda ich-formu, a přiznám se, že jsem hodně staromódní, když dojde na interpunkci - především na řádně značenou přímou řeč - cokoliv jiného je pro mě hrozně nepřehledné. Petra Soukupová je ale jeden z mála lidí, kdo umí psát ich-formu tak, abych ji nejen přežila, ale i docenila pro její největší přednost: přímý pohled do hlavy postavy se všemi výhodami i omezeními, která to má, a mnohem intimnější zážitek. (Možná nemám ráda jenom špatně napsanou ich-formu.) Ty chybějící uvozovky jsem přežila, ale nebudu tvrdit, že bych je tam radši neměla.

Celkově je Nikdo není sám povedená a čtivá knížka, ale není to úplně lehké čtení. Proto to ale čtu.

Viktor Dyk: Krysař (1939)

„Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť.“

zdroj: databazeknih.cz

Opět jedna knížka z katalogu MLP a zároveň jedna z těch, které rozhodně nebyly napsané pro mě. (Začíná to být většina povinné školní četby, takže jsem na to ve škole možná nešla tak špatně, když jsem ty knížky ignorovala.) Kromě vypíchnutých vět měla ta knížka jediné další plus - byla milosrdně krátká.

Wikipedia přišla se spoustou informací o geniálním míchání mýtů, lidových povídaček a metafor doby, ale mně to přišla jako splácanina, která se přehnaně květnatým jazykem snažila o hlubokou symboliku, ale skončila dost těžkopádně a upřímně jsem z toho nepochopila, jestli krysy mají být nacisté nebo Židi, což si myslím, že je trošku průser. Nijak zvlášť nepomáhalo, že hlavní hrdina byl misogynní „edgelord“ (ostatně jak bývá ve stěžejních dílech školních osnov zvykem), jehož jediná zápletka byla hučící klacek, a že sexuální útok (?) na jeho vyvolenou byl prezentovaný jako křivda na něm a ne na ní.

Upřímně si myslím, že kdyby měl Krysař nějaký silnější vlastní příběh - tedy kdyby se autor snažil propracovanou zápletkou ilustrovat, co chtěl říct tou symbolikou - tak by to padlo na mnohem úrodnější půdu. A možná by prošla i tahle slabikářová zápletka, kdyby měla každá postava víc než jednu vlastnost a čtenář si na nich mohl něco objevit. A možná kdyby byly v prdeli ryby...

Celkově je to jedna z těch recenzí, kde jsem všechno důležité řekla už na začátku a dál bych vařila z vody.

„Nebudeš šťasten; ostatně, co je na tom? Štěstí není vrchol. Snad jsi zrozen pro něco lepšího, nejsi-li zrozen pro štěstí.“

Bohumil Hrabal: Slavnosti sněženek (1978)

„Seděl jsem v hlubokém zadumání u otevřeného okna a neměl jsem jeden jediný důvod cokoliv dělat, na cokoliv myslit, jen jsem seděl a díval se oknem, docela ohromený a ochromený nejsoucnem.“

zdroj: databazeknih.cz

Byť jsem věděla, že filmové adaptace Hrabalových knížek jsou hodně volné, stejně mě překvapilo, že Slavnosti sněženek nejsou román, ale povídková sbírka. (Kdybych si o knížkách, co čtu, dopředu víc zjišťovala, byla bych méně zbytečně překvapená, ale to je prostě moc práce.) Vzhledem k tomu, jak teď čtu knížky - výhradně po cestě do a z práce - mi to vlastně udělalo radost, protože to většinou vycházelo jako jedna na den a dobře se hledalo, kde jsem skončila.

Čtení pro mě nezačalo zrovna slibně, Polomy v lese mě docela nudily, ale hned v Hostinci U Bernarda jsem se chytila na tu typickou Hrabalovskou notu. Pan Metek je předloha mé asi nejoblíbenější scény z filmových Slavností sněženek, takže tu jsem si užila. Na zahrádce schovávalo školení salámu, které si taky pamatuju z filmu, takže to jsem si užila podobně jako předchozí. Králíčci v křídle jsem si při psaní recenze už absolutně nepamatovala, což asi řekne všechno, co je potřeba.

Při Čekání na chleba jsem dostala hlad, ale jinak to byla taková ta typická Hrabalovská změť bez pointy, které moc nemusím. Maminčiny oči jsem záměrně přeskočila po přečtění první stránky, tyhle typy povídek mě akorát emocionálně rozsekají a toho jsem měla za poslední dobu v realitě dost. Jeden Dětský den bylo jako Čekání na chleba, ale ještě trohu nudnější. Mazánkův zázrak trochu připomínalo Slunce, seno... pro pseudointelektuály a Pan Kakra byl jenom extrémně vyčerpávající.

Slavnost sněženek byla aspoň správně nechutná a bizarní, tak se mi fakt líbila. Lothar mi byla celkem nepříjemná; to jediné, na co jsem při čtení byla schopná myslet, byla Olinka, která očividně tráví život udržováním ochlastů při životě, ale je to v pořádku, protože je krásná. Leli a Hostina mi byly velmi dobře známé z filmu, ale jako samostatná povídka u mě uspěl jen Leli. Lucinku a Pavlínku jsem měla přeskočit stejně jako Maminčiny oči a Pan Iontek trochu připomínal horečnatý sen, u kterého jsem pořád nevěděla, kam to spěje, a nakonec pro změnu nevím, co si o tom myslet.

Na závěr bych řekla snad jen to, že nerada nechávám knížky nedočtené - to už musí být - a psaní této recenze mě dost nudilo. Neznalci Hrabala bych Slavnosti sněženek rozhodně nedoporučila.

„Mohu začít psát, naladit sám sebe a počkat v tichu, a tak dosáhnuv vrcholu prázdnoty, mohu se svěřit inspiraci a sledovat průtočnost vět, uškrcených v pohybu natolik, abych je stačil psát…“

„Švarná Tonka? To bych prosil, to je krasavice, to je taková nádhera, když se díváte zespoda do její koruny a svítí slunce, tak se ta koruna podobá oknu ve Svatovítském chrámu, tak přesné jsou loukotě jejích větví, tak přesně se otáčí do kruhu v jednom rytmu.“

Jan Neruda: Povídky malostranské (1878)

„Člověk je ukrutně samolibý tvor, a tím až směšný.“

zdroj: databazeknih.cz

Pravděpodobně asi nikoho nešokuje, když napíšu, že většinu povinné četby na gymplu jsem nikdy nečetla a teď to pomalu napravuji, čistě abych věděla, co kritizovat. Sem tam se najdou poklady, ale Povídky malostranské ale rozhodně nebyly jedním z nich. Prakticky jediné, co mě u toho drželo, byly reálie poloviny 19. století, byť bez toho antisemitismu bych se obešla (zvláštní, nepamatuju si, že by nám na střední někdo řekl, s jakým vitriolem psal Neruda o židech).

Týden v tichém domě byl až na výše zmíněné tou lepší částí knížky, až mě trochu mrzelo, že se příběh a hlavně mezilidské vztahy mezi obyvateli dál nerozvíjely. Pan Ryšánek a pan Schlegl a Přivedla žebráka na mizinu mi nic moc neřekly, ale O měkkém srdci paní Rusky mě potěšilo pointou. Večerní šplechty mě nebavily, ale Doktor Kazisvět se mi docela líbil (a taky byl jediný, o němž jsem si něco pamatovala z literatury).

Hastrman mě trošku ztratil tím koncem. Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku docela příjemně překvapil kontrastem děje a lehkosti vyprávění. U Tří lilií byla překvapivě rajcovní ("Bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!"), zato Svatováclavská mše byla jedna z nejdelších a nejnudnějších věcí, co jsem kdy četla. Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno řeklo všechno v názvu a absolutně ničím nepřekvapilo. Psáno o letošních Dušičkách se vyvinula v docela zajímavý příběh, i když na začátku jsem to nečekala.

Figurky fungovaly na stejném principu jako Týden v tichém domě, jen s přidanou charakterizací vypravěče, který v ději sám vystupoval, a bez toho antisemitismu (nebo jsem ho nepostřehla), takže se závěrečnou povídkou jsem byla spokojená.

Celkově si myslím, že Povídky malostranské mají hodnotu hlavně jako historický dokument, z příběhového ani literárního hlediska mě nijak zvlášť neuhranuly.

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (1976)

„Všechno živé musí mít svého nepřítele.“

zdroj: databazeknih.cz

Zase mám jedno z těch období, kdy nemám moc chuť do čtení, a jako obvykle si ho krátím čtením románů, které jsem si zdarma nastahovala z MLP. Po Příliš hlučné samotě jsem sáhla víceméně náhodou - byla kousek nad Ostře sledovanými vlaky, které mě tuhle bavily - a vůbec jsem nevěděla, o čem to je, takže jsem do toho šla s otevřenou myslí.

Z výsledku nejsem přímo zklamaná, ale jsem k němu tak nějak lhostejná. Překotnost Hrabalova stylu mě tentokrát trochu rušila, protože na rozdíl od Ostře sledovaných vlaků se nehnal podél a kolem jasně dané zápletky, právě naopak; prakticky až do chvíle, kdy Haňťa navštíví fabriku, jsem si vlastně nebyla jistá, jestli se něco připomínající tradiční děj vůbec stane.

Ta lhostejnost mi zůstala až do konce, protože ač jsem závěr knížky ocenila z řemeslného hlediska - dějově dával smysl - nebyla jsem překvapená ani pohnutá, prostě to se mnou nic moc neudělalo. Těžko říct, jestli je to mým rozpoložením nebo jestli je to tou knížkou, ale Příliš hlučná samota je za mě taková hluchá a nečíst ji, asi bych o nich nepřišla.

„Nebesa nejsou humánní a člověk, kterýmu to myslí, tak také humánní ani nemůže být.“

„Milosrdná příroda vynašla hrůzu, ve které vypadnou pojistky a hrůza silnější než bolest obestře toho, koho v minutě pravdy navštíví.“

Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky (1965)

„Měli jste sedět doma, na prdeli…“

zdroj: databazeknih.cz

Ostře sledované vlaky jsou další z knížek, u kterých jsem kdysi dávno viděla filmovou adaptaci, ale knížky se ani nedotkla. Překvapilo mě, jak kratičká je, takže jsem se tím moc dlouho nezabavila, ale krásně to uteklo a po dočtení jsem měla dobrý pocit z příjemného zážitku.

Přiznám se, že mě pořád ještě překvapuje, jak snadno a příjemně se mi Hrabal čte a to nejen kvůli té ich-formě, ale hlavně protože s "legendárními" mužskými autory mám obvykle spoustu problémů (začíná to obvykle tím, že na nich není nic legendárního, a většina jejich věcí jsou průměrně napsané misogynní kraviny) a s Hrabalem je navzdory jeho erotičnosti nemám. I přes omezení ich-formy zvládá charakterizovat ostatní postavy způsobem, který ukazuje jejich klady i zápory (Hubička je sice absolutní hovado, ale pracuje s odbojem apod.), aniž by řídil, co si o nich máme myslet, a to umí málokdo.

Příběh jako takový je poměrně přímočarý a na můj vkus docela dost mužský, čímž nemyslím odbojovou činnost, ale fakt, že hlavní zápletka je doslova řízená Milošovou (im)potencí a jeho touhou si konečně štrejchnout, ale je dobře graduje a díky Milošovým jednoduchým zájmům a motivacím se snadno čte. Knížka popisuje dobu bez toho patosu, který je příznačný pro moderní historické romány z období druhé světové, a železniční prostředí pro mě bylo zajímavé nejen pro ten slang (Hrabal je vůbec jazykově hodně zajímavý).

Celkově jsou Ostře sledované vlaky příjemná rychlovka.

„Já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí, nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil jsem se, koktal jsem, tak jsem podivoval krásné tváři, tolik jsem byl oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný obličej.“

Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (1971)

„Říkával mi tatínek, abych vždycky měl cíl a že budu zachráněn, protože budu mít pro co žít.“

zdroj: databazeknih.cz

Jelikož jsem zase v tom stádiu, kdy nemám v hledáčku nic, pro co bych se nadchla, a celkově mě moc nebaví číst, uchýlila jsem se z nudy k té hromadě knížek ve čtečce. Na Čapka, kterého jsem si předsevzala dočíst, nemám teď momentálně sílu, tak jsem si namátkově vybrala další jméno, které má v archivu hojné zastoupení, a to je Bohumil Hrabal. Obsluhoval jsem anglického krále jsem kdysi dávno viděla, ale moc si nepamatovala, takže jsem do toho šla víceméně bez předsudků. Byla jsem překvapená, jak se mi to líbilo.

Knížka je psaná velmi specifickým stylem, kterému říkám překotný, a to je vždycky riziko. Buď je to uřícená, nepřehledná slátanina, nebo to člověka beze zbytku vtáhne a má pocit, že žije v hlavě postavy, která vypráví. Obsluhoval jsem anglického krále pro mě byla ta druhá varianta a fakt mě styl knížky bavil, i když to byla moje neoblíbená ich-forma. Velmi rychle mi to ubíhalo, jednotlivé dějiné události, které Dítě prožívá, nejsou vyprávěné z těch typických otřepaných úhlů a s tím typickým českým patosem, což je vždycky plus. Několikrát mě knížka upřímně dojala. (Ten zastřelený vlčák na konci byl nejhorší.)

Poslední, co chci zmínit, je využití sexu v knížkách, což je pro mě u mužských autorů velké téma, protože se často smrskává na otřesně misogynní popis, který se čte jako psaný panicem/incelem s bizarní představou o tom, jak ženské tělo funguje, nebo je dotyčná využívaná jako nafukovací panna / boxovací pytel. Dítětův přístup k sexu byl ale překvapivě osvěžující; ke každé své partnerce choval nějaké množství náklonnosti, i když šlo o prostitutku, a nic si na nich mužně nedokazoval. Za každou takovou mužskou postavu psanou mužem jsem upřímně vděčná.

Celkově mě Obsluhoval jsem anglického krále příjemně překvapilo a jsem docela zvědavá na další romány.

„Největší firma na světě je církev katolická, ta obchoduje s něčím, co nikdy nikdo neviděl, na si nikdo nesáhl, co svět světem stojí to nikdo nepotkal, a to je prosím to, čemu se říká Bůh.“

„Podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí, a tedy krásou.“

Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol (1967)

„Násilí se nikomu nadlouho nevyplácí. S tím se může vystačit jen na krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají.“

zdroj: databazeknih.cz

Poslední dobou se zase tak trochu ocitám ve fázi, kde nemám žádnou knížku vyhlídnutou a hrozně mi trvá se donutit k tomu, abych něco rozečetla. Když už se pak chytím, knížku si užiju a jsem ráda, že jsem do toho šla, ale ta prokrastinace předtím... Ale k tématu, na Spalovače mrtvol došlo, protože ze všech těch knížek, které mám ve čtečce, byla tato jediná, která ve mně probudila nějaký zájem. Roky zpátky - doslova roky, recenze je z 2009 - jsem viděla film, ale pamatovala jsem si celkem houby, takže jsem ten příběh objevovala znovu a to bylo super.

Dřív, než budu komentovat příběh, musím vypíchnout formu, protože ta byla z mého pohledu docela jedinečná. Příběh byl vyprávěný er-formou, ale i ta absolutně zrcadlí a opakuje myšlenkové pochody Karla Kopfrkingla tak důsledně, že jsem během čtení měla pocit, že z jeho hlavy neuniknu, a působilo to fantasticky stísňujícím dojmem. Ten ještě umocňoval i fakt, že velké události - jako vražda Lakmé a Miliho - jsou líčené velmi lakonicky a bez emocí, zatímco každý další prd je rozpatláván s Kopfrkinglovou příznačnou něžnou úchylností.

Co se týče děje, během čtení jsem zjistila, že jsem si ho ve velmi letmých obrysech pamatovala. To postupné podléhání ideologii bylo navzdory délce novely docela uvěřitelně a sugestivně vylíčené a celý koncept holokaustu krásně nasedal na Kopfrkinglovo počáteční nastavení mysli. Líbilo se mi, že byť je Lakmé/Marie spíš rekvizita, stejně se dá číst mezi řádky její rozpoložení. Stejně tak mě příjemně překvapil Miliho románek s řeznickým učněm, co boxuje (kdo se mu diví), homosexuální podzápletku jsem tam skutečně nečekala, zvlášť vzhledem k datu vydání takto na očích. Na začátku se to pro mě trochu táhlo, ale gradace byla dobrá a finále krásně bizarní.

Celkově jsem si Spalovače mrtvol docela užila ("abonent žehu" je odteď jedno z mých nejoblíbenějších slovních spojení) a myslím, že je čas zopakovat si film.

Alena Mornštajnová: Listopád (2021)

„Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl.“

zdroj: databazeknih.cz

Myslela jsem si, že mám načtenou celou bibliografii Aleny Mornštajnové, ale nedávno jsem úplně náhodou zjistila, že mi ještě jedna rezervace visí v knihovně. Teď už mám teprve načtené všechno. Je celkem vtipné, že jsem zatloukla zrovna Listopád, protože spojení alternativní reality a historické fikce miluju a od českého autora v českých reáliích je dost vzácné, ale přečetla jsem od Mornštajnové tolik knížek prakticky najednou, že jsem byla drobet přesycená.

Ačkoliv autorka píše na můj vkus poměrně jednoduše (ne z hlediska témat nebo příběhu, ale z hlediska stylistiky), knížka na mě působila hodně sugestivně a nečetla se mi úplně dobře (v tom kladném slova smyslu). Ten generační pohled zajištěný příběhem matky a dcery tady fungoval obzvlášť dobře, protože nebyl zatížený tou předvídatelností typické historické fikce, a krásně se to všechno na konci uzavřelo do kruhu.

Z hlediska konstrukce románu chválím fakt, že Maja byla psaná er-formou a Magda ich-formou, dobře a rychle se rozlišovaly (a hlavně to znamenalo míň ich-formy, kterou nemám ráda). Velké plus vidím i v tom, že se tentokrát děj omezil jen na pohled dvou postav, všechny ostatní byly zprostředkové jejich očima, díky čemuž byla moje pozornost krásně v centru dění. (I když teda když už jsme u pohledu postav, Maja zná očividně úplně jinou sortu chlapů, protože „Podobně jako většina mužů, i Zbyšek uměl udržet tajemství.“ se na většinu mužů v mém okolí rozhodně nevztahuje, ti udrží leda tak tajemství o svých vlastních prohřešcích/přečinech svých kamarádů, popřípadě přesné informace o tom, co všechno komu vykecali.)

Listopád je za mě rozhodně jedinečný svým námětem, při čtení mě správně pohltil a zpracování absolutně odpovídá standardu, který od Aleny Mornštajnovové čekám. Za mě je to rozhodně jedno z nejzajímavějších autorčiných děl.

„Nesvoboda byla cena, kterou platila za pochybnou jistotu, že pokud se přizpůsobí, stát se o ni postará. Jako pán o psa přivázaného k boudě.“

„Chodila jsem do první třídy a psaní mě fascinovalo. Hrot tužky nebo pera se dotýká bílé stránky, zanechává za sebou čáru, která zdánlivě nedává smysl, ale přitom zachycuje okamžiky, které rychle pominou, nebo myšlenky, které by jinak upadly do zapomnění.“

„Žádné tajemství se neudrží navěky. Krev vsákla do země na střelnicích, zakryla ji nová tráva, ale z rukou se smýt nedala.“

„A pokud už nelze vládu udržet přísliby šťastné budoucnosti, lze ji udržet strachem. Moc chutná sladce a je třeba jí něco obětovat. Třeba i štěstí většiny národa.“

„Život není to, co chceme, ale to, co máme. Takhle jednoduché to je. [...] Nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel.“