 |
| zdroj: goodreads.com |
Před povodní, neboli závěr tzv. řečovické trilogie, bylo hlavním důvodem, proč jsem se k Anně Bolavé vůbec vracela; o třetím díle jsem totiž původně nevěděla a hrozně nerada nechávám série nedočtené. Tahle ale asi nedočtená zůstat mohla, Před povodní totiž rozvíjí ty nejhorší části Ke dnu a prakticky jediný důvod, proč jsem to nakonec pokořila, byl fakt, že jsem si tu knížku koupila. (Musím zase začít chodit do knihovny.)
Věc se má tak: nebráním se vážnému, „dospěláckému“ pojetí bytostí ze slovanské mytologie à la vodníci a divoženky, naopak prahnu po všem, co jim dává stejný prostor, jaký dostávají mezinárodní démoni à la upíři a vlkodlaci. Byť se mi mnohem víc líbil intimní a symbolický styl, jakým bylo psané Do tmy, vodnická část Před povodní by mi sama o sobě zvlášť nevadila; Anna Bolavá to pojala docela zajímavě a bylo vidět, že si s mytologií svého světa pohrála.
Můj hlavní problém byl ve zvolených hlavních postavách a faktu, že to prostě neunesly. Hana Strnadová byla ta nejmíň zajímavá a zároveň nejpasivnější postava, kterou celá trilogie měla, a udělat z ní vodnici ji neudělalo zajímavou ani zábavnou, jen otravnou úplně novým způsobem. Jarda Vávra se ze stalkera, který všechno ví líp a nerozumí „ne“, proměnil v rohožku (která stále nerozumí „ne“), ale Haně to rozhodně nevadí, protože navzdory své moci je stále úplně neschopná a musí být zachráněna. Celá ta „milostná“ linka byla opět nesmírně nudná, ale ne tak nudná jako fakt, že se doslova všechno točilo kolem ní.
Mrzelo to o to víc, že na začátku knížky jsem měla docela naději; úvodní kapitola naznačovala, že se propracováváme k nějaké akci, Heda s doktorkou Borskou byly vystavěné skvěle (byť Borská mi lezla na nervy ještě i po smrti). Kdyby celá knížka pokračovala tempem prvních pár kapitol, nebyla by sice na konci překvapivá, ale aspoň by byla zajímavá. Zabít Borskou po naprosto vyšinutém, s ničím nesouvisejícím a nic nepřinášejícím intermezzu s taxíkem, a přidat do mixu Pavlínu, která je teď kdovíproč naprosto šílená po Járovi do té míry, že je ochotná vraždit, udělalo celou zápletku trapně banální. Konec byl absolutně antiklimaktický, a to hlavně, protože na konci už mě žádná z postav nezajímala.
Ačkoliv se kvalita prózy vůbec nezlepšila – Před povodní je bohužel psané navlas stejně jako Ke dnu – s množstvím postav to tentokrát bylo o dost lepší: jediný, kdo mi tam skutečně překážel, byl Tlusťoch (ne, ta postava nemá jméno, a ano, pokud existuje tělesná kvalita postavy, kterou Anna Bolavá nikdy nezapomene zmínit, je to nadváha). Může to být ale i tím, že až na Srostlíka jsem všechny ostatní postavy už znala. Na to konto mě potěšilo, že Milada nakonec dostala práci na pile, otěhotněla s novým přítelem a ona i Anička jsou šťastné. Stejně tak mě potěšilo, že Miluška a Marek si přece jen budují společný život, stejně jako Marcela a Tonda. A úplně nejvíc mě potěšila něžná vzpomínka na Annu Bartákovou v podobě zmínky o anonymu o šustících papírových pytlech.
Celkově je Před povodní fúze poměrně zajímavě postavené urban fantasy a posledních křečí příběhu, který podle mě žádné pokračování nepotřeboval. Kdybych na tu vodnickou tematiku narazila samostatně, užila bych si ji mnohem víc, takhle bohužel musím konstatovat, že Do tmy je pořád jediná knížka, kterou v této sérii stojí za to číst.
Věc se má tak: nebráním se vážnému, „dospěláckému“ pojetí bytostí ze slovanské mytologie à la vodníci a divoženky, naopak prahnu po všem, co jim dává stejný prostor, jaký dostávají mezinárodní démoni à la upíři a vlkodlaci. Byť se mi mnohem víc líbil intimní a symbolický styl, jakým bylo psané Do tmy, vodnická část Před povodní by mi sama o sobě zvlášť nevadila; Anna Bolavá to pojala docela zajímavě a bylo vidět, že si s mytologií svého světa pohrála.
Můj hlavní problém byl ve zvolených hlavních postavách a faktu, že to prostě neunesly. Hana Strnadová byla ta nejmíň zajímavá a zároveň nejpasivnější postava, kterou celá trilogie měla, a udělat z ní vodnici ji neudělalo zajímavou ani zábavnou, jen otravnou úplně novým způsobem. Jarda Vávra se ze stalkera, který všechno ví líp a nerozumí „ne“, proměnil v rohožku (která stále nerozumí „ne“), ale Haně to rozhodně nevadí, protože navzdory své moci je stále úplně neschopná a musí být zachráněna. Celá ta „milostná“ linka byla opět nesmírně nudná, ale ne tak nudná jako fakt, že se doslova všechno točilo kolem ní.
Mrzelo to o to víc, že na začátku knížky jsem měla docela naději; úvodní kapitola naznačovala, že se propracováváme k nějaké akci, Heda s doktorkou Borskou byly vystavěné skvěle (byť Borská mi lezla na nervy ještě i po smrti). Kdyby celá knížka pokračovala tempem prvních pár kapitol, nebyla by sice na konci překvapivá, ale aspoň by byla zajímavá. Zabít Borskou po naprosto vyšinutém, s ničím nesouvisejícím a nic nepřinášejícím intermezzu s taxíkem, a přidat do mixu Pavlínu, která je teď kdovíproč naprosto šílená po Járovi do té míry, že je ochotná vraždit, udělalo celou zápletku trapně banální. Konec byl absolutně antiklimaktický, a to hlavně, protože na konci už mě žádná z postav nezajímala.
Ačkoliv se kvalita prózy vůbec nezlepšila – Před povodní je bohužel psané navlas stejně jako Ke dnu – s množstvím postav to tentokrát bylo o dost lepší: jediný, kdo mi tam skutečně překážel, byl Tlusťoch (ne, ta postava nemá jméno, a ano, pokud existuje tělesná kvalita postavy, kterou Anna Bolavá nikdy nezapomene zmínit, je to nadváha). Může to být ale i tím, že až na Srostlíka jsem všechny ostatní postavy už znala. Na to konto mě potěšilo, že Milada nakonec dostala práci na pile, otěhotněla s novým přítelem a ona i Anička jsou šťastné. Stejně tak mě potěšilo, že Miluška a Marek si přece jen budují společný život, stejně jako Marcela a Tonda. A úplně nejvíc mě potěšila něžná vzpomínka na Annu Bartákovou v podobě zmínky o anonymu o šustících papírových pytlech.
Celkově je Před povodní fúze poměrně zajímavě postavené urban fantasy a posledních křečí příběhu, který podle mě žádné pokračování nepotřeboval. Kdybych na tu vodnickou tematiku narazila samostatně, užila bych si ji mnohem víc, takhle bohužel musím konstatovat, že Do tmy je pořád jediná knížka, kterou v této sérii stojí za to číst.