Zobrazují se příspěvky se štítkemKnihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKnihy. Zobrazit všechny příspěvky

31. srpna 2026

Shirley Jackson: We Have Always Lived in the Castle (1962)

“We always put things back where they belonged.”

zdroj: goodreads.com
We Have Always Lived in the Castle je jeden ze svatých grálů mého koutku na literárním Tumblru, takže jsem ji měla v povědomí už dlouho, ale k jejímu otevření jsem se odhodlala až po přečtení neméně slavné The Lottery, která mě na styl Shirley Jackson navnadila. Nebyl to špatný postup, protože řemeslně knížka rozhodně splnila moje očekávání. Nedalo se ale říct, že by mi změnila život.

Stejně jako v případě The Lottery, i tady je naprosto zásadní dějový zvrat, který se čtenář dozví až ke konci, ale „foreshadowing“ je tady tak poctivý, že jsem už v první třetině tušila, jak to asi bylo. Nebylo to ale předvídatelné tím otravným, klišoidním způsobem, spíš to do sebe všechno hezky zapadlo. Celkovému uspokojivému dojmu napověděla i celková plíživost děje a sugestivní popis konkrétních událostí, například Merricat v restauraci nebo to téměř lynčování při požáru se fakt nečetly dobře.

Příběh se mi líbil tak, že jsem chvíli i uvažovala, že se podívám na film, ale pak jsem si na Wikipedii přečetla, že z toho udělali prakticky krvák, a rozmyslela jsem si to. Knížku ale můžu doporučit. Nemyslím, že si ji přečtu znovu, jako u spousty dalších mě tady dohnala přehnaná očekávání vyvolaná oslavnými recenzemi, ale bavila mě.

25. července 2026

Sylvia Plath: The Bell Jar (1963)

“I wanted to do everything once and for all and be through with it.”

zdroj: dauntbooks.co.uk
Jakmile se člověk začne aspoň trochu zajímat o feministickou literaturu, je téměř nemožné nenarazit na Sylvii Plath a/nebo The Bell Jar. Přesto ve mně až doteď nevzbudila zájem – a to i přesto, že její fiktivní verze v Dickinson mě tehdy docela zaujala – ale když jsem knížku nedávno nečekaně zahlédla v knihkupectví, něco mě namotivovalo se konečně dovzdělat.

Abych řekla pravdu, The Bell Jar bylo úplně jiné, než jsem čekala. Pravděpodobně vlivem biografie autorky jsem žila v představě, že půjde o příběh matky a hospodyňky, která se ve své podřízené, intelektuálně vyprahlé rodinné roli pomalu dusí jako pod skleněným poklopem, ale ve skutečnosti jde o příběh devatenáctileté Esther, kterou dusí už jen představa, že by tak měla skončit.

Je to ten typ románu, který bych jako náctiletá – a možná ještě i během minulé dekády, řekněme si to na rovinu – úplně zbožňovala. Tím nechci říct, že teď se mi nelíbila, ale můj věk rozhodně sehrál roli v tom, jak moc jsem se byla schopná s Esther ztotožnit. Ne ve smyslu dosadit se do jejího života, to při čtení knížek nikdy nedělám, ale ve smyslu rozumět intenzitě jejích emocí a osudovosti závěrů, které vyvozovala z obyčejných životních klopýtnutí. Samozřejmě, Esther byla zároveň mentálně nemocná a byť teď v tomto ohledu taky nejsem zrovna fit, sebevražda mi nikdy nic neříkala, což taky rozhodně hraje roli.

Nicméně jak jsem psala výš, knížka se mi i tak líbila. Samozřejmost a chvílemi i lhostejnost, s jakou Esther popisuje své napadení v New Yorku a opakované pokusy o sebevraždu, byly fantasticky napsané, a byť mi chvíli trvalo naladit se na to, že to nemá tradiční zápletku, bavilo mě to číst a některé části mě skutečně oslovily (viz níže). Mrzí mě, co Sylvia Plath prožívala a že své nemoci nakonec podlehla; smrt je nevyhnutelná, ale je škoda každého života, který skončí předčasně, a ještě za takových podmínek.

Abych to uzavřela, řemeslně The Bell Jar nemám co vytknout, dala mi přesně to, co od dobré knížky čekám, jen si upřímně myslím, že pro maximální účinek (nebo maximální škody) jsem po ní sáhla příliš pozdě. V knihovně ale zůstává, protože tohle je přesně ten typ románu, u kterého jsem zvědavá, jestli ho za deset let uvidím stejně.
“I thought it was a lovely story […]. I felt sorry when I came to the last page. I wanted to crawl in between those black lines of print the way you crawl through a fence, and go to sleep under that beautiful big green fig-tree.”

“I thought it sounded just like the sort of drug a man would invent. Here was a woman in terrible pain, obviously feeling every bit of it or she wouldn’t groan like that, and she would go straight home and start another baby, because the drug would make her forget how bad the pain had been, when all the time, in some secret part of her, that long, blind, doorless and windowless corridor of pain was waiting to open up and shut her in again.”

“And I knew that in spite of all the roses and kisses and restaurant dinners a man showered on a woman before married her, what he secretly wanted when the wedding service ended was for her to flatten out underneath his feet […].”

“I saw the days of the year stretching ahead like a series f bright, white boxes, separating one box from another was sleep, like a black shade. Only for me, the long perspective of shades that set off one box from the next had suddenly snapped up, and I could see day after day after day glaring ahead of me like a white, broad, infinitely desolate avenue.”

“I knew I should be grateful to Mrs Guinea, only I couldn’t feel a thing. If Mrs Guinea had given me a ticket to Europe, or a round-the-world cruise, it wouldn’t have made one scrap of difference to me, because wherever I sat – on the deck of a ship or at a street café in Paris or Bangkok – I would be sitting under the same glass bell jar, stewing in my own sour air.”

27. června 2026

Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti (Les Liaisons dangereuses, 1782)

„Ať se říká cokoliv, promarněná příležitost se vrací, zatímco po zbrklém kroku není cesty zpět.“

zdroj: databazeknih.cz
Nebezpečné známosti jsou jedna z knížek, které jsem četla ještě na gymplu (pravděpodobně vlivem legendárních Cruel Intentions) a nejspíš to na mě tehdy udělalo dojem, protože jsem určitě viděla i Dangerous Liaisons a Valmont (ačkoliv podle tohoto blogu by to nikdo nepoznal, muselo to všechno být ještě před 2008) a samozřejmě i seriál, který se objevil (a zase zmizel) pár let zpátky. Když jsem tedy viděla knížku za pár šupů ve výprodeji, rozhodla jsem si ji zopakovat.

Přiznávám se, že teď už mě to nebavilo tolik jako tehdy, pravděpodobně protože příběh znám ze všech stran (nebo jsem si to aspoň myslela), a protože jsem si musela dávat pauzy na obracení očí v sloup pokaždé, když de Laclos moralizoval a tím románu dodával zbytečnou těžkopádnost. Kdyby zůstal u ironických poznámek pod čarou, které mě docela bavily, udělal by podle mě líp.

Dějově mě zarazily dvě věci, které jsem si ani z adaptací nepamatovala. Zaprvé to byl fakt, že Cécile byla Valmontem prakticky znásilněná. I to nejoptimističtější čtení dopisu XCVI, tj. takové, kdy věřím, že Valmont situaci popisuje absolutně věrně, popisuje Cécile napřed ve spánku a pak násilím zahnanou do situace, ve které si prostě nemůže dovolit říct ne, aby se nezkompromitovala, což automaticky znehodnocuje jakýkoliv souhlas, který po Valmontovu „přesvědčování“ mohla dát. A Cécilin věk dělá celou situaci ještě krutější.

Za druhé mě překvapil fakt, že Merteuil nikdy neodmítne dodržet svou část sázky. Původní dohoda zněla, že bude „vaše“ (tj, Valmontova), pokud jí předloží písemný důkaz, že Tourvel svedl, a po jeho obdržení Valmontovi slibuje společnou noc, protiví se akorát v tom, že odmítá „lásku“, což chápu jako vztah. Pravda, nedělá to zrovna příjemně, zcela zjevně Valmontem pohrdá, že se nechá tak snadno manipulovat, ale výhru technicky vyplatit neodmítne. Valmontovi se ale nelíbí, že to není přesně podle jeho představ, a na základě toho se ti dva osudově rozkmotří.

A to není jediná část příběhu – respektive jeho populární interpretace – která Merteuil křivdí. Jistě, je sadistická psychopatka, ale není doslova o nic horší než Valmont, a přesto jí narativ přiřazuje mnohem větší část viny za celou situaci. Nejvíc je to vidět na Dancenym, který ze všeho vyjde jako oběť, ačkoliv za mě nebyl nic jiného, než jen další dospělý zneužívající patnáctiletého dítěte, o které ztratil zájem, jakmile dostal příležitost pelešit se snadněji. Na rozdíl od Cécile se ho navíc nedá ani omluvit věkem, je sice mladší než Merteuil a Valmont, ale pořád je dospělý.

Když už jsme u věků, byla jsem překvapená tím, že Merteuil a Valmont jsou relativně mladí, podle textu je odhaduju na třicátníky, což není, jak jsem si je podle adaptací představovala. Když se teď ale dívám na věky herců v době premiéry, nebyli o moc starší, takže tohle bude problém mě a mého pubertálního mozku.

Celkově se pro mě knížka chvílemi trochu táhla a končila ráz na ráz, což bylo po předchozím tempu docela překvapivé. Jako moderní ženě se mi navíc nečetl moc dobře osud Merteuil, čistě protože Valmont vyvázl poměrně lacino (ano, vím, že doslova umřel, ale to jenom znamená, že se zbavil všech svých problémů) a hlavně Cécile, nebo přesněji se mi špatně čte osud Dancenyho, protože mu nepřeju nic dobrého.

Vím, že je to knížka napsaná v 18. století a nemá moc cenu pohoršovat se nad tím, jak se tam s ženami zacházelo, na druhou stranu se tak s nimi často zachází i dnes (konkrétně Dancenyho by spousta lidí i dnes viděla jako oběť Merteuil ((ale ne Valmonta, protože Valmont se přece omluvil)) a dokonce i toho svůdného patnáctiletého dítěte, které se chystal zkompromitovat, akorát se na cestě trochu zdržel v posteli Merteuil), a to je prostě smutné.

Nevím, jestli se ke knížce kdy vrátím, na jednu stranu je to produkt své doby, na stranu druhou jsem se konkrétně u dopisů Merteuil a Valmonta docela bavila, takže uvidíme. Plánuju ale návrat k adaptacím, vím, že jsem na ně tehdy měla silný názor, tak jsem zvědavá, jak to uvidím teď.
„Nevíte, že jedině rozkoš umí rozdávat stuhu lásky? “

„Jaká slast, stát se zároveň předmětem a pánem jejích výčitek svědomí.“

„Láska je stejně jako lékařství pouze uměním pomáhat přírodě.“

„Překvapilo mě, jakou slast může vyvolat, konáme-li dobro; a jsem v pokušení věřit, že ti, které nazýváme ctnostnými, nemají tolik zásluh, jak se nám stále opakuje.“

„Stačí šikovně a rovnoměrně využívat chválu a posměch, chceme-li společnost ovládat.“

„Stařeny neradno rozzlobit; to ony dělají mladým pověst.“

„Brzy skutečně zjistil, že ono tak vychvalované štěstí je stejně jako štěstí králů spíš záviděné než záviděníhodné.“

„Zřídkakdy nabýváme vlastností, bez nichž se obejmeme. Jako bojovník bez rizika si nemusíte dávat pozor. Pro vás muže je porážka jen o úspěch méně. V této tak nerovné hře je naším štěstím neprohrát a Vaší smůlou nevyhrát. I kdybych Vám přiznala tolik nadání, jako nám [ženám], oč bychom Vás ještě překonaly, neboť my je musíme neustále používat!“

„Uznávám, že peníze neznamenají štěstí; ale je také třeba uznat, že ho velmi usnadňují. […] Přepych pohlcuje; odsuzujeme ho, ale napodobujeme; a zbytečnosti nás nakonec připraví o to, co je nezbytné.“

„Často se cítíme povoláni Bohem jen proto, že jsme pobouřeni lidmi.“

24. května 2026

Xiran Jay Zhao: Heavenly Tyrant (2024)

“I’m a prisoner in this world, in this era, in this room, in this body. It never ends. It will never end. ”

zdroj: ironwidow.fandom.com
Na Heavenly Tyrant jsem se chtěla vrhnout hned po dočtení Iron Widow, ale přiznám se, že jsem jako největší škrt čekala, až se cena aspoň trochu přiblíží ceně jedničky. Nakonec jsem to ale nevydržela, začátkem roku jsem si ji stejně pořídila jako dárek a následně se neuvěřitelně nas-štvala, protože nakladatelství se změnilo a ačkoliv jsou obě knížky měkké vazby, Heavenly Tyrant je vyšší než Iron Widow, což mě dráždí pokaždé, když se teď podívám do své knihovny. Má to nějaký vliv na kvalitu knížky? Ne, ale potřebovala jsem se z toho vypsat.

Co se týče knížky jako takové, z té jsem byla taky trochu rozpačitá. Kostra příběhu byla dobrá: Zetian je po násilném převratu, který zahájila v závěru prvního dílu, prakticky tam, kde začala, a její situace se minutu od minuty horší. Líbilo se mi, že strávila takový čas na vozíčku, jiné knížky by ten úsek hojení přeskočily (zvlášť po korekční operaci, která napravuje předchozí znevýhodnění), ale tady má všechno svoje důsledky. Od začátku jsem čekala, že tam proběhne nějaké „enemies to lovers“ s Qin Zhengem, ale bylo to tak dobře ukryté, až jsem si celou první polovinu knížky myslela, že jsem se spletla. Finální zvrat ohledně jejich vztahu byl taky super, 100 bodů z 10, nemám námitek.

Budování nového režimu se mi taky líbilo. Jako obyvatel země bývalého komunistického bloku mi kosa a kladivo trochu cukaly duší, ale protože knížka ukazovala i negativa a kroky vedle, které nový režim udělal (například tajná policie, která se během pár měsíců změní v domácí teroristy nebo způsoby, jakým se lidé i v rovnosti okamžitě snaží mít víc než soused apod.), skoro si myslím, že šlo o něžné naznačení dalšího vývoje Zhengova režimu, zvlášť vzhledem k epilogu. Hodně si cením, jak Heavenly Tyrant zdůrazňuje moc propagandy na obou stranách.

Co se týče milostného trojúhelníku (a teď to myslím v dobrém, protože Iron Widow měla snad jediný skutečný milostný trojúhelník – tedy ten, kde se mají všechny strany rády – který jsem kdy četla), ten byl samozřejmě narušený faktem, že zbytky Shimina drží „bohové“ jako rukojmí a mezi Zetian a Yizhim stojí Zheng. Scéna, kdy Zetian a Yizhi společně truchlí v bytě Shiminovy rodiny byla nádherná, ale jinak jsem mezi nimi pouto úplně necítila. Nebo přesněji tak, Shimin byl navzdory své absenci v příběhu mnohem výraznější než Yizhi, jehož trajektorie byla sice jasně popsaná, ale pocitově se do děje příliš nepropsala.

Z ostatních postav se v ději nějak výrazněji vyskytovala jenom Qieluo, což mi vyhovovalo, protože mě bavila už v Iron Widow, a navíc to hezky podtrhlo, jak izolovaná Zetian skutečně je. (Technicky tam ještě byl Sima Yi, ale koho zajímá.) Co se týče nových postav, výrazněji vystupovaly jen Zetianina komorná Wan'er a Yizhiho sestra Taiping, u nichž se mi líbilo, že byť se pohybovaly kolem Zetian, nebyla středobod jejich vesmíru. Jinými slovy, jestli něco Xiran Jay Zhao skutečně umí, pak je poměrně nenuceně obracet známá klišé (např. vedlejší postavy žijí jen skrz hlavní nebo šikanovat někoho znamená mít ho rád) úplně na hlavu a dělat to docela přirozeně.

A teď k tomu, co se mi na knížce nelíbilo, což byla struktura, tempo a konec. Dokud se knížka odehrávala buď v Chang'anu nebo na frontě, ubíhala mi sice pomalu, ale atmosféra byla známá a něco se pořád dělo, takže to pro mě fungovalo. Ve chvíli, kdy se Zetian a Zheng vydají do vesmíru, mě ale knížka ztratila. Z hlediska vnitřní logiky děje to rozhodnutí dávalo smysl, ale poslední kapitoly nás přenesly do světa, který měl úplně jinou atmosféru než Huaxia, byly hrozně přecpané novými informacemi na poměrně krátkém úseku, a končily způsobem, který mě, přiznám se, dopředu vyčerpává.

Po dočtení knížky si skoro myslím, že Heavenly Tyrant měl možná původně končit po startu letu do vesmíru – nakonec Zetianin konflikt se Zhengem, respektive spíš jeho vyvrcholení, by podle mě lépe fungovalo jako výstřel z pistole na začátku třetího dílu – ale ve snaze vyhnout se prokletí druhého dílu trilogie (byť nevím, jestli to má být trilogie) a odměnit čtenáře za to pomalejší tempo to napěchovali do finále. Ať už je to jakkoliv, z Heavenly Tyrant jsem byla spíš rozpačitá.

Třetí díl si určitě pořídím, protože chci vědět, co Xiran Jay Zhao zamýšlí s nově nastalou situací (a hlavně Qin Zhengem, který měl na konci knížky svůj Dath Vader moment, jež se určitě nevyvine tak, jak čekám), ale nebudu lhát, Heavenly Tyrant se mi nelíbil zdaleka tak jako Iron Widow.
“It was one thing to gaze up and dream of infinity; it was another to reach the peak, only to plummet with so little warning.”

“Since when did we as a species abide by good sense? Why do cowardly men strike their wives after a reprimand at work? Why do mother scream at their children after a beating by their husband? Those unable to conquer their misfortunes take their fury out on more convenient targets.”

“It’s almost paralyzing, gazing into the truth that the universe is indifferent at its core. There’s no benevolent higher force that rights wrongs. No guarantee of justice. Our gods actively sabotage us. Those who create and enforce the rules are the ones who break them in the most heinous ways. Here at the highest levels of power, there is only awful battling worse.”

“Power should belong to those who want to make real change, not those who indulge in empty pleasures.”

“Huaxia had been a pile of ash that hadn’t known it was gunpowder until Qin Zheng threw a match at it.”

“Morality is a luxury those of us born to be chewed up and and spat out simply cannot afford.”

“A revolution is always a tragedy, a destructive force unleashed by those stripped of every last option of peace. There’s no revolutionary in history who doesn’t wish they could’ve gotten what they wanted withing the world order they knew, but you cannot reform a system designed to keep power out of your hands.”

“There’s no right or wrong when it’s survive or succumb. I can’t torment myself for putting my own interests first, or I will lose to those who do it with ease. ”

“The way to free women isn’t by demanding they adapt to the traits men are praised for.”

“There are two different types of freedom. Negative freedom is the absence of external interference against doing something, while positive freedom is having the resources to actually do it.”

“Those like us were not meant to be kind. We were born to rage and burn and destroy all that must be destroyed, so that maybe, one day, much better people than us can live in a world where they’re rewarded for their kindness instead of having it twisted to bind them.”

“There is a spark in the human heart that cannot be extinguished, that yearns for freedom no matter the price, no matter the odds, no matter the weight that smothers it down.”

29. března 2026

Emily Brontë: Wuthering Heights (1847)

“Is Mr Heathcliff a man? If so, is he mad? And if not, is he a devil?”

zdroj: amazon.com
Ačkoliv se moje fronta na čtení se pomalu šplhá k desítce, po tom konsternujícím zážitku, kterým pro mě bylo “Wuthering Heights”, jsem nemohla nesáhnout po knížce a znovu se do ní začíst. Nakonec byl nejvyšší čas; tohle anglické vydání vlastním už aspoň dekádu, ale zatím jsem ho nečetla, a naposledy jsem knížku otevřela ještě na gymplu. A to už je fakt hodně dlouho.

Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem se do toho dostala, protože román z 19. století jsem nečetla ani nepamatuju a jakmile Brontë zaběhla do nářečí – což bylo minimálně pokaždé, kdy byl na scéně Joseph – musela jsem si text číst nahlas, abych mu rozuměla, a i tak jsem byla úspěšná jen z poloviny. Nakonec jsem se do toho ale dostala a bavilo mě to víc, než jsem čekala vzhledem k faktu, že mám příběh tak zažitý.

Ačkoliv nejsem fanda ich-formy a s těmi dvěma až třemi vrstvami nespolehlivých vypravěčů jsem na začátku taky trochu bojovala, snažila jsem se tentokrát soustředit víc na řemeslné provedení než svůj vkus a to se mi vyplatilo. Vypravěči jsou tady totiž všechno, jen ne nezaujatí, a Lockwoodova i Nellyina osobnost se dá krásně vyčíst ze stylu jejich vyprávění, takže čtenář tak nějak tuší, že Nelly nejspíš vykresluje Cathy horší, než nejspíš byla, Haretona laskavějšího, Edgara líbivějšího, Lintona spratkovějšího a sebe rozumnější, zatímco Lockwood je značně ovlivněný faktem, že se mu Catherine líbí, což dělá knížku zajímavější pro ty, co ji nečtou poprvé.

Další věc, kterou jsem pořádně docenila až teď, byl příběh Isabelly, která pro mě dřív byla jen dějovým prostředkem pro získání Lintona, ale teď jsem její dopis Nelly vnímala jako jednu z nejsilnějších částí vyprávění. Oproti tomu mě nepříjemně překvapil fakt, že Hareton Catherine minimálně jednou praští, což dělá ten jejich incestní šťastný konec ještě o trochu zlověstnější, než už je. To je mimochodem další z věcí, která je na té knížce pozoruhodná; nezáleží na tom, jakou část příběhu a s jakým rozpoložením Nelly příběh vypráví a Lockwood tlumočí, nad postavami pořád jako by bylo zatažené nebe, které nikdy nemizí, a dává knížce těžkou atmosféru i v úplném konci.

Co se týče toho ústředního milostného příběhu, který většina adaptací tolik vyzdvihuje, překvapilo mě, jak totálně nemilostný v textu je. Jistě, jsou tam momenty, kdy se Cathy a Heathcliff objímají a líbají, a všechno, co o tom víme, je pasírované přes Nelly a/nebo Lockwooda, ale jejich vztah většinu času působí víc jako lehce incestní sourozenecká spoluzávislost než cokoliv jiného a udělat ho o sexu je skoro ta nejmíň zajímavá interpretace. I Heathcliffovo následné běsnění působí míň jako řádění člověka, který se snaží okolí způsobit stejnou bolest a žal, jako cítí sám, a víc jako válečné tažení proti světu, který mu byl odepřen. Není to o lásce, je to o egu.

Celkově mě to i přes ty počáteční porodní bolesti (způsobené víc stylem psaní a mým rozpoložením než dějem) bavilo od začátku až do konce a jsem fakt ráda, že jsem k tomu po letech vrátila. Pravda je totiž taková, že neexistuje adaptace, která příběh Wuthering Heights vypráví věrně; i ty neojmílanější citace jsou zpravidla vytržené z kontextu a vždycky něco chybí, takže zdrojový materiál je v tomto případě nutností. Podle mě tady dává mnohem větší smysl adaptovat ty části příběhu, které Nelly nevidí (jako Isabella na Heights a/nebo po svém útěku, Haretonův příběh, Catherine na Heights, Heathcliffovo zbohatnutí), než se neustále dokola vracet k „love story“ Cathy a Heathcliffa a snažit se ji přeložit do jazyka současného publika.

Ale to už je mimo téma této recenze. Podtrženo sečteno, Wuthering Heights je pořád hodné čtení, a klidně i víckrát.
“Nelly, do you ever dream queer dreams? […] And so do I. I’ve dreamt in my life dreams that have stayed with me ever after, and changed my ideas; they’ve gone through and through me, like wine through water, and altered the colour of my mind.”

“I’ve no more business to marry Edgar Linton than I have to be in heaven; and if the wicked man in there had not brought Heathcliff so low, I shouldn’t have thought of it. It would degrade me to marry Heathcliff, now; so he shall never know how I love him; and that, not because he’s handsome, Nelly, but because he’s more myself than I am. Whatever our souls are made of, his and mine are the same, and Linton’s is as different as a moonbeam from lightning, or frost from fire. […] My love for Linton is like the foliage in the woods. Time will change it, I’m well aware, as winter changes the trees – my love for Heathcliff resembles the eternal rocks beneath – a source of little visible delight, but necessary. Nelly, I am Heathcliff – he’s always, always in my mind – not as a pleasure, any more than I am always a pleasure to myself – but, as my own being.”

“We sometimes pity creatures that have none of the feeling either for themselves or others.”

“Poor wretch! You have a heart and nerves the same as your brother men! Why should you be so anxious to conceal them? Your pride cannot blind God! You tempt him to wring them, till he forces a cry of humiliation!”

“I pray one prayer – I repeat it till my tongue stiffens – Catherine Earnshaw, may you not rest, as long as I am living! You said I killed you – haunt me, then! The murdered do haunt their murderers. I believe – I know that ghosts have wandered on earth. Be with me always – take any form – drive me mad! only do not leave me in this abyss, where I cannot find you! Oh, God! it is unutterable! I cannot live without my life. I cannot live without my soul!”

“Treachery and violence are spears pointed at both ends – they wound those who resort to them, worse than their enemies.”

“It’s odd what a savage feeling I have to anything that seems afraid of me!”

“It was a strange way of killing, not by inches, but by fractions of hair-breadths, to beguile me with the spectre of a hope, through eighteen years!”

“My soul’s bliss kills my body, but does not satisfy itself.”

Původní recenze z 14/10/08:
Uznávám, že tuhle knížku jsem si fakt užila. Četla jsem ji chvilku po Austen a čekala jsem něco podobného, ale bylo to mnohem surovější, dynamičtější a propletenější. Nechyběly intriky, v podstatě příběh pomsty jednoho muže, který neuvěřitelně dokázal všem kolem zdemolovat život, než se odporoučel; a přesto je tam happy end. Jen mě trochu vytáčela neustála retrospektiva, nicméně zpětně bych si knížku stejně přečetla.

13. ledna 2026

Mieko Kawakami: Nebe (Hevn, 2009)

„Když se na to tak podíváš, je to celý stupidní. Lidi jsou jediný na světě, kdo pořád mluví, ke všemu se musejí vyjadřovat a vytvářejí spoustu problémů.“

zdroj: logrmagazin.cz
Nebe mi přišlo pod ruku náhodou, když jsem dostala za úkol v rychlosti si vybrat vánoční dárek, a jediné, co jsem si od toho slibovala, bylo, že si přečtu něco úplně jiného, než jsem četla za poslední dobu. A možná i díky tomu jsem byla velmi příjemně překvapená. Nebe mě chytlo a až do konce nepustilo.

Přiznám se, že z knížek o dětech už jsem vyrostla a nijak zvlášť je nevyhledávám, dospívání pro mě prostě není zajímavé téma, ale tahle knížka byla především o šikaně, která, ač se zrovna tady děje dětem, je aspoň za mě problém celoživotní. A to nejen kvůli jizvám, které si člověk nese do dospělosti, ale i protože tyhle vzorce chování se prostě většinou opakují i v jiných kolektivech. Téma knížky tedy nebylo zrovna veselé a autorka se rozhodně nebála do toho pořádně zabřednout, ale jako podklad pro hlavní děj to bylo nutné.

Skutečným příběhem knížky totiž podle mě bylo přátelství mezi nejmenovaným vypravěčem a spolužačkou Kodžimou, která si ho vyhlédne jako kamaráda, protože nejen, že prožívají stejné trápení, ale zároveň se k němu oba staví pasivně. Zatímco vypravěč je svého osudu odevzdaný – je šikanovaný, protože šilhá, a toho se nezbaví – Kodžima si vyvine a akceptuje filozofii mučedníka, kterou si svou pasivitu vysvětluje.

Jejich protikladem je šikanátor Momose, velký fanda Nietzscheho a jeden z těch, které jejich výroky typu „pravda, spravedlnost a morálka jsou lži, kterým věří jen slabí“ opustí ve chvíli, kdy se poprvé sami ocitnou na opačném konci namířené pěsti. Přiznám se, že ačkoliv se mi ten filozofický střet jako rámec líbil, stačilo by mi to jen symbolicky naznačené, nemusely tam být ty doslovné diskuze typu vypravěčovy konfrontace s Momosem, která mi přišla otřesně zdlouhavá.

Velmi příjemně mě překvapilo finále knížky, ve kterém šikana vygraduje tam, kam nevyhnutelně musela, ale mentální zhroucení, které Kodžima prožije – a při kterém se chová doslova jako mučednice z křesťanských legend – úplně změní scénář. Hrozně ráda bych se dozvěděla, jak Kodžima dopadla, jestli vůbec dostala šanci se zahojit, ale zcela logicky si to vlastně nemyslím a asi jsem i ráda, že knížka ohledně jejího osudu zůstala milosrdně otevřená. To se vlastně týkalo i vypravěče, ale ten se aspoň konečně svěřil mámě, která stála na jeho straně, což byla aspoň malá dávka optimismu, za kterou jsem byla na konci docela vděčná.

Co se týče prózy, nebála se být příjemně květnatá, takže jsem konečně zase měla pocit, že čtu beletrii, ale zároveň byla přímá, svižná a dobře se četla. Knížku jsem měla dočtenou rychleji, než bych si přála, jelikož mě i navzdory nepříjemnému tématu bavila, a jsem moc ráda, že si našla cestu do mé knihovničky. Už teď sháním další knížky Mieko Kawakami.
„Je to zvláštní, ale když nemám co dělat, připadá mi, že proti něčemu bojuju. Jsem jako zaseknutá. Říkám si, jak dlouho to může trvat, a ono to nezmizí, ani když jsem v posteli, bojuju s tím i pod peřinou. I za chůze.“

„Říkaj, že jsou z tvých očí znechucený, ale to lžou, oni jsou čistě vyděšený, prostě se bojej. Nejde o to, že by byl pohled na tvoje oči děsivej, ale jedná se o něco, čemu nerozuměj, z čeho maj strach. Je to tlupa falešných lidí, který jako jednotlivci nic nedokážou, tak se houfujou, ale praví přátelé to nejsou, jen banda pokrytců. A když se objeví něco, co nezapadá do jejich vzorce, dostanou strach a chtějí to zničit. Snažej se toho zbavit. Jsou skutečně vyděšený, ale snaží se obelstít sami sebe a pořád to zlehčujou. Dělají to jen proto, aby se cítili bezpečně. Když to budou dělat dostatečně dlouho, otupí. Neustále v nich ale zůstává pocit hrůzy, toho počátečního zděšení se nemůžou zbavit, a tak opakujou pořád dokolečka totéž.“

19. května 2025

Xiran Jay Zhao: Iron Widow (2021)

“Love doesn’t solve problems. Solving problems solves problems.”

zdroj: wikipedia.org
Xiran Jay Zhao je jednou z těch osobností, které nejde přehlédnout, pokud se pohybujete v nějakém mezinárodním prostoru pro autory, i když je to jako v mém případě jenom Tumblr. Vzhledem k jejich videím rozebírajícím úskalí publikování knížek skrz tradiční nakladatelství jsem o nich věděla už nějakou dobu, ale jelikož nejsem na YA, jejich tvorba mě příliš nelákala. Pak jsem ale někde (patrně na Tumblru, co si budem) narazila na shrnutí Iron Widow, které zmiňovalo, že jde o převyprávění příběhu jediné oficiální čínské císařovny Zetian Wu v mecha realitě a byla ruka v rukávě. Ačkoliv nemám žádný zvláštní zájem o čínskou historii, hrátkám s jakoukoliv historií nikdy neodolám, a žánr mecha mě zajímal čistě pro ten kontrast.

Z výsledku jsem byla upřímně překvapená. Zaprvé byla Iron Widow o dost temnější a surovější, než jsem čekala, zadruhé se nebojí poměrně komplikovaných feministických témat, a zatřetí se skutečně nebála plně využít všechny tři hrany milostného trojúhelníku. (O tom posledním jsem věděla dopředu, Zhao to zmiňovali jako jeden z důvodů, kvůli kterému knížka málem nebyla publikovaná, ale z nějakého důvodu jsem si původně myslela, že půjde jen o podtext.) Hlavní Zetian není jen ten obrys, do kterého se čtenář zasadí; je nejen surová, ale chvílemi až krutá, a rozhodně se nebojí dělat nepopulární rozhodnutí. Je zkrátka a dobře přesně to, co si člověk představí, když si přečte biografii Zetian Wu na Wikipedii, a to je prostě super.

Děj samotný je přímočarý a dobře se čte, ale není prvoplánový ani nutně předvídatelný. Dobrým příkladem je nejen Shimin, jehož minulost jsem odhadla jen z poloviny, ale hlavně Qieluo a Xiuying, u nichž jsem sice okamžitě věděla, jaké budou jejich skutečné úmysly, ale stejně jsem nedomyslela, k čemu se Xiuying nakonec uchýlí. Stejně tak jsem celou dobu čekala, že to se ztracenou kolonií nebude jen tak, ale skutečným zvratem úplně na konci jsem byla upřímně překvapená a zpětně mě z té závěrečné bitvy mrazí.

Celkově pro mě byla Iron Widow spíš jen experiment, ale jsem moc ráda, že jsem se mu podrobila, protože mě knížka nejen bavila, ale i inspirovala k návratu ke své vlastní alternativní historii. Netrpělivě čekám, až mi někde za rozumné peníze nasklaní Heavenly Tyrant v měkké vazbě, a nemůžu se dočkat, jak bude příběh Zetian pokračovat.
“I hate the way I’ve contorted myself into what people think a girl should be, ready to please, ready to serve. Yet I love the power it’s given me, a power that lies in being underestimated, in wearing assumptions as a disguise.”

“There’s no way to keep my dignity except to act like he is not capable of taking mine away, no matter what he does to me. And, in the end, isn’t that all dignity is? The boundaries and values you decide for yourself? I know what matters most to me, and it has nothing to do with any semblance of “purity.” I will not make myself small and crumple into a sad creature of fear that lives to please Li Shimin in hope of earning his mercy.”

“I think… you’ve been lied to about what male needs are like. We aren’t animals. Yes, our desired get pretty strong, but they’re not overpowering. There’s no such thing as going mad because of them. […] [Rape] is not a matter of losing control. Every guy who does something like that knows exactly what he’s doing. There is always a moment where he consciously decides that he will ruin someone’s life to feel better about his own. Always.”

“When you cherish someone for how amazing they are, you don’t pluck them from their roots just to watch them wither in your hands. You help them bloom into the incredible thing they’re really meant to be.”

“What I have learned through this madness is that you can absolutely solve your problems by throwing money at them. If you can’t, you probably don’t have enough money for that particular problem.”

“The only utterly good people in the world are either naive or delusional.”

“When a woman gets pregnant, her body is suddenly everybody’s business. Endless restrictions could be clamped onto her “for the good of the baby.” There’s no better tool of control.”

“How do you take the fight out of half the population and render them willing slaves? You tell them they’re meant to do nothing but serve from the minute they’re born. You tell them they’re weak. You tell them they’re prey. You tell them over and over, until it’s the only truth they’re capable of living.”

“People love to ogle pretty girls, but they love to hate them even more. There’s no one the masses are more obsessed with railing at than the women who dare to stray from the docile ideal of wives and mothers. Too vain, people like my father curse at those women. Too self-obsessed. Too devious, getting everything they want by draining men dry.”

“There’s not a stratum of the world that doesn’t need girls. Maybe we’re devalued precisely because we’re so valuable. The world is too afraid of not being able to obtain and control us to respect our true worth.”

“We spend so much effort living these lives, yet every trace if their substance and meaning can be erased so quickly. So easily.”

“Redemption story, they said? There will be no redemption. It is not me who is wrong. It’s every one else.”

15. února 2025

Simona Ahrnstedt: Královna noci (Nattens drottning, 2021)

„Život je jako penis. Občas je tvrdý bezdůvodně.“

zdroj: databazeknih.cz
Ačkoliv není červená knihovna můj nejoblíbenější žánr (byť to není o žánru jako takovém, ale o kvalitě zpracování, ale to je jiné téma), pevně věřím, že mít v něm osvědčeného autora a pravidelně ho číst je dobré pro duši. Pro mě je touto autorkou Simona Ahrnstedt, takže když jsem letos začátkem roku po dlouhé době procházela knihkupectví a všimla si, že má novou knížku, o které nevím, nebylo co řešit. Nejsem si ale úplně jistá, že Královna noci naplnila moje očekávání.

Takhle, abych byla fér, Královna noci nebyla o nic horší než předchozí knížky ze série Protiklady se přitahují, ale zároveň ani nebyla o moc lepší. Na rozdíl od Nepřátelé a milenci, kde mi každá knížka přišla dostatečně jiná a ráda se k nim vracím, se rozdíly mezi těmito novými knížkami trochu slévají a většinou jsou pro mě docela zapomenutelné. Královna noci to nezměnila, naopak. Možná už je to ústřední téma prostě vyčerpané.

Ústřední pár v Královně noci je majitelka nočního klubu Kate, která se vypracovala z ničeho, a bankéř Jacob, který je ze zbohatlické rodiny. Na začátku to vypadá slibně, Jacob se jeví mentálně nevyrovnaně a má značně nesexy povolání, ale bohužel se nakonec stejně dozvíme, jak silný a fit je, což... já plně chápu, o čem je červená knihovna, ale stejně jako v případě předchozích knížek mi to prostě přišlo jako promeškaná příležitost. Stejně tak mi přijde jako velká škoda, že finále se skládalo z té přepálené drsňácké akce místo toho, aby nechali Jacoba udělat, co měl v plánu, a umlátit svého soka exekucí nebo něčím.

Kromě toho na mě knížka působila trochu opuštěně. Postav tam bylo dost, ale všechny sekundovaly těm hlavním (což je další důvod, proč mi předchozí série knížek přišla lepší), a v případě Kate sloužily spíš jako body pro diverzitu než jako vážně míněné postavy. Zvlášť mě to mrzelo u vztahu Kate a její mámy; jako dcera alkoholiků dobře vím, že je tam dost materiálu, a je škoda, že zůstal nevyužitý. Mnohem víc by mě bavilo číst třeba scény mezi Miou-Lottou, která se znovu učít být matka, a Betty, která Kate supluje nějaké rodinné zázemí, než ten uspěchaný románek mezi Miou-Lottou a Nannou.

Na Jacobově straně stála za zmínku prakticky jen jeho sestra Jennifer, která mě fakt bavila, a náznaky jeho vztahu s rodiči. Obzvlášť mě naopak iritoval fak, že žádný z jeho vztahů s muži okolo není úplně dotažený a není to tím, že s nimi přerušil styky; Noah a Benjamin mohli být jedna osoba (a vyhnuli bychom se té trapné scéně, ve které Noah na pracovním večírku poučuje svoje kolegy (včetně žen) o tom, jak vypadají a fungují ženské genitálie a co je potřeba udělat pro orgasmus) a Alexander De la Grip tam nemusel být vůbec. Co ale ocením je zpracování rozpadu Jacobova manželství a jeho následné mentální zhroucení (a později plně popsaná panická ataka byla příjemný bonus), bylo to dávkované tak efektivně, že jsem byla při čtení skutečně napjatá.

To se bohužel nedá říct o hlavní zápletce. Kosti měla dobré, revenge porn jsme jako téma ještě neměli a líbilo se mi, jak to Ahrnstedt uchopila, a to od Kateina zmatení ze své reakce na sex pod nátlakem v rámci násilného vztahu, který s Ubbem měla, po (bohužel statisticky pravděpodobné) reakce jejího okolí včetně policie. Jak jsem psala výš, ten konec mi přišel vzhledem k charakteristikám postav trochu přepálený, ale oproti té paramilitární akci v Čadu je to pořád čajíček, takže to dál komentovat nebudu. Úplný závěr působil jako psaný hrozně narychlo, což souvisí s mou dřívější výtkou ohledně propracování vedlejších postav, díky čemuž bohužel vyzněl celkem prázdně.

Co se týče explicitních milostných scén, kvitovala jsem, že to tentokrát nebyl zemí otřásající několikanásobný orgasmus hned na první dobrou, a že Jacob sám šel po stopách své nedostatečnosti, ale vadilo mi, že ho poučil jiný muž a co hůř, on pak poučoval Kate o jejím vlastním těle. Myslím, že kdyby mu to zpětnou vazbu a návod dala Kate a pak společně objevovali její tělo, pak by se mi vzhledem k její minulosti a zkušenostem mnohem líp věřilo, že s Jacobem objevuje nějaký nový a zvlášť uspokojivý rozměr sexu. I vzhledem ke všem předchozím knížkám si začínám myslet, že navzdory všemu svému feminismu Simona Ahrnstedt pořád ještě pracuje s přesvědčením, že muži sex dělají a ženám je dělán, a je to fakt škoda.

To nepřímo souvisí s další zmínkou z minulých knížek, tentokrát o Dessie a Samovi z Všechno a tebe. Na jednu stranu jsem si je ráda připomněla, ani ne tak úspěchem Lux by Mälaren, jako spíš přes Dessiiny lekce sebeobrany pro ženy, ale opět musela padnout zmínka o jejich armádě dětí, kterou samozřejmě nevyhnutelně museli mít (jako víceméně všechny hlavní páry z první série). Ačkoliv se knížky tváří progresivně (a v lecčem jsou), v té nejzákladnější diverzitě, tj. diverzitě ženské zkušenosti, selhávají stejně, jako v diverzitě mužských těl. Nebudu se tady tvářit, že jsem objevila Ameriku, žádnou tuhle výtku nemám poprvé a stejně si ty knížky pořád kupuju, ale trochu mě mrzí, že se to nelepší.

Poslední rýpanec, který budu mít, se týká kvality próz. Nevím, jak se knížky čtou ve švédštině, ale u českého překladu mi přijde, že to nevidělo editora, a že je to knížku od knížky horší (nebo já jsem rok od roku víc vybíravá). Navzdory všem těmto malým zklamáním mě Královna noci bavila a u čtení jsem si krásně mentálně odpočala. Nabízí se otázka, jestli je fér od červené knihovny čekat cokoliv jiného, a já doufám, že na ni najdu odpověď v další knížce Simony Ahrnstedt.
„Tipuju, že všechny ženský, co znám, zažily [sexuální obtěžování]. Všechny. Kolik znáš chlapů, co něco spáchali?“
„Ani jednoho, doufám.“
„Přesně. Každá ženská to zažila, ale kupodivu žádnej chlap nezná ani jednoho pachatele. Tady trošku hapruje matematika.“

6. listopadu 2024

George Orwell: Nineteen Eighty-Four (1949)

“We shall meet in a place where there is no darkness.”

zdroj: wikipedia.org
Kopie 1984 se mi ocitla v knihovně díky Levným knihám a nějaké pseudointelektuální pozérské vnitřní potřebě ji vlastnit, ale roky tam stála netknutá. Nevím, co mě přimělo sáhnout zrovna po ní a nebyl to asi nejlepší nápad - protože tahle knížka rozhodně neodvede pozornost od sezónního splínu, naopak ho okoření ještě větší beznadějí - ale jakmile jsem ji rozečetla, bylo poměrně těžké ji nedočíst.

První věc, která mě překvapila, byl fakt, že jsem si to ale vůbec nepamatovala. Věděla jsem, že jsem to četla, a ze školy jsem si pamatovala jsem hodiny BritLit, ve které se knížka probírala, a tím pádem jsem si myslela, že si pamatuju celou zápletku, ale nebyla to pravda. Druhá věc, která mě překvapila, byl fakt, že jsem si nepamatovala ani svou reakci na první čtení, která byla podle té dvanáct let staré recenze přiložené níže překvapivě silná.

Tentokrát jsem tak silnou reakci neměla: zaprvé jsem věděla, co čekat (byť přesný děj jsem si nepamatovala) a zadruhé nemám posledních pár měsíců silné reakce na nic. Překvapilo mě, kolik času knížka stráví worlbuildingem, ale na druhou stranu toho Orwell vybudoval dost včetně jazyka, takže to tam nějak dostat musel, a technicky to bylo podle mě zvládnuté fajn; čtenář nejen, že chápe, v jakém světě se ocitl, ale zároveň s tím chápe, v jakém mentálním rozpoložení se Winston Smith nachází.

Z dřívějška jsem si pamatovala Winstonův románek s Juliou (resp. že měl s někým románek a jak vypadalo jejich poslední setkání), takže jsem samozřejmě byla zvědavá (a zároveň měla trochu obavy), jak je Julia napsaná. Na ženu psanou mužem z první poloviny dvacátého století to nebyla taková hrůza, jak jsem čekala; Julia je velmi sexualizovaná, ale způsobem, kdy o sobě sama aktivně rozhododuje, a byť jsou její důvody k rebelii značně přízemní, jsou ovlivněné jejím věkem: ve chvíli, kdy nezažila ani tu část „normálního“ života, kterou Winston, logicky nemá, k čemu mimo vlastní tělesné potřeby se upnout a pro co rebelovat.

Nejzajímavější postavou pro mě rozhodně byl O'Brien, protože jsem byla úplně uhranutá jeho fanatismem a zběhlostí v doublethink a stejně jako u všech jemu podobných postav (a historických či stále žijících osobností) jsem musela dumat nad tím, jaký má skutečně vztah k mučení: je to „účel světí prostředky“ situace, tj. je mistr kompartmentalizace (vím, že to není české slovo, ale líbí se mi), nebo u toho cítí radost, o kterou se musí postarat doublethink?

Zvlášť ke konci jsem ocenila tempo knížky (které jsem mimoděk komentovala už u worlbuildingu), protože takové zlomení člověka většinou vyžaduje dost času, a fakt, že knížka je od začátku pokrývala, ve čtenáři pocit nekonečna vyvolal od začátku, takže děj nespadl do té pasti popisu den za dnem, intenzivní akce (v podobě románku mezi Winstonem a Juliou) a pak dlouhých skoků ve chvíli, kdy je Winston v Miniluv. Ten zmíněný pocit nekonečna ve mně ještě umocňoval beznaděj (jako bych zrovna s tím potřebovala pomáhat), takže to fungovalo dvakrát tak dobře.

Celkově je 1984 právem jedna z nejprofláklejších dystopií a ačkoliv je hutná (textem i myšlenkami), čte se překvapivě dobře. (Mimochodem ačkoliv filmové adaptace mě nelákají, při psaní této recenze jsem narazila na audio verzi s naprosto brilantním obsazením a silně nad ní uvažuju.)
“Who controls the past controls the future: who controls the present controls the past.”

“To know and not to know, to be conscious of complete truthfulness while telling carefully constructed lies, to hold simultaneously two opinions which cancelled out, knowing them to be contradictory and believing in both of them; to use logic against logic, to repudiate morality while laying claim to it, to believe that democracy was impossible and that the party was the guardian of democracy; to forget whatever it was necessary to forget, then to draw it back into memory again the moment when it was needed, and then promptly to forget it again: and above all, to apply the same process to the process itself. That was the ultimate subtlety: consciously to induce unconsciousness, and then, once again, to become unconscious of the act of hypnosis you had just performed. Even to understand the word ‘doublethink’ involved the use of doublethink.”

“All history was a palimpsest, scraped clean and re-inscribed exactly as often as was necessary.”

“It’s a beautiful thing, the destruction of words.”

“It seemed to him that he knew instinctively who would survive and who would perish: though just what it was that made for survival, it was not easy to say.”

“Your worst enemy, he reflected, was your own nervous system. At any moment the tension inside you was liable to translate itself into some visible symptom. […] The most deadly danger of all was talking in your sleep. There was no way guarding against that.”

“It was not desirable that the proles should have strong political feelings. All that was required of them was a primitive patriotism which could be appealed to whenever it was necessary to make them accept longer working-hours or shorter rations. And even when they became discontented, as they sometimes did, their discontent led nowhere, because, being without general ideas, they could only focus it on petty specific grievances. The larger evils invariably escaped their notice.”

“If you kept the small rules you could break the big ones.”

“I prefer a positive to a negative. In this game that we’re playing, we can’t win. Some kinds of failure are better than other kinds, that’s all.”

“She would not accept as a law of nature that the individual is always defeated.”

“Do you realize that the past, starting from yesterday, has been actually abolished? […] Every record has been destroyed or falsified, every book has been re-written, every picture has been re-painted, every statue ans street and building has been re-named, every date has been altered. And that process is continuing day by day and minute by minute. History has stopped. Nothing exists except an endless present in which the party is always right.”

“The command of the old despotism was, ‘Thou shalt not.’ The command of totalitarians was, ‘Thou shalt.’ Our command is, ‘Thou art.’”

“The party seeks power entirely for its own sake. We are not interested in the good of others; we are interested solely in power. Not wealth or luxury or long life or happiness: only power, pure power. We are different from all the oligarchies or the past, in that we know what we are doing. […] We know no one ever seizes power with the intention of relinquishing it. Power is not means, it is an end. One does not establish a dictatorship in order to safeguard a revolution; one makes the revolution in order to establish the dictatorship.”

“The weariness of the cell is the vigour of the organism.”

“Unless he is suffering, how can you be sure that he is obeying your will and not his own?”

“What knowledge have we of anything, save through our own minds? All happenings are in the mind. Whatever happens in all minds, truly happens.”

Původní recenze z 03/12/12:
Dočetla jsem dnes cestou do školy potom, co jsem vstávala v šest hodin ráno, a byla jsem zralá na to, abych skočila pod nejbližší tramvaj. Nineteen Eighty-Four má úžasnou schopnost sebrat člověku všechnu chuť do života ve chvíli, kdy se pokusí se do té knížky a jejích postav vžít. Musím říct, že před přečtením jsem měla jen velmi vágní představu, o čem to vlastně je, takže jsem byla dějem vlastně dost překvapená. Nechala jsem se obehrát stejně, jako Winston, a sežrala jsem jim to i s navijákem. Ta knížka byla až odporně sugestivní. A na pochopení doublethink jsem vynaložila víc energie, než jsem čekala. (Pořád si nejsem jistá, jestli jsem to pochopila správně.) Další věc, která mě překvapila je, že jsem měla Orwella zafixovaného jako autora s hrozně složitým jazykem, ale ta složitost nebyla ve formě, nýbrž v obsahu. A i odtamtud se vytrácela, když se to četlo pozorně. Už to nechci nikdy číst znovu.

17. září 2024

Andy Weir: The Martian (2014)

“As with most of life’s problems, this one can be solved by a box of pure radiation.”

zdroj: wikipedia.org
The Martian je jedna z mála knížek, které stále doporučuju, kudy chodím, takže když jsem letos znovu zabředla do té neochoty začít cokoliv nového a zároveň narazila na Lost Sols, řekla jsem si, proč si to před bonusovou kapitolou neosvěžit a zároveň nezjistit, jestli si pořád myslím, že je to jedna z nejlepších knížek, které jsem četla. (Je.)

Mark Watney je jeden z mála mužských hrdinů, kteří oplývají tím vyloženě mužským humorem, aniž by byli oplzlí nebo agresivní, a čím jsem starší, tím víc si toho vážím. Mark se nemusel do nikoho navážet a na nikoho vytahovat, aby jako hrdina fungoval, a to se povede málokdy. Markův humor a osobitost zvlášť pomáhá s vědeckými pasážemi knížky, které nezdržují ani mě nenudily, a měla jsem z nich pocit, že skutečně chápu, jak Mark přežívá.

V předchozí recenzi jsem zmiňovala, že dění na Zemi ani na Hermovi mě zase tolik nebavilo, a pro Hermese to pořád platí: byť bylo vidět, že se do každé postavy Weir snažil dostat tolik osobnosti, kolik šlo, posádka pro mě pořád fungovala spíš jako dějové prostředky než postavy, ale byla to podle mě záležitost prostoru a ne schopností autora. Země mě naopak bavila hodně: hrozně se mi líbilo, jak byli psaní (nejen) čínští vědci, a prakticky jedná postava, která mě neoslovila, byla Annie jako prototyp takové té afektované drsňačky, která používá sprostá slova místo osobnosti.

Prakticky se vším ostatním, co jsem psala v té deset let staré recenzi, stále souhlasím s výjimkou tvrzení, že film bude trapas - ne protože by nebyl, ale protože jsem ho doteď neviděla, takže to nevím. (A hrozně bych si přála, abych se jednou dostala k výtisku The Martian bez filmového přebalu, v mé knihovně by se zvlášť vyjímal.)

Co se týče výše zmíněných Lost Sols, ty mě popravdě trochu zklamaly. Nečekala jsem, že nějak zásadně změní vyznění románu, ale trochu jsem doufala, že přinese něco nového nebo mě aspoň pobaví, ale nestalo se ani jedno. Styl do románu perfektně zapadá (byť mi přijde, že Mark o dost víc kleje), ale jinak je zápletka dopadem i průběhem identická s bouračkou, která přijde v další kapitole, a co mě mrzelo nejvíc, jsou tam dějové díry. Je mi jasné, že malá kapitolka zdarma na oslavu 10. výročí nebude mít špičkovou produkční kvalitu, ale tohle se skoro četlo jako lehce odfláklý fanfik.

Celkově je The Martian pořád skvělý i po deseti letech, není co dodat.
“Turns out even NASA can’t improve on duct tape. […] Yes, of course duct tape works in a near-vacuum. Duct tape works anywhere. Duck tape is magic and should be worshiped.”

“Mars is a barren wasteland and I am completely alone here. I already knew that, of course. But there’s a difference between knowing it and really experiencing it. All around me there was nothing but dust, rocks, and endless empty desert in all directions […] desert so old it’s literally rusting.”

“It’s a strange feeling. Everywhere I go, I’m the first. […] I’m the first person to be alone on an entire planet.”

“The worst moments in life are heralded by small observations. The tiny limp on your side that wasn’t there before. Coming home to your wife and seeing two wineglasses in the sink. Anytime you hear “We interrupt this program…” For me, it was when the drill didn’t start.”

“It’s true, you know. In space, no one can hear you scream like a little girl.”

Původní recenze z 22/09/15:
The Martian je jedna z knížek, o kterou bych sama asi nezavadila (tím spíš, že je teď na obálce každého výtisku Matt Damon), ale nasadila mi ji do hlavy kamarádka, která tvrdila, že je to jedna z nejlepších knížek, které kdy četla. Nakonec jsem kolem toho v obchodě prošla jen párkrát, než jsem si řekla, že to zkusím. A hned po prvních pár stranách jsem byla velmi příjemně překvapená. Nasmála jsem se (několikrát nahlas ve vozidle hromadné dopravy, to je pro knžku vždycky meta), hlavní hrdina byl extrémně sympatický s dokonalým smyslem pro humor a neuvěřitelně silný. Já bych se v jeho situaci omotala kolem nejbližšího rudého šutru a vyčkávala, než mi dojde kyslík.

I když jsem vzadu v hlavě tak nějak věděla, jak to dopadne - nebo jsem si možná spíš nepřipouštěla jiný konec - stejně jsem byla několikrát napjatá a v jedné, ve dvou situacích mi úplně naskočila husí kůže. Nejsilnější jsou ty části Markova deníku, Země a Hermes jsou trochu slabší, ale to je patrně hlavně tím, že Watney stejně čtenáře zajímá nejvíc.

Prostě skvělá knížka, vřele doporučuju a rozhodně to není naposledy, co jsem to četla. (P.S.: Film bude asi trapas.)

14. června 2024

Åsa Larsson: Vina otců (Fädernas missgärningar, 2021)

„Strč si ruce do kapes. Sevři je v pěst. A drž je pevně sevřené.“

zdroj: databazeknih.cz
Rozlučení s Rebeckou Martinsson jsem byla hodně zvědavá. Oběť Molochovi určitý směr ohledně postav naznačovala, ale u Åsy Larsson si člověk nemůže být nikdy ničím jistý, takže jsem si moc nedělala naděje. A bylo to dobře, protože co se dělo, jsem si rozhodně představit nedovedla.

Vina otců se znovu hodně opřela do případu a hodně velký důraz byl kladený na postavy, které s sebou přinesl, konkrétně Börjeho Ströma, syna jedné z obětí, a Ragnhild Pekkari, sestru další z obětí a adoptivní tetu Rebecky, se kterou se dosud nesetkala. Přiznám se, že když jsem román prolétla očima, byla jsem trochu otrávená z toho, jak málo jsem viděla Rebecku a jak moc Ragnhild, ale její příběh mě chytil, a líbilo se mi, že centrální love story (včetně sexu) a happy end se soustředily na dva šedesátníky, tak nějak to v realitě Rebecky Martinsson dávalo smysl.

Případ jako takový se skládal z více částí a přiznám se, že ne všechny mě bavily. Ta promlčená vražda, kterou jako soukromý detektiv vyšetřoval Sven-Erik v důchodu, mě bavila hodně. Ty flashbacky na celou kariéru Börjeho Ströma bych nutně nepotřebovala, ale respektuju jejich místo v příběhu, stejně jako střípky ze života jeho dvou trenérů, kteří byli utajený pár, a bylo to tak nějak samozřejmě, což to je vždycky super.

Část soustředěná na Rusy, prostitutky, a tunelování Kiruny už mě tolik nebavila, ale přinesla s sebou nečekanou spolupráci mezi Rebeckou a Carlem von Postem, která se mi hodně dobře četla. Byla to první z postav, jejíž změna trajektorie mě překvapila. Ta druhá byla Tommy Rantakyrö, který se ukázal jako ta fatální oběť, kterou si finále série nutně muselo vyžádat. Nebudu lhát, že se mi neulevilo, že to nebyl nikdo jiný, byť s Annou-Mariou mi Larsson nahnala strach. Tím, jak hned vzápětí nechala umřít Pohjahena (u kterého jsem to vzhledem k rakovině, kterou má od prvního dílu, čekala), jsem pochopila, že to s Annou-Mariou nebude jen tak, a jsem moc ráda, že jsem se nepletla.

Když už jsme u Anny-Marie, moc se mi líbilo, že na ni byl zase takový důraz, ale obešla bych se bez celého toho rozhádání s Rebeckou: jestli mi něco přišlo vyloženě zbytečné a i zpětně si myslím, že to nebylo třeba, byla to tahle část.

A to mě přivádí k Rebecce samotné. Tak nějak jsem čekala, že to s Kristerem nebude jen tak; myslela jsem si, že Rebecka se s Månsem nerozejde a ti dva tak nějak vyšumí, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že Rebecka Kristera s Månsem podvede. Na jednu stranu se mi chtělo škodolibě říct, že co čekal, dělala to s ním, udělá to jemu, na stranu druhou se špatně četlo, jak se oba trápí. Rebecka byla celou knížku jak utržená z řetězu a řítila se do vlastní záhuby, jak měla ve zvyku, a chvíli jsem se popravdě bála, že to bude končit bledě, ale v závěru se konečně odrazila ode dna. Happy end knížky nepatřil přímo jí, ale něco tam pro ni stejně bylo. Tak nějak mimochodem, jak se jí dělo všechno.

Vina otců byla úplně něco jiného, než jsem čekala, ale sám o sobě mě román bavil a jako zakončení příběhu Rebecky Martinsson fungoval. Jsem spokojená.
„[Výraz jeho tváře] byl něžný a smutný, a když se zase otočil k Marit, měl tvář bez výrazu jako uklizený byt na prodej.“

„Lidé si zaslouží politování, ale člověk je člověku vlkem.“

„Lidé si druhé buď idealizují, nebo démonizují. Nikdo si nedokáže o jiném člověku udělat ucelený obrázek.“

„Co je láska, kterou k někomu cítíme? Strach ze samoty. Tělesné puzení se rozmnožovat. Opakování neúspěchů z dětství – když nemůžu před nešťastným osudem zachránit svého bratra, tak se o to aspoň pokusím s jinými muži, kteří se mu podobají. Když mě táta nedokázal milovat, najdu si muže se stejně chladným srdcem a pokusím se u něj obstát.“

„Mě [život] celou dobu tlačí, pomyslela si. Žádný život mi nesedí. Všechny životy, co si vyzkouším, jsou mi těsné.“

„V tomhle spočívá to nebezpečí, když někoho milujete, pomyslela si […]. Naučíte se, která slova jsou smrtící. A pak je bez váhání vyslovíte.“

„Hledal v sobě tu bolest. Nahmatal ji, jako když máte na chodidle puchýř a zkusmo na něj došlápnete celou vahou, abyste zjistili, jestli vydržíte jít dál.“

„Všechny ty životy, které člověk kvůli jiným malým či velkým rozhodnutím neprožije.“

14. května 2024

Åsa Larsson: Oběť Molochovi (Till offer át Molok, 2012)

„Všechny lidi máme jenom na chvíli půjčené.“

zdroj: megaknihy.cz
Pokud jsem u předchozí knížky měla trochu problém se psaním recenze, protože jsem se vším, co jsem napsala osm let zpátky, vlastně souhlasila, tady jsem ten problém rozhodně neměla. Na rozdíl od svého dřívějšího já jsem nesmírně ocenila to historické okénko, kde jsem se na pozadí milostného příběhu Lundbohma a Eliny dozvěděla leccos o rané Kiruně. Ten příběh byl surový, ale rozhodně efektivně napsaný; když jsem to četla, zuřila jsem.

Co se týče přítomnosti, tak tam se mi to taky líbilo mnohem víc, ale nemůžu vyloučit, že je to tím, že jsem si pamatovala, kdo je vrah. Každopádně myslím, že jsem si tehdy frčela na sériových vrazích, kteří mají jasné MO vytvořené na základě vlastních vyšinutých příběhů, a instinktivně jsem to tam hledala, takže když jsem to nenašla, byla jsem zmatená a rozladěná. Tentokrát jsem tu zápletku docenila pro to, co skutečně byla, a musím říct, že byla promyšlená a velmi dobře vygradovaná, nemám připomínek.

Ani Marcus mi tentokrát nevadil; pohybuju se teď hlavně v prostředí, kdy do mě nikdo horem dolem necpe, že bych měla mít děti, takže jsem proti nim o dost míň vysazená, a je to poznat. Vztah Rebecky s Kristerem mě stále těšil jako tehdy, jsem shipper a jakmile mám svoje OTP, nebudu ohledně nich normální, na tom se asi nikdy nic nezmění. Veru jsem obrečela stejně, jako když jsem to četla poprvé (a tuším, že i tehdy to bylo v metru po cestě do práce), ale tentokrát umím docenit absolutní ďábelskost toho, jak se to stalo. Mučení na druhou, hezký.

Co jsem tehdy úplně odignorovala bylo Rebečino ožralé tažení s Pohjahenem, při kterém jsem se teď fantasticky bavila a měla jsem radost, že se ty dvě postavy konečně propojily. Náznak byl už v předchozí knížce, ale fakt jen náznak, a jsem moc ráda, že to Larsson dál rozvíjela.

Celkově je Oběť Molochovi zas jednou pěkná drasťárna, ale skvěle napsaná a vypointovaná a rozhodně lepší, než jsem si ji pamatovala. Teď mě čeká v finále série v premiéře, tak jsem hodně zvědavá, jak se příběh uzavře.
„Život utíká tak strašně rychle, je jako sprinter, který se jí směje do očí. “

„Láska je jako oprátka. Nejdřív spočívá volně kolem krku. Ale čím více se milovaný vzdaluje, tím těsněji se oprátka utahuje.“

„Kdo by miloval dokonalost? Ne, láska vyžaduje starostlivost. A starostlivost potřebuje nacházet na milovaném člověku chyby, touží po zranitelnosti a křehkosti. Láska chce léčit. A léčit dokonalost není třeba. Dokonalé nelze milovat, pouze zbožňovat.“

„Tušení, říkal si. To slovo používáme nepřesně. Víc než devadesát procent lidské inteligence, kreativity a analytických schopností se nachází v nevědomí. A to, čemu se říká divný pocit v žaludku, tušení a intuice, není často nic jiného než výsledky duševního procesu, o kterém nemáme ani potuchy.“

„Člověk by měl přestat doufat. […] Musíme se smířit s tím, jak to je. S tím, jací jsou jiní lidé. Jací jsme v jádru my sami.“

„Víte, lásku by měl člověk opatrovat. Než se nadějete, prožijete ji naposled. A všechno ostatní je jenom šumění větru.“

Autorčino poděkování:
„Hjalmar Lundbohm skutečně existoval. Ale celý jeho a Elinin příběh je samozřejmě vymyšlený. Něco si přimyslím a lžu, to je moje práce. Mlátím Rebecku do hlavy a zabíjím psy.“

„Pokud jste zvědaví, co znamená
Hänen ej ole ko pistää takaisin ja nussia uuesti, přeložila bych to asi takhle: Nezbývá než ho vrazit zpátky a vyšukat ho znovu. Tedy že je někdo tak strašný, že by se musel změnit úplně od základu.“

Původní recenze z 23/04/16:
Musím přiznat, že zápletkou se mi Oběť Molochovi ze série o Rebecce Martinsson asi líbila nejméně. Líbilo se mi, že tam bylo víc Kristera a že se s ním Rebecka nakonec dala dohromady, ale ten malý kluk mi lezl na nervy a dokud Rebecka neodhalila vraha, bylo to prostě jenom matoucí. Zhruba od půlky knížky mi mělo být jasné, že se Veře něco stane, ale tohle bylo extrémně hnusný - jak k tomu psovi, tak k Rebecce. Asi jsem měkká, ale ti mrtví psi v celé sérii mně silně znepokojují. Jinak zpětně v celé knížce neumím vypíchnout nic dalšího, co by mě vyloženě zaujalo, ale neznamená to nutně, že byla špatná. Zase jsem byla napjatá a zase jsem ji dočetla až do konce. Åsa Larsson prostě umí.

20. dubna 2024

Åsa Larsson: Než pomine tvůj hněv (Till dess din vrede upphör, 2008)

„Člověk se toho moc nedozví, než zemře.“

zdroj: megaknihy.cz
S Než pomine tvůj hněv jsem se dostala trochu do úzkých, protože když si tak čtu předchozí recenzi, souhlasím se vším kromě jedné jediné věci - části z Wilmina pohledu, tj. pohledu duše zavražděného člověka, která čeká, až se bude moct pohnout dál, mi zdaleka tolik nevadily, naopak tomu dávaly nečekaně poetický rámec. Wilma do děje nijak nezasahovala, z většiny jen pozorovala, a když, dalo se to vysvětlit i jinak než napřirozenem, a to mi to prodalo.

Líbilo se mi, že události na Regle měly pro vztahy Any-Marie a Svena-Erika dohru, i jak se to nakonec rozseklo. Nejsilnější části příběhu je ale rozhodně postava Hjamara a jeho vztah s Rebeckou, to mě hrozně dojímalo a bylo to krásně napsané. Prakticky jediné, co mě na té knížce trochu mrzelo bylo, že jsme se nikdy nedozvěděli, jestli vyzdvihli to letadlo a jakou - jestli nějakou - dohru to mělo. Celý ten úsek z válečné minulosti pro mě byl hodně zajímavý a přála bych si za ním nějakou tečku.

Jinak jsem všechno řekla před osmi lety, ale to neznamená, že když jsem nic nového neobjevila, knížku jsem si užila míň. Popravdě jsem tou vzácnou souhrou trochu překvapená a upřímně zvědavá, jestli se to bude opakovat u další knížky.
„Lidé o ptácích moc nepřemýšlejí. Pohled na ně je naplňuje ušlechtilými myšlenkami, ale neuvažují o tom, proč například dvacet štěbetajících a trylkujících ptáčků ve větvích břízy a předjaří dovede v člověku otevřít stavidla, ze kterých proudí štěstí. Psí štěkot takový pocit nevyvolá. Zato když člověk zvedne oči k nebi a uvidí stopy tažných ptáků… […] Nepřemýšlejí ani o tom, proč se lidé o ptáky intenzivněji zajímají až k stáru, čím více se sami blíží k smrti. “

„Vztek […] je sloup, který ho drží vzpříma.“

Původní recenze z 09/04/16:
To, co se mi příliš nelíbilo na Temné stezce - ten nadpřirozený prvek - bylo bohužel hlavním prvkem Než pomine tvůj hněv. Nelíbilo se mi, že duše mrtvé postavy postrkuje, na tomhle moc nejsem. Jinak to byl ale mimořádně silný případ s vrahem, se kterým musel člověk soucítit stejně jako Rebecka. S Månsem to skřípe, přesně jak jsem čekala, a můžu říct, že se mi líbí, kam to posunuje s Kristerem. Åsa Larsson umí být svůdná, aniž by byla vyloženě explicitní, a to obdivuju. Anna-Maria a Sven-Erik události minulé knížky prožívali těžce, ale nakonec se tím probojovali. Než pomine tvůj hněv mi přišla emotivně zatím nejsilnější, průstřihy do minulosti byly skvěle načasové a příběh podbarvovaly, a knížka měla jedny z nejsilnějších vedlejších postav z celé série - tedy zatím. Od další knížky mám velká očekávání.

6. dubna 2024

Åsa Larsson: Temná stezka (Svart stig, 2006)

„Malé rány a špatní přátelé se nemají podceňovat.“

zdroj: megaknihy.cz
Jestli jsem si myslela, že z předchozí knížky si pamatuju málo, tak z této už jsem si nepamatovala vůbec nic. Některé pasáže mi byly při čtení povědomé, ale tam to taky skončilo. Možná to bude tím, co jsem psala v minulé recenzi: Rebecka je tady překvapivě ušetřená týrání a byť násilně umřou dva psi, je to tak okrajové a nijak zvlášť nerozvedené, že jsem si chvilku po dočtení vlastně myslela, že je ta knížka i psovražd prostá. Ale není.

Tahle knížka měla celkově trochu jinou atmosféru než obě předchozí (a ta další, kterou zrovna dočítám), ale bylo to hlavně tím důrazem na Anna-Mariu se Svenem-Erikem a faktem, že Rebecka nebyla do případu osobně zainterestovaná. Případ sám byl relativně zajímavý, ale obešla bych se bez té velkolepé akce na konci, nebylo to úplně to, co čekám (a po čem toužím), když otevírám knížku od Åsy Larsson. (Důsledky to má ale zajímavé, o tom víc až v příští recenzi.)

Stejně jako ve všech těch ostatních případech, kdy se mi něco líbí a nemám k tomu výhrady (a kdy píšu recenzi s nejméně čtrnáctidenním odstupem), nemám k tomu moc co dalšího říct. Možná jedině to, že kdybych měla z těch čtyř knížek vybrat jednu, kterou bych neváhala doporučit, vybrala bych tuto. Tím, jak je zaměřená na případ, v rámci série působí jako takové intermezzo a skvěle funguje i samostatně, plus tam netrpí hlavní hrdinové, ale ti ostatní, a to se někdy o dost líp čte.
„Přestanu na něj myslet, peskuje se. Člověk v tom vězí až po krk. Celá hlava plná nějakého chlapa, jeho rukou, jeho úst a tak dál, pořád dokola. Celé měsíce člověka nemusí napadnout rozumná myšlenka.“

„Skvělá práce, seznamovat se s mrtvými.“

„Není žádný hlupák. Ví, že peníze jsou jeho vstupenkou do Jiného světa. […] Pro jiného je to vzhled, pro dalšího šarm a ještě pro dalšího správné příjmení. Nějakou vstupenku je třeba mít, a každou lze ztratit. Člověk se musí držet té, kterou má.“

„Seznámil se s jednou ženou… každý kluk v životě na jednu takovou narazí. Na ženu, která mu navždy poskytne výmluvu, proč se musí ke všem dalším chovat jako svině.“

„Nedokážu být šťastná, chce říct. Stěží dokážu být nešťastná. Zůstat stát a nepadnout, to je můj velký projekt.“

Původní recenze z 08/04/16:
Temná stezka byla první knížka ze série, ve které Rebecka Martinsson nedostala pořádně na pusu. Líbí se mi, že Åsa Larsson konečně našla způsob, jak ji organicky přivést k vraždám, které vyšetřují Anna-Maria Mella a Sven-Erik Stålnacke, který působí přirozeně a nevyžaduje, aby ji něco přizabilo nebo psychicky zničilo. Případ byl hodně zajímavý a hodně drsný. Neseděl mi úplně ten nadpřirozený vstup s Ester, ale dojal mě, to zase jo. Konec byl opět masakr a jsem zvědavá, jak z něj Anna-Maria a Sven-Erik vybruslí, protože s tímto se asi snadno nesrovnává. A zajásala jsem, když se nakonec Rebecka a Måns dali dohromady - byť se pochlapila spíš Rebecka než Måns. Nevím, jak dlouho to vydrží, protože myslím, že se Rebecka konečně našla a že se to úplně neslučuje, ale měla jsem radost, že dostala, co chtěla. Těším se na další.

20. ledna 2024

Sheridan Le Fanu: Carmilla (1872)

“Dearest, your little heart is wounded; think me not cruel because I obey the irresistible law of my strength and weakness; if your dear heart is wounded, my wild heart bleeds with yours. In the rapture of my enormous humiliation I love in your warm life, and you shall die – die, sweetly die – into mine.”

Už nějakou chvilku si lámu hlavu s tím, jak jsem na Carmillu přišla, ale nevzpomněla jsem si. (Patrně to bude kombinace dohledávání informací při psaní recenze na Draculu a Tumblru.) Stejně jsem tak jsem úplně zapomněla, že ji mám ve čtečce, a že když jsem čtečku držela v ruce naposledy (dlouho jsem si nepoužívala), očividně jsem se chystala knížku číst, protože se při zapnutí načetla první stránka románu. Nebudu vám lhát, vzhledem k tématu knížky to celé působilo až mysticky.

Co se týče příběhu samotného, tak když konečně došlo na čtení, pamatovala jsem si jenom, že je to dobová upířina, a abych byla upřímná, po přečtení to o moc víc nebylo. Vyprávění je strukturované podle oblíbené šablony 19. století: ich-forma a spousta vyprávění ostatních. Když jsem knížku rozečetla a došlo mi, že vypravěčkou je žena, trochu jsem zadoufala, že tentokrát nebude jen někým, komu se příběh pasivně děje, ale spletla jsem se; Laura byla zcela pasivní přesně, jak jsem bála, a té nejzajímavější části zápletky se ani nezúčastnila, byla jí odvyprávěná.

Když ale odpustíme výtku výše (realisticky jsem nemohla ani čekat nic lepšího), tak měl příběh příčetné množství postav, dobře se v něm orientovalo, motivace byly jasné a přímočaré. Děj byl ale zoufale předvídatelný a ne tím způsobem, kdy mi lichotí, že jsem to uhodla, ale tím způsobem, že je jasné od začátku, co se seběhne, a vůbec ničím nepřekvapí, ale to je vždycky riziko u 1O0+ let starých věcí; všechno, na čem trénujeme mozek, vzniklo až potom a často na dřívějších dílech stavělo. (Nevím o ničem, co by stavělo o Carmille - snad kromě Draculy samotného - ale chápeme se.)

Vztah mezi Laurou a Carmillou a popis jejich interakcí mě hodně překvapil, protože na tu dobu mi přišel dost explicitní, ale bylo to příjemné překvapení. Co mě naopak překvapilo nepříjemně, byla určitá nedotaženost: nikdy se nedozvíme, jaké bytosti byly Carmillina „matka“ a její pomocník a finále bylo silně deus ex machina; mám radši, když k rozuzlení dojde mezi postavami, u kterých si dal autor záležet na představení, ne na expertech, které si vytáhne ze zadku ke konci. Vždycky to na mě působí, že ho vlastní příběh prostě přestal bavit.

Celkově mám Carmillu asi na stejné úrovni jako Draculu: fusky mi neustřelila, ale dobře se to četlo, v rámci žánru vlastně nezklamalo, plus je to fakt rychlovka.
“There are indolent styles of the spirits in which, indisposed to talk ourselves, the talk of others is pleasant to our listless ears; and I gazed on, pleased with the tinkle of the ladies’ conversation.”

4. ledna 2024

Gillian Flynn: Gone Girl (2012)

“All this time I’d thought we were strangers, and it turned out we knew each other intuitively, in our bones, in our blood. It was kind of romantic. Catastrophically romantic.”

zdroj: wikipedia.org
Už nějakou dobu mám takový zvyk, že když mi nejde číst nové věci, tak si znovu čtu ty, ze kterých jsem byla kdysi nadšená. Jednak protože vím, že mě budou bavit, a je to klidné čtení (vím o všem, co se tam stane), a pak mě taky zajímá, jestli se na ně po letech budu dívat stejně. U Gone Girl je verdikt jasný: pořád je to jedna z nejlepších knížek, které jsem kdy četla, a nesmírně jsem si ji užila i navzdory tomu, že mě prakticky neměla čím překvapit.

Když jsem si četla tu skoro deset let starou recenzi (níže), s překvapením jsem zjistila, že se mi tehdy nelíbila ta třetí část, ale tentokrát jsem s ní problém neměla. Amy byla přesně ten typ člověka, který se uměl vždycky pojistit - po celou dobu riskovala, že ji může někdo někde poznat - a její obrat byl skvěle vypointovaný. Amy Nicka nakonec skutečně oblafla a to způsobem, na který autorka zadělala hned v první části, a to je prostě kus skutečně dobrého psaní.

Při opětovném čtení mě docela zaujala postava Go - jediné, jak ji vidíme, je buď Nickovýma očima - co pro něj znamená a co pro něj může udělat - nebo Amyinýma očima - je to Nickova důvěrnice a nemá ji ráda, a jako taková je pro ni téměř neviditelná. Z Nickova vyprávění vyznívá jako jedna z těch, co jsou jInÉ NeŽ OsTaTnÍ, ale co se v ní skutečně odehrává se nikdy nedozvíme, a jsem si celkem jistá, že jsem nad ní dřív podobně vůbec nepřemýšlela.

Celkově jsem hrozně ráda, že jsem se ke knížce vrátila a myslím, že to rozhodně nebylo naposledy.
“There’s something disturbing about recalling a warm memory and feeling utterly cold.”

“I often don’t say things out loud, even when I should. I contain and compartmentalize to a disturbing degree: In my belly-basement are hundreds of bottles of rage, despair, fear, but you’d never guess from looking at me.”

“Sleep is like a cat: It only comes to you if you ignore it.”

“The bankruptcy matched my psyche perfectly. For several years, I had been bored. Not a whining, restless child’s boredom (although I was not above that) but a dense, blanketing malaise. It seemed to me that there was nothing new to be discovered ever again. Our society was utterly, ruinously derivative (although the word derivative as a criticism is itself derivative). We were the first human beings who would never see anything for the first time. We stare at the wonders of the world, dull-eyed, underwhelmed. […] I’ve literally seen it all, and the worst thing […] is: The secondhand experience is always better. The image is crisper, the view is keener, the camera angle and the soundtrack manipulate my emotions in a way reality can’t anymore. I don’t know if we are actually human at this point, those of us who are like most of us, who grew up with TV and movies and now the Internet. If we are betrayed, we know the words to say; when a loved one dies, we know the words to say. If we want to play the stud or the smart-ass or the fool, we know the words to say. We are all working from the same dog-eared script.”

“I was playing the […] Cool Girl. Men always say that as the defining compliment, don’t they? She’s a cool girl. Being the Cool Girl means I am a hot, brilliant, funny woman who adores football, poker, dirty jokes, and burping, who plays video games, drink cheap beer, loves threesomes and anal sex, and jams hot dogs and hamburgers into her mouth […] while maintaining a size 2, because cool girls are above all hot. Hot and understaning. Cool Girls never get angry; they only smile in a chagrined, loving manner and let their men do whatever they want. Go ahead, shit on me, I don’t mind, I’m the Cool Girl. Men actually think this girl exists.”

“It’s rather extreme, framing your husband for your murder. I want you to know I know that. All the tut-tutters out there will say: She should have just left, bundled up what remained of her dignity. Take the high road! Two wrongs don’t make a right! All those things that spineless women say, confusing their weakness with morality.”

“I poured a drink. I took a slug, tightened my fingers around the curves of the tumbler, then hurled it at the wall, watched the glass burst into fireworks, heard the tremendous shatter, smelled the cloud of bourbon. Rage in all five senses.”

“We’re a sick, fucking Möbius strip, Amy. We aren’t ourselves when we fell in love, and when we became ourselves – surprise! - we were poison. We complete each other in the nastiest, ugliest possible way. You don’t really love me, Amy. You don’t even like me.”

Původní recenze z 04/07/15:
Z Gone Girl mě původně zaujal úryvek na Tumblru (i když to byl zjevně úryvek z filmu) a rozhodla jsem se, že to asi chci vidět, ale napřed si chci přečíst knížku, na kterou jsem náhodou narazila. Prvních pár kapitol mi to trvalo, ale pak jsem se do toho dostala a nemohla jsm to odložit, drželo mě to jak boží víra. První část byla skvělá, jakmile se rozjela - hlavně ve vztahu k druhé části, když si člověk uvědomí, jak Amy dokonale oblafla i jeho, a je naprosto lahodné, jak se Nick postupně mění a jak se ti dva vášnivě nenávidí.

Třetí už se mi moc nelíbila - zdálo se mi, že sem tam se tam objevilo na poslední chvíli něco, co tam úplně nebylo od začátku a smrdělo nastrčením narychlo (otrava nemrznoucí směsí) a překvapilo mě, že místo, aby tam byl nějaký finální dramatický showdown, tam bylo zrovna tohle. Ale možná jsem si jen trochu přála, aby to nakonec bylo fifty-fifty, protože charakterově dává smysl, že Amy Nicka prostě zase oblafla a dostala. A ten konec je stručně naprosto dokonalý, musela jsem se usmívat, i když to naznačovalo dál poměrně drsný vývoj.

Každopádně to bylo dějově promyšlené, dotažené, není lehké žonglovat dvě (vlastně tři) ich-formy, takže (nejen) za to musím smeknout. A líbilo se mi, jak Amy i Nick milují puns, konečně je i v názvu. Amy je rozhodně Gone Girl, ale trochu jinak, než je původně myšleno. Ta byla v hlavě gone od narození. Celkově asi jedna z nejlepších knížek, co jsem četla.

29. prosince 2023

Charles Dickens: A Christmas Carol. In Prose. Being a Ghost Story of Christmas (1843)

“Men's courses will foreshadow certain ends, to which, if persevered in, they must lead. But if the courses be departed from, the ends will change.”

A Christmas Carol je další z knížek, o kterých jsem si myslela, že na ni pravděpodobně nedojde: z toho mála, co jsem musela přečíst, mě Dickens nikdy nebavil, a i adaptace jsem vždycky viděla na půl oka. Přesto - díky zkušenosti s Dracula Daily i jí navzdory - jsem se přihlásila k odběru A Dickens December a šla do toho.

Co se týče toho substacku, líbilo se mi, jak to bylo koncipované. Šlo prakticky o adventní kalendář, příběh byl logicky dělený do kousků, které se na telefonu dobře četly, a dokonce tam bylo i pár ilustrací. Kolem 20. prosince jsem nabrala skluz a dočetla to až najednou se zpožděním, což mě trochu mrzí, ale jinak můžu doporučit.

Samotný příběh mi nepřinesl nic nového a to jsem viděla jen zběžně adaptaci z roku 2009 a A Christmas Carol Goes Wrong: tak jak se obsah přehrkává ve školních osnovách, tak to proběhne.

Prakticky jediný důvod, proč podle mě stojí za to přečíst si knížku (a ne se jen podívat na The Muppet Christmas Carol, což je podle tumblru nejlepší adaptace), je Dickensův osobitý styl a smysl pro humor. Na román z poloviny 19. století se to četlo překvapivě lehce a chvílemi jsem se fakt dobře bavila.

Možná dám Dickensovi ještě šanci. Pokud možno zase přes substack.

16. října 2023

Åsa Larsson: Prolitá krev (Det blod som spillts, 2004)

„Láska je jako rostlina nebo zvíře. Žije a vyvíjí se. Narodí se, roste, zestárne a zemře. Vyrážejí z ní nové podivuhodné výhonky.“

zdroj: databazeknih.cz
Než jsem sérii s Rebeckou Martinsson začala znovu číst, myslela jsem si, že si ji docela dobře pamatuju, ale spletla jsem se. Například z této knížky jsem si skutečně pamatovala jen pasáže se Žlutonožkou - respektive pamatovala jsem si, že v některé z knížek byly pasáže s vlčicí jménem Žlutonožka, které se odehrávaly paralelně s příběhem, ale měla jsem za to, že její příběh končil úplně jinak - zbytek byl jen takový vtíravý pocit, že už to znám, ale nic určitého bych nebyla schopná říct.

Jinak musím říct, že se tentokrát se svou původní recenzí (viz níže) prakticky úplně ztotožňuju: napsat detektivní knížku, kde je hlavní postava do té detektivní části zapletená jen velmi okrajově, byl odvážný tah, ale podle mě se povedl. Zaprvé protože mám ráda Annu-Marii a Svena-Erika, zadruhé protože mám ráda, když tyto vyšetřují povolaní lidé, a zatřetí, protože Rebecčin příběh byl tak na stejné úrovni jako příběh Žlutonožky, což to podobenství krásně vyzdvihlo.

Jediné, co bych k původní recenzi přidala, je romance mezi Lisou a Mildred. Ženské LGBT+ reprezentace je (aspoň podle mě) pořád ještě poskrovnu, takže vždycky ráda vidím lesbickou zápletku (ačkoliv tahle spadala do kategorie „bury your gays“). Plusové body má Larsson i za to, že tam ta romantická linka nebyla, aby tam byla, ale představila dva možné pachatele a byla tím pádem důležitá pro případ.

Navzdory vší té chvále se ale přiznám, že do mě knížka lezla jak do chlupaté deky, ale to je tím, že příběhy Rebecky Martinsson nejsou lehké a optimistické, a já od té temnoty asi potřebuju trochu pauzu.
„Tvrdost v lidském srdci je pozoruhodná. Je jako chodidla v létě. Můžete běhat po šiškách a štěrku. Ale když pata praskne, je prasklina hluboká.“

Původní recenze z 14/03/16:
Na Prolitou krev jsem najela hned po Sluneční bouři a začínám si myslet, že Åsa Larsson má něco proti psům. Tentokrát to nebylo tak drsné jak minule, ale pořád to bylo silně znepokojivé.

Začíná se mi líbit ten trend, kdy svatá Anna-Maria Mella a Sven-Erik Stålnacke nacházejí Rebecku Martinsson právě včas, aby přežila, ale ne dost brzy na to, aby zůstala bez následků. Druhá věc, která se mi opravdu líbila, byla, že Rebecka se vlastně ani nijak zvlášť vyšetřování neúčastnila, byla do něj zatažená vlastně omylem. Je to docela osvěžující, když to porovnám Nesbøho knížkami, kde je Harry Hole vždycky zaručeně ta jediná osoba v celé Skandinávii, která případ může vyšetřit.

Dost se těším na další díl, ale zároveň se bojím, co se Rebecce přihodí tentokrát. (A jsem zvědavá, jestli se Måns konečně pochlapí.)

2. září 2023

Thomas Harris: Black Sunday (1975)

“Size and silence are sinister combination in nature. They are the tools of doom.”

zdroj: wikipedia.org
Black Sunday byla poslední z knížek, která mi chyběla ve sbírce knih Thomase Harrise, a přiznám se, že po zkušenosti s Cari Mora jsem se trochu bála, jaký zážitek mě čeká. Je mou radostnou povinností oznámit, že moje obavy byly zbytečné, a byť Black Sunday nebyla knížka, po které bych sáhla, kdyby ji napsal jiný autor, překvapivě jsem si ji užila.

Nejsem moc na téma terorismu a už vůbec ne na arabský terorismus v USA, ale Black Sunday pro mě fungovalo díky tomu, že tam byl i domácí terorismus v podobě Landera, který byl zároveň sociálním komentářem na téma zacházení s veterány (zvlášť těmi, co byli v zajetí), a arabsko-izraelský konflikt. Většina knížky byla vyprávěná z pohledu Landera, Kabakova z Mossadu a Dahlie Iyad, takže každá strana byla víceméně zastoupená. Přesto se ale z knížky nedalo vyčíst, k čemu autor sám inklinuje a jaký je jeho osobní názor na věc, a to je bylo super. (Jak už jsem několikrát psala, nesnáším, když autor v příběhu osobně vypovídá, v dobře napsané beletrii by to nemělo být třeba.)

Knížka byla dobře rozplánovaná, krásně gradovala a konec mě upřímně překvapil. Postavy byly propracované tak poctivě, jak jsem od Harrise zvyklá, míněno Dahlia nijak nekulhala za svými mužskými „kolegy“ (byť Rachel trochu ano, ale ta byla vedlejší postava a i na to to bylo 100× lepší než u většiny mužských autorů a jejich ženských protagonistů), motivace byly jasné a rozhodnutí postav dávala vnitřní logiku. Prakticky to jediné, co bych knížce vytkla, bylo trochu podivné umístění flashbacků: vždycky trochu nešikovně přeťaly děj a byť byly důležité, trochu mě rušily.

Celkově pro mě bylo Black Sunday fantasticky napsané příjemné překvapení a trochu mě mrzí, že teď už jsem od Harrise přečetla opravdu všechno.
“He wrote very slowly and carefully. He was afraid that if he went any faster, the pen might get away from him and write something he did not wish to see.”

“When pain and rage reach levels far above the mind’s capacity to cope, a curious relief is possible but it requires a partial death.”

“Kabakov did not think in terms of bravery and cowardice. When he thought about it all, he was a behaviorist. […] He had seen courage. He would define it as doing what was necessary, regardless. But the operative word was necessary. Not regardless. He had known two or three men who had been utterly without fear. They were all psychotic. Fear could be controlled and channeled. It was the secret of a successful soldier.”

“It was late, late, the hour when the moon fades and objects harden in the half-light to take the weight of day.”

“Kabakov did not mind violating a man’s rights, his dignity, or his person if the violation provided immediate benefits. The fact of doing it did not bother him, but the seed within him that was nourished by the success of these tactics made him uneasy. […] Kabakov recognized that the things he did marked his mind as surely as they marked his body. He wanted to think that his increasing impatience […] was entirely the result of his experience, that he felt anger against these obstacles just as he felt stiffness in old wounds on winter morning.”

“When surrounded by their peers, most men have two sets of reactions – the real ones and those designed for evaluation by their fellows.”