15. února 2025

Simona Ahrnstedt: Královna noci (Nattens drottning, 2021)

„Život je jako penis. Občas je tvrdý bezdůvodně.“

zdroj: knizniklub.cz
Ačkoliv není červená knihovna můj nejoblíbenější žánr (byť to není o žánru jako takovém, ale o kvalitě zpracování, ale to je jiné téma), pevně věřím, že mít v něm osvědčeného autora a pravidelně ho číst je dobré pro duši. Pro mě je touto autorkou Simona Ahrnstedt, takže když jsem letos začátkem roku po dlouhé době procházela knihkupectví a všimla si, že má novou knížku, o které nevím, nebylo co řešit. Nejsem si ale úplně jistá, že Královna noci naplnila moje očekávání.

Takhle, abych byla fér, Královna noci nebyla o nic horší než předchozí knížky ze série Protiklady se přitahují, ale zároveň ani nebyla o moc lepší. Na rozdíl od Nepřátelé a milenci, kde mi každá knížka přišla dostatečně jiná a ráda se k nim vracím, se rozdíly mezi těmito novými knížkami trochu slévají a většinou jsou pro mě docela zapomenutelné. Královna noci to nezměnila, naopak. Možná už je to ústřední téma prostě vyčerpané.

Ústřední pár v Královně noci je majitelka nočního klubu Kate, která se vypracovala z ničeho, a bankéř Jacob, který je ze zbohatlické rodiny. Na začátku to vypadá slibně, Jacob se jeví mentálně nevyrovnaně a má značně nesexy povolání, ale bohužel se nakonec stejně dozvíme, jak silný a fit je, což... já plně chápu, o čem je červená knihovna, ale stejně jako v případě předchozích knížek mi to prostě přišlo jako promeškaná příležitost. Stejně tak mi přijde jako velká škoda, že finále se skládalo z té přepálené drsňácké akce místo toho, aby nechali Jacoba udělat, co měl v plánu, a umlátit svého soka exekucí nebo něčím.

Kromě toho na mě knížka působila trochu opuštěně. Postav tam bylo dost, ale všechny sekundovaly těm hlavním (což je další důvod, proč mi předchozí série knížek přišla lepší), a v případě Kate sloužily spíš jako body pro diverzitu než jako vážně míněné postavy. Zvlášť mě to mrzelo u vztahu Kate a její mámy; jako dcera alkoholiků dobře vím, že je tam dost materiálu, a je škoda, že zůstal nevyužitý. Mnohem víc by mě bavilo číst třeba scény mezi Miou-Lottou, která se znovu učít být matka, a Betty, která Kate supluje nějaké rodinné zázemí, než ten uspěchaný románek mezi Miou-Lottou a Nannou.

Na Jacobově straně stála za zmínku prakticky jen jeho sestra Jennifer, která mě fakt bavila, a náznaky jeho vztahu s rodiči. Obzvlášť mě naopak iritoval fak, že žádný z jeho vztahů s muži okolo není úplně dotažený a není to tím, že s nimi přerušil styky; Noah a Benjamin mohli být jedna osoba (a vyhnuli bychom se té trapné scéně, ve které Noah na pracovním večírku poučuje svoje kolegy (včetně žen) o tom, jak vypadají a fungují ženské genitálie a co je potřeba udělat pro orgasmus) a Alexander De la Grip tam nemusel být vůbec. Co ale ocením je zpracování rozpadu Jacobova manželství a jeho následné mentální zhroucení (a později plně popsaná panická ataka byla příjemný bonus), bylo to dávkované tak efektivně, že jsem byla při čtení skutečně napjatá.

To se bohužel nedá říct o hlavní zápletce. Kosti měla dobré, revenge porn jsme jako téma ještě neměli a líbilo se mi, jak to Ahrnstedt uchopila, a to od Kateina zmatení ze své reakce na sex pod nátlakem v rámci násilného vztahu, který s Ubbem měla, po (bohužel statisticky pravděpodobné) reakce jejího okolí včetně policie. Jak jsem psala výš, ten konec mi přišel vzhledem k charakteristikám postav trochu přepálený, ale oproti té paramilitární akci v Čadu je to pořád čajíček, takže to dál komentovat nebudu. Úplný závěr působil jako psaný hrozně narychlo, což souvisí s mou dřívější výtkou ohledně propracování vedlejších postav, díky čemuž bohužel vyzněl celkem prázdně.

Co se týče explicitních milostných scén, kvitovala jsem, že to tentokrát nebyl zemí otřásající několikanásobný orgasmus hned na první dobrou, a že Jacob sám šel po stopách své nedostatečnosti, ale vadilo mi, že ho poučil jiný muž a co hůř, on pak poučoval Kate o jejím vlastním těle. Myslím, že kdyby mu to zpětnou vazbu a návod dala Kate a pak společně objevovali její tělo, pak by se mi vzhledem k její minulosti a zkušenostem mnohem líp věřilo, že s Jacobem objevuje nějaký nový a zvlášť uspokojivý rozměr sexu. I vzhledem ke všem předchozím knížkám si začínám myslet, že navzdory všemu svému feminismu Simona Ahrnstedt pořád ještě pracuje s přesvědčením, že muži sex dělají a ženám je dělán, a je to fakt škoda.

To nepřímo souvisí s další zmínkou z minulých knížek, tentokrát o Dessie a Samovi z Všechno a tebe. Na jednu stranu jsem si je ráda připomněla, ani ne tak úspěchem Lux by Mälaren, jako spíš přes Dessiiny lekce sebeobrany pro ženy, ale opět musela padnout zmínka o jejich armádě dětí, kterou samozřejmě nevyhnutelně museli mít (jako víceméně všechny hlavní páry z první série). Ačkoliv se knížky tváří progresivně (a v lecčem jsou), v té nejzákladnější diverzitě, tj. diverzitě ženské zkušenosti, selhávají stejně, jako v diverzitě mužských těl. Nebudu se tady tvářit, že jsem objevila Ameriku, žádnou tuhle výtku nemám poprvé a stejně si ty knížky pořád kupuju, ale trochu mě mrzí, že se to nelepší.

Poslední rýpanec, který budu mít, se týká kvality próz. Nevím, jak se knížky čtou ve švédštině, ale u českého překladu mi přijde, že to nevidělo editora, a že je to knížku od knížky horší (nebo já jsem rok od roku víc vybíravá). Navzdory všem těmto malým zklamáním mě Královna noci bavila a u čtení jsem si krásně mentálně odpočala. Nabízí se otázka, jestli je fér od červené knihovny čekat cokoliv jiného, a já doufám, že na ni najdu odpověď v další knížce Simony Ahrnstedt.
„Tipuju, že všechny ženský, co znám, zažily [sexuální obtěžování]. Všechny. Kolik znáš chlapů, co něco spáchali?“
„Ani jednoho, doufám.“
„Přesně. Každá ženská to zažila, ale kupodivu žádnej chlap nezná ani jednoho pachatele. Tady trošku hapruje matematika.“