Original Sin (2001)

“This is not a love story. But it is a story about love.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Original Sin vstoupil do mého podvědomí před víc než dvaceti lety (tedy ve chvíli, kdy ho poprvé vysílaly české televizní stanice) jako neuvěřitelně hanbatý film. Úplně jsem na jeho existenci zapomněla, dokud jsem tuhle nezahlédla screen, který mě zaujal, aniž bych hned věděla, odkud je, a protože mi došlo, že si to vůbec nepamatuju, plán na večer byl na světě.

To nejdůležitější hned na úvod: ten film není zdaleka tak nadržený, jak jsem si pamatovala. Sex tam je, ne že ne, ale kromě té jedné překvapivě explicitní scény hned někdy v sedmnácté minutě tam není víceméně nic až do hodiny a půl a co je hlavní, to, co tam je, působí spíš zlověstně než smyslně. Je tedy fakt, že Angelina Jolie (Julia/Bonny) má prsa venku často, ale kolem a kolem to není zdaleka taková senzace, za kterou to můj raně pubertální mozek tehdy měl.

Výše zmíněná Angelina Jolie pro mě samozřejmě byla světlým bodem filmu (protože pokud v něm hraje, budu se na něj dívat převážně kvůli ní) a tady si to rozhodně oddřela. Ne proto, že šla doslova s kůží na trh, ale protože je to jedna z těch zápletek centrovaných na muže, kterým se děje nějaká ďábelská žena (ale skrz ni vlastně muž, protože žena může mít všechno kromě svobodné vůle), a není snadné zakoulet to tak, aby měla dotyčná osobnost.

Bonny ji ale má a její rozhodnutí, byť vedená dějem, díky tomu dávala smysl, a hlavně za ni jsem byla ráda, jak film končil. Dovedu si totiž představit, že teď už si zachová pozici, kdy se bude moc rozhodovat za sebe, a to za mě bylo to jediné, po čem skutečně toužila. Všechno ostatní byl jen prostředek. Možná tomu filmu dávám rozměr, který tam niky nebyl, ale pro mě ho udělal koukatelným, takže si za ním stojím.

Luis (Antonio Banderas) byl jedna z nejnatvrdlejších postav v historii filmu a díky tomu jeden z nejčistších příkladů „himba“, se kterým jsem se zatím setkala. Já vím, já vím, po bitvě je každý král, ale Original Sin je postavený tak, že divák věci zjišťuje s Luisem, a stejně jsem měla pocit, že tomu chlapovi chybí buď pár desítek bodů do IQ nebo pud sebezáchovy. Ať tak či tak, Antonio Banderas ho hrál se srdcem na dlani. Billy (Thomas Jane) byl čistý archetyp vyšinutého záporáka, nic víc, nic míň, ale byl zahraný s takovou chutí, až mě trochu mrzelo, když bylo po všem. Zbytek postav tam byl tak krátce, že ani nestojí za zmínku.

Celkově není Original Sin nic, co bych nutně potřebovala v rotaci. Ty dvě hodiny mě bavil (ačkoliv ta část mezi Billyho obživnutím a Louisovou otravou se trochu táhla), ale zvlášť silné emoce ve mně nevyvolal a vlastně asi klidně mohl zůstat skandální vzpomínkou mého dospívání.

(Mimochodem, když už jsme u toho českého vysílání, proč se ten film česky jmenuje Sedmý hřích? Původně jsem myslela, že to odkazuje na smilstvo, ale po troše hledání jsem nenašla seznam, který by ho dával na sedmé místo, ani který by pro sedm hlavních hříchů stanovoval jasné pořadí, takže se ptám, co jim vadilo na Prvotní hřích? Možná to nedává větší smysl, ale ten film se tak doslova jmenuje, takže…)

Pramen (Prameň, 2026)

zdroj: csfd.cz

FDb. KVIFF kolem mě obvykle projde bez povšimnutí, nikdy nevím, co na něm má premiéru, a většinou se na stejně podívám až po pár letech, jestli vůbec. Ne protože bych nutně potřebovala jít proti proudu, ale protože jsem z velkých marketingových kampaní přestimulovaná a čím jsem starší, tím je to horší. Jít na Pramen v rámci Šary Vary nebyl můj nápad, ale popis filmu vzbudil můj zájem a vlastně jsem se i těšila.

Po návratu z kina musím říct, že distribuční text popisoval trochu jiný film, než jsem viděla. O nucených sterilizacích Romek za minulého režimu (a bohužel i tohoto) jsem slyšela a ačkoliv jsem si nemyslela, že jeden film může napravit všechny křivdy nebo že by měl zaujmout nějaký moralizující postoj (to je nakonec práce diváka), čekala jsem, že oběti budou ve filmu víc než jen rekvizity. Zvlášť, když byla jedna z hlavních postav Romka. Ani Agáta (Simona Boledovičová) ale bohužel nebyla víc dějový prostředek pro velmi, velmi, velmi pozvolnou transformaci hlavní postavy, což byla škoda, protože Simona Boledovičová na mě působila neuvěřitelně přirozeně a fakt mě bavila.

Středem příběhu byla vyhořelá lékařka Ingrid (Aňa Geislerová), která nucené sterilizace provádí jak na běžícím páse a ve snaze získat primariát dokonce přichází z nápady, jak kvóty sterilizovaných žen navýšit. Pak ale místo nedostane, dojde jí, že ho nedostane nikdy, a začne se kamarádit s devatenáctiletou Agátou, která byla sterilizovaná hned v dětském domově, díky čemuž se v ní konečně pohne svědomí. Ingrid byla rozhodně ten ženský antihrdina, o kterých tu pořád plácám, že jich chci víc, a byla výborně zahraná, ale přiznám se, že mi tam chyběla nějaká skutečná katarze.

Věc se má totiž tak: z hlediska tradičního vyprávění se v tom filmu moc neděje a to málo, co se dá za děj označit, je proložené dlouhými zasněnými záběry na Ingridiny řasy, mrtvé srny, snové kytky v řece (které působí, jako by je generoval chatbot)… Jinými slovy, je to čistá introspekce do Ingridiny duše a formální děj, na který je navázaná, víceméně spí až do posledních dvou minut, které mi prostě nestačily a skoro na mě působily, jako by se pro ně někdo rozhodl dodatečně.

Prim tady rozhodně hrála vizuální stránka, která mně osobně ale taky nesedla. Kromě těch pohledů na zlatavá pole a vlající vlasy ve stylu euroamerických nezávislých filmů z předchozí dekády, které víc zdržují než navozují atmosféru, jsem měla problém s tím mícháním současného a minulého. Nic na Ingridin nenaznačovalo, že žije v polovině 80. let, a ačkoliv kulisy, kterými byla obklopená, dobu nerozporovaly, atmosféru to pro mě narušilo. Při sledování mě napadlo, že to má nejspíš naznačovat, že historie není morálně zdaleka tak uzavřená, jak by měla mít, ale skoro si myslím, že tím odvádím práci za autory, protože se mi prostě nechce věřit, že to odflákli.

Abych byla fér, nemůžu říct, že mě film vyloženě nudil. Bez váhání ale přiznám, že ten jediný důvod, proč udržel mou pozornost, byl fakt, že jsem čekala, až se něco stane – např. že Agáta po zjištění, co jí pod záminkou operace kýly provedli, zapálí pár pomyslných stohů, nebo že Ingrid se ve snaze vykoupit vyrazí na válečnou stezku – a to se prostě nestalo. Film jako by hodinu a půl přidušeně dohoříval a pak bez fanfáry zhasl úplně. A to je při tom námětu a obsazení fakt škoda.

Barb Wire (1996)

“How utterly goddamn heroic.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Kdysi dávno (a tím myslím skutečně dávno, koncem devadesátek) se ke mně dostala kupa starých Bravíček, z nichž každý obsahoval filmový komiks, který pomocí screenů shrnoval děj novinek v kině. V jednom z vydání byla Barb Wire, která mi během let splynula nejen s tím štosem časopisů, ale s plátkem samotným. Teprve ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že je to prakticky komiksová „genderswapped“ Casablanca, jsem skutečně začala mít zájem film vidět, a o pouhých asi deset let později jsme tady.

Tím zdlouhavým úvodem jsem chtěla říct, že ačkoliv film rozhodně splňuje všechny podmínky pro zařazení do mého programu „špatný film na tento měsíc“ (který opět trochu zanedbávám), šla jsem do něj s takovou sentimentalitou, jakou člověk může cítit k filmu, který nikdy neviděl, a upřímně jsem chtěla, aby mě bavil aspoň tolik jako nedávné Showgirls. To se ale nestalo. Ten film měl všechna správná klišé, ale výsledek prostě nefungoval.

To je ostatně vidět už na titulním obsazení. Pamela Anderson (Barb Wire) měla za úkol hrát stereotypní soukromé očko jako vystřižené z amerického film noir, což znamená, že Barb prakticky na všechny podněty reagovala buď vztekle nebo nijak a mluvila stále v jedné tónině. Pamelu Anderson z toho neviním: na masivních podpatcích a v korzetu, který její pas stahoval na 43 cm, dělala víc, než bych zvadla já. Mě spíš mate celková koncepce té postavy; chtít po ní, aby v kostýmu dominy dělala Humphreyho Bogarta bylo diskutabilní rozhodnutí, které neslušelo ani té postavě, ani její představitelce.

U zbytku postav jsem měla pocit, že nedostaly ani zdaleka tolik prostoru, kolik mohly. Charlie (Jack Noseworthy) byl prakticky od první scény mrtvý, aspoň tedy potenciálem (v porovnání s jeho komiksovou předlohou), Axelova (Temuera Morrison) historie s Barb byla pokrytá jediným flashbackem (i když, byla to ta nejprimitivnější možná, takže co tam natahovat) a Corrina (Victoria Rowell) byla prakticky jen zásilka, kterou je nutné bezpečně dopravit z bodu A do bodu B a celou její historii obsáhne jeden „infodump“.

Curly (Udo Kier) měl potenciál Alfreda, ale stejný screetime jako Camille, což byla věčná škoda. Pryzer (Steve Railsback) byl typický uniformovaný fašistický záporák, který s touto volností být absolutní fanatické hovado podle mě neudělal vůbec nic produktivního. Jediná postava, která mě skutečně bavila, byl Willis (Xander Berkeley), ale tihle čestní křiváci mě baví vždycky, takže vlastně ani nevím, jestli ho čestně můžu nazvat plusem.

Můj největší problém s celým filmem je ale úplná absence života. Prostředí, kulisy i zápletka samotná volaly po pořádné hyperbole, nadsázce a energii, ale místo toho byli všichni absolutně utlumení, bez emocí, bez vášně a bez mánie, který by člověk v té dietní verzi postapo světa čekal. A odfláknuté jsou vlastně i kostýmy; prakticky jediné, co kostyméra zajímalo, bylo jak dostatečně odhalit ženské postavy (kromě Corriny, protože ta je prostě jen zásilka) – viz. ty kovové „plavky“ na ženě, kterou Pryzer mučí na začátku (a která z nějakého důvodu mluví stejným tónem, jakým se obvykle mluví v milostných scénách), všechno, co má na sobě Barb apod.

Na rovinu, nečekala jsem, že to bude jakkoliv povznášející zážitek, ale čekala jsem, že se budu bavit, ať už to film zamýšlel nebo ne. Místo toho jsem se nudila způsobem, který mě upřímně překvapil, a jak už jsem tady párkrát zmiňovala, to je ten nejhorší zločin, který film podle mě může spáchat.

Iron Lung (2026)

“Not everyone gets to be saved.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Iron Lung mi přistálo na hledáčku prakticky jen díky tomu, že je to snad nejčastější crossover s Project Hail Mary, a Simon/Ryland Grace tag má na AO3 momentálně o tisíc povídek víc než Ryland Grace/Rocky, což je překvapivě hodně. Myslím, že oblíbenost tohoto konkrétního crossoveru mě trochu svedla na scestí ohledně očekávání od Iron Lung. Jasně, věděla jsem, že je to horor, ale víc jsem si o tom nezjišťovala a to byla nejspíš chyba.

Nebylo to totiž nic víc, než horor o příšeře. Konkrétní příběh, tedy Simonova (Mark Fischbach) snaha splnit misi, která mu byla vnucená, a získat zpátky svobodu, je podložená nějakou širší mytologií o tom, v jakém světě žije a proč to vůbec lidstvo dělá, ale ta je na můj vkus moc stručná a neurčitá. Ději to stačilo, ale mně ne, čistě protože mi přišla zajímavější než většina dění uvnitř ponorky.

Taky se přiznám, že jsem konec tak úplně nepochopila. Přestože jsem film sledovala pozorně, pěkně ve tmě a bez jakéhokoliv rozptylování, ten údajný „strom“ mi unikl a myslela jsem, že ponorka explodovala tlakem, plus mi vůbec nepřijde jasné, že to příšeru zabilo vzhledem k faktu, že tou dobou zlikvidovala už několik ponorek a očividně byla v pohodě. Tohle podle mě mohlo být udělané trochu jasněji anebo taky vůbec, protože na úplném konci to prakticky nic nezměnilo.

Taky jsem nepochopila, že Ava (Caroline Rose Kaplan) na konci taky zemřela, což je moje natvrdlost, protože když jsem se teď na tu část šla podívat znovu, je naprosto jasné, co se stalo. Při sledování mi ale vůbec nedošlo, že skutečně šla v ponorce dolů, její slib mi zněl jako taková ta řečnická hyperbola a nikde tam nebyl představený žádný způsob, jak může jedna ponorka s přivařenými východy pomoct druhé, když ani nemá pořádné zachytávací zařízení (proto musel Simon vrážet to věcí, aby odebral vzorek), myslela jsem, že se ho pokusí vytáhnout z té stanice a že jí zatnuli tipec nadřízení, kterým se protivila, když Simonovi vůbec slíbila záchranu.

Jinými slovy, ačkoliv jsem se poctivě věnovala filmu, víc jak dvouhodinová stopáž, víceméně monotónní vizuály a – jak už jsem zmiňovala výš s tou mytologií – nedostatečný „worldbuilding“ komplikovaný faktem, že Simon halucinuje a divákovi tak není jasné, čemu má věřit, prostě snížily práh mé pozornosti natolik, že si můj mozek začal dosazovat (aspoň pro mě) logičtější závěry.

Kolem a kolem není Iron Lung špatný kosmický horor, ale ten „hopepunk“ je tam na rozdíl od Project Hail Mary prakticky jen naznačený a přestože proti filmům, které doslova a do písmene stojí na výkonu jednoho herce, nic nemám (viz zmiňovaný Project Hail Mary nebo třeba Locke), tady jsem prostě potřebovala trochu víc. Ale možná je to tím, že nejsem fanda Markipliera (Marka Fischbacha). Kdybych byla, nejspíš bych si to užila víc.

Challengers (2024)

“That’s your problem. You always think you’ve won before the match is over.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Challengers je jedním z těch filmů, o jejichž existenci jsem sice věděla, ale nevšímala jsem si ho, protože sport mě nezajímá. Pak jsem ale (kde jinde než) na Tumblru viděla nějaké gifsety a došlo mi, že to nejspíš nebude zase tak moc o tenisu. Nepletla jsem se. (I když něco jsem si přece jen načíst musela, abych pochopila konec.)

Na první pohled se zdá, že film je o vztahu Tashi (Zendaya), Patricka (Josh O'Connor) a Arta (Mike Faist), ale pro mě byl hlavně o Tashi a o její celoživotní lásce k tenisu, kterou může naplnit prakticky jen přes Arta a Patricka. Není to tak, že by pánové nebyli zajímaví nebo skvěle zahraní, ale jejich trajektorie mi přišla poměrně přímočará, oproti tomu Tashi mě držela v napětí až do konce. (Musím ale vypíchnout Joshe O'Connora, po jehoo roli v The Crown to byl šok pro systém, ale umí.)

Obecně nemám moc ráda nechronologické vyprávění, ale tady ty skoky byly udělané tak přehledně, že to fungovalo. Navíc to byl jeden z těch příběhů, který potřeboval gradovat několikrát, a k tomu byly flashbacky ideální. Vypíchnout musím i vysoce sugestivní hudbu, kterou dělali Trent Reznor a Atticus Ross, a bylo to cítit v tom nejlepším slova smyslu.

Shrnuto a podtrženo, Challengers jsou jedním z těch filmů, který víc o prožívání než o ději (ne protože by tam ten děj nebyl, ale protože je mnohem důležitější, jak na něj postavy reagují), a je lepší se na něj dívat než číst a psát recenze. Jsem fakt ráda, že jsem se na něj nakonec podívala.

Power Ballad (2026)

“Women aren’t lonely anymore like satellites. We’re not space hardware. And we’re not interested in falling in love either. [What are you interested in?] Revenge.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Na Power Ballad bych sama od sebe asi nešla, ale dostala jsem příležitost vidět to zadarmo, tak jsem si řekla, proč ne. Byla jsem velmi příjemně překvapená, a to jak konkrétní zápletkou (z popisu na CSFD jsem čekala spíš Music and Lyrics), tak faktem, že tentokrát mi „stunt casting“ nijak zvlášť nevadil.

Ačkoliv fakt, že je Paul Rudd (Rick Power) jeden z nejdéle vládnoucích internetových sexymanů, se mnou nic nedělá, herecky proti němu nic nemám a tady mě dokonce bavil, v těch emocionálních polohách byl super. Možná pro mě fungoval ale především díky faktu, že Nick Jonas (Danny Wilson) byl víceméně bez emocí i ve scénách, kde se pral, nebo měl být rozpolcený. Jak jsem psala výš, nijak zvlášť mi to nevadilo, protože na tuhle postavu to stačilo – skutečné emoce byly u Ricka – ale zároveň si myslím, že s talentovaným hercem mohla být ještě o chlup lepší.

Hodně příjemně mě překvapilo, jak John Carney a Peter McDonald psali ženy. Rickova manželka Rachel (Marcella Plunkett) byla milující, ale zároveň se z Ricka nepokadila, zatímco Aja (Beth Fallon) byla typický puberťák, ale nedělalo to z ní záporáka. Proběhla tam roztržka, kde se víceméně dalo chápat všechny strany, a skončila co jsme si, to jsme si, místo nějakých přepálených gest, kde se všichni vyjadřují jako po pěti letech studia psychologie. Celkově jsem z té rodiny cítila velkou lásku a možná díky tomu ten film tak fungoval.

Moje nejoblíbenější postava byla předvídatelně Sandy (Peter McDonald) a hodně mě zaujala Havana Rose Liu (Marcia). Co se týče hudby, která byla pro film docela zásadní, přiznám se, že jsem si trochu víc užila cover verze. Klíčová písnička How To Write A Song Without You se mi zase tolik nelíbila, ale i tak mi zůstala celý další den zaseklá v hlavě, takže něco na ní bude. Z těch originálních mě nejvíc bavila Finishing Line (byť ta scéna byla trochu přitažená za vlasy; nikdo na svatbě v tak pokročilou a podroušenou hodinu neodejde z parketu, jenom protože nezná jednu písničku).

Celkově je Power Ballad překvapivě příjemný a vtipný film o vztahu umělce k jeho umění a životních prioritách, který můžu doporučit dál.

The Fall Guy (2024)

“There's a reason you don't see the thumbs-down stunt guy.”

zdroj: imdb.com

IMDb. The Fall Guy by kolem mě bez povšimnutí prošel nebýt kamarádky, která má po Project Hail Mary goslingovskou éru, a chtěla nějak odčinit to Sharknado 5: Global Swarming, které mi pustila předtím (a na které psát recenzi nebudu, poněvadž jsem slabá). To se nicméně povedlo, The Fall Guy je po dlouhé době romcom, u které jsem se fakt zasmála, a dokonce jsem si ani (hned) nevšimla té masivní stopáže.

Jako každá romcom to stálo hlavně na hlavních dvou milencích, v tomto případě Coltovi (Ryan Gosling) a Jody (Emily Blunt), kteří na mě fakt fungovali. Ryan Gosling a Emily Blunt jsou nejen fantastičtí herci, ale mají i skvělou chemii, skutečně jsem jim věřila, že se mají rádi, a konec mě zahrál u srdce. Další hvězdou pro mě byla Gail (Hannah Waddingham), dokonale expresivní, v rámci příběhu ideálně nebezpečná, a ještě ke všemu rajcovní. Dál mě bavil Dan (Winston Duke), který byl sice typický nejlepší kamarád hlavního hrdiny, ale na jeho metalické tepláky budu myslet ještě dlouho. Čestná zmínka samozřejmě patří Jean-Claudeovi, je to můj idol (zvlášť potom, co jsem se dozvěděla, že ho hrály dvě fenky).

Co se týče zápletky, žádný dějový zvrat mi zrak vyloženě nevytřel, ale film mě bavil tak, že jsem příliš nepřemýšlela, kam se ubírá, a prostě se jen bavila, což je podle mě přesně, proč vznikl. Taky se mi moc líbilo, že v titulcích ukázali skutečné kaskadéry, kteří na filmu pracovali, i že jednu rolí hrál Justin Eaton (Henry), který je podle Wiki skutečný dublér Ryana Goslinga. A nesmím zapomenout pochválit ani soundtrack, konkrétně I Was Made for Lovin’ You od Yungbluda, výborný cover.

The Fall Guy není film, na který dává smysl psát filozofické traktáty, ale je to poctivá akční zábava s milou, příjemně dospělou milostnou linkou, a na oddech je to pecka.

The Devil Wears Prada 2 (2026)

“May the bridges I burn light my way.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Popravdě nevím, co je zmatenější, jestli moje naivní kecy v recenzi na původní film nebo tohle pokračování. Faktem je, že nakolik jsem ten film tehdy vychválila, za těch šestnáct let, které od té doby uplynuly, jsem ho znovu pořádně neviděla, a na dvojku by mě samotnou do kina jít nenapadlo. V očekávání nejhoršího jsem se schválně na původní film znovu nepodívala, abych dala dvojce šanci, a asi se to vyplatilo, protože to rozhodně bylo lepší, než jsem čekala. Ne vyloženě dobré, ale lepší.

Hlavní problém tohoto filmu je v tom, že vlastně neví, co chce být. První část je prakticky obšlehlá jednička a tím pádem poměrně nudná, druhá se snaží dělat nějaký sociální komentář na téma pozdního kapitalismu a zániku tradičních médií, ale celé se to tak nějak ztrácí v těch bizarních machinacích hodných Disney filmu pro puberťáky, které tam Andy (Anne Hathaway) předvádí. Nijak se to nevyjadřuje k rychlé módě, toxičnosti celého průmyslu, které je Anna Wintour Miranda Priestly jasným symptomem, v podstatě to neříká vůbec nic, což by bylo ok – nakonec nikdo, kdo viděl tu marketingovou kampaň s Annou Wintour, nemohl čekat, že ten film skutečně bude mít nějaké poselství – kdyby si to film ovšem přiznal a o to zrcadlo realitě se poněkud nešikovně a většinou i nemístně nesnažil opakovaně nastavovat.

Zatímco u prvního filmu mě z postav nejvíc rozčiloval Andyin přítel a kamarádi, tady jsem měla největší problém s Andy (Anne Hathaway) samotnou. Scénář nám od začátku vnucuje, jak fantastická novinářka s dvacetiletou praxí je, ale my se celé dvě hodiny díváme na někoho, kdo se chová stejně naivně a nezkušeně jako v prvním filmu. Na začátku jsem si říkala dobře, já mám taky tendence občas zapadávat do toho vystresovaného pubertálního fakana v kontaktu s některými členy rodiny, ty obranné staré vzorce chování není lehké rozbít, ale tohle bylo přes míru a chvílemi se těžko věřilo, že je Andy skutečně tak inteligentní, jak nám film podsunuje. Problém jsem měla i s tou love story, která postrádala chemii a kdyby ji vystřihli, nic by se nestalo. (A film by měl konečně normální stopáž.)

Miranda (Meryl Streep) a Emily (Emily Blunt) byly naopak přesně, v co jsem doufala. Miranda se dostala na vrchol, protože je psychopat, a já jsem moc ráda, že ji nenechali vyměknout. Měla sice asi tři překvapivě zranitelné momenty, které mohly mít větší sílu, kdyby nechali jen jeden z nich, ideálně ten s Andy v autě, ale chápu, že tam byly, aby si Meryl Streep skutečně zahrála, a respektuju to. Emily stejně jako Andy poněkud zamrzla v minulosti, ale u ní to spíš připomíná trauma z časů strávených s Mirandou než špatný scénář, a dávalo mi to smysl. S usmířením obou Emily v závěru jsem si ve filmu úplně neuměla poradit, ale zpětně mi došlo, jak smutný Emilyin příběh je a že Andy ve skutečnosti potřebuje v životě někoho tak pragmatického, jako je ona, takže to beru.

Nigela (Stanley Tucci) jsem si opět neuvěřitelně užila, všechny jeho scény s Andy byly super a ta závěrečná mě upřímně dojala, je to jeden z nejhezčích vztahů celého příběhu. Z Andyina moralistického kroužku přežila jen Lily (Tracie Thoms), která se chovala normálně, což jsem kvitovala s povděkem, a přibyli kolega Mack (Larry Mitchell), který tam byl tak málo, že tam ani být nemusel, a Talia (Rachel Bloom), která mě potěšila hlavně tím, že ji hrála Rachel Bloom. Amari (Simone Ashley) působila, že by uřídila i armádu, a zobala jsem jí z ruky, B. J. Novak (Jay Ravitz) byl fantastický fintech bro a Justin Theroux (Benji Barnes) si toho imbecila nemírně užil. Lucy Liu (Sasha Barnes) zmíním jenom protože ji mám ráda, jinak tam byla zanedbatelně.

Vzhledem k faktu, že si ve filmu zahrála Lady Gaga svou fiktivní verzi (její nepřátelství s Mirandou byla jedna z nejvtipnějších scén filmu), mám potřebu okomentovat i hudbu. Runway jsem myslela, že budu milovat, protože Gaga a Doechii, ale i když oceňuju ten LGBTQ přesah a v hlavě ji mám už pár dní zaseklou, nadšená z toho nejsem. Jinak je to ale poměrně silný soundtrack, k filmu seděl a dobře se mi poslouchá i sám o sobě.

Celkově mě The Devil Wears Prada 2 bavilo, byť od Milána až do konce se to poněkud táhlo, ale v kině jsem to vidět nemusela, streamování by bohatě stačilo. Pravda je totiž taková, že ačkoliv to rozhodně nebyl ten nejhorší film, který jsem za poslední dobu viděla, pořád je to jenom průměrné zpeněžení nostalgie, které nejen, že neříká nic nového, ale chvílemi ani neví, co vlastně říká, a všichni bychom se bez něj dost pravděpodobně obešli. Pokud pro někoho první film není absolutní srdcovka a nechce za každou cenu víc, dvojka ho nejspíš bavit bude.

Project Hail Mary (2026)

“[Bravery] is not a gene. You just need to find someone to be brave for.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Project Hail Mary byl jeden z mála filmů, na které jsem se skutečně těšila; knížka se mi hodně líbila a v obsazení nebyl nikdo, kdo by mi vadil, takže jsem si to tentokrát pohlídala a vyrazila do kina. A dobře jsem udělala. Tohle byl totiž zážitek, který si to velké plátno rozhodně zasloužil.

Myslím, že na téma filmů, které mají víc než dvě hodiny, jsem se tu už rozvášňovala, a když mi ta stopáž (naštěstí až v kině) došla, trochu jsem orosila. Knížku jsem sice četla víc než pět let zpátky, ale děj jsem si pamatovala překvapivě dobře, a tudíž jsem se bála, že se mi to potáhne. Naštěstí jsem se spletla, bavila jsem se celou dobu, několikrát jsem se dojala (poprvé z nějakého důvodu hned na začátku, nechci o tom mluvit), a upřímně si myslím, že Project Hail Mary je jeden z těch vzácných filmů, který funguje jako adaptace i jako samostatný příběh (aspoň podle recenzí od lidí, co knížku nečetli), a toho není lehké dosáhnout.

Ryan Gosling byl fantastický Ryland Grace, jelikož měl ten správný poměr muskulatury nabrané při práci na projektu, díky které mu člověk věřil, že ve vesmíru přežije, a vrozeného šprťáctví, kterým tu postavu levou zadní prodal. Emocionální momenty byly krásně zahrané a celkově jsem z toho neměla ten pocit falše, který mívám u moderního sci-fi, což bylo u filmu, kde je většinou jen on a Rocky, extrémně důležité. A když už jsme u Rockyho, James Ortiz odvedl (nejen) při vyvažování strojového hlasu a emocí perfektní práci, smekám. Fakt, že Rocky nebyl CGI, byl nejen vidět, ale hlavně viscerálně cítit, a právě díky tomu podle mě ten film tak fungoval.

Sandra Hüller (Eva Stratt) hrála postavu, která mohla snadno spadnout do jedné z těch černobílých škatulí, do kterých Hollywood ženy stále cpe, a jsem moc ráda, že se to nestalo. Filmová Stratt měla tu výhodu, že nebyla pasírovaná jen přes Rylandův pohled jako ta knižní, a Sandra Hüller toho prostoru využila subtilním, ale nesmírně efektivním způsobem. Zbytek obsazení nemá smysl vyjmenovávat, byli tam tak málo, že jsem si na něj stejně sotva udělala názor, ale líbilo se mi, že zachovali tu mezinárodnost knížky.

Abych řekla pravdu, na tom filmu nebylo nic, co by se mi nelíbilo, takže zmíním už jen fantastickou hudbu Daniela Pembertona (zvlášť Time Go Fishing), a půjdu. Pokud letos stojí za to vidět v kině nějaký film, je to Project Hail Mary. Nemůžu se dočkat, až se na něj budu moct podívat znovu.

Zootopia 2 (2025)

“The world was never meant to be on one animal’s shoulders.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Původní Zootopia mým světem nijak zvlášť neotřásla, takže jsem o existenci dvojky nevěděla až do chvíle, kdy kamarádka navrhla, že bychom se na ni mohly podívat. Nečekala jsem moc, protože původní film jsem si z většiny nepamatovala, ale byla jsem příjemně překvapená.

První věc, která mě mile překvapila, byla, jak realisticky pojali dynamiku mezi Judy (Ginnifer Goodwin) a Nickem (Jason Bateman). Jeden by od animáku čekal, že budou proti dalšímu případu jednotná fronta, a vzhledem k průměrnému věku jejich publika by jim to ani nevyčítal, ale poměrně realisticky zachytili ty třecí plochy, které mezi podobnými povahami musely vzniknout, a udělali to líp, než průměrný americký policejní procedurál.

Nibbles Maplestick (Fortune Feimster) je přesně ten typ postavy, pro kterou mám slabost, takže jsem měla radost z prostoru, který dostala. Gary De’Snake (Ke Huy Quan) měl geniální příjmení a byť byla jeho skutečná povaha od začátku jasná (a tím se nevytahuju, že jsem to objevila dřív než osmileté děti, pro které je to zamýšlené, ale konstatuju, že se to příběh nijak nesnažil schovat), bylo to řemeslně dobře provedené.

To stejné platí pro Pawberta (Andy Samberg), jehož postava tím šokujícím zvratem neztratila logiku, a to ve světě, kde poslední dobou převládají laciné šokující zvraty, které zlikvidují všechnu vnitřní logiku příběhu, zvlášť oceňuju. Jako poslední postavu z asi milionu, který v tom filmu je, musím vypíchnout Fabia Briana Winddancera (Patrick Warburton), jehož zvrat mě zpětně dostal asi nejvíc; dokonalá postava, dokonalý dabing.

Jak se dá odvodit z textů výš, zápletka jako taková se mi líbila. Nebyla ničím nová, ale byla domyšlená, emocionální a akční momenty byly v dobrém poměru, a film obecně byl přesně tou dávkou humoru a naivního optimismu, který jsem potřebovala. Celkově je Zootopia 2 poctivý animák, který dobře funguje i jako samostatný film – jak jsem zmiňovala hned v úvodu, první díl si skoro nepamatuju, takže jsem to mohla posoudit poměrně spolehlivě – a na trojku se určitě podívám taky.

Wuthering Heights (2026)

“There’s some blue yet.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Na “Wuthering Heights” jsem původně nechtěla jít, protože znám knížku a viděla jsem adaptaci z roku 1992, 1998, 2009, 2011 i méně známou moderní “genderswapped” verzi z roku 2002. Jinými slovy, věděla jsem toho dost na to, aby mi z traileru bylo jasné, že jako adaptace to bude katastrofa. Protože se mi ale trailer líbil vizuálně a nechtěla jsem trhat partu, řekla jsem si, že méně než ideální adaptace nemusí nutně znamenat špatný film, a zariskovala jsem.

Pletla jsem se. Už po hodině neodpustitelně dlouhé stopáže bylo jasné, že tenhle film spáchal ten nejhorší zločin, jaký může film spáchat: byl neuvěřitelně nudný. A to jsem, přiznám se, ani ve snu nečekala. Dle předpokladu to nefunguje jako adaptace – zaprvé opět chybí celá druhá polovina příběhu a zadruhé odstranili prakticky všechny skutečné překážky, proč hlavní postavy nemůžou být spolu, takže jejich chování není ani tak tragické jako idiotské – ale bohužel to nefunguje ani jako samostatný příběh, jelikož se tam za celou dobu víceméně vůbec nic nestane, ani jako erotický film, neboť ve mně všechny milostné scény vzbuzovaly stejný pocit trapnosti, který jsem cítila jako dítě, když jsem se dívala s rodinou na televizi a někdo v ní začal nečekaně souložit. Veškerý slibovaný kink se omezil na většinou jen naznačovanou pet play, což byla vzhledem k cílení na absolutní mainstream podivná volba.

K mému absolutnímu šoku to nezachránilo ani obsazení. Margot Robbie (Cathy) miluju, ale tady hrála jako hvězda obecního ochotnického divadla. Zatímco v Barbie mě na konci dojala k slzám, tady byly ty nejsilnější momenty – tedy ty přímo citované z knížky – tak vytržené z původního kontextu, který jim dával tíhu, že prostě nic neznamenaly bez ohledu na to, jak talentovaný herec je pronášel. To stejné platilo pro Jacoba Elordiho (Heathcliff), který nejen hrdě pokračoval v té nešťastné tradici bílých Heathcliffů, ale hlavně měl všeho všudy dvě polohy a ani v jedné mě nebavil. Nestává se často, abych měla pocit, že dětští herci (Charlotte Mellington (Cathy) a Owen Cooper (Heathcliff)) svoje dospělé protějšky přehráli, ale tady se to bohužel stalo.

A co bylo nejhorší, ti dva neměli žádnou chemii. I scény, po kterých bych se normálně musela začít ovívat – jako když Heathcliff přistihne Cathy při masturbaci, přitáhne si ji za šněrovačku a olízne jí prsty, nebo při té šmírovací scéně ve stodole – nefungovaly, protože jsem jim v první řadě prostě nevěřila, že je to k sobě tak táhne, a v druhé jsem byla prostě jen zmatená, na co pořád čekáme. Když do toho konečně praštili, měla jsem radost, že se v tom filmu konečně něco stalo, ale ta trvala všeho všudy pět minut, protože to bylo asi tak vzrušující a na hraně jako Fifty Shades of Grey, jinými slovy mnoho povyku pro pět nejznámějších heterosexuálních poloh a jeden cunnilingus. Nic z toho samo o sobě nehaním, naopak jsem velkým příznivcem, ale ve filmu, který sliboval kdeco, je mi za ně skoro trapně.

A teď k té kontroverzní části obsazení. (A ne, bílý Heathcliff není kontroverzní. Je to stejné politováníhodné rozhodnutí, které udělaly všechny předchozí adaptace vyjma jedné, a ten nejjasnější doklad toho, že “Wuthering Heights” nemá jedinou originální myšlenku, ale do kontroverze to má daleko.) Předesílám, že pokud není rasa určujícím aspektem postavy, je mi celkem jedno, kdo hraje koho (zvlášť v případě fiktivních postav) a nijak nepřemýšlím nad tím, jestli rozhodnutí obsadit konkrétní herce padlo na základě jejich talentu nebo čehokoliv jiného. Nemám ale ráda nepromyšlené obsazení, a proto si upřímně myslím, že Shazad Latif (Edgar) a Hong Chau (Nelly) byli obsazení hlavně proto, aby Emerald Fennell nevypadala rasisticky, a zatímco Edgar je jako postava tak nemastný neslaný, že snad nemůže nikoho pohoršit, Nelly je z nějakého nevysvětlitelného důvodu v této verzi záporákem a tím naplňuje přesně ten stereotyp, kterému se většina příčetných filmařů snaží předejít. Buď měl v původní verzi příběh vypadat jinak (tj. Nelly nebyla horší než její předloha), nebo v tom Emerald Fennell neviděla problém, což má jen dvě vysvětlení a obávám se, že ani jedno pro ni není lichotivé.

Pak je tu ta věc s Isabellou (Alison Oliver), která není Edgarova sestra, ale svěřenka, což je změna, která nemá na děj vůbec žádný dopad, takže nechápu, proč k ní vůbec došlo, ale to je upřímně řečeno Isabellin nejmenší problém. Horší je, že v této verzi je místo Heathcliffovy týrané ženy jeho komplicem, protože je nadržená a baví ji jeho úchylárny, a ještě horší je, že je to prezentované jako vítězství feminismu. Ačkoliv rozumím argumentu kritiky, že udělat z jediného člověka, který se Heathcliffovi vzepře a uteče, jeho sexuální hračku, je pravý opak feminismu (a souhlasím), přežila bych to, kdyby za tím byla nějaká myšlenka nebo kreativita. Ale nebyla; jediný důvod, proč Isabellu rajcovalo nechat se od Heathcliffa ponižovat, byl fakt, že Emerald Fennell nemohla za žádnou cenu dopustit, aby by byl hlavní hrdina jejího náctiletého fanfiku sexuální násilník.

Abych řekla pravdu, je mi za všechny, co rozhodovali o tom, jak ten film bude vypadat, trochu stydno. Jako předlohu si vzali jednu z nejtemnějších knížek všech dob, obrousili jí všechny hrany, aby náhodou neurazili to booktok publikum, které se přišlo dosadit do role Cathy za účelem cítit se zbožňované Jacobem Elordim, a pak se tomu ten toxický rozměr snažili vrátit pomocí nejméně vzrušujících sexuálních scén, které jsem kdy viděla, a to jsem viděla Showgirls. Cathy a Heathcliff se chovají stejně nedospěle jako jejich pubertální předlohy, ale jelikož jsou viditelně dospělí (kdo si proboha myslel, že Margot Robbie, Jacob Elordi a Hong Chau vypadají stejně staří?) a ve vztahu jim nebrání nic než Cathyina touha mít peníze, jsou víceméně jen trapní a nesnesitelní.

Co se týče té audiovizuální stránky, která mě ke shlédnutí filmu původně přesvědčila (a tím myslím hlavně kostýmy Jacqueline Durran), ta se mi na první pohled líbila, ale měla stejný problém jako scénář a herecké výkony, tj. žádný další pohled nebyl třeba. Cathy má o svatební noci na sobě celofánové šaty, protože ji Edgar vidí jako sběratelský kousek. Isabella vyrobí panenku do svého domečku, protože je Cathy její panenka v jejich domečku. Cathyin alkoholický a násilnický otec (Martin Clunes) umře a v rozích pokoje, kde leží jeho tělo, jsou dvě velké hromady prázdných lahví od alkoholu (tomuto něžnému symbolismu jsme se v kině od srdce zasmály). Cathy má na sobě všude motivy provázků, protože se cítí svázaná životem, který si vybrala… “Wuthering Heights” prostě není film určený k přemýšlení, ale k dívání, jakmile se člověk pokusí jít hlouběji, bude nevyhnutelně zklamaný.

Mohla bych pokračovat dál, ale abych pravdu řekla, i psaní této recenze mě nudí a hlubší rozbory už udělali lépe jiní, např. Kaz Rowe nebo Broey Deschanel. Abych to shrnula, “Wuthering Heights” je jako dítě lásky American Horror Story a Bridgerton, které se nás dvě dlouhé hodiny snaží přesvědčit o tom, že nevěra je sexy, a jediný originální moment, který za tu dobu přinese, je název filmu napsaný vlasy hlavních postav, dál leží jen zklamání.

Winter's Tale (2014)

“Maybe God is just as bloodthirsty as the rest of us. Maybe he doesn't like eternal benevolence and light. Maybe he just likes a good fight.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Winter’s Tale na mě už nějakou dobu vyskakovalo na Instagramu, a to hlavně ve formě různého fanartu (vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak to patrně byl jen jeden autor, ale opakovaně), takže jsem nakonec podlehla. Hodnocení to mělo otřesné, ale řekla jsem si, že když s ním budu souhlasit, aspoň si splním svou kvótu na špatný film pro tento měsíc. Po dokoukání ale musím seznat, že to nebyl ani dobrý film, ani dobrý špatný film. Bylo to prostě jen meh.

Nesnáším, když narazím na hezký příběh s fungujícím zvratem, u kterého si můžu krásně poplakat, ale celé je to totálně zabité utahaným provedením, nedotaženým nadpřirozeným prvkem a filozofováním, které nikam nevede. Jak jsem to pochopila, jádrem příběhu měla být zdánlivá náhodnost a nevyzpytatelnost osudu, která je ale pečlivě monitorovaná nadpřirozenými silami na obou soupeřících stranách (definovaných podle křesťanské rétoriky), ale to absolutně nefungovalo, protože co nám doslova nevyhláskovali v dialozích, to tam nebylo. A když už jsme u dialogů, ty mi chvílemi přišly až nesmyslné a popravdě řečeno trochu hloupé.

S Colinem Farrellem (Peter) mám trochu komplikovaný vztah, protože ačkoliv ho většinou ráda vidím (nakonec hraje v jednom z mých nejoblíbenějších filmů), nemyslím si, že je zvlášť dobrý herec, a jelikož tenhle film stál na něm, hodně to vyniklo. (Plus Peterovi mělo být 21 let? Ale no tak.) Jediné skutečné emoce jsem z něj cítila ve chvíli, kdy si Peter uvědomí, že všichni, koho znal, jsou mrtví, jinak to bylo tak nějak sterilní. Jessica Brown Findlay (Beverly) je pravý opak, byla fantastická od první scény, ale jelikož je jen v první polovině filmu, moc nám to nepomohlo. Navíc mi přišlo, že ti dva neměli vůbec žádnou chemii, a vzhledem k faktu, že ta jejich velká láska není ani uvěřitelně napsaná, to celé vyznělo trochu prázdně.

Russell Crowe (Pearly) je mi extrémně nepříjemný, ale to nebyl Pearlyho největší problém. Nejvíc mu ublížila ta dvojaká rozviklaná charakterizace; Pearly dával smysl jako mafián a jako démon, ale obojí dohromady pro mě nefungovalo. Stejně tak pro mě nefungoval Will Smith jako Lucifer, ale jestli měla v tom filmu nějaká dvojice chemii, byli to „Lu“ a Pearly. Old man yaoi, anyone? (AO3 je překvapivě pusté.) Willa (McKayla Twiggs / Eva Marie Saint) mi na roli, kterou ve filmu sehrála, přišla hodně odfláklá, a pro ty vřelé city mezi ní a Peterem tam taky nebyl moc důvod.

Zkrátka a dobře, Winter’s Tale byl dobrý příběh v sice hezky obsazeném, ale jinak až amatérsky špatném provedení, což dělá tu dvouhodinovou stopáž prakticky neodpustitelnou. Logicky mě ale začala zajímat knižní předloha a ke svému překvapení jsem ji našla v originále v pražské knihovně, takže ji zkusím, ale jelikož se názory různí i na ni, moc tomu nedávám. Film je ale i za mě propadák, ale bohužel ne ten kultovní.

Showgirls (1995)

“You are a whore, darlin’. We all are.
We take the cash, we cash the check, we show them what they want to see.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Jak jsem nedávno zmiňovala, pokusila jsem se vrátit ke svému starému zvyku aspoň jednoho vyloženě špatného filmu měsíčně, abych se trochu rozveselila. Na prosinec jsem si nachystala snad nejlegendárnější špatný film všech dob a musím říct, že legendy nelhaly: Showgirls je fantastický příklad toho, co se stane, když se v jádru dobrá zápletka dostane do rukou scénáristy a režiséra pochybných kvalit a schopností.

Jak už jsem tu několikrát zmiňovala, mám ráda ženské antihrdiny, což je smůla, protože ženy jsou v drtivé většině stále ještě psány extrémně černobíle. Premisa Showgirls byla naprosto fantastická v tom, že jak Nomi (Elizabeth Berkley), tak Cristal (Gina Gershon) jsou vlastně docela krávy, ale mají svoje příběhy a citlivá místa, která z nich dělají poctivé antihrdiny. Bohužel jsou zároveň uvězněné ve filmu, jehož záměr je v každé scéně ukázat nahá prsa, a kde herci ke každé replice přistupují jako sbíječka k betonu. Neviním z toho ale je; celý film je natočený, jako by předběhl svou dobu a jeho zamýšleným publikem nebyli nadržení heteráci, ale netflixoví doomscrolleři.

To znamená, že herecké výkony nemá moc cenu komentovat. Co ale musím okomentovat, je fakt, že tenhle film neměl nejmenší důvod být heterosexuální. Ta chemie mezi Nomi a Cristal byla využitá primárně ke stejnému účelu, k jakému se točí většina „lesbického“ porna, a to byla zásadní chyba. Publikum, pro které film točili, totiž poznalo, že cokoliv, co se mezi těmi dvěma odehrává, není primárně o nich a jejich vzrušení, a ztratili o film zájem. Kdyby děj nechali jít tím lesbickým směrem, kterým tak zoufale chtěl jít, měli by možná větší úspěch.

Příběh samotný měl překvapivě dobré kosti: kontrast mezi „upřímným“ stripklubem a „vyšňořenou“ lasvegaskou show fungoval dobře, kontrast mezi proradným Zackem (Kyle MacLachlan) a rádoby upřímným Jamesem (Glenn Plummer) - jehož taneční show si zasloužila to přijetí, které dostala, mimochodem - s přivřenýma očima taky, a dílčí příběh v podobě sporu mezi Annie (Ungela Brockman) a Julií (Melissa Williams), který na poměry Showgirls překvapivě něžně předznamená finále sporu mezi Nomi a Cristal, byl taky fajn. Čím to podle mě totálně zabili (kromě všeho ostatního, co jsem už vyjmenovala), byla zápletka s nebohou Molly (Gina Ravera), která byla zdaleka tou nejnormálnější postavou v celém filmu, a odskákala si to nejhůř. Nemyslím si, že to bylo potřeba, Zack se mohl ukázat jako zmetek i bez nutnosti obětovat Molly.

Závěrem musím říct, že to nejhorší, co ten film udělal, bylo to, že mě bavil víceméně celé bezbožné dvě hodiny stopáže (s výjimkou Mollyina znásilnění, to byl hnus) a u závěrečné scény jsem se upřímně zasmála. Showgirls je jeden z těch filmů, který je skutečně tak špatný, až je dobrý, a ačkoliv si ho ve sbírce nenechám, nestydím se přiznat, že kdybych na něj narazila někde ve volné přírodě, zase se podívám.

Frankenstein (2025)

“Choice is the seat of the soul.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Když jsem si pár let zpátky konečně přečetla Frankensteina, popravdě jsem si nemyslela, že to bude příběh, ke kterému se budu opakovaně vracet. Pak mi ale Tumblr (jak jinak) ukázal kousky traileru chystané adaptace od Guillerma del Tora a protože mi to hodně připomínalo Crimson Peak, seznala jsem, že to musím vidět. A tak se taky stalo.

Film mě prakticky zklamal jen jednou, a to hned na začátku, když mi došlo, že ho prostě neuvidím v kině, protože to není tak, že by měl Netflix přednostní práva na streaming, jak jsem si myslela, ale protože je to prostě jejich. Dívat se na Guillerma del Tora na malé obrazovce se mi zdálo perverzní, tak jsem na to utáhla kamarádku s velkou televizí a viděla to aspoň tak. Je to ale škoda, protože ten film by si zasloužil kino a my bychom si zasloužili nemít další debilní monopol. Konec téhle šílené doby se blíží, cítím to v kostech.

Film jako takový mě ale překvapoval jen příjemně. S fantastickými kulisami, výpravou a kostýmy jsem počítala, ale s rozsahem del Torových změn ne a hodně se mi líbily. Ačkoliv věřím, že zbabělý Victor Frankenstein, který celých 180 stran jen pasivně kňourá, má pro někoho svoje kouzlo, ale já to nebyla. Tento Victor Frankenstein (Oscar Isaac) před svým výtvorem neuteče, protože to správní šílení vědci prostě nedělají, a místo toho se pokouší svůj experiment (Jacob Elordi) – nutno podotknout zcela na jeho úkor – dovést do konce, ačkoliv sám neví, jak ten konec má vypadat. Přiznám se, že když jsem viděla Oscara Isaaca a jeho odhalenou hruď, nemyslela jsem si, že se jim povede přimět mě tohoto Frankensteina nenávidět víc než knižního, ale spletla jsem se. (Ale stejně bych s ním šla. Tak do půlky filmu.)

U Stvoření (Jacob Elordi) byly ty dějové změny trochu kontroverznější, protože zatímco v knížce vymlátí téměř celý Frankensteinovic klan plus pár drobných, tady ubližuje prakticky jenom v sebeobraně. Samo o sobě by mi to asi nevadilo, ale ve spojení s chvílemi až přílišnou doslovností filmu (a nejen tohoto, poslední dobou se mi zdá, že málo necháváme diváky dělat závěry a hodně pointy hláskujeme pro ty, kteří při sledování doomscrollují) mi trochu přišlo, že se del Toro prostě bál udělat Stvoření morálně šedivé. A to je škoda.

Elizabeth (Mia Goth) se mi hodně líbila. Přiznám se, že jsem na začátku očekávala typický heterosexuální milostný trojúhelník (nebo, jak jsem tuhle někde četla, ženu zahnanou do kouta dvěma muži) a po pár gifsetech na Tumblru typickou „krásku a zvíře“, ale nebylo to nic z toho. Elizabeth byla jedna z těch postav, která by v rukách méně talentované herečky byla víceméně objekt, ale Mia Goth ji zahrála tak, až člověk věřil, že její konec vzešel hlavně z její povahy a rozhodnutí, a ne, protože se dějově prostě stát musel. Harlander (Christoph Waltz) a William Frankenstein (Felix Kammerer) v podstatě nahrazovali Clervala, což mi nevadilo, protože jsem zapomněla, že v knížce byl, a Christopha Waltze vidím vždycky ráda, takže upgrade.

Kapitán Anderson (Lars Mikkelsen) se mi taky líbil víc než v knížce, protože jeho zájem o Frankensteina mi přišel jako čistá lidská starost, ne jako to elitářské a podivně homoerotické zbožňování, které provozoval v knížce. Slepce (David Bradley) musím zmínit, protože scény mezi ním a Stvořením mě na filmu dojímaly asi nejvíc, a Leopolda Frankensteina (Charles Dance) zase kvůli castingu, protože ano.

Celkově jsem od Frankensteina dostala, co jsem čekala. Pro milovníky knižní předlohy to není, ale příznivci gotických románů si přijdou na svoje. Já jsem si na svoje přišla.

Phantom of the Paradise (1974)

“Swan... He has no other name. His past is a mystery, But his work is already a legend. Now he is looking for the new sound of the spheres to inaugurate his paradise. This film is the story of that search, of that sound, of the man who made it, the girl who sang it and the monster who stole it.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Kdysi dávno jsem měla takové pravidlo, že se aspoň jednou měsíčně záměrně podívám na špatný film, a když jsem se nedávno dozvěděla o existenci Phantom of the Paradise, řekla jsem si, že by nebylo špatné tu tradici oprášit. A nemohla jsem si proto vybrat lepší film, jelikož tohle byla vskutku pořádná hovadina.

Původně jsem myslela, že zapínám (ve své době) moderní adaptaci Fantoma Opery, ale ukázalo se, že jde spíš o Fausta (a Wiki tvrdí i The Picture of Dorian Gray, ale pro ten mi tam chyběl ta protiváha Swanova obrazu... pokud jí teda neměl být Winslow), a to byl podle mě největší problém toho filmu. Na to, co to bylo, to bylo hrozně překombinované.

Od začátku jsem čekala, že Winslow Leach (William Finley) bude hlavní postavou filmu a nejspíš i byl, ale skoro všichni ho zasínili. Mini Naďa Urbánková Swan (Paul Williams) měl potenciál velkého záporáka, ale na film, kde všechno řeknou nebo ukážou doslovně, ho hrál trochu moc opatrně. Beef (Gerrit Graham) byl prakticky jediná mužská postava, která mě bavila. Phoenix (Jessica Harper) mě na film původně nalákala - Jessicu Harper mám ráda, ale moc často na ni nenarážím - ale byla čistě dějový prostředek, nic víc.

Hudba mi aranžemi připomínala The Rocky Horror Picture Show (jako doslova každý americký film zasazený do 70. let, nemám moc přehled), takže ta mě docela bavila, byť žádnou z písniček jsem si do playlistu nepřidala. Celkově jsem měla trochu problém věřit, že Paradise je žhavý nový klub, do kterého chodí lidi pařit, ale nežila jsem ani v té době, ani v té kultuře, takže co já vím.

Phantom of the Paradise je jeden z těch špatných filmů, u kterých umím pochopit, proč je to dnes kult, ale pro mě moc nefungoval.

The Witches of Eastwick (1987)

“When you're a kid and don't understand anything, you think when you grow up it will all make sense. Then when you grow up, you keep waiting for the day. You think it ever happens?”

zdroj: imdb.com

IMDb. The Witches of Eastwick je jeden z těch filmů, na který jsem vídala televizní upoutávky snad celý svůj život, ale nikdy jsem ho sama neviděla. Jelikož mi ho ale teď připomněla jedna videorecenze a byl Halloween, řekla jsem si proč se tentokrát nedívat na něco nového.

Musím říct, že jsem sama sobě za to rozhodnutí vděčná, protože ten film byl něco úplně jiného, než jsem čekala. Hrozně se mi líbila ta kombinace ženských témat (které mi přišly podané překvapivě střízlivě a neurážlivě), černého humoru, nadpřirozena a celkem nečekaného fyzického násilí. Kromě toho byl ten film hezký i vizuálně, všechny tři hlavní hrdinky měly super styl a Horneova vila měla úžasné interiéry.

Cher (Alex), Susan Sarandon (Jane) a Michelle Pfeiffer (Sukie) byly absolutně úžasné; zaprvé jsem jim to přátelství věřila a zadruhé všechny zvlášť krásně zachytily přednosti a slabiny jak každé z postav, tak jejich přátelství, a člověk jim prostě nemohl než fandit. A co je hlavní, až na pár chvil, které vyplývaly z děje, si vždycky vybraly jedna druhou, a právě proto nakonec vyhrály.

Jack Nicholson (Daryl Van Horne) byl dokonale zvolený démon, protože aspoň co se mě týče, vždycky měl v sobě určité osobní kouzlo, které jsem vnímala absolutně proti své vůli. Veronica Cartwright (Felicia) byla dějem trochu upozaděná, ale předvedla super výkon a Felicie mi bylo upřímně líto.

Celkově jsou The Witches of Eastwick překvapivě příjemná černá komedie o ženském přátelství, která rozhodně potěší všechny, kteří mají rádi Death Becomes Her. (A dost pravděpodobně nepotěší ty, co mají rádi knižní předlohu, kterou po přečtení anotace a autorových inteligentních řečí já sama rozhodně vynechám.)

The Wild Robot (2024)

“Kindness is a survival skill.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Mám teď trochu náročnější období – jedno z těch, u kterých jediná cesta ven vede skrz – a potřebovala jsem pomoc si trochu pobrečet. The Wild Robot mi doporučila kamarádka s tím, že probrečela většinu filmu, a to rozhodně nebyla klamavá reklama. První slzy mi spadly už v 31. minutě a odtud dál to bylo jenom horší. Takhle to trochu zní, že to byla hrozná drasťárna, ale opak je pravdou, byl to jeden z nejpozitivnějších filmů, které jsem za poslední dobu viděla.

Abych byla fér, The Wild Robot mělo velmi malou šanci mě zklamat – mám ráda animáky, mám ráda sci-fi a jako hrdý Čech (ne nácek) mě vždycky potěší každá zahraniční narážka na českou kulturu (v tomto případě samozřejmě R.U.R.) – ale to dojetí, které jsem při jeho sledování cítila, si poctivě odpracoval. Nebudu se tvářit, že to byl super originální příběh – pořád říkám, že žijeme v roce 2025, originální nápady prakticky neexistují (a když, rozhodně vám k nim nepomůže glorifikovaná T9 v podobně generativní „AI“) a všechno je to o provedení – ale měl srdce a působil na mě dojmem, že všichni, co se na něm podíleli, si to mysleli taky.

Jakkoliv divně to zní, v Roz (Lupita Nyong'o) jsem se docela našla – obě jsme musely prolomit svoje naprogramování, abychom se našly, a naučit se věřit si, že jednáme správně, ačkoliv nám okolí říká opak. Fink (Pedro Pascal) byl všechno, co jsem od animované lišky čekala, a jeho dějová trajektorie nebyla nijak překvapivá, ale stejně mě bavila. Brightbill (Kit Connor / Boone Storme) byl ten typický americký „underdog“, ale já na tyhle zápletky slyším, takže si nestěžuju.

V dalších rolích mě příjemně překvapili Catherine O'Hara (Pinktail), Bill Nighy (Longneck), Mark Hamill (Thorn) a hlavně Matt Berry (Paddler), kterého jsem z nich jako jediného poznala a to okamžitě – zaprvé, protože miluju jeho hlas a zadruhé, protože Paddler byl přesně jeho typ postavy.

Kromě příběhu si vypíchnout určitě zaslouží i animace: na první pohled jsem poznala, že je to trochu jiné – byť jsem si nejdřív myslela, že je to tím, že nemám brýle – a efekt vodovek tomu příběhu sedl jak prdel na hrnec. The Wild Robot je v jádru celkem obyčejný animák, ale každá jeho část – animace, scénář, obsazení – byly tak dobře provedené, že celek prostě funguje nejen jako film, ale i jako fantastická zápletka si pořádně, zdravě poplakat. Tenhle jde určitě do sbírky.

The Killing of a Sacred Deer (2017)

“You're a man of science. You can't be an idiot.”

zdroj: imdb.com

IMDb. The Killing of a Sacred Deer je jeden z těch filmů, který mi při své premiéře úplně unikl a nebýt ostatních filmů od stejného autora, nejspíš bych to nikdy nenapravila. (Popravdě bych to možná nenapravila ani tak, Poor Things je s odstupem času jen hezky natočené nic, ale slíbila jsem si, že letos konečně půjdu na letní, a tohle byla jedna z posledních příležitostí, takže proč ne.)

Předchozí práce Yorga Lanthima mě připravily na to, že to bude divné, ale nečekala jsem, že to bude tak nepříjemné. A tím nemyslím nepříjemné ve smyslu špatného filmového zážitku, ale ve smyslu pocitu, který ve mně film vzbuzoval svými záměrně prkennými replikami a debilními rozhodnutími, které postavy udělaly. (Což byly prakticky všechny.) Možná právě díky tomu pocitu, který ještě umocňoval fakt, že na letní tou dobou už úplně nebylo počasí, mi ten film přišel ukrutně dlouhý. (I když to může taky být tím, že měl dvě hodiny, a já si poněkud kontroverzně myslím, že žádný film nepotřebuje víc než hodinu a půl.)

Colin Farrell (Steven) a Nicole Kidman (Anna) hráli dva lidi, které absolutně nešlo mít rád, a hráli je dobře. Zvlášť mě potěšili s Annou, protože člověk tak nějak podvědomě (a stereotypně) čekal, že Anniným hlavním zájmem budou její děti, ale jak film postupoval, ukazovala se její pravá povaha. O existenci Barryho Keoghana (Martin) jsem věděla jen díky Sabrině Carpenter, takže jsem na něj byla docela zvědavá, a nebyla jsem zklamaná, Martin byl dokonale divný.

Raffey Cassidy (Kim) a Sunny Suljic (Bob) mě perfektně přesvědčili o tom, že Kim a Bob byli nevratně poškození ještě předtím, než je posedla Martinova podivná pomsta, a Alicia Silverstone (Martinova máma) hrála s tak nepříjemnou intenzitou, že člověk okamžitě pochopil, proč je Martin mimo. Stejně jako v ostatních projektech Yorga Lanthima, i tady hrály extrémně důležitou roli kulisy a exteriéry, které byly pro mě jako pro Evropanku naprostá esence Americany 90. let a krásně podtrhovaly a zároveň vysvětlovaly chování Murphyů.

Celkově je The Killing of a Sacred Deer jeden z těch filmů, který má za úkol vyvolat primárně negativní reakci, a jde mu to skvěle, protože necílí na jednoduché emoce typu rozhořčení nebo znechucení, ale hlubší pocit nepohodlí ve vlastní kůži, který se k člověku proplíží, ani neví jak. A už jen proto podle mě stojí (jednou) za to.

Materialists (2025)

“Marriage is a business deal. But love has to be on the table.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Nedávno jsem v poměrně krátkých časových rozestupech asi třem lidem po sobě vysvětlovala, že nejsem kritická od přírody a pokud se mi něco dostatečně líbí, nenimrám se v tom bez vyzvání (no, kromě toho, že se sama pro sebe snažím přijít na to, proč to fungovalo a jak to emulovat), vitriol mám rezervovaný čistě pro věci, které se mi nelíbí. Materialists jsou toho krásným příkladem, v původním draftu této recenze totiž stálo jen „tenhle film je nic“.

Důležitý kontext hned na začátek - na film jsem šla s partou, sama bych si ho nejspíš nevybrala, ale nešla jsem na něj s odporem, naopak jsem měla plnou důvěru v talent a osobní kouzlo Dakoty Johnson (poslední romcom, kterou jsem s ní viděla, bylo How to Be Single, a to mě hodně bavilo). Celý film jsem čekala, kdy se projeví aspoň jedno z toho, nebo kdy se objeví ten slibovaný humor či pointa, ale nedočkala jsem se absolutně ničeho.

Struktura romcom tam byla: dohazovačka Lucy (Dakota Johnson) má dva kandidáty na vztah a musí se rozhodnout, jestli chce zajištěného a pragmatického Harryho (Pedro Pascal) nebo svého bývalého přítele a neúspěšného herce/úspěšného číšníka Johna (Chris Evans), který neustále smrdí korunou. Od začátku je jasné, koho si vybere, a bohužel to není, protože by měl film tak zmáknutý foreshadowing, ale protože se nestane nic, co by se nedalo uhodnout z plakátu. A co je úplně nejhorší, v celém filmu jsou tak tři vtipy, a dva z toho jsou vtipné jen protože je pronesl Pedro Pascal (podle slečen v řadě přes uličku). To je asi ten nejhorší zločin celého filmu: předvídatelnost se dá odpustit, pokud to má humor a švih, ale tady nebylo ani jedno.

Druhý nejhoší zločin toho filmu byl fakt, že na pozadí otevřeli zájímavé téma - sexuální napadení na rande sjednané přes agenturu a kdo nese jakou zodpovědnost - ale jenom do něj nahlédli, aby měla Lucy důvod pochybovat o své lukrativní práci, a nic víc s tím nedělali. To byla podle mě chyba, protože Dakota Johnson podala v rámci této linky jediný skutečně kvalitní herecký výkon a její scény s napadenou klientkou Sophií (Zoë Winters) měly víc smyslu a hlavně srdce, než cokoliv, co Lucy prováděla s Johnem a Harrym. Jasně, chápu, že to byla romcom, na druhou stranu jak už jsem zmínila výš, „com“ tam nebyla žádná a „rom“ mě taky dvakrát neuspokojila, takže mohli dovalit aspoň něco.

Co se týče toho ústředního romantického „trojúhelníku“ (upřímně, ten film mohl uspět jedině, pokud by to byl skutečný trojúhelník a končilo to neuvěřitelně atraktivní triádou), ten mě kromě předvídatelnosti - způsobené hlavně tím, že je z množství prostoru, který je Harrymu věnovaný, víc než jasné, že není skutečně ve hře - naštval ještě tím, že si Lucy vybrala chlapa, který se od jejich rozchodu nezměnil, nevyrostl ani nepoučil - doslova se mu vrhla kolem krku ve chvíli, kdy řekl „tak jako asi bych se mohl v pětatřiceti začít skutečně snažit, no“, laťka je skutečně v pekle - a že je její touha po někom, kdo s ní umí finančně držet krok, prezentovaná jako charakterová vada. To mi zdaleka nepřišlo tak hrozné jako fakt, že má dobře placenou práci a dělá vědu z toho, že skutečně nevěří tomu, co dělá (jako 95 % lidstva, to je zas privilegovaný problém neproblém), a dokonce je připravená odmítnout povýšení, přestože se zrovna rozhodla vrátit k někomu, kdo téměř neuživí ani sám sebe. Jinými slovy, Lucy není morální ani vyléčená materialistka, Lucy je prostě blbá.

Zároveň jsem byla absolutně v šoku z těch podprůměrných hereckých výkonů. Dakota Johnson hrát umí, ale tady většinu času zněla, že čte audioknihu, a skutečně přesvědčivá byla jen v několika málo momentech, jak jsem psala výš. Pedro Pascal se snažil uplatit svůj komediální talent, ale neměl moc s čím pracovat, a od Chrise Evanse jsem upřímně moc nečekala, takže tam jsem se aspoň nezklamala. Část mého rozčarování je určitě způsobená tím, že nikdo neměl s nikým chemii, ale naprostá většina plyne ze scénáře, který byl hrozně nepřirozený a motal se pořád dokolečka. Ten fakt, že postavy i na konci deklamovaly to stejné, co na začátku, podle mě krásně dokazoval, že tam prostě absolutně absentoval skutečný příběh.

Ačkoliv celkem lituju peněz za vstupné, stejně jsem ráda, že jsem na ten film nešla sama, protože podle kritik a prvních ohlasů jsme byly asi jediné divačky na zeměkouli, které nepochopily, co a pro koho to vlastně bylo. Jedna moje kamarádka film přejmenovala na „Moralisté“ a to je podle mě přesné: ten film se snaží o sociální kritiku a snad možná i kritiku žánru, ale ve skutečnosti doslovně a těžkopádně neříká vůbec nic nového. A co hůř, dělá to tak pomalu a nevtipně, až se zdá, že ani herce samotné to nebaví hrát.

Od Materialists jsem neměla žádná očekávání, a přesto jsem byla zklamaná. Je to jedno z těch šikovně obsazených a marketovaných nic, které vás skoro přesvědčí, že vám to tak přijde, protože jste na ten film prostě příliš hloupí, ale nejste. Ušetřete si peníze a počkejte na streamování. (To platí zvlášť pro fanynky Pedra Pascala, který je tam cca 15 minut čistého času, to fakt nestojí za řeč.)

Emily the Criminal (2022)

“You will figure out your gift. God will give you gift. My gift was making man.
Maybe, Emily the teacher. Emily the mother. Emily the something.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Tak nějak jsem si zvykla, že když ve svém seznamu narazím na něco s Aubrey Plaza, bude to pravděpodobně něco odlehčeného. Emily the Criminal byl jeden z těch filmů, které jsem měla v seznamu tak dlouho, že jsem si pamatovala jen, kdo hraje Emily, a asi půl hodiny po zapnutí jsem vážně uvažovala, že to vypnu - ne protože by ten film nebyl dobrý, ale protože to rozhodně nebyla ta lehká zábava, ve kterou jsem doufala.

Titulní Emily (Aubrey Plaza) má hned několik problémů, z nichž téměř všechny jsou jasné hned z první scény, a byť se příběh napřed tváří jako kritika amerického sociálního systému, velmi rychle začne být patrné, že sama Emily to taky v hlavě nemá úplně v pořádku. Film nechává na divákovi, jestli si její akce vyloží jako zoufalou radikalizaci systémem, nebo důsledek její nešťastné povahy; já se přikládám k první interpretaci, ale myslím, že byla možná jen, protože Emily byla tím, kým byla. Nicméně Aubrey Plaza byla jako vždycky fenomenální.

Film je extrémně soustředěný na Emily, ale za zmínku stojí i postava Youcefa (Theo Rossi), který začne jako král, ale vyklube se z něj jenom panoš; Liz (Megalyn Echikunwoke), jejíž záměry s Emily jsem popravdě za celou dobu nerozklíčovala, ale jejich závěrečná scéna se mi fakt líbila; a Alice (Gina Gershon), která byla přesně ten typ ženy, která se vydrápala na pozici moci, ale místo toho, aby ji využila pro změnu systému k lepšímu, udržuje ten toxický status quo, aby to ti, co přijdou po ní, náhodou neměli lehčí, než ona. Tyhle ženy si myslí, že ženám dopřávají stejnou příležitost zocelit se, jakou si namlouvají, že měly ony, ale jediné, co skutečně mají, je zahořklost a nezasloužená nadřazenost, a Alicina jediná scéna to hezky obsáhla.

Celkově je Emily the Criminal víc sociální kritika, než konkrétní osobní příběh, ale líbilo se mi, že jejím nositelem je silná ženská postava, a film mě nakonec docela bavil. Víckrát ho ale vidět nemusím.