The Witches of Eastwick (1987)

“When you're a kid and don't understand anything, you think when you grow up it will all make sense. Then when you grow up, you keep waiting for the day. You think it ever happens?”

zdroj: imdb.com

IMDb. The Witches of Eastwick je jeden z těch filmů, na který jsem vídala televizní upoutávky snad celý svůj život, ale nikdy jsem ho sama neviděla. Jelikož mi ho ale teď připomněla jedna videorecenze a byl Halloween, řekla jsem si proč se tentokrát nedívat na něco nového.

Musím říct, že jsem sama sobě za to rozhodnutí vděčná, protože ten film byl něco úplně jiného, než jsem čekala. Hrozně se mi líbila ta kombinace ženských témat (které mi přišly podané překvapivě střízlivě a neurážlivě), černého humoru, nadpřirozena a celkem nečekaného fyzického násilí. Kromě toho byl ten film hezký i vizuálně, všechny tři hlavní hrdinky měly super styl a Horneova vila měla úžasné interiéry.

Cher (Alex), Susan Sarandon (Jane) a Michelle Pfeiffer (Sukie) byly absolutně úžasné; zaprvé jsem jim to přátelství věřila a zadruhé všechny zvlášť krásně zachytily přednosti a slabiny jak každé z postav, tak jejich přátelství, a člověk jim prostě nemohl než fandit. A co je hlavní, až na pár chvil, které vyplývaly z děje, si vždycky vybraly jedna druhou, a právě proto nakonec vyhrály.

Jack Nicholson (Daryl Van Horne) byl dokonale zvolený démon, protože aspoň co se mě týče, vždycky měl v sobě určité osobní kouzlo, které jsem vnímala absolutně proti své vůli. Veronica Cartwright (Felicia) byla dějem trochu upozaděná, ale předvedla super výkon a Felicie mi bylo upřímně líto.

Celkově jsou The Witches of Eastwick překvapivě příjemná černá komedie o ženském přátelství, která rozhodně potěší všechny, kteří mají rádi Death Becomes Her. (A dost pravděpodobně nepotěší ty, co mají rádi knižní předlohu, kterou po přečtení anotace a autorových inteligentních řečí já sama rozhodně vynechám.)

Return to Oz (1985)

“I wish I could be in both places at the same time.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Myslím, že už jsem se tady několikrát zmiňovala, že ráda doháním všechny ty osmdesátkové dětské filmy, které traumatizovaly minimálně dvě generace Američanů, takže jsem na Tumblru narazila na post o Return to Oz, věděla jsem, že to musím vidět. A dobře jsem udělala, protože jsem dlouho neviděla americký film, který tak věrně replikoval atmosféru bizarních socialistických artových filmů.

Return to Oz úzce navazuje na The Wizard of Oz, Oz je tedy s největší pravděpodobností bohužel stále jen výplod fantazie Dorothy, což mi zase přišlo jako škoda. (Tentokrát to ale není sen jako spíš halucinace způsobená léčbou elektrošoky, což... vlastně trochu připomíná zákulisí prvního filmu.) Dorothy je zase doprovázená domácím zvířetem, tentokrát mluvící slepicí Billinou, a cestou opět posbírá mechanoida, strašáka a oživlé zvíře na své cestě na panovníkem, který pro ni má něco udělat. Ve filmu se tentokrát nezpívá a já upřímně nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Dorothy Gale (Fairuza Balk) byla přesně tak naivní a morálně pevná, jak to umí jen filmové děti, a skutečně působila dojmem značně traumatizovaného dítěte. (Člověk by klidně věřil, že z ní vyrostla Nancy Downs.) Ozma (Emma Ridley) působila minimálně stejně traumatizovaně, Oz očividně dělá dětem dobře. Tik-Tok (Sean Barrett) byl steampunková verze Tin Mana, takže se mi líbil, Jack Pumpkinhead (Brian Henson) působil jako hippie verze Jacka Skellingtona a byl s ním spojený nejlepší dialog filmu (“If his brain’s ran down, how could he talk?” - “It happens to people all the time, Jack.”), a oživlý gauč Gump (Lyle Conway) byl prostě jenom creepy.

Dr. J. B. Worley a Nome King (Nicol Williamson) byli uctyhodní záporáci, přičemž Worley byl zvlášť odporný. Mombi (Jean Marsh) měla pravděpodobně nejděsivější provedení ze všech; to vyměňování hlav byl koncept, který bych nerada viděla pod vlivem jakékoliv halucinogenní látky (nebo znovu). Hned na druhém místě byli Wheeleři ani tak ne pro ten design, ale pro to vrzání koleček, které skutečně imituje vrzání nemocničních vozíků a z toho mi běhal mráz po zádech, i když jsem o tom díky Tumblru věděla dopředu.

Celkově jsem ráda, že jsem Return to Oz viděla, ale asi to nebyl takový bizár, abych to potřebovala vidět znovu. (A už bych si fakt mohla přečíst ty knížky, kdysi dávno jsem se nikdy nedostala za první.)

Little Shop of Horrors (1986)

“On the twenty-third day of the month of September, in an early year of a decade not too long before our own, the human race suddenly encountered a deadly threat to its very existence. And this terrifying enemy surfaced, as such enemies often do, in the seemingly most innocent and unlikely of places...”

zdroj: imdb.com

IMDb. Little Shop of Horrors je jeden z těch filmů, o které jsem sem tam zavadila, ale nikdo mi to nikdy nestrčil pod nos. Pak zasáhl tumblr (jako obvykle) a řekla jsem si proč ne, když je ten říjen. Od začátku to pro mě mělo hodně The Rocky Horror Picture Show atmosféru (nevím proč, asi kombinace stylu hudby a zjevně studiové scény), ale stejně mě to za srdce nechytilo.

Zápletka byla dost přímočará, takže hodně stála na hereckých výkonech. Rick Moranis (Seymour) byl jako zakřiknutý nerd hezky přesvědčivý, Ellen Greene (Audrey) jsem neznala, ale tu nadnesenou Marilyn Monroe pózu jsem si užila. Kdo mi ale skutečně vytřel zrak byl Steve Martin (Orin Scrivello) jako sadistický, na rajském plynu závislý zubař, to byla neuvěřitelná jízda od začátku do konce. Dlouho mě nic tak nepobavilo jako ten skeč s Billem Murrayem (Arthur Denton) jako masochistickým pacientem, už jen pro to stál Little Shop of Horrors za to.

K soundtracku se asi nebudu vracet stejně jako k filmu, ale pár kousků jsem si do playlistu přidala: Dentist! (z výše zmíněných důvodů, ta scéna fakt stojí za to), Suddenly, Seymour (Ellen Greene mě hodně překvapila) a Suppertime (Levi Stubbs byl fantasticky vybraný hlas pro Audrey II.)

Celkově jsem ráda, že jsem si doplnila vzdělání (a že to byl director's cut s původním muzikálovým koncem), ale nezaujalo mě to natolik, abych si chtěla hledat ten přetočený filmový nebo úplně původní film.

Heathers (1988)

“Dear Diary, my teen-angst bullshit now has a body count.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Heathers byl poslední z těch legendárních „dívčích“ filmů z americké střední, který jsem měla na seznamu (Jennifer's Body, The Craft, Mean Girls a Jawbreaker), takže na něj přišel nejvyšší čas. Zároveň to byl jeden z těch „good for her“ filmů, takže jsem na něj byla hodně zvědavá. Dopadlo to ale dost podobně jako obvykle, taková pecka to pro mě zase nebyla.

Film začínal jako taková ta typická „mean girls“ zápletka, ale celkem rychle to nabralo brutální obrátky a to se mi docela líbilo. Veronica (Winona Ryder) byla skvělá hlavní hrdinka; nebyla hloupá, byla puberťácky dramatická tím způsobem, který mě ještě baví, její motivace nebyly přikrášlované a na konci byla dost BAMF. Winona Ryder mě tady upřímně překvapila; nic proti ní nemám, ale zároveň jsem si z ní doteď nesedla na prdel, ale tady se mi fakt líbila. Christian Slater (J.D.) byl dobré psycho, zahrál to přesvědčivě včetně těch „delusions of grandeur“.

Titulní Heathers (Shannen Doherty, Lisanne Falk a Kim Walker) byly spíš dějové prostředky než postavy, tam moc nemám co komentovat, což platí i pro zbytek postav. Vypíchla bych jen Marthu (Carrie Lynn), její trápení bylo krásně zahrané a mrzelo mě, že neměla víc prostoru. A překvapil mě Patrick Labyorteaux (Ram Sweeney), toho jsem v podobné roli opravdu nečekala.

Celkově jsem se u Heathers bavila - ten „good for her“ moment na konci skutečně stál za to - ale kult to pro mě není a víckrát to vidět nepotřebuju.

Beetlejuice (1988)

"Being dead doesn't make things any easier."

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že občas sama nechápu, podle jakého klíče rozhoduju o tom, na co recenzi napíšu a na co ne. Byť je Beetlejuice jeden z filmů, které jsem 100% viděla ještě před založením tohoto blogu, jsem si naprosto jistá, že jsem si to pouštěla v originále v posledních pěti letech a přesto tady žádná recenze není, z čehož jsem upřímně zmatená. Byla to nicméně velmi dobrá záminka podívat se na to znovu a kdy jindy je na to lepší příležitost než v říjnu? (Ano, závidím anglosaským národům Halloween. Ne, nestydím se za to.)

Už několikrát se mi stalo, že u filmů, které znám dlouho, mě při každém dalším sledování překvapuje tempo děje (hlavně u těch starších). Samozřejmě to dává smysl; spíš než celý film si pamatujeme jen sérii momentů, díky čemuž nám to v mozku připadá akčnější a nabitější, než to ve skutečnosti je. Ty nejzajímavější a nejlepší momenty tohoto filmu jsou ale scény s Betelgeuseem (Michael Keaton), o kterém jsem teď zjistila, že je tam vlastně poměrně málo, a trošku se to pro mě chvílemi táhlo. Ne tolik, abych na ten film změnila názor, ale rozhodně dost na to, abych si uvědomila, že je to osmdesátková záležitost.

Jako typická burtonovka je film naprosto neskutečný vizuálně. Poťouchlost jeho vizí jde krásně ruku v ruce s úrovní efektů, které bylo možné v roce výroby dosáhnout, takže to pro mě ani v roce 2020 nepůsobí nijak zvlášť trapně nebo nedokonale, je to prostě součást celku. Kulisy a kostýmy jsou taky na jedničku. Burtonovy představy onoho světa jsou obvykle zajímavé, ale tahle byrokratická mě zatím bavila zdaleka nejvíc, od kulis přes atmosféru v čekárně až po Juno (Sylvia Sidney); ta scéna s fotbalovým týmem mě málem položila.

Michael Keaton (Betelgeuse) předvádí naprosto neskutečný výkon, jeho Betelgeuse je úchylný a vyčůraný, ale zároveň naprosto nepříčetný a dokonale manický, a je radost dívat se na každou vteřinu. Nemám pochybnosti, že je to právě jeho výkon, co z toho filmu udělalo kult. Hned po něm si pění ód na svoje jméno rozhodně zaslouží Catherine O'Hara (Delia) - její mimika a schopnost měnit výrazy v očích podle mě nemá konkurenci.

Geena Davis (Barbara) a Alec Baldwin (Adam) jsou postavení jako až takoví groteskní klaďáci, ale jakmile se situace jejich vinou zhorší a je na nich to napravit, začínají být zábavní. (A Barbara je na konci BAMF.) Winona Ryder (Lydia) tady podle názoru mnohých ztvárnila jednu ze svých neproslulejších rolí, nicméně na mě bylo její herectví asi moc minimalistické, protože jsem viděla spíš její kostýmy než ji. (Na sedmnáct let ale dobrý, o tom žádná.)

Beetlejuice je jeden z těch starších filmů, ke kterým se vyplatí vracet, protože podle mě v moderní tvorbě nemá konkurenci, a který vysvětluje, proč je pro tolik lidí Tim Burton kultovní tvůrce. (Z jeho novější tvorby to totiž člověk rozhodně nepozná.)

Spaceballs (1987)

"Now you see that evil will always triumph because good is dumb."

zdroj: imdb.com

IMDb. Na Spaceballs došlo v rámci doplňování vzdělání ohledně tvorby Mela Brookse, který má na starosti dva z mých nejoblíbenějších filmů, a jsem moc ráda, že jsem si na to konečně našla čas. Spaceballs jsou rozhodně nejlepší epizoda Star Wars a můj názor je neměnný.

Princezna Vespa (Daphne Zuniga) byla Leia s mozkem Buttercup, nicméně bavila. Lone Starr (Bill Pullman) kombinoval to nejpitomější z Hana Sola a Lukea Skywalkera, takže se k sobě s Vespou perfektně hodili. Barf (John Candy) mě neuhranul, stejně tak král Roland (Dick Van Patten).

Absolutní hvězdou filmu pro mě byl Dark Helmet (Rick Moranis), nemohla jsem se přestat smát, ale byl těsně následován Yogurtem (Mel Brooks), který je podle mě naprostá špička mezi magickými mentory. Čestnou zmínku si zaslouží plukovník Sandurz (George Wyner) kvůli té Helmetově pitomé hlášce, při které jsem se málem zadávila ("What's the matter, Colonel Sandurz? Chicken?"), a Michael Winslow (obsluha radaru), opět výborná orální práce.

Spaceballs je jedna z těch parodií, která má za úkol být absolutně pitomá a potěšit fanoušky filmů, ze kterých si dělá legraci, co nejvíc narážkami na popkulturu, ale není nechutná, oplzlá a zlá, což je touto dobou skutečná vzácnost. Můžu vřele doporučit.

The Dark Crystal (1982)

"When single shines the triple sun, what was sundered and undone shall be whole,
the two made one by Gelfling hand, or else by none."

zdroj: imdb.com

IMDb. Pokud si pamatuju správně, The Dark Crystal jsem našla v nějakém seznamu filmů, které mají tendence traumatizovat dětské diváky a který nejsem schopná zpětně dohledat. Leželo mi to na disku dlouho (pravděpodobně díky morbidní touze znovu se podívat na Aničku s lískovými oříšky bez nutnosti ji vidět) a k tomu, abych se na to konečně podívala, mě donutila nuda a fakt, že netflixovský prequel je je prý velmi dobrý a už na mě chvíli čeká v seznamu.

Nebudu lhát, ten film mě nijak neuhranul. Nedalo by se říct, že by mě vyloženě nebavil, to bych ho prostě vypnula a dál to neřešila, ale za celou dobu jsem se do toho nedostala a došla jsem do konce spíš ze zvědavosti, kdo všechno umře, než z touhy vědět, jak to dopadne nebo z lásky k postavám.

Jen (Jim Henson) prakticky neměl moc charakter a trochu mě hnětlo, jak bylo naznačováno, že to proroctví je o něm, přičemž nebýt Kiry (Kathryn Mullen), klidně by to vzdal. Ta holka si to prakticky celé oddřela, ale největší hrdina byl na konci stejně Jen, protože strčil "krychličku" do správného otvoru. Prostě zas jeden osmdesátkový návod na to, jak udělat to naprosté minimum a stejně být označován za hrdinu. (Přiznám se, že začínám být trochu alergická na to, jak málo děl s tématem proroctví a vyvolených je ochotných postavit se k tomu stejně kriticky jako třeba k primogenituře či v našich končinách aristokracii jako takové, přitom je to prakticky ten stejný princip a obojí se ve fantasy vyskytuje hojně. Ale to odbočuju.)

Docela mě bavila Aughra (Billie Whitelaw) tím svým přístupem "zachraň svět, ale když se to nepovede, tak taky dobrý, mně je to vlastně jedno," který je poměrně těžké udělat uvěřitelně a tady se to povedlo. Ze Skeksis mě bavil "vědec" skekTek (Steve Whitmire), jako fantasy doktor Mengele mi přišel jako jediný skutečně děsivý. Mystics mě nebavili vůbec - chápu, že celá zápletka byla v rozdělení vyšších bytostí na dobré a zlé pomocí Krystalu a ta poetika byla v tom, že celek je vždy tvořen protiklady, ale z filmu to na mě působilo tak, že se rozdělili na šílené mršiny (Skeksis) a cosi, co bylo celý film naprosto k ničemu (Mystics). Celou tu poetickou pointu mi to dost zkazilo.

Co musím vypíchnout je design loutek, ten je rozhodně nezapomenutelný a Skeksis spolu s Garthim byli dokonale odporní. Problém jsem ale měla s loutkami Gelflingů, které absolutně postrádaly mimiku a dabing jim rozhodně taky nedodal další rozměr, takže pro mě bylo naprosto nemožné se přes ně vžít do situace a skutečně si to užít.

Chápu, že film je produkt své doby a oceňuju, co tvůrci dokázali vytvořit s loutkami, ale na to, jaký je to kult, jsem čekala něco trochu zajímavějšího. Nebudu lhát, Age of Resistance to posunulo až na úplný konec mého sledovacího seznamu. Upřímně doufám, že tomu křivdím.

The Shining (1980)

All work and no play makes Jack a dull boy.

zdroj: imdb.com

IMDb. Trvalo mi roky, než jsem se konečně odhodlala doplnit si vzdělání a podívala se na The Shining. Dívala jsem se na director's cut a musím říct, že ani tentokrát mě Stanley Kubrick neoslovil. Přišlo mi to hrozně zdlouhavé a zatímco v případě Jackova (Jack Nicholson) šílenství bylo nadpřirozeno dobrá volba, superschopnosti Dannyho (Danny Lloyd) byly podle mě úplně zbytečné.

Dost jsem si užívala postavu Wendy (Shelley Duvall). Na to, že byla značně labilní už na začátku, mě překvapilo, jak to byla schopná doklepat do konce. Shelley Duvall má navíc neuvěřitelně expresivní obličej, ve kterém byla krásně čitelná všechna hrůza, kterou cítila. Výkon Jacka Nicholsona byl luxusní - jestli má kvůli něčemu The Shining cenu, tak kvůli němu a jeho šílenství.

Jak jsem psala výš, film mě nijak zvlášť neohromil ani nevtáhl, ale jsem ráda, že jsem ho konečně viděla, aspoň teď lépe pochopím všechny popkulturní narážky.

The Princess Bride (1987)

Life is pain. Anyone who says differently is selling something.

zdroj: imdb.com

IMDb. O The Princess Bride jsem slýchávala roky, že je geniální, a to především v souvislosti se Stardust, který byl k filmu svou povedeností přirovnávaný. Myslím, že celkem nefér, Stardust je asi tak stokrát lepší, ale že by The Princess Bride byla vyloženě špatná, to taky říct nemůžu. Moc mi nesedl ten formát, kdy je to vyprávěno vyloženě jako pohádka - byť Peter Falk (děda) potěšil - klidně by se to bez toho rámce obešlo.

Cary Elwes (Westley) vypadal jako hlavní hrdina vlastně docela dobře. Robin Wright (Buttercup) byla krásná, ale asi jsem tak nějak vyrostla z filmů, kde ženská jenom stojí jak dopravní značka a čeká, až jí někdo pomůže. Mandy Patinkin (Inigo Montoya) a jeho španělský přízvuk byli luxusní, Humperdinck (Chris Sarandon) byl dobrý ocas a Wallace Shawn (Vizzini) si zahrál dobrého paskřivce.

Celkově The Princess Bride asi není úplně film, ke kterému bych se nutně potřebovala vracet, ale na jeden večer to byla docela fajn zábava.

Stardust Memories (1980)

When you're dying, your life really does become very authentic.

zdroj: imdb.com

IMDb. Už nějakou dobu jsem potřebovala dávku pořádného Allena a Stardust Memories se ukázalo přesně jako to pravé. Přesně tak mám Woodyho Allena ráda - režírujícího sám sebe, extrémně neurotického a rychle drmolícího věci, které jsou vtipné, přestože nejsou občas vůbec vtipné. Hodně se mi taky líbilo, že ten film byl dost meta, že tentokrát hrál Allen víc sám sebe než obvykle.

Sandy Bates (Woody Allen) byl úžasný v tom, že vlastně přesně věděl, co chce, jen to jaksi neuměl napasovat na realitu, která se mu nabízela, a tak o tom hodinu a půl kecal, než byl nucený rezignovat a přiznat, co má. Charlotte Rampling (Dorrie) byla skvělá - ta scéna s detailním záběrem na její obličej byla luxusní. Jessica Harper (Daisy) byla sladká a vlastně nebyla, jako typická allenovská postava. Marie-Christine Barrault (Isobel) byla typická Francouzska - vlastně ne moc hezká, ale s obrovským kouzlem, které člověka nutí to nepřiznat.

Celkově mělo Stardust Memories - pár opravdu dobrých momentů. Q&As byly takovým průvodcem jeho humoru, pasáže představ - jako například mimozemšťani - byly hlubší, než se zdály... Prostě se mi to fakt líbilo.

Tootsie (1982)

I was a better man with you, as a woman, than I ever was with a woman, as a man.

zdroj: imdb.com

IMDb. Ani nevím, jak mě napadlo podívat se na Tootsie, kterou jsem viděla roky zpátky v televizi, a vyklubal se z toho příjemný večer. Překvapilo mě, že to zdaleka nebyla taková komedie, za jakou jsem to měla. Jak odezní léta, kdy je chlap převlečený za ženu vtipný, člověk v tom filmu konečně vidí to drama o zoufalství podané vážně dobrou formou. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale Tootsie je fakt sofistikovaný film.

Dustin Hoffman (Michael Dorsey) byl fakt skvělý a Dorothy byla dost ucházející ženská, byť v tehdejších módních brýlích vypadala jak vosa na bonbóně. Jessica Lange (Julie) zjevně kdysi nehrála jen zahořklé ženské a šlo jí to. Sandy (Teri Garr) mi bylo trochu líto, ale myslím, že jí to nakonec snad i prospěje. A Bill Murray (Jeff) měl patrně nejlepší roli, která se skládala z toho, že se tvářil nevěřícně, skepticky a trousil suché poznámky. Geena Davis (April) hrála nejhorší roli, prakticky se tam jen promenádovala ve šprndě, tomu říkám udělat díru do světa.

Celkově je Tootsie vlastně taková Michaelova cesta poznání, kdy Michael pochopí, že je vlastně egoistický pitomec (nejen vůči ženám), a nezbude mu než s tím něco udělat. Konec není nijak přeslazený, za to velké plus. Myslím, že bych se rozhodně nebránila se někdy podívat znovu.

Pee-wee's Big Adventure (1985)

There's a lotta things about me you don't know anything about, Dottie. Things you wouldn't understand. Things you couldn't understand. Things you shouldn't understand.

zdroj: imdb.com

IMDb. O existenci Pee-wee's Big Adventure jsem věděla už dlouho, ale hrozně dlouho jsem se taky nedostala za první scénu. (Taková radost z toho, že vstává? Psychopat.) Dneska jsem to konečně pokořila, ale celou tu dobu jsem měla pocit, že mi něco uniká, a to něco by mi patrně mohla zjevit jen marihuana. (Tzn. asi bych to ocenila víc, kdybych byla zhulená jak hovado.)

Paul Reubens (Pee-wee Herman) si odnáší to nejvyšší ocenění, protože teď mě místo té matky z Crimson Peak bude držet vzhůru a nutit vyděšeně zírat do tmy vzpomínka na ten jeho zmalovaný obličej. Jsem si jistá, že kdybych se měla někdy stát obětí sériového vraha, tak s mým štěstím bude vypadat jako Pee-wee. Chvilku jsem měla regulérní strach, že si Pee-wee a Dottie (Elizabeth Daily) rozdají, Die Blechtrommel-style, ale naštěstí se tak nestalo.

Nenapadá mě, co víc bych k tomu řekla. Za střízliva a bez látek prokazatelných přes rozbor moči už nikdy.

Shock Treatment (1981)

You need a bit of shock treatment, / gets you jumping like a real live wire...

zdroj: imdb.com

IMDb. I přesto, jak miluju The Rocky Horror Picture Show, jsem doteď netušila, že to mělo nějaký neoficiální nepřímý sequel. Když jsem zjistila, kolik lidí tam nehraje, původně jsem se na to nechtěla ani podívat, ale nakonec mě přemohla zvědavost a podívala jsem se na to. Písničky se mi zasekly v hlavě jak hřebík a nechtěly ven, ale jinak jsem byla trochu zklamaná, že Tim Curry nakonec odřekl Farleyho Flavorse, protože to mohla být teprve pořádná jízda.

Jessica Harper (Janet Majors) měla překvapivě hluboký hlas a docela by mě zajímalo, jak by ty písničky dopadly, kdyby je zpívala Susan Sarandon. Cliff De Young (Brad Majors) nebyl oproti Barrymu Bostwickovi takový rozdíl, ale myslím si, že Farley Flavors mu seděl trochu víc. Richard O'Brien (Cosmo McKinley), Patricia Quinn (Nation McKinley) a Nell Campbell (sestra Ansalong) byli jako obvykle skvělí a Barry Humphries (Bert Schnick) byl dobrá postavička do jazzu.

Potěšil mě Charles Gray (soudce Oliver Wright) a líbilo se mi, že víceméně zrecyklovali postavy z RHPS (jako Ralpha a Betty Hapschatt, jejichž svatbou začíná RHPS), než aby vymýšleli další. Jinak ale Shock Treatment rozhodně pro fandu RHPS není nutností, ale ty písničky jsou fajn - zejména Me of Me a Looking for Trade, ale většina je prostě dobrých.

Who Framed Roger Rabbit (1988)

A laugh can be a very powerful thing. Why, sometimes in life, it's the only weapon we have.

zdroj: imdb.com

IMDb. Upřímně řečeno nemám tušení, co mě přimnělo k tomu, abych se na stará kolena vrhla zrovna na Who Framed Roger Rabbit, a chvílemi jsem toho docela litovala, ze začátku mě to fakt nebavilo. Pak jsem se teda tak nějak chytla, ale je to asi jeden z filmů, u kterých nepochopím, proč je to amerických serverech taková legenda. Asi že na tom vyrostli nebo co. Ale nemůžu říct, že by to byla úplná ztráta času, nakonec jsem se i bavila.

Bob Hoskins (Eddie Valiant) si toho beznadějí utlučeného detektiva fakt dával; Joanna Cassidy (Dolores) hrála ženskou se svatou trpělivostí; Christopher Lloyd (soudce Doom) byl fakt nehorázně děsivý, Doom strčil do kapsy lecjakého vážně míněného záporáka; a Kathleen Turner (Jessica Rabbit) měla překvapivě sexy hlas. Jessica se mi vůbec líbila, některé její hlášky byly fakt super. ("I'm not bad. I'm just drawn that way.")

Who Framed Roger Rabbit mě rozhodně nezaujalo natolik, abych si to pouštěla znovu nebo se na to zůstala dívat, když to náhodou poběží, ale jeden večer mě to pobavilo a to se počítá.

Sweet Liberty (1986)

I think I should warn you - I have a sword in my bag.

zdroj: imdb.com

IMDb. Alan Alda je záruka kvality a jelikož Sweet Liberty napsal a režíroval, dala se očekávat pecka. Královsky jsem se bavila, miluji jeho humor, miluji, že jeho postavy jsou lidské a nedokonalé a podle mě se ten film opravdu povedl.

Alan Alda (Michael Burgess), tak nějak jako Woody Allen, hraje víceméně stále tu stejnou roli, ale jelikož film funguje, proč ho za to kárat. Nikdy jsem ale netušila, že bude taková lahoda, když se napáruje s Michaelem Caineem (Elliott James), ty jejich šermovací souboje měly grády. Michelle Pfeiffer (Faith Healy) mi tu překvapivě nevadila a potěšil John C. McGinley (Floyd), i když tam měl jen štěk. Nejvíc mě ovšem bavila Michaelova matka Cecelia (Lillian Gish), scény s ní byly skvělé.

Sweet Liberty je podle mě nenápadný film, ale stojí za to.

Labyrinth (1986)

I do not know why, but every now and again in my life - for no reason at all - I need you. All of you.

zdroj: imdb.com

IMDb. Ačkoliv mě David Bowie bavil a baví, jeho filmy se tak nějak míjí s mými zájmy. Labyrinth v zásadě nebyl vůbec špatný - měl skvělé kostýmy, kulisy, ty příšerky (zejména Ludo) byly dokonalé, Bowieho písničky chytlavé... kolem a kolem se tomu daly odpustit ty osmdesátky. Tu hodinu a půl jsem se docela bavila, ale nedovedu si představit, že bych si to pustila znovu, nepřijde mi, že je na tom dál co objevovat.

Bowie měl především skvělou masku - ačkoliv to v jeho případě možná maska ani nebyla, možná v tom přišel na set - ale bavil mě celkově. Jennifer Connelly (Sarah) měla tu nevýhodu, že jsem Sarah absolutně nedokázala fandit, takže mě mnohem víc bavil Ludo. Zkrátka a dobře, Bowie si většinou vybíral filmy, které mi moc neříkají, ale stejně ho mám pořád ráda.

The Breakfast Club (1985)

You see us as you want to see us. In the simplest terms, in the most convenient definitions.

zdroj: imdb.com

IMDb. O The Breakfast Club už jsem slyšela v tolika filmech a seriálech (za všechny jmenujme třeba Pitch Perfect, Futurama, Gossip Girl a Cougar Town), že jsem se na to konečně musela podívat. Nevím, co jsem čekala, protože mě to nijak zvlášť nezasáhlo.

Šlo prostě o skupinku studentů, která byla v sobotu po škole. Každý z nich byl úplně jiný, ale nakonec zjistili, že jsou vlastně úplně stejný, pomuckali se a byl happy end. Skvadra byla stereotypně, ale celkem dobře vybraná - "a criminal" Bender (Judd Nelson), "a princess" Claire (Molly Ringwald), "a basket case" Allison (Ally Sheedy), "an athlete" Andrew (Emilio Estevez) a "a brain" Brian (Anthony Michael Hall).

Konec mi přišel trochu moc idylický, prostě si nedovedu představit, že by najednou tak fungovali, ale voice-over na úplném závěru, s tou návazností na úplný začátek filmu a skvělým Don't You (Forget About Me), které tak nějak provází celý film, byl dokonalý. Je pravda, že ten film má jeden z nejlépe udělaných konců, to se nedá popřít. Ale jinak je to asi něco, co prostě jako Evropanka narozená v devadesátých letech nemůžu pochopit.

Maurice (1987)

I would have gone through life half-awake if you'd had the decency to leave me alone.

zdroj: imdb.com

IMDb. Ani už nevím, co mě k tomu filmu přivedlo, ale pravděpodobně to bylo vědomí, že je to jedna z mála rolí Hugha Granta (Clive Durham), která se nějak vymyká té jeho škatuli (ne, že bych proti ní vlastně něco měla) - nebo aspoň jsem to někde četla. Není to tak úplně pravda - Hugh je tu bezpečně v té své krabici, jen hraje na obě strany a (později) má trapný knír.

Mám ráda příběhy chlapeckých lásek z předválečných univerzit a romance mezi Mauricem (James Wilby) a Clivem byla jedna z těch nejsladších, co jsem ve filmu viděla. Hugh tam zvládl vykouzlit celkem slušný dojem vnitřního boje, ale James Wilby si vedl trochu líp. Alec (Rupert Graves) byl přesně ten živočišný element, který to celý rozsekl a odpálil, a závěrečná scéna byla prostě perfektní.

Potěšili Phoebe Nicholls (Anne), Ben Kingsley (Lasker-Jones) a Simon Callow (Ducie) - úvodní scéna s kreslením do písku byla super, hodně se mi líbila. Celkově myslím, že je to hodně povedené drama, krásná a svůdná romance, ale trochu se to na mě táhlo a nemyslím, že se k tomu budu vracet.

Children of a Lesser God (1986)

Do you think there's someplace where we can meet that's not in silence and not in sound?

zdroj: imdb.com

IMDb. Protože jsem si zamilovala Marlee Matlin a chtěla jsem vědět, za co dostala Oscara, donutila jsem se ke sledování romantického dramatu z 1980s. Naštěstí, romantická dramata z té doby nebývají obecně tak špatná, takže to zase takové utrpení nebylo.

Vlastně, zdálo se mi to jako dost povedený film. Měl všechno - neprůhledné a nečernobílé hlavní postavy Jamese (William Hurt) a Sarah (Marlee Matlin), sympatickou lokaci, dobrý příběh a dialogy, pár fakt pěkných scén (třeba ty bazénové jsou do jedné hodně povedené) a fajn výběr hudby. (I když se přiznám, že když začalo hrát Jump (For My Love), myslela jsem na úplně jiný film.)

Film sice obsahoval obligátní happy-end, ale on tam tak nějak seděl, a nemůžu se přece zlobit na dva zamilované, že k sobě nakonec našli cestu. Celkově to byly celkem příjemně vyplněné dvě hodiny se spoustou hlasu Williama Hurta, který se dobře poslouchal, a skutečně oscarovým výkonem Marlee Matlin: na to, že v tom filmu v podstatě nemluví, takže se všechny emoce musí vyjádřit v očích, tváři a gestech, odvedla výborný výkon.

A Room with a View (1985)

My father says that there is only one perfect view, that of the sky over our heads.

zdroj: imdb.com

IMDb. Jeden z filmů, u kterých netuším, co přesně mě motivovalo k podívání se, nicméně jsem to udělala a jsem za to dost ráda. A Room with a View musím doporučit všem milovníkům austenovek, ačkoli to austenovka není. Je to podobně něžné, hravé, s podobným nadneseným humorem, sladkou, ale silnou hrdinkou a jazykem.

Dívat se na Helenu Bonham Carter (Lucy Honeychurch) je vždycky zážitek, nicméně mladičká Helena Bonham Carter v period filmu je zážitek ještě větší a důkladnější. Maggie Smith (Charlotte Bartlett) působila úsměvně, její postava byla skvělá, Judi Dench (Eleanor Lavish) byla jako vždycky lahodná.

Hodně mě překvapil Daniel Day-Lewis (Cecil Vyse) - že je to on jsem se dozvěděla z titulek, nepoznala bych ho. Simon Callow (Mr Beebe) byl podle svého zvyku fajn a Julian Sands (George Emerson) jako něžný milovník docela překvapil, mám ho zafixovaného v trochu jiné roli.

Jak jsem ale napsala už na začátku, milovníkům romantických dobových filmů s jemným, nadneseným humorem můžu jenom doporučit!