Beetlejuice (1988)

"Being dead doesn't make things any easier."

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že občas sama nechápu, podle jakého klíče rozhoduju o tom, na co recenzi napíšu a na co ne. Byť je Beetlejuice jeden z filmů, které jsem 100% viděla ještě před založením tohoto blogu, jsem si naprosto jistá, že jsem si to pouštěla v originále v posledních pěti letech a přesto tady žádná recenze není, z čehož jsem upřímně zmatená. Byla to nicméně velmi dobrá záminka podívat se na to znovu a kdy jindy je na to lepší příležitost než v říjnu? (Ano, závidím anglosaským národům Halloween. Ne, nestydím se za to.)

Už několikrát se mi stalo, že u filmů, které znám dlouho, mě při každém dalším sledování překvapuje tempo děje (hlavně u těch starších). Samozřejmě to dává smysl; spíš než celý film si pamatujeme jen sérii momentů, díky čemuž nám to v mozku připadá akčnější a nabitější, než to ve skutečnosti je. Ty nejzajímavější a nejlepší momenty tohoto filmu jsou ale scény s Betelgeuseem (Michael Keaton), o kterém jsem teď zjistila, že je tam vlastně poměrně málo, a trošku se to pro mě chvílemi táhlo. Ne tolik, abych na ten film změnila názor, ale rozhodně dost na to, abych si uvědomila, že je to osmdesátková záležitost.

Jako typická burtonovka je film naprosto neskutečný vizuálně. Poťouchlost jeho vizí jde krásně ruku v ruce s úrovní efektů, které bylo možné v roce výroby dosáhnout, takže to pro mě ani v roce 2020 nepůsobí nijak zvlášť trapně nebo nedokonale, je to prostě součást celku. Kulisy a kostýmy jsou taky na jedničku. Burtonovy představy onoho světa jsou obvykle zajímavé, ale tahle byrokratická mě zatím bavila zdaleka nejvíc, od kulis přes atmosféru v čekárně až po Juno (Sylvia Sidney); ta scéna s fotbalovým týmem mě málem položila.

Michael Keaton (Betelgeuse) předvádí naprosto neskutečný výkon, jeho Betelgeuse je úchylný a vyčůraný, ale zároveň naprosto nepříčetný a dokonale manický, a je radost dívat se na každou vteřinu. Nemám pochybnosti, že je to právě jeho výkon, co z toho filmu udělalo kult. Hned po něm si pění ód na svoje jméno rozhodně zaslouží Catherine O'Hara (Delia) - její mimika a schopnost měnit výrazy v očích podle mě nemá konkurenci.

Geena Davis (Barbara) a Alec Baldwin (Adam) jsou postavení jako až takoví groteskní klaďáci, ale jakmile se situace jejich vinou zhorší a je na nich to napravit, začínají být zábavní. (A Barbara je na konci BAMF.) Winona Ryder (Lydia) tady podle názoru mnohých ztvárnila jednu ze svých neproslulejších rolí, nicméně na mě bylo její herectví asi moc minimalistické, protože jsem viděla spíš její kostýmy než ji. (Na sedmnáct let ale dobrý, o tom žádná.)

Beetlejuice je jeden z těch starších filmů, ke kterým se vyplatí vracet, protože podle mě v moderní tvorbě nemá konkurenci, a který vysvětluje, proč je pro tolik lidí Tim Burton kultovní tvůrce. (Z jeho novější tvorby to totiž člověk rozhodně nepozná.)