How to Get to Heaven from Belfast (2026)

“Some people are built to survive.”

1.01 The Wake - 1.02 The Secret - 1.03 The Ghost - 1.04 The Girl From Sagres - 1.05 The Box - 1.06 Separate But Inseparable - 1.07 Outlaws, Liars and Fallen Angels - 1.08 Anagnorisis

zdroj: imdb.com

IMDb | Když jsem zjistila, že má autorka Derry Girls nový seriál, neváhala jsem ani minutu. Část premisy příběhu zněla trochu podobně, takže jsem byla fakt zvědavá, jak to bude skutečně vypadat, a byla jsem velmi příjemně překvapená. How to Get to Heaven from Belfast je svěží a vtipné, aniž by se zvlášť opíralo o vyzkoušené, a jako detektivka si to překvapivě nebere žádné servítky.

Saoirse (Roisin Gallagher), Robyn (Sinéad Keenan) a Dara (Caoilfhionn Dunne) byly charakterově perfektně vyvážená trojice hlavních postav, ale co bylo (pro mě) důležitější, jejich představitelky měly skvělou chemii, takže jsem jim skutečně věřila, že se kamarádí už roky a když jsou spolu, jsou a vždycky budou prostě holky. A když už jsme u castingu, musím pochválit i jejich mladší verze: Emily Flain (Saoirse), Maria Laird (Robyn) a Chara Aitken (Dara) měly nejen podobné rysy, ale i podobný „vibe“, a to se ne vždycky podaří vychytat. Fandy Derry Girls navíc potěší, že Saoirse trochu připomíná Erin, Robyn Michelle a Dara je jako dítě lásky Clare a Orly, zatímco Jamesův element je zastoupený Gretou.

A když už jsme u Grety (Natasha O'Keeffe / Emma Canning), ta pro mě byla na začátku neuchopitelná, což vzhledem k zápletce taky ale měla být, ale jakmile byl celý příběh odhalený, docenila jsem, jak ji Natasha O'Keeffe hrála, a vlastně mi její chování dávalo smysl. Jodie (Selin Hizli / Abby Fitz) mi bylo hrozně líto, působila jako jeden z těch lidí, kteří nikdy pořádně nedostali šanci, a mrzelo mě, jak to s ní dopadlo. Booker (Bronagh Gallagher) pro mě byla ten nejsympatičtější sériový vrah, na kterého jsem narazila od Killing Eve, a Feeney (Saoirse-Monica Jackson) byla přesně ten „sidekick“, kterého jsme si obě zasloužily.

O Liamovi (Darragh Hand) jsem až do konce nevěděla, co si myslet, ten element zmateného, ale chytrého policisty mě tam bavil, ale ta romance se Saoirseou nebyla úplně moje kafe. Plusové body má ale za to, jak se zachoval na konci. Margo (Michelle Fairley) a Owen (Emmett J. Scanlan) dobře fungovali jako nebezpečné elementy, u nichž si člověk není jistý, na které straně stojí, a zatímco Owen se na konci docela vykoupil, Margo byla jedním z lidí, kteří nechali Jodie se utopit, a to jsem jim neodpustila. A samozřejmě musím zmínit i mou oblíbenou Leilu Farzad (Marnie), která tam sice nebyla moc, ale bavila mě v každé scéně.

Co se týče zápletky, je to jedna z těch, která má spoustu prudkých zatáček a falešných odhalení, které nezřídka způsobí, že děj vykolejí, ale tady se jim drželo to ukočírovat. Velký podíl na tom má tempo; každé odhalení bylo načasované tak, aby se člověk nezačal nudit, nebo aby ho nezačala nevědomost frustrovat. Taky hodně pomohl fakt, že je to jedna z těch detektivek, kde je divák na stejné úrovni jako amatérští detektivové, které sleduje, zápletku objevuje s nimi a nikdo se na něj tím pádem nesnaží povyšovat nebo ho přechytračit. Na konci to všechno pěkně zapadlo do sebe a uzavřelo se to, aniž bych byla celá ulepená po přehnaně sladkém konci, a tím mě asi potěšili nejvíc.

V úplném závěru zůstala zadní vrátka k pokračování a jestli bude, určitě do něj jdu, už jen protože jsem zvědavá, jak si holky povedou při vyšetřování zločinu, který se jich (pravděpodobně) nebude tak hluboce dotýkat, ale i kdyby pokračování nebylo, How to Get to Heaven from Belfast pořád stojí za to vidět. Je to po dlouhé době zase stará dobrá poctivá televize.

Obsession (2023)

“Damaged people are dangerous.
They know they can survive.”


1.01 Episode 1 - 1.02 Episode 2 - 1.03 Episode 3 - 1.04 Episode 4

zdroj: imdb.com

IMDb | Tenhle kousek jsem měla na seznamu prakticky od jeho odvysílání. Původně mě to zaujalo jen jako další projekt Richarda Armitagee (William), ale sotva jsem přečetla anotaci, věděla jsem, že je to Damage, respektive nová adaptace stejnojmenného románu od Josephine Hart (který jsem za těch skoro patnáct let od nasledování filmu nebyla schopná sehnat) a začala jsem to odkládat, protože jsem věděla, že je to nepříjemný příběh, který prostě nekončí dobře.

A nepletla jsem se. Ačkoliv Obsession udělalo docela dost změn (k lepšímu), podstata příběhu - amorální aférka dvou nevěrníků plná znepokojivně intenzivních sexuálních scén, která nevyhnutelně končí tragicky - zůstala plně zachovaná a fungovala na mě, ačkoliv jsem věděla, jak to skončí. To bylo ale především díky faktu, že na rozdíl od (toho, co si pamatuju z) první verze byla v této Anna (Charlie Murphy) skutečnou postavou s minulostí, která spoustu vysvětlovala, aniž by to omlouvala, což z ní dělalo skutečného člověka a ne jen okolnost, která vedla k Williamovu pádu. Skoro jako by lepší psaní ženských postav vedlo k lepším příběhům, co?

Feministické polemiky stranou, Charlie Murphy odvedla skvělou práci. Věřila jsem jí Annino trauma, zoufalou potřebu přemazat ho scénáři, ve kterých má situaci pod kontrolou, i tu finální neschopnost nesklouznout zpátky do starých známých kolejí, kterou mi v závěru zlomila srdce. Anna je perfektní příklad toho, že silná ženská postava nemusí být nutně kladná nebo morální - a už vůbec ne dokonalá - aby fungovala. Richard Armitage šel doslova s kůží na trh, za což jsem mu velmi vděčná, ale když odhlédneme od té nahoty, zase odvedl skvělý výkon. Obvykle bych tady vychválila ty emocionální polohy, které jsem mu opět žrala i s navijákem, ale na Williamovi mě asi nejvíc bavila jeho upřímná neschopnost prioritizovat vlastní dítě a poučit se ze svých chyb.

Indira Varma (Ingrid) byla další z důvodů, proč jsem chtěla Obsession vidět, a ani ona mě nezklamala. Podváděné manželky jsou v podobných příbězích často trochu nevděčné úlohy, protože víceméně jen reagují na to, co je jim prováděno, ale Ingrid mě překvapila. Byla sice většinu času na pozadí, ale z její tváře šlo skoro vždycky perfektně vyčíst, v jakém stavu je její a Williamovo manželství a co se jí honí hlavou, což ty závěrečné scény udělalo o dost lepší (a bolestivější). Rish Shah (Jay) měl asi nejmíň prostoru a příležitostí ukázat se, Jay byl skutečně jen dějový prostředek, ale v té finální tragické scéně se mi Jay líbil - hlavně, když těsně před smrtí mluvil po telefonu s Ingrid.

Při sledování mě zaujala postava Peggy (Pippa Bennett-Warner), která působila jako taková ta věrná nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, která ji podporuje bez ohledu na to, jak se chová, a je fakt škoda, že jsme se o ní nedozvěděli víc. Sally (Sonera Angel) byla víceméně neviditelná, ale na to, jakou roli sehrála, mohla být trochu vykreslenější. Líbila se mi ale Elizabeth (Marion Bailey) a jak s ní pracovali, na konci mě docela překvapili a to vždycky kvituju s povděkem.

Nedílnou součástí adaptace byla ta stísněná atmosféra, kterou se jim podařilo zdůraznit jak hudebním podkresem, který mi intenzitou trochu připomínal rukopis Yorga Lanthima, tak prázdným interiérem Peggyina bytu, ve kterém se většina děje odehrávala. Zkrátka a dobře, Obsession podle mě fungovalo tak dobře, až mě skoro mrzelo, že jsem věděla, jak to skončí. Za mě je to jedna z mála nových adaptací, u kterých jsem skutečně ráda, že vznikla, protože příběh podle mě trochu vylepšila. (Ale knížku jsem pořád nečetla, takže co já vím.)

“For so long, I have attracted certain forces that shaped my life. And I let them do their work. Sometimes they tear through me like a hurricane. And sometimes they simply shift the ground underneath me, so that I stand on different earth, and something, or someone, has been swallowed up. And yet I always survive. So whatever happens between us, I know that you, too, will survive. For that is what we have learned to do. And you will have me.
Endlessly. Everything, always.”

Roar (2022)

“If I had to choose between you being smart and you being beautiful,
I'd choose beautiful every time.”


1.01 The Woman Who Disappeared - 1.02 The Woman Who Ate Photographs - 1.03 The Woman Who Was Kept on a Shelf - 1.04 The Woman Who Found Bite Marks on Her Skin - 1.05 The Woman Who Was Fed By a Duck - 1.06 The Woman Who Solved Her Own Murder - 1.07 The Woman Who Returned Her Husband - 1.08 The Girl Who Loved Horses

zdroj: imdb.com

IMDb | Touhle dobou už není pro nikoho žádným tajemstvím, že miluju televizní antologie - hlavně ty epizodní - takže když na mě na Instagramu vyskočil napřed úryvek z The Woman Who Was Kept on a Shelf a pak z The Woman Who Solved Her Own Murder (v tom debilním formátu, kde AI hlas shrnuje děj způsobem, který nikomu nepomáhá, a o jaký film nebo seriál jde, se musíte složitě dopátrat v komentářích), musela jsem Roar vidět. Přesně podle předpokladu se ukázalo, že to bylo něco pro mě. A přesně podle předpokladu se taky ukázalo, že to Apple TV+ dávno zrušilo. Třikrát fuj.

The Woman Who Disappeared mě navzdory skvělému výkonu Issy Rae (Wanda) a poměrně přesnému ztvárnění syndromu podvodníka víc mátlo, než bavilo, a ocenila jsem ho teprve po shlédnutí celého seriálu a pochopení míry hyperboly, se kterou pracuje. Ačkoliv mi zpětně přijde mnohem lepší, než bezprostředně po nasledování, stejně si myslím, že jsem na úplné pochopení příliš bílá a evropská. The Woman Who Ate Photographs byl krásně tesknivý příběh o ztrátě a proměňujicícíh se životních rolích, který mi po dlouhé době připomněl, jak fantastická je Nicole Kidman (Robin) herečka. (A že Simon Baker (Adam) pořád stojí za hřích.)

The Woman Who Was Kept on a Shelf je přesně jednou z těch řezavě barevných feministických sociálních kritik, které mám ráda, a která by nefungovala nebýt fantastického výkonu v hlavní roli. Betty Gilpin (Amelia) předvedla hlavně v poslední scéně neuvěřitelný výkon a celé to dokonale prodala. (Daniel Dae Kim (Harry) taky pořád stojí za hřích.) The Woman Who Found Bite Marks on Her Skin mě po těch třech předchozích povídkách překvapila svou doslovností - Ambii (Cynthia Erivo) doslova hryzalo svědomí - ale povídku to nedělalo o nic méně údernou a konec mě stejně jako u The Woman Who Ate Photographs docela zahrál u srdce. (A Jake Johnson (Greg)... ok, už se opakuju.)

The Woman Who Was Fed By a Duck byla (hlavně díky té kontroverzní „milostné“ scéně) ze všech povídek asi nejvystřelenější, ale byť riskuju, že budu nazvaná úchylem, myslím, že všechny scény tam měly své místo, protože v případech domácího násilí nejde jen o to psychické nebo fyzické násilí, ale i o zdánlivě nenápadné manipulace, kterou v tomto případě znázorněný sex rozhodně byl. Merritt Wever (Elisa) odvedla fantastickou práci nejen vzhledem k faktu, že většinou neměla naproti komu hrát, a samozřejmě nemůžu nezmínit Riki Lindhome (Lil), která mě fakt potěšila. The Woman Who Solved Her Own Murder byla patrně mou nejoblíbenější povídkou nejen díky Alison Brie (Rebecca), kterou zbožňuju, ale i pro tu zjevnou parodii „mužných“ detektivek typu True Detective, kterou skvěle podpořily výkony Hugha Dancyho (Bronson) a Christophera Lowella (Durst).

The Woman Who Returned Her Husband byl jeden z těch případů, u kterého jsem od začátku věděla, jak to skončí, ale byl tak hezky zahraný a měl tak příjemnou atmosféru, že jsem z toho uhodnutého konce měla snad dokonce i radost. Meera Syal (Anu) mě rozesmála pokaždé, když Anu došlo, že je čas vrátit dalšího manžela, a Bernard White (Vikras) ten posun v postavě udělal hezky uvěřitelný a realistický. The Girl Who Loved Horses mě překvapilo tou náhlou změnou prostředí - historickou povídku jsem nečekala - ale mám slabost pro příběhy o dívčím přátelství, které se netočí kolem prvních lásek, a Jane (Fivel Stewart) s Millie (Kara Hayward) měly přesně tu dynamiku, kterou u parťáků miluju, takže jsem nakonec navzdory vlastním očekáváním dobře bavila.

Celkově mě Roar příjemně překvapilo tím, že tam nebylo žádné šlápnutí vedle - ačkoliv kdybych si přečetla, že za jeho vznikem stojí duo Liz Flahive a Carly Mensch, které mají na svědomí i moje oblíbené a rovněž předčasně zesnulé GLOW, ničemu bych se nedivila - takže teď mě dvakrát tak mrzí, že toho není víc. Můžu vřele doporučit.

“When I was eleven, I went to sleepaway camp. One of the places run by the YMCA. And we would lie around at night telling ghost stories. You know, the ones where someone’s writing your name in blood on a mirror, or, like, there’s a man with a hook for a hand scraping at your car window. And we’d tell these stories, and we would scream. Because they were terrifying. But also because we loved them. Stories about people being murdered. It’s funny. Even if you think about dying, you don’t ever think about being killed. At least, I didn’t. And it wasn’t even personal. Who teaches a sixteen year old boy to hate women like that? And who teaches him that kind of casual violence? You should investigate that.”

The Veil (2024)

“The best lies are mostly true.”


1.01 The Camp - 1.02 Crossing the Bridge - 1.03 The Asset
1.04 Declassified - 1.05 Grandfather's House - 1.06 The Cottage

zdroj: imdb.com

IMDb | The Veil mi původně padl do oka díky Elisabeth Moss, ale premisa mě zase tolik nezaujala. Pak jsem si ovšem v obsazení všimla Jamese Purefoye (kterého jsem roky nikde neviděla) a Joshe Charlese a bylo vymalováno. První dva díly mě upřímně bavily, ale pak se to tak nějak nikam neposunovalo a v poslední epizodě se to podle mě úplně rozpadlo.

Imogen Salter/Violet Seabright (Elisabeth Moss) měla přesně tu historii, kterou jsem čekala, když jsem si četla premisu, a na konci se podle mě zaměřili na míň zajímavý aspekt: spíš než otce bych řešila dítě. (V té jediné recenzi, kterou jsem četla, zmiňovali, že by to byl perfektní výchozí bod pro druhou řadu, a skoro si myslím, že přesně prototo udělali.) Elisabeth Moss byla jako vždycky úžasná, byť mi přijde, že začíná padat trochu do škatule. Imogenina protivnice byla Adilah El Idrissi (Yumna Marwan), jejíž příběh mi přišel trochu zajímavější (aspoň to, co jsme z něj viděli), a končil úplně zbytečně tragicky. Yumna Marwan tvořila se svým siubtilnějším hraním hezký protipól Elisabeth Moss a úplně se jí vyrovnala, fakt se mi líbila.

Michael Althorp (James Purefoy) prostupoval celou řadu, ale fyzicky se pořádně objevil až v posledním díle a ta role Jamesovi Purefoyovi sedla jak prdel na hrnec. Hloubka Michaelovy zvrácenosti by se dala zkoumat celých šest epizod a pořád by měl co hrát, byť na ten jeho a Violetin „vztah“ se hodně špatně dívalo. Nicméně ty scénáře vytržené z kontextu byly docela hot a musím říct, že jsem si Jamese po té pauze fakt dala.

Max Peterson (Josh Charles) byl živoucí americký stereotyp, ale jinak to byl přesně ten typ role, ve kterých Joshe Charlese miluju, a užila jsem si ho od začátku do konce. Malik Amar (Dali Benssalah) mě nechával chladnou jako milostný protějšek Violet, navzdory všem těm hezky zahraným scénám neměli Elisabeth Moss a Dali Benssalah podle mě žádnou chemii, ale výborně fungovalo v kombinaci s Maxem, každou jejich scénu jsem si užívala nesmírně a je hrozná škoda, že to jejich týmování ve finále probíhalo jen tak mimochodem.

Jak jsem psala výš, zápletka nastartovala výborně, v prvních dvou epizodách jsem byla napjatá, co z toho vyleze, ale pak to tak nějak přešlapovalo na místě a finále se snažilo pokrýt hrozně moc věcí. V jádru to byla úplně typická zápletka (ISIS chystá terorostický útok, je fundovaná/spolupracuje s Rusy, kteří chtějí zaútočit na starou dobrou Muricu, samozřejmě), kterou mohl udělat zajímavou jen příběh Adily, ale ta bohužel nebyla hlavní postavou, takže to bylo celé pasírované přes Violet a její traumata a ty podle mě zajímavější věci vypadly. Nevím, co mě štve víc, jestli Adilina zbytečná smrt - došlo k ní sice logicky, ale celá ta logika vznikla až ve finále díky postavě, která byla představená taky tam - nebo ta „bomba“ o Violetině otci - po tom všem tam snad nebyla míň zajímavá postava než on - ale The Cottage bylo celkově zklamání.

Co se týče celkového dojmu, lokace i exteriéry byly super, fakt hezky dotvářely atmosféru, ale patrně to byly právě ony, co vedlo k tomu extrémně výraznému postsynchronu, který mě zvlášť v emocionálně vypjatých scénách neuvěřitelně rozčiloval. Poslední dobou si toho všímám docela dost napříč produkcemi a vždycky mě to úplně vytrhne ze soustředění. Vizuální stránka ale byla fakt super a fakt jsem jim to skákání mezi zeměmi věřila.

Celkově mělo The Veil docela slibný koncept, ale postupně to úplně vyšumělo a navzdory super obsazení doufám, že to zůstane jako minisérie.

The Regime (2024)

“I bless you all. And I bless our love, always.”


Victory Day - The Foundling - The Heroes’ Banquet - Midnight Feast - All Ye Faithful - Don’t Yet Rejoice

zdroj: imdb.com

IMDb | The Regime je jeden z těch projektů, po kterém bych za současné světové situace asi úplně nesáhla nebýt obsazení. A byla by to velká škoda; ta politická satira mi nepřinesla nic nového, ale odehrávala se hodně na pozadí mezilidských vztahů a ty pro mě fungovaly neskutečně.

Kate Winslet (Elena Vernham) byla hlavní (a vlastně jediný, protože jsem si nic moc nezjišťovala) důvod, proč jsem se na The Regime vůbec chtěla dívat, a byla neuvěřitelná. Uchváceně jsem zírala na to, co tam předváděla; Elena byla po všech stránkách dotažený a absolutně monstrózní charakter užila jsem si ji od první do poslední scény.

Matthias Schoenaerts (Herbert Zubak) pro mě byl neznámé jméno a skoro jsem se bála, že ho Kate Winslet bude tahat za sebou, ale spletla jsem se. Zubak byl lahodně psychicky narušená neřízená střela, která vládla neuvěřitelnou intenzitou, a s Kate Winslet měli úžasnou chemii.

To mě přivádí k pro mě (zcela nepřekvapivě) nejzajímavějšímu aspektu příběhu a to byl milostný vztah mezi Elenou a Zubakem, který se mohl velmi snadno zvrhnout v ubulenou limonádu, která by úplně pohřbila obě postavy, ale stal se pravý opak a dopadlo to přesně tak, jak to dávalo smysl. I tak mě ale zvládli překvapit; když v závěrečných vteřinách Don’t Yet Rejoice Elena kráčí s kyticí po schodech dolů, zadržela jsem dech, a úplný konec mě upřímně dostal. Je sice naprosto logický a měla jsem to čekat, ale nečekala, a jsem za to ráda.

Přiznám se, že jsem měla oči jen pro Elenu a Herberta, ale rozhodně musím zmínit Agnes (Andrea Riseborough), která byla s každou epizodou jen zajímavější a nakonec tragicky doplatila na to, že Oskarův (Louie Mynett) přístup ke zdravotní péči nepřipouštěl žádné riskování, což paradoxně pravděpodobně ukončilo jeho život. (Jestli tam někde byl přímý záběr na jeho osud, nevšimla jsem si a nechci to vědět.)

Druhou zajímavou postavou byl Keplinger (Hugh Grant), jehož osobnost jako taková nebyla tak zajímavá jako ta propaganda kolem, ale Hugh Grant v takové roli potěšil, byť tam byl málo. Dál mě hodně potěšili s Marthou Plimpton (Judith Holt), která byla jako vždycky úžasná, a Stockingerem Karlem Markovicsem (Tomas).

Celkově jsem byla docela spokojená s tím, jak mezinárodní (a evropské) se to obsazení snažili udělat. I v rámci jmen postav to byl celkem zábavný mix, přes který bylo jasně poznat, která nejmenovaná evropská autokracie je v tom schovaná.

Velkou předností mini-série byla rozhodně výprava; od Elenina paláce (který až nápadně připomínal Ceaușescuovu vilu), přes tajné speciální vězení až po „Jižák“ všechno krásně vystihovalo systém, které kritizovali. Absolutní třešničkou na dortu byly ale kostýmy – hlavně Elenina garderoba – ty jsem si fakt užila.

Celkově byl The Regime docela osvěžující kousek a užila jsem si každou epizodu. Můžu doporučit.

Belgravia: The Next Chapter (2024)

| Series 1 | Series 2 |
_______

“You will be astonished at how much you can bury, where no-one ever sees. Never ever cry.”


Episode 1 - Episode 2 - Episode 3 - Episode 4 - Episode 5 - Episode 6 - Episode 7 - Episode 8

zdroj: imdb.com

IMDb | Když jsem původně sledovala první mini-sérii, mluvila jsem o tom, že bych byla ráda, aby to zůstalo jako uzavřený příběh, a popravdě bych si to jako uzavřený příběh i nechala - tj. The Next Chapter bych přeskočila - nebýt dvou věcí: odehrává se to o dobrých třicet let později, takže z předchozích postav zbyly víceméně jen flashbacky, a Fellowesův The Gilded Age pro mě v hlavě úplně přetlačil poslední, pro mě už nezajímavé řady Downton Abbey, a znovu mě přitáhl k jeho stylu vyprávění. Takže jsem tomu dala šanci a jsem za to upřímně ráda.

Celý příběh se točil kolem Fredericka Trencharda (Ben Wainwright) aneb toho dítěte, které Susan (Alice Eve) zpolodila s Johnem Bellasisem (Adam James) a které se s manželem Oliverem Trenchardem (Richard Goulding) rozhodli vydávat za jeho. Situace se po skončení první série vyvinula přesně tak, jak by člověk čekal, když je jeden z účastníků tak zakomplexovaný a upřímně, trochu hloupý, jako byl Oliver, zvlášť ve chvíli, když se mu náhodou podaří zplodit dítě vlastní. Právě vztah mezi Frederickem a jeho mladším bratrem Jamesem (Toby Regbo) mě na celé té zápletce zajímal úplně nejvíc a byť mám radost z konce, přála bych si vidět víc z jejich obnoveného bratského vztahu.

Katalyzátorem zápletky byla Frederickova nová žena Clara (Harriet Slater), která se po rychlých zásnubách a zcela nepřipravená stane Lady Trenchard, a která velmi rychle pochopí, co znamená mít za manžela někoho tak traumatizovaného a žárlivého, jako je Frederick, a neví, co si s tím počít. Hned při sledování první epizody jsem se trochu obrnila, protože Clara od začátku působila jako ta patentovaná raněná srna, které nemám ráda, ale nakonec mi vůbec nevadila a celkově musím ocenit, že nám neukazovali osm epizod dlouhé námluvy, ale zápletku místo toho tvořily problémy, které se objevily po svatbě, a možnost řešení je tedy omezená.

Prakticky všechny ostatní zápletky buď přímo nebo nepřímo souvisely s Frederickem a/nebo Clarou, za což jsem byla ráda, protože se to díky tomu hezky sledovalo a dobře se v tom orientovalo. Nevýhodu to mělo v tom, že zápletky, které od nich odbíhaly po ostatních postavách, zůstaly silně povrchní. Dobrým příkladem toho je James; homosexuální kněz je vždycky trochu klišé (aspoň je to protestant), a celá ta zápletka s ním, vyděračem a Fletcherem (Liam Garrigan) byla výborná. (Možná určitě je shipppuju a trochu mě mrzí, že na AO3 nic není.) Když už jsme u Fletchera, jeho a Davisonina (Elaine Cassidy) minulost nebyla úplně osvětlená, byť se dá leccos domyslet, ale o nich zvlášť jsme se nedozvěděli skoro vůbec nic a je to škoda, ty postavy mě fakt zajímaly.

Významnou částí příběhu byl doktor Ellerby (Edward Bluemel), jehož zápletky byly hodně předvídatelné buď z představení charakteru (zamilování do Clary) nebo z jeho pozice v příběhu (jediný adept na otce mrtvého dítěte Nell (Lauren McQueen)), ale líbilo se mi, jak na konci prakticky vypadl a mluvilo se o něm jen ze strany postav, jejichž životy ovlivnil, a hlavně, že nám to dalo šanci líp nahlédnout do Nell. Ta postava byla zajímavá a trochu jsem se bála, že zůstane jen nástrojem, skrz který se bude moct Clařina sestra Emily (Hannah Onslow) přiblížit Jamesovi, což se nakonec nestalo. O Emily jsem ještě nemluvila, protože nemám moc co říct, její zápletka nebyla víceméně o ničem jiném než o chlapech, ale ty momenty s Clarou ve finále byly hezké.

Záporákem série byla rozhodně markýza D'Étagnac (Claude Perron), u které jsem tušila zradu od chvíle, co se začala vemlouvat naivní Claře, což se mi potvrdilo, když začala vnucovat nesmysly natvrdlému Frederickovi, a přišlo mi to upřímně trochu škoda. Udělat z chytré, finančně gramotné a emancipované ženy intrikánku, která nechává dost pravděpodobně tahat za nitky chlapa, byla trochu škoda. Zvlášť, když měli k dispozici Rosse (David Fynn). Zaonačit to tak, aby byla markýza víceméně rovná, ale podváděl Ross (což tak jak tak dělal), by bylo vlastně dost jednoduché a měli by aspoň jednu ženskou postavu, jejíž zápletka se striktně netočila jen kolem chlapů.

Z hlavních postav mi zbývá okomentovat prakticky jen vévodkyni z Rochesteru (Sophie Winkleman), jejíž zápletka byla osvěžující v tom, že ten chlap, kolem kterého se vše točilo, byl její psychicky nemocný syn, a bojovala o něm s vlastním manželem (Miles Jupp), což naznačilo zápletku týkající se zajímavého rysu tehdejší společnosti (stigma mentální nemoci a její dědičnosti), ale bohužel to hrálo druhé housle tomu extrémně chatrnému milostnému „trojúhelníku“ mezi Frederickem, Clarou a Ellerbym (na kterém byla popravdě spíš zajímavá jeho socialistická komuna než on sám), což byla škoda. A na závěr určitě musím zmínit Enrighta (Gerard Horan), který se jevil jen jako typický Fellowesovský majordomus až do finále, kde vyplavalo na povrch jeho spojení s Bellasisem, a ta postava dostala trochu hlubší rozměr.

O finále jsem už prozradila víceméně skoro všechno, takže zbývá jen říct, že jsem s ním byla opravdu spokojená. Překvapilo mě, že přivedli zpátky Bellasise i Adama Jamese, nečekala jsem to vzhledem k tomu, že Susan i Oliver jsou na začátku The Next Chapter dávno mrtví, ale scény mezi jím a Frederickem mě dojaly. Nepochybuju, že ze strany Bellasise to byla víc marnivost než otcovská láska, ale stejně to jeho postavu zpětně trochu vylepšilo a Frederick konečně dostal tu katarzi, kterou potřeboval. Mimoto poctivě uzavřeli všechny zápletky a nechali otevřená vrátka případným dalším příběhům (nebo aspoň já je tam vidím), takže ať už to zůstane jako jednorázová série nebo se rozhodnou natočit další díly, bude to fungovat.

Z celé recenze je patrné, že tam byly zápletky, které mě zajímaly víc než jiné (a že ty jiné byly spíš ty hlavní) a pár promeškaných příležotostí, ale když vezmu v úvahu dobu, ve které se seriál odehrává, a autora, nemůžu to seriálu dost dobře vyčítat. Krom toho to neznamenalo, že mě to nebavilo, těšila jsem se na každou novou epizodu a před tou poslední trochu prokrastinovala, protože těch konců se mi teď nastřádalo trochu víc a začínám se cítit trochu opuštěná. Tak jak tak bylo The Next Chapter kvalitní pokračování povedené první série a asi bych se nezlobila, kdyby si vzali na paškál další epochu, klidně třeba s tím mladým démonizovaným Rochesterem v hlavní roli.

The Fall of the House of Usher (2023)

“You don't have to be a tyrant, but if you don't want to be consistently cruel, then you have to be sufficiently brutal at least once to establish authority.”


1.01 A Midnight Dreary - 1.02 The Masque of the Red Death - 1.03 Murder in the Rue Morgue - 1.04 The Black Cat
1.05 The Tell-Tale Heart - 1.06 Goldbug - 1.07 The Pit and the Pendulum - 1.08 The Raven

zdroj: imdb.com

IMDb | Věc se má tak: k Poeovi jsem si nenašla cestu ani během studia anglické filologie (byť neochotně přiznávám, že The Raven prostě funguje) a Midnight Mass (můj zatím jediný Flanaganův projekt) mi fusky neustřelilo, takže čistě z popisu bych do toho nešla, ale viděla jsem trailer, viděla jsem Carlu Gugino (Verna) v obsazení a prostě se to nějak stalo.

A ke svému překvapení jsem si to vlastně dost užila. Pro různé typy „splácanin“ (ať už literární nebo mytologické) mám slabost, děj dával smysl, nebyl nijak zvlášť přerušovaný ani zdržovaný filozofickou verbální onanií a hlavně byl dobře rozvržený. Každá epizoda měla svůj rámec a něco uzavřela, zatímco pomalu posunovala ten hlavní děj, takže jsem chtěla hned zapnout další. Finále bylo uspokojivé (byť výhrady jsem měla, viz níže) jak co do technického ukončení děje, tak co do zadostiučinění z toho, jak všechny postavy dopadly.

Roderick Usher (Bruce Greenwood / Zach Gilford) byl fantastická hlavní postava. Krásně jsme sledovali, jak se z traumatizovaného dítěte se spoustou destruktivní energie vyvine absolutní démon, který nemá problém pro ego zaprodat vlastní děti. Zach Gilford byl dokonalý ztracený chcípáček tažený svou ženou a sestrou a Bruce Greenwood byl geniální finální podoba (a plusové body mají za to, že skutečně vypadal jako E.A. Poe). Hrozně se mi líbilo, jak Roderickovu skutečnou monstróznost odhalují postupně skrz jeho děti, to byl dokonalý tah.

Madeline Usher (Mary McDonnell / Willa Fitzgerald) se zpočátku jevila jako mnohem větší mrcha než Roderick, ale nakonec to nebyla ona, kdo zaprodal svoje vlastní (nebo Roderickovy) děti. Líbilo se mi ale, že na konci neotočila; to samé destrudo, které ji hnalo dopředu, pomohlo jí vybudovat imperium a zničit nepřátele, ji nakonec postavilo na kolizní kurz s vlastním dvojčetem a tváří v tvář faktu, že jsou na sobě schopní toho, čeho na ostatních.

Frederick Usher (Henry Thomas) byl takový ten typický dědičný přizdisráč, který se mstí na slabších; s těmito lidmi neumím soucítit pro nic na světě a jsem moc ráda, že si Verna dala zvlášť záležet. Jeho žena Morella (Crystal Balint) byla jedna z těch nejšťastných postav, jejíž trest mnohanásobně předčil její zločin, a ten konec jsem jí přála. Nic to nenapraví, ale byla tam aspoň nějaká naděje. Lenore (Kyliegh Curran) byla krásný případ toho, jak mohla být síla, odvaha a vynalézavost Usherů použitá pro dobro, a bohužel nic moc víc. Její smrt mi přišla trochu odfláklá; chápu, že byla „čistá“ a nechtěli ji zmasakrovat, ale zatímco smrt ostatních byla o nich, smrt Lenore byla o Roderickovi a byla to škoda.

Tamerlane Usher (Samantha Sloyan) pro mě byla většinu času celkem neviditelná a její příběh mě moc za srdce nechytil. To zobrazení neschopnosti intimity s manželem Billem (Matt Biedel) na mě bylo možná trochu moc doslovné, ale její konec byl neskutečně krásně vizuálně udělaný a když mi (s křížkem po funuse) došlo, že je to Bev Keane, spadla mi čelist. Samantha Sloyan je fakt dobrá.

Victorine (T'Nia Miller) pro mě trošku zapadala, až do epizody věnované její smrti to byly prakticky jen záběry na ni a Al (Paola Nuñez) na sále, ale když se do toho v The Tell-Tale Heart dali, tak ty jo. T'Nia Miller Victorinino šílenství nádherně zahrála, Al mi bylo fakt líto a celé to byla pořádná jízda.

Napoleonův (Rahul Kohli) příběh mi z dětí přišel popravdě asi nejslabší (byť The Black Cat byl podle mě můj první kontakt s Poem) a celkově to podle mě trochu překombinovali. Drogy byly fajn, dělání idiota z Julia (Daniel Jun) s Pluto i bez taky fajn, ale odtud dál to podle mě bylo trochu na sílu. Rahul Kohli byl ale druhé jméno, které mě k tomu přitáhlo, a ty scény, kde je polonahý a šílený jsem si hodně užila, nebudu lhát.

Camille (Kate Siegel) byla stejný případ jako Leo, hrozně na sílu a „aféra“ s Tobym (Igby Rigney) a Beth (Aya Furukawa) tam podle mě vůbec nemusela být, mohli ukázat, jak je necitelná i bez sexu. Smekám ale Kate Siegel, stejně jako u Samanthy Sloyan mi nedošlo, koho hrála v Midnight Mass, a taky se úplně proměnila, herecké výkony byly skutečně super. Prospera (Sauriyan Sapkota) přilepím k ní, protože ten mě nebavil ale absolutně vůbec a jsem ráda, že šel jako první. Jediné plus byla Molly C. Quinn (Jenny); Jenny mě zaujala, ale neuměla jsem ji zařadit, a teď jsem příjemně překvapená.

Co se týče Roderickových žen, Annabel Lee Usher (Katie Parker) byla stejný příklad jako Lenore, sloužila jen jako protiklad, ale nakonec to pořád opakovali, takže nic víc ani nešlo čekat. Katie Parker to napřed milující a pak zlomené srdce zahrála nádherně. Juno Usher (Ruth Codd) na začátku působila jako boxovací pytel a čekala jsem, jak špatně dopadne, ale příjemně mě s ní překvapili. Jak s její odvahou postavit se Frederickovi, tak s tím, jak naložila s dědictvím, které jí spadlo do klína. Líbilo se mi, že stejně jako v případě Morelly byla ta „poslední“ spravedlivá chybující člověk a ne světice jako Lenore či Annabel Lee.

Arthur Pym (Mark Hamill) a C. Auguste Dupin (Carl Lumbly / Malcolm Goodwin) byly prakticky dvě strany jedné mince: Pym byl největší příznivec Usherů a Dupin jejich největší odpůrce. V těchto rolích byli charakterově celkem jednoduše vymezení, takže zajímavé pro mě bylo hlavně obsazení. Marka Hamilla prakticky neznám jinak než Lukea Skywalkera z původní trilogie, takže jsem zírala a to myslím v tom nejlepším slova smyslu. A potěšil me Malcolm Goodwin v takto dramatické roli, fakt mu to slušelo.

Vernu (Carla Gugino) jsem si nechala až na konec; byť u ní nechali leccos k domyšlení, přišla mi skvěle vykreslená, její motivace pro mě byly jasné a mám slabost pro ten „božský“ prvek ve smyslu předkřesťanských živelných bohů, pro které je lidstvo vzorek pod mikroskopem a ne ovečky, na které je třeba dohlížet. A právě tak mi Verna přišla. Líbilo se mi i to, že nebyla nestranná; měla svůj vlastní, silně pokřivený, ale funkční morální kompas. Carla Gugino hrála naprosto neskutečně, Verna byla vždycky tím, kým zrovna potřebovala, a všechno jsem jí to věřila. Absolutní hvězda. A protože nemám kam jinam dát, potěšila mě Annabeth Gish (Eliza Usher), byť se jenom mihla.

Celkově pro mě byl The Fall of the House of Usher lepší zážitek, než jsem čekala, byť se nabízí otázka, jak bych to vnímala, kdybych Poea skutečně znala. Zjišťovat to ale nebudu a místo toho se zaměřím na zbytek Flanaganovy tvorby, na kterou jsem teď docela navnaděná.

“Please, treasure. What the fuck does that even mean? Gold's just a... transition metal element, nothing special. Money's not even gold anymore, it's just ones and zeros. It's a lie agreed upon. We built a life. A privileged fucking life, out of nothing but dirt and trauma, empty pockets and broken hearts. We did that. And say what you will, it was fucking substantial.
Would we have done anything different if we'd believed that woman in the bar was real? I suppose that's the only question left.
And the fucking people, the fucking people out there, Roderick. You don't want Ligodone, don't buy it, you don't want to get addicted, don't abuse it. They're mad because we made it available and desirable. Hey, newsflash, it's our only fucking job. These people. They want an entire meal for $5 in five minutes then complain when it's made of shit and plastic. McDonald's would serve nothing but kale salad all day and all night long if that's what people fucking ate. It's available, no one buys it.
We will get around to funding AIDS research, and diabetes, and heart disease, just as soon as we figure out how to keep our geriatric dicks harder for a few more minutes. The Pentagon spent $83 million on Viagra last year. Meanwhile, the Supreme Court, the fucking Supreme Court does its part, tears the autonomy, rips the liberty away from women, shreds not just their choice but their future, their potential. We turn men into cum fountains and women into factories, cranking out, what, an impoverished workforce, there for the labor and to spend what little they make consuming.
And what do we teach them to want? Houses they can't afford. Cars that poison the air. Single-serve plastics, clothes made by starving children in third world countries, and they want it so bad that they're begging for it, they're screaming for it, they're insisting upon it.
And we're the problem? These fucking monsters, these fucking consumers, these fucking mouths. They point at you and me like we're the problem. They fucking invented us. They begged for us, they're begging for us still.”

The English (2022)

“Ain't no destiny in this. Just a whole lot of aiming. And then one day a miss. And that's it.”


What You Want and What You Need - Path of the Dead - Vultures on the Line - The Wounded Wolf - The Buffalo Gun - Cherished

zdroj: imdb.com

IMDb | The English byla další z věcí, co na mě skočila na Tumblru, a protože jsem očividně lehko ovlivnitelná, musela jsem to vidět. Co mi nedošlo (a mělo dojít, protože ta mini-série se s tím vůbec netajila) je, že The English je v první řadě western a až potom romance. A western je jeden z těch žánrů, který dávám v parodiích jako Blazing Saddles nebo A Million Ways to Die in the West, ne s vážnou tváří. Kupodivu to ale nebyl ten největší problém, který jsem s tou minisérií měla.

Nejvíc mě drásalo to množství postav a vztahy mezi nimi. Na papíře to nevypadá jako tolik, ale všichni ti lidi vypadali skoro stejně, to skákání v čase jsem bytostně nesnášela a trávila jsem slušné množství času upřímně zmatená tím, kdy se co stalo a kdo to udělal. Zpětně je to jeden z těch projektů, u kterého člověk musí věnovat 100 % tomu, co se děje na obrazovce, a na to mě to popravdě dost nebavilo (s tím souvisí asi ten žánr). Skoro mi to přišlo, jako kdyby do hlavního děje napletli další příběhy, které s ním tam úplně nesouvisely, na místo scén, které by k účelu postačily, a tím to hrozně nabobtnalo.

Emily Blunt (Cornelia Locke) byla ten hlavní důvod, proč jsem do toho šla, a nebyla jsem zklamaná. Cornelia byla neuvěřitelmě silná, ale ne tím mužským způsobem (trauma až na půdu, černý humor, cynismus, agrese a sexuální promiskuita) a za to jsem vždycky nesmírně vděčná, potřebujeme víc takových ženských postav. Všechny emoce jsem Emily Blunt sežrala i s navijákem a pokud The English kvůli něčemu stojí za to, pak rozhodně kvůli ní. S Chaske Spencerem (Eli Whipp / Wounded Wolf) měli super chemii, takže ta romance byla na jedničku. Eli Whipp sám byl hrozně zajímavá postava v tom, že byl prezentovaný jako ten kamenný mužský hrdina, ale zároveň byl v té tvrdosti krásně emotivní. Je to citlivá rovnováha mezi tím westernových archetypem a skutečným člověkem a Chaske Spencer ji měl v malíčku.

David Melmont (Rafe Spall) byl fantastický záporák, bylo z něj skutečně na blití po všech stránkách. Thomas Trafford (Tom Hughes) byl víc prázdná nádoba, do které se nalil děj, než postava, a Tom Hughes neudělal nic proto, abych měla pocit, že nehraje Alberta s kovbojským kloboukem na hlavě (což vysvětluje, proč byla ta postava tak nanicovatá). Jediné dvě další zajímavé postavy (kromě Cornelie a Elie) byly Martha (Valerie Pachner), ta "šťastnější verze" Cornelie, a Black Eyed Mog (Nichola McAuliffe) čistě pro ten vizuál. Ještě musím zmínil Ciarana Hindse (Richard M. Watts), hned jsem ho totiž poznala a hezky si toho sráče užil. Zbytek postav se mi víceméně sléval dohromady.

Co se týče příběhu jako takového - tj. té hlavní linky - ta byla podle mě dobře propracovaná a nesmírně srdceryvná. Corneliin příběh byl otřesný, ale skvěle fungoval. Eliho pozadí i motivace z něj dělaly postavu zcela nezávislou na Corneliině příběhu - prakticky někoho, kdo tam byl, protože chtěl - což je u menšin vždycky super krok a hlavně to dělá tu romanci o to lepší. (Jsem už unavená z romantiky tlačené na situace, kde je jedna z postav na druhé závislá, to podle mě nemůže přinášet nic než nezdravou afektivní vazbu.) Skončilo to, jak to muselo skončit, byť mě trochu překvapilo, že jsme u Eliho nedostali žádný dovětek. I když ono je to vzhledem k situaci asi lepší, aspoň si můžu představovat, že žil tak šťastně, jak uměl, až do smrti.

Celkově je The English další z věcí, která nebyla úplně pro mě (začínají se hromadit), ale pro fanoušky žánru je to podle mě super projekt. (A soundtrack je neskutečný.)

Midnight Mass (2021)

“Life is a dream. It's a wish. Made again and again and again and again and again and again and on into eternity.”

Inside Man (2022)

“Everyone's a murderer, Beth. All it takes is a good reason and a bad day.”

Part I - Part II - Part III - Part IV - Part V - Part VI

zdroj: imdb.com

IMDb | Upřímně nevím, jak jsem k Inside Man vlastně přišla, ale k puštění mi stačila dvě jména - David Tennant (Harry Watling) a Dolly Wells (Janice Fife). Kdybych si zjistila ještě to třetí jméno - Steven Moffat - celkem rychle bych si nasledování rozmyslela, ale všimla jsem si ho v úvodních titulkách až na začátku druhého dílu, takže jsem se musela zklamat v reálném čase a ztratit čtyři hodiny, které mi nikdo nevrátí.

Inside Man totiž trpí stejnou kletbou jako všechno ostatní, čeho se Moffat (a Mark Gatiss) dotknou - příběh má skutečně dobrou premisu, začne slibně, ale nakonec úplně zdechne pod tíhou zbytečných dějových linek a stupidních, lacině šokujících zvratů, které neslouží k ničemu jinému, než k tomu, aby Moffat pomocí své Mary Sue ukázal, že je chytřejší než jeho divák. Byl to případ Sherlocka, co si pamatuju, a rozhodně to byl důvod, proč šel Dracula po skvělých prvních dvou dílech totálně do prdele.

Ta Mary Sue byla v tomto případě postava Jeffersona Grieffa (Stanley Tucci), což byla absolutně stereotypní geniální zrůda bez jakékoliv nuance viditelně inspirovaná Johnem Doeem, která blije pseudofilosofické citáty o tom, jak jsou všichni lidi v jádru špatní, a soudí charaktery ostatních z té morální výše, na které jako vrah vůbec nemá dřepět. Ještě víc mě rozčilovalo, že scénář pořád opakuje, co vlastně udělal a jak to nikdy nezapírá, jako kdyby se snažil zabránit přesně těm námitkám, které jsme vznesla, ale to podle mě nic nemění na tom, jak narativ Grieffa prezentuje: je to jen další nadsamec, co se k chová jako hovado a svým obětem opakuje "já jsem říkal, že jsem hajzl, je tvoje chyba, žes mě neposlouchala", protože si myslí, že ho to osvobozuje od zodpovědnosti za vlastní jednání.

Linka Harryho, jeho ženy Mary (Lyndsey Marshal) a Janice byla naprosto geniální. Ta patová situace, ten nešťastný způsob, jakým eskalovala, to dumání nad tím, co je v sázce a kde vlastně leží hranice... To všechno bylo super a těžko se věří, že to vzešlo ze stejného mozku, který tam měl potřebu nacpat Grieffa, aby to ze své cely smrti všechno vyřešil a všechny spasil. Kdyby to pátrání nechali na Beth Davenport (Lydia West), která byla fakt efektivně představená, ten příběh by za mě neměl chybu, ale tím, že z ní udělali Grieffova maňáska, to totálně posrali. O té potitulkové scéně se ani nebavím, ta byla hrozivá; vzít postavu Janice, která se jen svou inteligentní a manipulací - což jsou jediné zbraně, které v dané situaci má - snaží přežít, a udělat z téhle její vynalézavosti znak zločinného myšlení, už není ani mikroagrese, to je uvažování bojovníka za mužská práva.

Co se týče hereckého obsazení, tam skutečně nemám co vytknout. David Tennant je geniální všude a ta Harryho rozpolcenost ke mně fakt promlouvala; Stanley Tucci je brilatní herec, ale ani to z Grieffa neudělalo lepší postavu; Dolly Wells jsem bohužel zatím viděla jen Moffatovou (a Gatissovou) optikou, ale stejně ji miluju, sežrala jsem jí to všechno (včetně té hrozivé potitulkové scény) a chtěla bych přidat (se schopnějšími scénáristy); Lydia West bohužel vyfásla stejně marnou roli jako v Draculovi, někdo ji přestaňte podceňovat; Lyndsey Marshal mě příjemně překvapila, ale jenom protože mi nedošlo, že je to Kleopatra, jinak bych překvapená nebyla; a Louis Oliver (Ben) byl upozaděný až do finále, ale pak skutečně zazářil. Zbytek nemám moc chuť komentovat, nikoho z těch lidí neznám a jejich postavy mě buď rozčilovaly nelogičností svého jednání a lezením Grieffovi do zadku nebo tam byly tak málo, že tam vůbec nemusely být.

Celkově je Inside Man čtyřhodinový nenaplněný potenciál a případného pokračování se nedotknu ani metrovou tyčí. (Ale ten cover Johhnyho Cashe na začátku je fajn.)

Obi-Wan Kenobi (2022)

“Some things you can't forget. But you can fight to make them better.”

Part I - Part II - Part III - Part IV - Part V - Part VI

zdroj: imdb.com

IMDb | Možná to leckoho překvapí, ale jsem fanoušek Star Wars. Ne nutně té Disney Star Wars renesance, která mě v lepším případě nezajímá a v tom horším se mi rovnou protiví, ale těch původní trilogie rozhodně. Prequely jsem vždycky brala na milost zaprvé díky tomu brilantnímu obsazení a zadruhé díky tomu, že nestojí v cestě šťastnému konci pro Leiu, Lukea a Hana. Kromě toho jsem kdysi dávno četla nějakou knižní trilogii, možná tu Zahnovu? A už asi století se chci podívat na The Clone Wars, ale vždycky jsem se držela spíš filmů. To se ale zákonitě muselo změnit, když byl ohlášen Obi-Wan Kenobi.

Nebudu lhát, moje hlavní motivace pro nakoukání nebyly ani tak Star Wars, ale Ewan McGregor (Obi-Wan Kenobi) a ten sentimentální faktor. Nevěděla jsem o tom víc než trailer a upřímně čekala, že se budem popelit na Tatooine, ale pletla jsem se a bylo to fantastický. Byla jsem až překvapená, jak moc jsem si to užívala. Zápletka byla dobře napsaná, výborně to časovali a všechna vyvrcholení fungovala. Postavy byly psané zajímavě a až na detaily pochopitelně, obsazení bylo vybrané výborně. Škoda, že bylo jen šest dílů, na druhou stranu být jich víc, možná by to tak dobře nefungovalo.

Chtěla jsem začít Obi-Wanem, ale kašlu na to, Leia (Vivien Lyra Blair) je přednější. Zaprvé, ten casting si zaslouží všechny ceny světa, Vivien Lyra Blair byla jak vzhledem, tak temperamentem víc než důstojný následník Carrie Fisher. Kromě toho byla aspoň pro mě napsaná uvěřitelně jako desetileté dítě, se správným poměrem naivity, prostořekosti a názory, které může zformovat jen někdo, kdo svět popisuje, jak ho vidí, a ne jak mu někdo řekl, že ho má vidět, což podle mě dokážou skutečně jen děti. Je mi jasné, že to všechno narativně musela být, aby vytvářela ten správný kontrast zahořklému Obi-Wanovi, ale povedlo se jim to udělat přirozeně.

Obi-Wan začne právě tak vyhořelý a zpustlý, jak jsem doufala, že bude, a nesmírně jsem si to užívala. Jeho interakce s Leiou byly fantastické (a pro Obidala shippery byla půda orná a plodná, překvapilo mě, že aspoň na AO3 se toho zatím chytilo tak málo lidí), jeho střety s Vaderem taktéž, byť se to celé dá shrnout jako Obi-Wanovo rozhodnutí udělat tu stejnou chybu dvakrát. Já samozřejmě chápu, že Vader měl díky časové ose celého eposu "plot armor", ale když se na to nedívám zvenčí, Obi-Wan viděl, co se stalo, když Anakina na Mustafaru nedorazil a přesto v závěru mini-série udělal úplně to stejné. Musel vědět, že jeho ušetřením odsoudil k smrti většinu těch lidí, které předtím tak velkohubě chránil, a byť by Vaderova smrt Impérium nezstavila, určitě by ho aspoň značně zpomalila. Chápu, že se to dá dobře okecat tou Jedi filosofií, kterou mu odmalička vtloukali do hlavy, ale nebylo by to poprvé, co ji porušil. Prostě to tak trochu vypadalo, že jediné, co Obi-Wan skutečně chtěl, bylo dostat rozhřešení, a víc ho nezajímalo. Z hlediska charakterizace je to super, protože to dělá Obi-Wana o dost méně černobílého, ale nejsem si jistá, jestli to tak mělo vyznít.

Pravděpodobně největším marketingovým tahem celé série byl návrat Haydena Christensena (Darth Vader). To na mě moc nepůsobilo, Anakina nemůžu vystát a z Haydena Christensena jsem měla vždycky pocit, že on taky ne, ale ten flashback zasáhl přesně to správné sentimentální místo. I tak jsem ale mnohem víc ocenila hlas Jamese Earla Jonese (Darth Vader). Kromě toho se vrátil Jimmy Smits (Bail Organa), Ian McDiarmid (Palpatine) a dokonce i Liam Neeson (Qui-Gon Jinn), byť jen na chviličku, a ty jsem si užila mnohem víc.

Příjemně mě překvapili s Revou Sevander (Moses Ingram): sice jsem tak nějak čekala, že při tom prostoru, který oproti ostatním inkvizitorům dostává, nebude obyčejný záporák, ale tím, jak dlouho čekali s odhalením, jsem docela ztratila ostražitost a zvrat na mě fungoval, plus její image byla luxusní. Tala (Indira Varma) byla super, ale od začátku jsem cítila, že ji nejspíš obětují, takže když to přišlo, nijak zvlášť mě to nezasáhlo a byla to trochu škoda. A hrozně se mi líbila charakterizace Owena (Joel Edgerton) a hlavně Beru (Bonnie Piesse), pořádně dostali prostor až na konci, ale každá minuta stála za to.

Celkově jsem s minisérií extrémně spokojená a to hlavně protože se soustředila na Leiu: tím, že příbuznost mezi Lukem a Leiou byla ušitá horkou jehlou (stejně jako většina Star Wars), nebyla nikdy pořádně vnímaná jako víc než Lukeova sestra, zatímco Luke byl ukotvený jako Vaderův syn. Tahle mini-série ukázala Leiu jako dceru svých rodičů (“Princess Leia Organa, you are wise, discerning, kindhearted. These are qualities that came from your mother. But you are also passionate and fearless, forthright. And these are gifts from your father.”) a dala té slavné replice (“Help me, Obi-Wan Kenobi. You're my only hope.”) neskutečný emocionální náboj a z toho mám asi největší radost. (A fakt, že mě teď pár týdnů vyprovázel do práce Ewan McGregor ve videoupoutávce v metru, to udělal ještě lepší.)

Prostě paráda.

The Essex Serpent (2022)

“The serpent is an invention. It's a symptom of the times we live in. Exciting times of great change that bring real fears with them.”

The Blackwater - Matters of the Heart - Falling - Everything Is Blue - I Break Things - Surfacing

zdroj: imdb.com

IMDb | Nejsem náročný člověk: vidím Toma Hiddlestona (Will) v historickém kostýmu a roli kněze (byť teda anglikána) a zapínám. Tam jsem k The Essex Serpent došla a absolutně nic jiného jsem od toho nečekala. Sjížděla jsem to víceméně najednou, čekala jsem až na ten poslední díl, a když jsem se do toho dostala, docela mě to bavilo, ale musím říct, že na papíře měl ten příběh mnohem větší potenciál, než co jsem viděla na obrazovce. Možná si seženu knížku.

Asi největší problém, který jsem s tou sérií měla, byl fakt, že jsem hlavní dvě zápletky uhodla dopředu. Tušila, jsem, že essexský had bude metafora a věděla jsem, že se ženatý kněz Will spustí s příhodně traumatizovanou čerstvou vdovou Corou (Claire Danes), zatímco jeho od pohledu umírající pasivní žena Stella (Clémence Poésy) věrně stojí opodál, což tomu vzalo velkou část napínavosti a ta fantastická atmosféričnost a skvělé kulisy pak pro mě fungovaly jenom napůl. Na druhou stranu jsou toto všechny výhrady, které vůči tomu mám, teď už budu jednom chválit.

Hodně mě bavilo, jak psali Coru. Ženské oběti domácího násilí jsou obvykle ukazované jako ustrašené bytosti schované ve svém traumatu, které si bez pomoci neporadí, ale Cora byla pravý opak; její trauma bylo něco, co se jí stalo, ne něco, co ji tvořilo, a centrum její zápletky bylo jinde a tím si mě získali. Zároveň nebyla ta poslední spravedlivá, dělala chyby a musela jít hodně do sebe, což miluju. Claire Danes jsem to žrala i s navijákem, jen ta paruka mě nepřesvědčila. Will byl trochu nemastný neslaný skeptik, což muselo být ve scénáři, protože Tom Hiddleston obvykle nemá problém zapůsobit, a skoro si troufám říct, že mě moc nebavil, dokonce ani ty milostné scény za moc nestály. Souhlasila bych ohledně jeho charakteru s Lukeem (Frank Dillane), ale toho jsem nemohla vystát. I tak mě ale příjemně překvapil tím, že měl páteř a že se se svým zhrouceným snem tam konstruktivně vyrovnal, takže kolem a kolem mnohem zajímavější postava než Will.

U Marthy (Hayley Squires) jsem pořád čekala, co se z ní vyvine, a byť mě bavila zdaleka nejvíc, nemůžu si pomoct a mám pocit, že tam bylo mnohem víc příběhu, než kolik jsme viděli. Stella byla přesně tou raněnou srnou, které jsem se bála v případě Cory, a ve své podstatě se ve své unylosti k Willovi hrozně hodila. Na Clémence Poésy se ale hrozně ráda dívám a dlouho jsem ji nikde neviděla, takže jsem si ve Stelle našla svoje. Žádná z dalších postav mě moc nezaujala, působily spíš jako dějový nebo atmosferický prostředek než jako lidé a celkově tím, jak pro mě bylo kouzlo hada od začátku zlomeno, mě jejich příběhy moc nezajímaly.

Kulisu a atmosféričnost už jsem chválila, ale musím vypíchnout ještě celkový vizuál, hlavně práci s barvami v interiérech; věděli, co dělají, a fungovalo to na mě. Celkový dojem je tak půl napůl, znovu to vidět nepotřebuju, ale nelituju těch šesti hodin, které jsem tomu věnovala.

“Dear Will,
I still think of you every day, of what we shared and what it means. I am torn, and I am mended. I love you, and I am content without you. Even so, please write back.”

Over the Garden Wall (2014)

"You can do anything if you set your mind to it. That's what the old people say."

The Old Grist Mill - Hard Times at the Huskin' Bee - Schooltown Follies - Songs of the Dark Lantern - Mad Love - Lullaby in Frogland - The Ringing of the Bell - Babes in the Wood - Into the Unknown - The Unknown

zdroj: imdb.com

IMDb | Over the Garden Wall je další z projektů, o jejichž existenci vím jen díky Tumbleru. Nezaujalo mě to hned, docela dlouho jsem tomu odolávala, a myslím, že to byla až moje podzimní pohádková fáze, co mě přinutilo se na to konečně zaměřit. Zapnula jsem to víceméně díky stopáži (každá epizoda má cca 10 minut), protože jsem neměla náladu na nic rozsáhlého, ale pohltilo mě to téměř okamžitě a docela lituju, že jsem to tak dlouho odkládala.

Over the Garden Wall není příběh dvou oživlých zahradních trpaslíků o Halloweenu, jak jsem si původně myslela, ale dvou povahově velmi odlišných bratrů - emo puberťáka Wirta (Elijah Wood) a veselého, trochu prostomyslného Grega (Collin Dean), kteří se snaží najít cestu domů a jak to tak bývá, dozví se spoustu věcí o sobě, o svém vztahu i o světě obecně. Na cestě je doprovází ptáček Beatrice (Melanie Lynskey) se zajímavým příběhem, vlastní agendou a skvělými hláškami.

Příběh je rozverný a lehce groteskní přesně tím způsobem, který miluju, a prakticky to jediné, které bych na tom změnila, je to odhalení, že Wirt a Greg jsou nevlastní bratři z normálního světa, kteří se nachází v jakémsi limbu / komatu. Mnohem víc bych si to užila, kdyby zůstali postavičkami v tom alternativním světě stejně jako byla Beatrice a další postavy, ale příběh to byl i tak hezký a dotažený, takže je to spíš záležitost osobní preference než nedokonalosti vyprávění.

Z epizod bych vypíchla Hard Times at the Huskin' Bee, protože byla dokonale halloweenská, Songs of the Dark Lantern, protože kradený kůň Fred, který je sám vášnivým zlodějem; a The Ringing of the Bell, protože příběh Lorny a tetičky Whispers byl krásnou povídkou sám o sobě. Všechny epizody jsou ale zábavné, minimálně něčím zajímavé a natolik propojené vlastní zápletkou, že jakýkoliv žebříček se dá dělat jen se značnou rezervou.

Z obsazení kromě Elijaha Wooda a Melanie Lynskey potěšili Christopher Lloyd (Dřevorubec), John Cleese (Quincy Endicott / Adelaide), Tim Curry (Tetička Whispers) a Shannyn Sossamon (Lorna). Za zmínku určitě stojí i hudba - jak score, tak písničky, kterých tam bylo dost na to, aby uspokojilo mé muzikálové tužby, ale málo na to, aby se to skutečně dalo klasifikovat jako muzikál.

Celkově je Over the Garden Wall originální, příběhově i vizuálně zajímavá mini-série, ke které se určitě ještě vrátím, a kterou můžu s čistým svědomím doporučit.

Barkskins (2020)

"Blood, land, what we make and grow from it is what will be left when we're gone."

New France - The Turtle King - The Sugared Plum - The Law of Two - Buttermilk - The Wobble - Bees in a Bottle - The Black Sun

zdroj: imdb.com

IMDb | K Barkskins jsem se dostala absolutní náhodou - zaujalymě název i anotace a protože jsem byla už delší dobu na lovu po nějakém novém historickém dramatu (samozřejmě kromě těch, které mám ve frontě a které tam z nějakého důvodu zůstávají) a The Luminaries mě nebavilo, sáhla jsem po tom. Byla jsem překvapená, jak rychle mě to začalo bavit.

Téměř okamžitě mě zaujal René Sel (Christian Cooke), takže mě docela překvapilo, jak nudná postava to byla. Dlouho jsem čekala, jestli bude aspoň něco z něj a Mari (Kaniehtiio Horn), ale tam jsem byla taky zklamaná, žádná love story se nekonala. Když už jsme ale u Mari, tak ta byla od začátku mou favoritkou, byť jsem byla trochu zklamaná její ochotou bojovat o Trepagnyho (David Thewlis), který nestál jako partner absolutně za nic a docela mi lezl na nervy. Nemyslím si, že jeho osud byl přiměřený, ale nadchla jsem se pro něj a úplným závěrem jsem byla docela zklamaná.

Goames (Aneurin Barnard) a Yvon (Zahn McClarnon) mě bavili hodně. Dynamika jejich vztahu byla hodně zajímavá a byla jsem opravdu zvědavá na jejich historii, ale bohužel jsme se ji nedozvěděli. Zbytek mužských postav - Duquet (James Bloor), Bouchard (David Wilmot), Cooke (Thomas M. Wright), Bill Selby (Alex Ferns) a Lafarge (Matthew Lillard) - pokrývali celou paletu od zbytečných přes odpudivé až po ubohé a nikdo z nich mě nebavil. (Byť nebudu lhát, Bouchard na konci ukázal překvapivé hrdinství.)

S ženami to ale byl zcela jiný příběh. Mathilde (Marcia Gay Harden) byla moje hrdinka a naprosto dokonalý případ toho, jak z citrónů uděla limonádu, líbila se mi její povaha a i její ambice. Melissande (Tallulah Haddon) byla pravděpodobně nejzajímavější postavou - byla psaná jako potvora, ale divák věděl naprosto přesně, proč je taková, a musel ji prostě chápat. Delphine (Lily Sullivan) pro mě byla taková ta typická raněná srna, které moc ráda nemám, ale něco v ní - nebo spíš v Lily Sullivan - slibovalo víc. Během první řady jsem to ale nedostala.

Zvláštní zmínku si zaslouží matka Sabrine (Leni Parker), která se ukázala jako překvapivě moudrá a laskavá žena s neskutečnou odvahou; Teyaronhiio' (Gail Maurice), u které jsem doufala, že bude mít trochu víc prostoru; a Renardette (Lola Reid), které mi bylo líto, ale stejně jako u Delphine jsem většinou čekala, co se z ní vyklube. Ve finále jsem nebyla zklamaná.

Celkovou zápletku je pro mě docela těžké popsat, protože mi přišlo, že si tak trochu každý jel to svoje, a jakmile se vyřešila záhada vypálené a zmasakrované osady, trochu jsem se ztratila v tom, kdo s kým a komu šlo o co. Hodně mě zklamali s přístupem k domorodcům, protože byť bylo vidět, že se snažili nedémonizovat je a udělat jejich chování když ne pochopitelné, tak aspoň rozhodně ne horší než to bělochů, tak tím, jak seriál stejně primárně sledoval Wobik, stejně nadržoval osadníkům. Domorodcům se věnovali jen ve chvíli, kdy tam byl někdo z bělochů, takže jsem se ani pořádně nenaučila rozeznávat jednotlivé kmeny a strukturu kolem Wobiku, což byla věčná škoda.

Přiznám se, že mě trochu mate, o co se National Geographic sérií vlastně snaží. Marketovali to jako limitovanou sérii (čili mini-sérii), ale příběh končí otevřeně s prakticky všemi hlavními postavami v ohrožení života a autor Elwood Reid se na Twitteru vyjádřil, že to vždycky zamýšleli jako reguální seriál na pokračování, tak nevím. Dokud nedají oficiální zelenou druhé řadě, nechám to mezi mini-sériemi a pak uvidíme. Já osobně bych druhou řadu opravdu brala.

Belgravia (2020)

| Series 1 | Series 2 |
_______

“Every one of us is tempted at some point. What matters is not the temptation, but the fact that you conquered it.”


Episode 1 - Episode 2 - Episode 3 - Episode 4 - Episode 5 - Episode 6

zdroj: imdb.com

IMDb | Nebudu lhát, původně jsem se do Belgravia nijak zvlášť nehrnula, jelikož Fellowesovo Downton Abbey mě ke konci už moc nebavilo a nemyslela jsem si, že je pro mě tento žánr ještě aktuální. Pak jsem ale zjistila, že se to odehrává v polovině 19. století, která je pro mě momentálně aktuální, a dala jsem tomu šanci. (Ze zcela nesouvisejících důvodů jsem se trochu zatetelila, když se mluvilo o Melbourneovi, jehož jméno pro mě už navždycky bude jen Lord M.)

Nebudu lhát, tahle dokonalá viktoriánská telenovela mě zaháčkovala od začátku do konce. Několikrát jsem byla dokonce dojatá a z toho šťastného konce jsem nemohla mít větší radost. Líbí se mi, že se po těch letech temnotemných adaptací opět pomalu vracíme k příběhům, které nemusí být surové ani po celé ose děje tragické, aby byly stále napínavé a propracované.

Jedinou skutečně tragickou postavou celého příběhu byla podle mě Sophia (Emily Reid) - být nucená skrývat těhotenství, které ji vinou domnělé zrady mohlo v případě prozrazení stát slušný život, a pak zemřít, aniž by se kdy dozvěděla pravdu, bylo skutečně nesmírně kruté. Edmund (Jeremy Neumark Jones) sice taky nedopadl slavně, ale trochu mu zazlívám, že Sophii nevysvětlil, jak je to s jeho kamarádíčkem - zvlášť, když věděl, že jde do války, a muselo ho napadnout, že se už nemusí vrátit.

S Anne Trenchard (Tamsin Greig) jsem kromě Sophie soucítila asi nejvíc a Tamsin Greig hrála ženu s lety fermentovaným žalem a nenávistí, který je nucena držet pod společenskou pokličkou, naprosto skvěle. V roli tak distingované ženy jsem ji viděla poprvé a užila jsem si to. Caroline Brockenhurst (Harriet Walter) byla přesně, co jsem od ženy v jejím postavení čekala, nic víc, nic míň, a stejně tak James Trenchard (Philip Glenister) a Peregrine Brockenhurst (Tom Wilkinson), ani jeden z nich mě moc nebavil.

John Bellasis (Adam James) se mi líbil hodně, byl to naprosto neomluvitelný zmetek a je hodně osvěžující vidět záporáka, u kterého se nás narativ nesnaží přesvědčit, že je to naprostý génius, který se dá zastavit jen zcela krkolomnými metodami - naopak dojel přesně na to, jaký byl od začátku. (A fakt, že je Adam James kus, rozhodně neublížil.) Na druhou stranu Bellasisovi (James Fleet a Diana Hardcastle), jeho rodiče, byli v ději z mého pohledu zcela zbyteční. Stejně tak mě moc nebavila ta vyčůraná zlatokopka Templemore (Tara Fitzgerald).

Oliver (Richard Goulding) se mi ze začátku moc nelíbil, byl to takový ten typický kňoura, kterému se sice všechno naservírovalo na stříbrném podnose, ale to mu rozhodně nebrání, aby si stěžoval na způsob servírování. Naopak jeho ženy Susan (Alice Eve) mi bylo od začátku líto - takhle přesně to vypadá, když společnost přiřadí ženám určitou roli a nepustí je za její hranice. Podle mě to byla asi nejkomplexnější postava z celého příběhu a fakt jsem si ji užila. Obě postavy na konci docela vykoupili, což bylo super.

Ve Fellowesově příběhu samozřejmě nemohlo chybět služebnictvo a neumím ani vyslovit, jak jsem ráda, že to tentokrát nebyla skupina neposkvrněných dobráků naprosto spokojených s tím, že budou celý život někomu sloužit. Zatímco Turton (Paul Ritter) byl ve své vyčůranosti zcela konsistentní, Ellis (Saskia Reeves) vyznívala poměrně jednoduše a docela za ním zaostávala. Speer (Bronagh Gallagher) se mi líbila nejvíc - byla taky pěkně vyčůraná, ale znala lidi a věděla, jak se ta hra hraje tak, aby jediné zločiny, které spáchá, byly ty bez obětí.

Charles Pope (Jack Bardoe) a Maria Grey (Ella Purnell) - aneb onen milostný příběh, který děj poháněl - mi přišli asi nejslabší. Charles byl jedna z těch postav, ze které se všichni můžou podělat, ale v ději samotném existuje jen málo dokladů o jejich údajné bystrosti, inteligenci a všeobecné dokonalosti. Maria měla aspoň punc typické austenovské hrdinky, která střízlivě posuzuje situaci kolem sebe a má svou hlavu, takže ve mně zanechala aspoň nějaký dojem.

Zkrátka a dobře - milovníkům historických dramat můžu doporučit. (Celkově to řadím mezi minisérie, protože Julian Fellowes řekl, že je to uzavřený příběh, a já bych si docela přála, aby to tak zůstalo.)

Red Dwarf: The Promised Land (2020)

| Series 1-8 | Series 9 & 10 | Series 11 & 12 | The Promised Land |
_______

"The sun can't make moonlight without the moon. And the moon can't make moonlight without the sun. So who's making the moonlight?"


Part 1 - Part 2

zdroj: imdb.com

IMDb | Podívejte, všichni víme, že Red Dwarf už dávno není, co býval v devadesátkách (byť se nabízí otázka, zda to skutečně bylo tak geniální nebo zda máme kulturně zažité, že bylo, jako v případě The Simpsons a Friends, které - ruku na srdce - nikdy tak dobré vlastně ani nebyli), nicméně nějak se nemůžu přimět na seriál zanevřít a dokud se budou vracet, budu se vracet taky. V případě The Promised Land se tento přístup vyplatil, protože to bylo překvapivě fakt dobrý.

Děj začíná znovunalezením Hollyho (Norman Lovett) v zápletce, která trochu připomíná Queeg, a která vede ke střetnutí s kočičí civilizací, jež navazuje a vlastně o dost vylepšuje Waiting for God. Dialogy byly opravdu vtipné, množství narážek na starší díly musely potěšit každého skalního fanouška, obě zápletky společně výborně fungovaly a ještě zůstalo místo na skeče. Přiznám se, že ke konci jsem čekala, že scarabaeus ukáže virus štěstí, který dostal Lister do těla, když ho olízl, a byť z rozuzlení nejsem vyloženě zklamaná, mohla to být dobrá příležitost další odměny pro letité fandy.

Lister (Craig Charles) a Rimmer (Chris Barrie) mají stále výbornou chemii, byť za ta léta vůči sobě poměrně vyměkli a došlo i na vřelé momenty. Kocour (Danny John-Jules) nicméně v hejtech na Rimmera krásně zaskakuje a Krytenova (Robert Llewellyn) servilnost a pasivní agresivita dosahovala nových výšek. Výše zmíněný Holly tam moc nebyl, ale při věku a aktivní kariéře Normana Lovetta se není čemu divit; ty scény, ve kterých byl, sedly jak prdel na hrnec. Rodon (Ray Fearon) byl správný devadesátkový záporák a Listerovi vzývači bavili, byť mě nikdo z nich dvakrát nezaujal.

Celkově mi The Promised Land příšlo tak dobré, že nejen, že jsem si začala přát ještě aspoň jednu sérii, ale dokonce jsem se znovu podívala i na tu předchozí a shledala, že byla lepší, než mi přišla během prvního sledování.

Za mě rozhodně jo.