 |
| zdroj: imdb.com |
Inside Man totiž trpí stejnou kletbou jako všechno ostatní, čeho se Moffat (a Mark Gatiss) dotknou - příběh má skutečně dobrou premisu, začne slibně, ale nakonec úplně zdechne pod tíhou zbytečných dějových linek a stupidních, lacině šokujících zvratů, které neslouží k ničemu jinému, než k tomu, aby Moffat pomocí své Mary Sue ukázal, že je chytřejší než jeho divák. Byl to případ Sherlocka, co si pamatuju, a rozhodně to byl důvod, proč šel Dracula po skvělých prvních dvou dílech totálně do prdele.
Ta Mary Sue byla v tomto případě postava Jeffersona Grieffa (Stanley Tucci), což byla absolutně stereotypní geniální zrůda bez jakékoliv nuance viditelně inspirovaná Johnem Doeem, která blije pseudofilosofické citáty o tom, jak jsou všichni lidi v jádru špatní, a soudí charaktery ostatních z té morální výše, na které jako vrah vůbec nemá dřepět. Ještě víc mě rozčilovalo, že scénář pořád opakuje, co vlastně udělal a jak to nikdy nezapírá, jako kdyby se snažil zabránit přesně těm námitkám, které jsme vznesla, ale to podle mě nic nemění na tom, jak narativ Grieffa prezentuje: je to jen další nadsamec, co se k chová jako hovado a svým obětem opakuje "já jsem říkal, že jsem hajzl, je tvoje chyba, žes mě neposlouchala", protože si myslí, že ho to osvobozuje od zodpovědnosti za vlastní jednání.
Linka Harryho, jeho ženy Mary (Lyndsey Marshal) a Janice byla naprosto geniální. Ta patová situace, ten nešťastný způsob, jakým eskalovala, to dumání nad tím, co je v sázce a kde vlastně leží hranice... To všechno bylo super a těžko se věří, že to vzešlo ze stejného mozku, který tam měl potřebu nacpat Grieffa, aby to ze své cely smrti všechno vyřešil a všechny spasil. Kdyby to pátrání nechali na Beth Davenport (Lydia West), která byla fakt efektivně představená, ten příběh by za mě neměl chybu, ale tím, že z ní udělali Grieffova maňáska, to totálně posrali. O té potitulkové scéně se ani nebavím, ta byla hrozivá; vzít postavu Janice, která se jen svou inteligentní a manipulací - což jsou jediné zbraně, které v dané situaci má - snaží přežít, a udělat z téhle její vynalézavosti znak zločinného myšlení, už není ani mikroagrese, to je uvažování bojovníka za mužská práva.
Co se týče hereckého obsazení, tam skutečně nemám co vytknout. David Tennant je geniální všude a ta Harryho rozpolcenost ke mně fakt promlouvala; Stanley Tucci je brilatní herec, ale ani to z Grieffa neudělalo lepší postavu; Dolly Wells jsem bohužel zatím viděla jen Moffatovou (a Gatissovou) optikou, ale stejně ji miluju, sežrala jsem jí to všechno (včetně té hrozivé potitulkové scény) a chtěla bych přidat (se schopnějšími scénáristy); Lydia West bohužel vyfásla stejně marnou roli jako v Draculovi, někdo ji přestaňte podceňovat; Lyndsey Marshal mě příjemně překvapila, ale jenom protože mi nedošlo, že je to Kleopatra, jinak bych překvapená nebyla; a Louis Oliver (Ben) byl upozaděný až do finále, ale pak skutečně zazářil. Zbytek nemám moc chuť komentovat, nikoho z těch lidí neznám a jejich postavy mě buď rozčilovaly nelogičností svého jednání a lezením Grieffovi do zadku nebo tam byly tak málo, že tam vůbec nemusely být.
Celkově je Inside Man čtyřhodinový nenaplněný potenciál a případného pokračování se nedotknu ani metrovou tyčí. (Ale ten cover Johhnyho Cashe na začátku je fajn.)