_______
“Three decades is a hell of a long time. Over the years, the outside changes, but inside, you still feel all the same things.”
 |
| zdroj: imdb.com |
NCIS: Origins bylo největším překvapením loňské seriálové sezóny (i když klasické americké seriálové sezóny už prakticky neexistují a na nic jiného jsem dost pravděpodobně ani nekoukala) a druhá řada laťku udržela, tedy až na posledních pár posledních epizod, ale o tom později. Ta kombinace rozumně dávkovaných narážek na původní seriál (Caf-Pow!) a zajímavých postav na mě prostě funguje navzdory faktu, že samotný formát seriálu už mi nic neříká. Stejně jako první řady, i tentokrát jsem svoje bezprostřední dojmy ventilovala na Tumblru.
První řada končila masivním cliffhangerem ohledně života mé nejoblíbenější postavy Laly (Mariel Molino) a nebudu lhát, hodně mě překvapilo, že přežila. Zaprvé, protože NCIS má dlouhou tradici zabíjení ženských postav, a zadruhé, protože upřímně řečeno, tohle byl fantastický způsob, jak vysvětlit to: „This is a story I don’t tell. This is the story of her.“ Navzdory tomu jsem ráda, že Lala přežila. Líbilo se mi, jak pracovali s traumatem, které utržila, i ty zápletky, které to nepřímo přineslo, Mariel Molino to všechno vyždímala do poslední kapky. A líbily se mi i zápletky s Tonym (Travis Hammer) a Mannym (Miguel Gomez), byť trochu skřípu zuby, že jí nedali snad jedinou zápletku, která by se netýkala chlapů. Jedna moje část pořád trochu doufá, že si Lala nakonec uvědomí, že Gibbs (Austin Stowell / Mark Harmon) nestojí za nic, a nakonec odejde za Mannym, ale moc tomu nevěřím.
Když už jsme u Gibbse, tak byť se snaží, Gibbse v Austinovi Stowellovi pořád nevidím. Líbí se mi ale, jak ho píšou. Gibbs není psychicky v pořádku, už nikdy nebude (a nejspíš by nebyl ani kdyby neztratil ženu a dceru, protože málokdo projde jakoukoliv armádou bez trvalých následků), a ještě se nenaučil udělat si z toho přednost a používat to proti ostatním, takže se v tom plácá. Jinak mě ale tuto řadu docela zklamal, protože jediné, co řešil, byly ženy. Na Diane (Kathleen Kenny) jsem se hodně těšila, ale průběh jejího vztahu s Gibbsem se hodně odchýlil od kánonu, aby udělali místo té velké světové lásce Lalou, a ačkoliv u jejich svatby ve Vegas mi to nevadilo, o té kanonickém jsem nic nevěděla a tohle tam sedlo, ten rozchod jen, aby se k sobě vrátili – pokud se tedy na kánon nevykašlou úplně – je už podle mě zbytečná šaráda. A ta druhá žena je samozřejmě Lala.
Jak jsem psala už v recenzi na první řadu, Gibbs/Lala na mě nefunguje, zaprvé, protože Austin Stowell a Mariel Molino nemají žádnou chemii, nevěřím jim, že je to k sobě táhne, chovají se jak dva puberťáci, kteří si pletou nadrženost s láskou, zadruhé, protože Gibbs se k Lale chová jak kretén i potom, co by měl líbat zem, po které kráčí (ta ženská málem umřela, aby ho ochránila před vězením za vraždu, kterou spáchal, haló) a zatřetí, protože tohle je prequel. My od začátku víme, že jejich vztah musí ztroskotat, a to takovým způsobem, že o ní Gibbs celých cca pětadvacet let nemluvil, a to ani s lidmi jako Franks (Kyle Schmid / Muse Watson) a Vera (Diany Rodriguez), kteří ji znali déle a lépe než on. Jinými slovy, pokud nechtějí přepisovat historii, Lala bude muset dostatečně tragicky zmizet, a čím víc je k sobě s Gibbsem strkají, tím horší nebo stupidnější její konec bude. Pokud se nechystají Origins zakončit tím, že ke Gibbsovi na Aljašce Lala přidá a jejich věčná láska bude tesaná do kamene, pak nejen, že to nefunguje, ale ani nedává smysl, proč nám to ládují do krku jak posvícenské huse.
Co se týče ostatních postav, Franks mě pořád moc nebaví dramaticky, ale výborně funguje jako komické pozadí, a i Kyle Schmid vypadá, že ho trotl Franks baví víc než ten poslední akční hrdina. Randy (Caleb Foote) je pořád moje druhá nejoblíbenější postava a upřímně doufám, že se ho nechystají zbavit. Miluju jeho vztah s Lalou, upřímně jim věřím, že se mají rádi, a obecně je to krásný příklad postavy, která je psaná převážně neškodně, ale je tam i nějaká hloubka. Mary Jo (Tyla Abercrumbie) a Vera neměly tolik prostoru, kolik by se mi líbilo, ale Wheeler (Patrick Fischler) ano a bavil mě. Pořád jsem čekala na epizodu o Hermovi (Daniel Bellomy) a bohužel jsem ji stále nedostala, tak si držme palce do třetí řady.
The Funky Bunch mělo živou Lalu, to mi stačilo; Who By Fire mělo nudný případ, ale i tak mě bavilo; The Edge mělo překvapivě zajímavý případ, famózního Duckyho (Adam Campbell) a Gibbsovu loď, krásná pocta zesnulému Davidovi McCallumovi; No Man Left Behind mě bavilo, ačkoliv Franks mě moc nebere a zápletka se mnou taky nezamávala; Funny How Time Slips Away mě tou nostalgií zasáhla jak cihla do obličeje a je to podle mě jednou z nejlepších epizod sezóny; a Happy Birthday mě trochu vyděsilo, že se chystají zabít Randyho, ale naštěstí ne a epizoda mě bavila.
Crazy Little Thing Called Love mě mrzelo v tom, že případ byl mnohem víc o podezřelém muži než o mrtvé ženě, ale v případech jako tyto si musím zopakovat, že je to NCIS a nemůžu čekat moc; End of the Road byla konečně pořádná epizoda o Lale a byla skvělá; Fools Rush In mě překvapivě bavil případově i charakterově, konečně jsme zase trochu pracovali s kánonem, tentokrát v podobě Gibbse u výslechů; Lean On Me byla skvělá, byť konec trochu uspěchali; Feelin' Alright? mělo fajn případ a líbilo se mi, jak pracovali se sexismem; a The Gambler byla epizoda o Mary Jo, takže automaticky skvělá.
Homeward Bound měla Duckyho včetně nostalgického „Doc or Duck?“ a byla zaměřená na Tanga (Julian Black Antelope), takže opět nemám námitek; The Beautiful Ballad of Gary Callahan mě naprosto očekávatelně úplně zničilo, mělo aspoň trochu prostoru pro Herma a ve vzpomínkách Tish (Tonantzin Carmelo), perfektní; Johnny B. Goode byl začátek konce, otřesná epizoda jako vystřižená z původní NCIS, šlo doslova jen o to odklidit Mannyho Gibbsovi z cesty; Who’s Gonna Drive You Home? byla stejně zbytečná jako předchozí, jen odstraňovala pro změnu Diane, a jako třešnička na dortu byl neuvěřitelně odfláknutý i případ; Rule 13 připomínal epizodu amerického seriálu ze střední a zachraňovaly to jenom vedlejší postavy a zápletky; a Hollywood Ending mělo sice skvělé nostalgické momenty včetně melodie původního seriálu, ale u toho konce jsem se za ně docela styděla. Doufám, že o Randyho nepřijdeme.
Upřímně, kdyby mi někdo tři roky zpátky řekl, že si v roce 2026 budu zase docela užívat sexistickou, americky konzervativní „copagandu“ jménem NCIS (a že budu opět frustrovaná pořád těmi stejnými nedostatky), nevěřila bych. Ta nostalgie jim ale jde tak dobře, že i přes to rozčarování z konce budu koukat na třetí řadu.
První řada končila masivním cliffhangerem ohledně života mé nejoblíbenější postavy Laly (Mariel Molino) a nebudu lhát, hodně mě překvapilo, že přežila. Zaprvé, protože NCIS má dlouhou tradici zabíjení ženských postav, a zadruhé, protože upřímně řečeno, tohle byl fantastický způsob, jak vysvětlit to: „This is a story I don’t tell. This is the story of her.“ Navzdory tomu jsem ráda, že Lala přežila. Líbilo se mi, jak pracovali s traumatem, které utržila, i ty zápletky, které to nepřímo přineslo, Mariel Molino to všechno vyždímala do poslední kapky. A líbily se mi i zápletky s Tonym (Travis Hammer) a Mannym (Miguel Gomez), byť trochu skřípu zuby, že jí nedali snad jedinou zápletku, která by se netýkala chlapů. Jedna moje část pořád trochu doufá, že si Lala nakonec uvědomí, že Gibbs (Austin Stowell / Mark Harmon) nestojí za nic, a nakonec odejde za Mannym, ale moc tomu nevěřím.
Když už jsme u Gibbse, tak byť se snaží, Gibbse v Austinovi Stowellovi pořád nevidím. Líbí se mi ale, jak ho píšou. Gibbs není psychicky v pořádku, už nikdy nebude (a nejspíš by nebyl ani kdyby neztratil ženu a dceru, protože málokdo projde jakoukoliv armádou bez trvalých následků), a ještě se nenaučil udělat si z toho přednost a používat to proti ostatním, takže se v tom plácá. Jinak mě ale tuto řadu docela zklamal, protože jediné, co řešil, byly ženy. Na Diane (Kathleen Kenny) jsem se hodně těšila, ale průběh jejího vztahu s Gibbsem se hodně odchýlil od kánonu, aby udělali místo té velké světové lásce Lalou, a ačkoliv u jejich svatby ve Vegas mi to nevadilo, o té kanonickém jsem nic nevěděla a tohle tam sedlo, ten rozchod jen, aby se k sobě vrátili – pokud se tedy na kánon nevykašlou úplně – je už podle mě zbytečná šaráda. A ta druhá žena je samozřejmě Lala.
Jak jsem psala už v recenzi na první řadu, Gibbs/Lala na mě nefunguje, zaprvé, protože Austin Stowell a Mariel Molino nemají žádnou chemii, nevěřím jim, že je to k sobě táhne, chovají se jak dva puberťáci, kteří si pletou nadrženost s láskou, zadruhé, protože Gibbs se k Lale chová jak kretén i potom, co by měl líbat zem, po které kráčí (ta ženská málem umřela, aby ho ochránila před vězením za vraždu, kterou spáchal, haló) a zatřetí, protože tohle je prequel. My od začátku víme, že jejich vztah musí ztroskotat, a to takovým způsobem, že o ní Gibbs celých cca pětadvacet let nemluvil, a to ani s lidmi jako Franks (Kyle Schmid / Muse Watson) a Vera (Diany Rodriguez), kteří ji znali déle a lépe než on. Jinými slovy, pokud nechtějí přepisovat historii, Lala bude muset dostatečně tragicky zmizet, a čím víc je k sobě s Gibbsem strkají, tím horší nebo stupidnější její konec bude. Pokud se nechystají Origins zakončit tím, že ke Gibbsovi na Aljašce Lala přidá a jejich věčná láska bude tesaná do kamene, pak nejen, že to nefunguje, ale ani nedává smysl, proč nám to ládují do krku jak posvícenské huse.
Co se týče ostatních postav, Franks mě pořád moc nebaví dramaticky, ale výborně funguje jako komické pozadí, a i Kyle Schmid vypadá, že ho trotl Franks baví víc než ten poslední akční hrdina. Randy (Caleb Foote) je pořád moje druhá nejoblíbenější postava a upřímně doufám, že se ho nechystají zbavit. Miluju jeho vztah s Lalou, upřímně jim věřím, že se mají rádi, a obecně je to krásný příklad postavy, která je psaná převážně neškodně, ale je tam i nějaká hloubka. Mary Jo (Tyla Abercrumbie) a Vera neměly tolik prostoru, kolik by se mi líbilo, ale Wheeler (Patrick Fischler) ano a bavil mě. Pořád jsem čekala na epizodu o Hermovi (Daniel Bellomy) a bohužel jsem ji stále nedostala, tak si držme palce do třetí řady.
The Funky Bunch mělo živou Lalu, to mi stačilo; Who By Fire mělo nudný případ, ale i tak mě bavilo; The Edge mělo překvapivě zajímavý případ, famózního Duckyho (Adam Campbell) a Gibbsovu loď, krásná pocta zesnulému Davidovi McCallumovi; No Man Left Behind mě bavilo, ačkoliv Franks mě moc nebere a zápletka se mnou taky nezamávala; Funny How Time Slips Away mě tou nostalgií zasáhla jak cihla do obličeje a je to podle mě jednou z nejlepších epizod sezóny; a Happy Birthday mě trochu vyděsilo, že se chystají zabít Randyho, ale naštěstí ne a epizoda mě bavila.
Crazy Little Thing Called Love mě mrzelo v tom, že případ byl mnohem víc o podezřelém muži než o mrtvé ženě, ale v případech jako tyto si musím zopakovat, že je to NCIS a nemůžu čekat moc; End of the Road byla konečně pořádná epizoda o Lale a byla skvělá; Fools Rush In mě překvapivě bavil případově i charakterově, konečně jsme zase trochu pracovali s kánonem, tentokrát v podobě Gibbse u výslechů; Lean On Me byla skvělá, byť konec trochu uspěchali; Feelin' Alright? mělo fajn případ a líbilo se mi, jak pracovali se sexismem; a The Gambler byla epizoda o Mary Jo, takže automaticky skvělá.
Homeward Bound měla Duckyho včetně nostalgického „Doc or Duck?“ a byla zaměřená na Tanga (Julian Black Antelope), takže opět nemám námitek; The Beautiful Ballad of Gary Callahan mě naprosto očekávatelně úplně zničilo, mělo aspoň trochu prostoru pro Herma a ve vzpomínkách Tish (Tonantzin Carmelo), perfektní; Johnny B. Goode byl začátek konce, otřesná epizoda jako vystřižená z původní NCIS, šlo doslova jen o to odklidit Mannyho Gibbsovi z cesty; Who’s Gonna Drive You Home? byla stejně zbytečná jako předchozí, jen odstraňovala pro změnu Diane, a jako třešnička na dortu byl neuvěřitelně odfláknutý i případ; Rule 13 připomínal epizodu amerického seriálu ze střední a zachraňovaly to jenom vedlejší postavy a zápletky; a Hollywood Ending mělo sice skvělé nostalgické momenty včetně melodie původního seriálu, ale u toho konce jsem se za ně docela styděla. Doufám, že o Randyho nepřijdeme.
Upřímně, kdyby mi někdo tři roky zpátky řekl, že si v roce 2026 budu zase docela užívat sexistickou, americky konzervativní „copagandu“ jménem NCIS (a že budu opět frustrovaná pořád těmi stejnými nedostatky), nevěřila bych. Ta nostalgie jim ale jde tak dobře, že i přes to rozčarování z konce budu koukat na třetí řadu.