Away: Season 1

“Maybe it's not our nature to work together,
but the future demands otherwise.”



1.01 Go - 1.02 Negative Return - 1.03 Half the Sky - 1.04 Excellent Chariots - 1.05 Space Dogs - 1.06 A Little Faith - 1.07 Goodnight, Mars - 1.08 Vital Signs - 1.09 Spektr - 1.10 Home

zdroj: imdb.com
Away pečlivě čekalo na seznamu na dobu, až budu mít chuť načnout seriál s hodinovými epizodami, a než ta chvíle nastala, Netflix ho stačil zrušit. Normálně bych to v takovém případě vyhodila ze seznamu - moje mládí provázelo až příliš seriálů končících cliffhangerem a pokud se můžu vyhnout emocionální a časové investici do něčeho, co není dokončené, udělám to - ale napadlo mě zkontrolovat to až po shlédnutí třech epizod a to už se vycouvat nedalo. Jediné, co jsem pro sebe mohla udělat, bylo nečíst spoilery a prostě si užít, co stihli natočit.

Od začátku mi to přišlo jako taková vážná varianta k Space Force a ten názor mi zůstal prakticky do konce. Děj je vedený postavami, což je můj oblíbený způsob vyprávění (vlastně podle mě ani neexistuje jiný, všechno ostatní jsou buď příběhy s odfláknutými postavami nebo emocíprosté vyšší koncepty bez děje), a hodně soustředěný na vztahy mezi nimi, což mám normálně ráda, ale myslím si, že tady zrovna mohli v lecčem ubrat (viz níže). (Ne, taky nevěřím, že jsem to právě napsala.)

Emma Green (Hilary Swank) byla dobře zvolená hlavní postava a Hilary Swank ji podle mě krásně prožila, myslím si ale, že v jejím případě (a konkrétně v Goodnight, Mars) zašli s tím lidským způsobem vedení a chybujícím protagonistou moc daleko. Chápu, že to mělo ilustrovat, jak je být ve vesmíru těžké na lidskou psychiku, ale nesedělo mi to k tomu, jak ta postava byla napsaná a nemyslím si, že by k tomu došlo, kdyby byla muž. (Vůbec celá ta “we got each other here, our deaths are not your burden to carry,” by se podle mě nestala, kdyby byla Emma muž, ale to není jenom o ní a je to trochu jiný příběh.)

Matt Logan (Josh Charles) byl oproti tomu brilantně napsaná postava: měli krásnou příležitost udělat z něj typického frustráta, který si svůj neúspěch vlivem věcí, za které nikdo nemůže, vylívá na své ženě a dost pravděpodobně by ho většina publika chápala (konec konců je přece povinností manželky nebýt úspěšnější než její manžel, to pak není žádná hospodyňka). Místo toho ale napsali chlapa, který si svoje pochroumané ego zvládl vyřešit sám a byl skutečnou oporou pro svou rodinu, ačkoliv sám měl taky pěkně naloženo, a to je podle mě skutečné mužství. (Jediné, co bych jim vyčetla, bylo, že si NASA bez Matta ani nepšoukla, což - aniž bych srážela jeho schopnosti - je trochu Mary Sue scénář, ale to je sotva vina té postavy jako takové.) Josh Charles pro mě byl jedním z hlavních lákadel a nezklamal, pořád umí (a pořád vypadá dobře).

Lex Logan (Talitha Bateman) byla další v řadě teenagerů, ze kterých se mi překvapivě nechtělo mlátit hlavou o stůl, aniž by byla nějak nerealisticky rozumná, sofistikovaná nebo mladá stará, na druhou stranu je moje laťka pro pubertální dívky velmi nízko - stačí, když nebudou psané jako nezvladatelní upištění antikristi - takže těžko říct, jestli se scénáristi skutečně lepší. Jediné, co bych vytkla, byl Lexiin přístup ke Cassie (Felicia Patti): přišlo mi, že s ní zacházela s jakousi shovívavou povýšeností, a byly to jediné chvíle, kdy mi Talitha Bateman přišla křečovitá. (Mám takové podezření, že nikdo ze scénáristů nevěděl, jak přistupovat k autistické postavě, a vyšla z toho přehnaně korektní selanka místo autentického jednání, ale možná se pletu, nakonec nikoho s autismem neznám.)

Co se týče posádky Atlas(-u? -e? nebo rovnou Atlanta?), tam podle mě sesbírali zajímavou skupinku. Nejvíc mě překvapil Misha Popov (Mark Ivanir), protože když přijde na Rusy, nečekám od Američanů zázraky, a protože i dobře napsaná ruská povaha je mi extrémně vzdálená. Pokud ale můžu soudit z vlastní zkušenosti, Misha byl velmi přesvědčivý Rus (a jeho chování v A Little Faith bylo absolutně on brand), ale zároveň to nebyla žádná karikatura; měl hezkou vlastní linku, fajn vývoj (“Now, let me tell you something. It took me almost 60 years to learn. Motherland is just an idea. Borders don't exist. The only thing that matters is the people you love.”) a jeho vztah s Lu byl nádherný.

Lu Wang (Vivian Wu) byla dost možná nejzajímavější postava seriálu: začala jako správný čínský soudruh, ale s každým kouskem jejího osobního příběhu se otevírala, aniž by to šlo na sílu nebo nějak necharakteristicky poetické, až se nakonec krásně vybarvila. Love story s Mei (Nadia Hatta) mě dostala (byť jsem ji cítila na míle daleko), Half the Sky bylo fantasticky zdrcující (od “that I cannot see you doesn't change the simple fact I'm looking right at you” a prvních tónů Clair de Lune jsem si říkala, proč mě rovnou nezabijou) a užila jsem si každou minutu. Ve finále jsem byla na Lu až iracionálně pyšná, jako bych se o její (hořkosladký) triumf nějak zasloužila.

Kwesi Weisberg-Abban (Ato Essandoh) a Ram Arya (Ray Panthaki) za ostatními trochu kulhali: zaprvé protože byly jejich osobní příběhy stručné a neřídily jejich vývoj a zadruhé protože Kwesi zezačátku působil jako trochu nedomyšlené komické pozadí, což se v průběhu epizod moc nezlepšilo, a Rama zatížili tím nešťastným zamilováním do Emmy, díky čemuž pro mě jeho podpora v prvních epizodách docela zhořkla a navíc mi to přišlo prostě zbytečné. Chápu, že tyhle podmínky jsou semeništěm silných, impulsivních emocí, ale bylo to hrozné klišé a zahodili tím jakýkoliv potenciál, který ta postava měla.

Stejně bohužel zacvičili i s Melissou (Monique Gabriela Curnen) - astronautka, která si místo kariéry vybere dítě - jenom aby zůstala sama na dcerku s autismem - je výborně postavená postava, která vypráví příběh už jen tím, že existuje a jak se chová. Fakt, že mají astronauti asistenta, který je zastupuje v rodině, je zajímavý (bez ohledu na to, jestli je smyšlený nebo ne) a má potenciál, který skvěle využili v Melissině vztahu k Lex, ale uplně zabili ve vztahu k Mattovi. Jak jsem psala výš, Ram se ještě dá pochopit, ale co se děje na Zemi zdaleka tak hluboké není, a ten fakt, že Melissu redukovali jenom na tu nešťastně zamilovanou svobodnou matku, mě docela mrzí.

Vypichovat jednotlivé epizody nedává moc smysl, protože jde o souvislé vyprávění, ale nenudila jsem se u žádné. Musím ale zmínit kulisy a vizuály - mám pro cestování vesmírem slabost nejen jako pro žánr, ale i pro vědní disciplínu; vesmírné programy, Mars (a vůbec celá sluneční soustava) mě fascinují a hrozně ráda bych se dožila skutečného přistání na Marsu. Pravděpodobně to zní naivně (a cítila jsem se trochu stupidně), ale každý záběr na Mars (byť zcela očividně digitální) se mou mával a u poslední epizody jsem byla vyloženě dojatá, jako by se to dělo skutečně.

Když už jsme u finále, naštěstí nekončí cliffhangerem - samozřejmě jsou tam dějové linie, které zůstaly rozpracované (neexistuje šance, že Emma/Ram a Matt/Melissa nezamýšleli nějak eskalovat nebo vyhnít, ale možná jim křivdím) - ale hlavní dějová linka zodpověděla všechny neznámé a úspěšně se uzavřela, takže jsem od toho odcházela klidná a uspokojená. Upřímně mě mrzí, že to zrušili, opravdu jsem si to užila.

Barbara Nesvadbová: Iluze (2020)

„Asi nelze zachránit celý svět. Ale kousek, ten kousek, který člověk vidí, vnímá, ve kterém žije, ten jistě zachránit lze.“

zdroj: databazeknih.cz
Barbaru Nesvadbovou jsem dřív četla hodně, časem mi ale její věci začaly připadat na jedno brdo (což samo o sobě není vyloženě špatně, každý autor má svoje témata, jen prostě v určitých žánrech se to schová a v jiných ne) a ne se všemi jejími názory (čtenými ve Vogue) jsem se úplně ztotožňovala, takže můj zájem postupně opadl. Iluzi jsem tedy s myšlenkami na fiskální zodpovědnost, o kterou se stále pokouším, nechala na dobu, až budou zase otevřené knihovny, a tudíž měla velkou radost, že jsem ji našla pod stromečkem.

Knížka mi zabrala jeden jediný večer především díky osobitému stylu, kterým Barbara Nesvadbová píše. Je jednou z hrstky autorů (a skutečné hrstky, jiného autora si teď nevybavím), u kterých mi nevadí ich-forma, protože je čistá, stručná, ale nesmírně efektivní, tudíž skutečně působí jako něco, co se může živému člověku honit hlavou, aniž by to proud vědomí dělal nesrozumitelné. Délka kapitol (a textu celkově) navíc svádí k tomu nekonečnému "ještě jednu kapitolu", takže dřív, než se čtenář naděje, je u konce.

Co se týče příběhu jako takového, pak se opět motá kolem Karly, o které jsem už myslím psala, že se mi drobet zajídá, plus jsem si celkem jistá, že jsem minimálně první kapitolu četla ve Vogue, takže jsem měla chvilku obavy, že si skutečně nic nového neužiju. Z části jsem měla pravdu - nic nového pod sluncem ani v rámci díla Barbary Nesvadbové to nebylo, ale Karlu se dalo tak nějak lidsky chápat bez nutnosti schvalovat nebo souhlasit s jejím jednáním a některými názory (byť na jejího mužného, dokonalého M., který tu několikrát deklamovanou lásku ke své rodině dokazuje tím, že zahýbá manželce, můj feministický mozek prostě nestačí) a tohle byla první z jejich inkarnací, která má dítě a které skutečně věřím, že jí na tom dítěti záleží.

Poměrně mě překvapil i fakt, že se knížka vyjadřovala k určitým sociálním jevům a to především pomocí Karlina syna Tomáše, který je gay a potýká se s psychickými problémy. Karla nicméně příjemné překvapení vzápětí vyvážila lamentem nad údajnou ztrácející se mužností, který by mi sám o sobě ani nevadil, vlastně se i dal tak trochu čekat (nejsou to povzdechy, které od Barbary Nesvadbové čtu poprvé), kdyby ovšem nebyl doplněn typicky stupidními argumenty typu "chlapi chudáci nepořvávají a nepohvizdují na ženy na ulici a bojí se, pupíčci, držet dveře, místo toho zůstávají na rodičovské dovolené, takže nás za války nebude mít kdo bránit a co budeme dělat," které mě vždycky zklamou, protože prostě nedávají smysl.

(I když odmyslím údajnou nepřitažlivost chlapů, co ochotně mění plíny vlastním dětem (protože je to zcela subjektivní názor, které se z mé zkušenosti paradoxně nejvíc projevuje u žen, které mají jinak plnou pusu řečí o tom, jak jim starej s dětma vůbec nepomáhá) - navíc tady ta představa, že jedno pohlaví se musí chovat jen tak, aby bylo pro druhé přitažlivé, je sama o sobě otřesně šovinistická - a ono neslavné držení dveří (nad kterým brečí buď chlapi, které jsem nikdy nikomu držet dveře neviděla, nebo takoví, které sice osobně neznám, ale z jejich ostatních výroků je celkem jasné, že když už je drží, tak jen těm, co považují za přitlažlivé a jako záminku se na ně lepit), nedá mi to nepozastavit se nad tím povzdechem, že sexuální obtěžování v podobě pokřikování na ulici zmizelo, zaprvé protože rozhodně nezmizelo a za druhé, jak to souvisí se schopností nebo ochotou vzít zbraň a jít bojovat? Stát na lešení a spostě komentovat kolemjdoucí nebo hulákat oplzlosti z projíždějícího auta je podle mě ukázka čiré zbabělosti, ne odvahy nutné pro ochranu vlasti. Na druhou stranu, Karla je žena přesvědčená, že onemocněla rakovinou, protože nebyla mužům dostatečnou ženou, takže se určité její výroky musí brát se značnou rezervou, jelikož podle mě plynou primárně z jejího pošramoceného vztahu k ženství a sobě samotné.)

Ocenila jsem to ale jako ukázku toho, že v každém jednom z nás se díky tomu neskutečnému množství informací, které denně zpracováváme, perou stovky názorů a postojů, které jsou často neladící nebo rovnou protichudné, a že z lásky (například k dítěti) je člověk schopný sice pochopit leccos (viz první citát níže), ale ne vždycky má schopnost nebo prostě jenom energii všechny další názory přeměřit a přehodnotit na základě toho zlomku, který právě pochopil (vytrácí se mužnost vs. bílý muž ještě není mrtev) a někdy prostě jenom nechce, protože je to v rozporu s jeho preferencemi (sexuální touha po nefalšovaných, "pravých chlapech") a on se kvůli nim nechce cítit provinile. Nevím, jestli to tak bylo myšleno, ale já si to tak přebrala a leccos jsem si sama pro sebe uvědomila.

Celkově je Iluze podle mě povedená záležitost ve svém žánru - introspekce do duší postav, které z nějakého důvodu jednají v rozporu s moralitou - a upřímně docela příjemné překvapení. V knihovničce zůstává.
„Kde se bere tolik nenávisti? Proč sakra ten bývalý prezident povídá, že společnosti vládnou minority, feministky, homosexuálové a lesby? Co je to za nesmysl? Bílý muž ještě není mrtev. V Čechách jistě ne. Ba ani v centru Prahy. Jeho pojetí rodiny, čisté společnosti a vymezení se vůči slabším mužům, to pojetí je stále až palčivě aktuální.“

„Nejen genetika tvoří náš osud. Ve své podstatě ta možná ze všeho nejméně. Hlavně prostředí nás učí. Třebas i tomu, abychom se zachovali úplně stejně špatně jako naši předkové.“