 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Nebezpečné známosti jsou jedna z knížek, které jsem četla ještě na gymplu (pravděpodobně vlivem legendárních Cruel Intentions) a nejspíš to na mě tehdy udělalo dojem, protože jsem určitě viděla i Dangerous Liaisons a Valmont (ačkoliv podle tohoto blogu by to nikdo nepoznal, muselo to všechno být ještě před 2008) a samozřejmě i seriál, který se objevil (a zase zmizel) pár let zpátky. Když jsem tedy viděla knížku za pár šupů ve výprodeji, rozhodla jsem si ji zopakovat.
Přiznávám se, že teď už mě to nebavilo tolik jako tehdy, pravděpodobně protože příběh znám ze všech stran (nebo jsem si to aspoň myslela), a protože jsem si musela dávat pauzy na obracení očí v sloup pokaždé, když de Laclos moralizoval a tím románu dodával zbytečnou těžkopádnost. Kdyby zůstal u ironických poznámek pod čarou, které mě docela bavily, udělal by podle mě líp.
Dějově mě zarazily dvě věci, které jsem si ani z adaptací nepamatovala. Zaprvé to byl fakt, že Cécile byla Valmontem prakticky znásilněná. I to nejoptimističtější čtení dopisu XCVI, tj. takové, kdy věřím, že Valmont situaci popisuje absolutně věrně, popisuje Cécile napřed ve spánku a pak násilím zahnanou do situace, ve které si prostě nemůže dovolit říct ne, aby se nezkompromitovala, což automaticky znehodnocuje jakýkoliv souhlas, který po Valmontovu „přesvědčování“ mohla dát. A Cécilin věk dělá celou situaci ještě krutější.
Za druhé mě překvapil fakt, že Merteuil nikdy neodmítne dodržet svou část sázky. Původní dohoda zněla, že bude „vaše“ (tj, Valmontova), pokud jí předloží písemný důkaz, že Tourvel svedl, a po jeho obdržení Valmontovi slibuje společnou noc, protiví se akorát v tom, že odmítá „lásku“, což chápu jako vztah. Pravda, nedělá to zrovna příjemně, zcela zjevně Valmontem pohrdá, že se nechá tak snadno manipulovat, ale výhru technicky vyplatit neodmítne. Valmontovi se ale nelíbí, že to není přesně podle jeho představ, a na základě toho se ti dva osudově rozkmotří.
A to není jediná část příběhu – respektive jeho populární interpretace – která Merteuil křivdí. Jistě, je sadistická psychopatka, ale není doslova o nic horší než Valmont, a přesto jí narativ přiřazuje mnohem větší část viny za celou situaci. Nejvíc je to vidět na Dancenym, který ze všeho vyjde jako oběť, ačkoliv za mě nebyl nic jiného, než jen další dospělý zneužívající patnáctiletého dítěte, o které ztratil zájem, jakmile dostal příležitost pelešit se snadněji. Na rozdíl od Cécile se ho navíc nedá ani omluvit věkem, je sice mladší než Merteuil a Valmont, ale pořád je dospělý.
Když už jsme u věků, byla jsem překvapená tím, že Merteuil a Valmont jsou relativně mladí, podle textu je odhaduju na třicátníky, což není, jak jsem si je podle adaptací představovala. Když se teď ale dívám na věky herců v době premiéry, nebyli o moc starší, takže tohle bude problém mě a mého pubertálního mozku.
Celkově se pro mě knížka chvílemi trochu táhla a končila ráz na ráz, což bylo po předchozím tempu docela překvapivé. Jako moderní ženě se mi navíc nečetl moc dobře osud Merteuil, čistě protože Valmont vyvázl poměrně lacino (ano, vím, že doslova umřel, ale to jenom znamená, že se zbavil všech svých problémů) a hlavně Cécile, nebo přesněji se mi špatně čte osud Dancenyho, protože mu nepřeju nic dobrého.
Vím, že je to knížka napsaná v 18. století a nemá moc cenu pohoršovat se nad tím, jak se tam s ženami zacházelo, na druhou stranu se tak s nimi často zachází i dnes (konkrétně Dancenyho by spousta lidí i dnes viděla jako oběť Merteuil ((ale ne Valmonta, protože Valmont se přece omluvil)) a dokonce i toho svůdného patnáctiletého dítěte, které se chystal zkompromitovat, akorát se na cestě trochu zdržel v posteli Merteuil), a to je prostě smutné.
Nevím, jestli se ke knížce kdy vrátím, na jednu stranu je to produkt své doby, na stranu druhou jsem se konkrétně u dopisů Merteuil a Valmonta docela bavila, takže uvidíme. Plánuju ale návrat k adaptacím, vím, že jsem na ně tehdy měla silný názor, tak jsem zvědavá, jak to uvidím teď.
Přiznávám se, že teď už mě to nebavilo tolik jako tehdy, pravděpodobně protože příběh znám ze všech stran (nebo jsem si to aspoň myslela), a protože jsem si musela dávat pauzy na obracení očí v sloup pokaždé, když de Laclos moralizoval a tím románu dodával zbytečnou těžkopádnost. Kdyby zůstal u ironických poznámek pod čarou, které mě docela bavily, udělal by podle mě líp.
Dějově mě zarazily dvě věci, které jsem si ani z adaptací nepamatovala. Zaprvé to byl fakt, že Cécile byla Valmontem prakticky znásilněná. I to nejoptimističtější čtení dopisu XCVI, tj. takové, kdy věřím, že Valmont situaci popisuje absolutně věrně, popisuje Cécile napřed ve spánku a pak násilím zahnanou do situace, ve které si prostě nemůže dovolit říct ne, aby se nezkompromitovala, což automaticky znehodnocuje jakýkoliv souhlas, který po Valmontovu „přesvědčování“ mohla dát. A Cécilin věk dělá celou situaci ještě krutější.
Za druhé mě překvapil fakt, že Merteuil nikdy neodmítne dodržet svou část sázky. Původní dohoda zněla, že bude „vaše“ (tj, Valmontova), pokud jí předloží písemný důkaz, že Tourvel svedl, a po jeho obdržení Valmontovi slibuje společnou noc, protiví se akorát v tom, že odmítá „lásku“, což chápu jako vztah. Pravda, nedělá to zrovna příjemně, zcela zjevně Valmontem pohrdá, že se nechá tak snadno manipulovat, ale výhru technicky vyplatit neodmítne. Valmontovi se ale nelíbí, že to není přesně podle jeho představ, a na základě toho se ti dva osudově rozkmotří.
A to není jediná část příběhu – respektive jeho populární interpretace – která Merteuil křivdí. Jistě, je sadistická psychopatka, ale není doslova o nic horší než Valmont, a přesto jí narativ přiřazuje mnohem větší část viny za celou situaci. Nejvíc je to vidět na Dancenym, který ze všeho vyjde jako oběť, ačkoliv za mě nebyl nic jiného, než jen další dospělý zneužívající patnáctiletého dítěte, o které ztratil zájem, jakmile dostal příležitost pelešit se snadněji. Na rozdíl od Cécile se ho navíc nedá ani omluvit věkem, je sice mladší než Merteuil a Valmont, ale pořád je dospělý.
Když už jsme u věků, byla jsem překvapená tím, že Merteuil a Valmont jsou relativně mladí, podle textu je odhaduju na třicátníky, což není, jak jsem si je podle adaptací představovala. Když se teď ale dívám na věky herců v době premiéry, nebyli o moc starší, takže tohle bude problém mě a mého pubertálního mozku.
Celkově se pro mě knížka chvílemi trochu táhla a končila ráz na ráz, což bylo po předchozím tempu docela překvapivé. Jako moderní ženě se mi navíc nečetl moc dobře osud Merteuil, čistě protože Valmont vyvázl poměrně lacino (ano, vím, že doslova umřel, ale to jenom znamená, že se zbavil všech svých problémů) a hlavně Cécile, nebo přesněji se mi špatně čte osud Dancenyho, protože mu nepřeju nic dobrého.
Vím, že je to knížka napsaná v 18. století a nemá moc cenu pohoršovat se nad tím, jak se tam s ženami zacházelo, na druhou stranu se tak s nimi často zachází i dnes (konkrétně Dancenyho by spousta lidí i dnes viděla jako oběť Merteuil ((ale ne Valmonta, protože Valmont se přece omluvil)) a dokonce i toho svůdného patnáctiletého dítěte, které se chystal zkompromitovat, akorát se na cestě trochu zdržel v posteli Merteuil), a to je prostě smutné.
Nevím, jestli se ke knížce kdy vrátím, na jednu stranu je to produkt své doby, na stranu druhou jsem se konkrétně u dopisů Merteuil a Valmonta docela bavila, takže uvidíme. Plánuju ale návrat k adaptacím, vím, že jsem na ně tehdy měla silný názor, tak jsem zvědavá, jak to uvidím teď.
„Nevíte, že jedině rozkoš umí rozdávat stuhu lásky? “
„Jaká slast, stát se zároveň předmětem a pánem jejích výčitek svědomí.“
„Láska je stejně jako lékařství pouze uměním pomáhat přírodě.“
„Překvapilo mě, jakou slast může vyvolat, konáme-li dobro; a jsem v pokušení věřit, že ti, které nazýváme ctnostnými, nemají tolik zásluh, jak se nám stále opakuje.“
„Stačí šikovně a rovnoměrně využívat chválu a posměch, chceme-li společnost ovládat.“
„Stařeny neradno rozzlobit; to ony dělají mladým pověst.“
„Brzy skutečně zjistil, že ono tak vychvalované štěstí je stejně jako štěstí králů spíš záviděné než záviděníhodné.“
„Zřídkakdy nabýváme vlastností, bez nichž se obejmeme. Jako bojovník bez rizika si nemusíte dávat pozor. Pro vás muže je porážka jen o úspěch méně. V této tak nerovné hře je naším štěstím neprohrát a Vaší smůlou nevyhrát. I kdybych Vám přiznala tolik nadání, jako nám [ženám], oč bychom Vás ještě překonaly, neboť my je musíme neustále používat!“
„Uznávám, že peníze neznamenají štěstí; ale je také třeba uznat, že ho velmi usnadňují. […] Přepych pohlcuje; odsuzujeme ho, ale napodobujeme; a zbytečnosti nás nakonec připraví o to, co je nezbytné.“
„Často se cítíme povoláni Bohem jen proto, že jsme pobouřeni lidmi.“