 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Kdysi dávno (a tím myslím skutečně dávno, koncem devadesátek) se ke mně dostala kupa starých Bravíček, z nichž každý obsahoval filmový komiks, který pomocí screenů shrnoval děj novinek v kině. V jednom z vydání byla Barb Wire, která mi během let splynula nejen s tím štosem časopisů, ale s plátkem samotným. Teprve ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že je to prakticky komiksová „genderswapped“ Casablanca, jsem skutečně začala mít zájem film vidět, a o pouhých asi deset let později jsme tady.
Tím zdlouhavým úvodem jsem chtěla říct, že ačkoliv film rozhodně splňuje všechny podmínky pro zařazení do mého programu „špatný film na tento měsíc“ (který opět trochu zanedbávám), šla jsem do něj s takovou sentimentalitou, jakou člověk může cítit k filmu, který nikdy neviděl, a upřímně jsem chtěla, aby mě bavil aspoň tolik jako nedávné Showgirls. To se ale nestalo. Ten film měl všechna správná klišé, ale výsledek prostě nefungoval.
To je ostatně vidět už na titulním obsazení. Pamela Anderson (Barb Wire) měla za úkol hrát stereotypní soukromé očko jako vystřižené z amerického film noir, což znamená, že Barb prakticky na všechny podněty reagovala buď vztekle nebo nijak a mluvila stále v jedné tónině. Pamelu Anderson z toho neviním: na masivních podpatcích a v korzetu, který její pas stahoval na 43 cm, dělala víc, než bych zvadla já. Mě spíš mate celková koncepce té postavy; chtít po ní, aby v kostýmu dominy dělala Humphreyho Bogarta bylo diskutabilní rozhodnutí, které neslušelo ani té postavě, ani její představitelce.
U zbytku postav jsem měla pocit, že nedostaly ani zdaleka tolik prostoru, kolik mohly. Charlie (Jack Noseworthy) byl prakticky od první scény mrtvý, aspoň tedy potenciálem (v porovnání s jeho komiksovou předlohou), Axelova (Temuera Morrison) historie s Barb byla pokrytá jediným flashbackem (i když, byla to ta nejprimitivnější možná, takže co tam natahovat) a Corrina (Victoria Rowell) byla prakticky jen zásilka, kterou je nutné bezpečně dopravit z bodu A do bodu B a celou její historii obsáhne jeden „infodump“.
Curly (Udo Kier) měl potenciál Alfreda, ale stejný screetime jako Camille, což byla věčná škoda. Pryzer (Steve Railsback) byl typický uniformovaný fašistický záporák, který s touto volností být absolutní fanatické hovado podle mě neudělal vůbec nic produktivního. Jediná postava, která mě skutečně bavila, byl Willis (Xander Berkeley), ale tihle čestní křiváci mě baví vždycky, takže vlastně ani nevím, jestli ho čestně můžu nazvat plusem.
Můj největší problém s celým filmem je ale úplná absence života. Prostředí, kulisy i zápletka samotná volaly po pořádné hyperbole, nadsázce a energii, ale místo toho byli všichni absolutně utlumení, bez emocí, bez vášně a bez mánie, který by člověk v té dietní verzi postapo světa čekal. A odfláknuté jsou vlastně i kostýmy; prakticky jediné, co kostyméra zajímalo, bylo jak dostatečně odhalit ženské postavy (kromě Corriny, protože ta je prostě jen zásilka) – viz. ty kovové „plavky“ na ženě, kterou Pryzer mučí na začátku (a která z nějakého důvodu mluví stejným tónem, jakým se obvykle mluví v milostných scénách), všechno, co má na sobě Barb apod.
Na rovinu, nečekala jsem, že to bude jakkoliv povznášející zážitek, ale čekala jsem, že se budu bavit, ať už to film zamýšlel nebo ne. Místo toho jsem se nudila způsobem, který mě upřímně překvapil, a jak už jsem tady párkrát zmiňovala, to je ten nejhorší zločin, který film podle mě může spáchat.
Tím zdlouhavým úvodem jsem chtěla říct, že ačkoliv film rozhodně splňuje všechny podmínky pro zařazení do mého programu „špatný film na tento měsíc“ (který opět trochu zanedbávám), šla jsem do něj s takovou sentimentalitou, jakou člověk může cítit k filmu, který nikdy neviděl, a upřímně jsem chtěla, aby mě bavil aspoň tolik jako nedávné Showgirls. To se ale nestalo. Ten film měl všechna správná klišé, ale výsledek prostě nefungoval.
To je ostatně vidět už na titulním obsazení. Pamela Anderson (Barb Wire) měla za úkol hrát stereotypní soukromé očko jako vystřižené z amerického film noir, což znamená, že Barb prakticky na všechny podněty reagovala buď vztekle nebo nijak a mluvila stále v jedné tónině. Pamelu Anderson z toho neviním: na masivních podpatcích a v korzetu, který její pas stahoval na 43 cm, dělala víc, než bych zvadla já. Mě spíš mate celková koncepce té postavy; chtít po ní, aby v kostýmu dominy dělala Humphreyho Bogarta bylo diskutabilní rozhodnutí, které neslušelo ani té postavě, ani její představitelce.
U zbytku postav jsem měla pocit, že nedostaly ani zdaleka tolik prostoru, kolik mohly. Charlie (Jack Noseworthy) byl prakticky od první scény mrtvý, aspoň tedy potenciálem (v porovnání s jeho komiksovou předlohou), Axelova (Temuera Morrison) historie s Barb byla pokrytá jediným flashbackem (i když, byla to ta nejprimitivnější možná, takže co tam natahovat) a Corrina (Victoria Rowell) byla prakticky jen zásilka, kterou je nutné bezpečně dopravit z bodu A do bodu B a celou její historii obsáhne jeden „infodump“.
Curly (Udo Kier) měl potenciál Alfreda, ale stejný screetime jako Camille, což byla věčná škoda. Pryzer (Steve Railsback) byl typický uniformovaný fašistický záporák, který s touto volností být absolutní fanatické hovado podle mě neudělal vůbec nic produktivního. Jediná postava, která mě skutečně bavila, byl Willis (Xander Berkeley), ale tihle čestní křiváci mě baví vždycky, takže vlastně ani nevím, jestli ho čestně můžu nazvat plusem.
Můj největší problém s celým filmem je ale úplná absence života. Prostředí, kulisy i zápletka samotná volaly po pořádné hyperbole, nadsázce a energii, ale místo toho byli všichni absolutně utlumení, bez emocí, bez vášně a bez mánie, který by člověk v té dietní verzi postapo světa čekal. A odfláknuté jsou vlastně i kostýmy; prakticky jediné, co kostyméra zajímalo, bylo jak dostatečně odhalit ženské postavy (kromě Corriny, protože ta je prostě jen zásilka) – viz. ty kovové „plavky“ na ženě, kterou Pryzer mučí na začátku (a která z nějakého důvodu mluví stejným tónem, jakým se obvykle mluví v milostných scénách), všechno, co má na sobě Barb apod.
Na rovinu, nečekala jsem, že to bude jakkoliv povznášející zážitek, ale čekala jsem, že se budu bavit, ať už to film zamýšlel nebo ne. Místo toho jsem se nudila způsobem, který mě upřímně překvapil, a jak už jsem tady párkrát zmiňovala, to je ten nejhorší zločin, který film podle mě může spáchat.