10. prosince 2019

The Man in the High Castle: Season 4

| Season 1 | Season 2 | Season 3 | Season 4 |
_______

"Nothing's fixed in place anymore. Nothing's solid. Like everything's just a reflection of a reflection. It's like being suspended, each existence as real as the next.
And at which point do you choose to hold on to one?"



4.01 Hexagram 64 - 4.02 Every Door Out... - 4.03 The Box - 4.04 Happy Trails - 4.05 Mauvaise Foi - 4.06 All Serious Daring - 4.07 No Masters But Ourselves - 4.08 Hitler Has Only Got One Ball - 4.09 For Want of a Nail - 4.10 Fire from the Gods

zdroj: imdb.com
Na poslední řadu The Man in the High Castle jsem se popravdě těšila fakt hodně - trailery vypadaly úžasně a byla jsem hodně zvědavá, jak to ukončí. Po shlédnutí se vlastně nedokážu sama se sebou shodnout na tom, jestli se mi to líbilo nebo ne. Určité věci byly dokonalé, z určitých dalších jsem docela rozpačitá. Začneme tím lepším.

John Smith (Rufus Sewell) je jeden z nejlepších seriálových antihrdinů, které jsem kdy měla tu čest sledovat. Za prvé protože je Rufus Sewell skvělý herec a ta tichá intenzita mu jde jak málokomu dalšímu, a za druhé protože ač mě ta postava překvapovala, vždycky to, co udělala, nakonec v rámci charakteru dávalo naprostý smysl. John skvělým příkladem člověka, který si jde nemilosrdně za svým, aniž by si uvědomil, že tím, co dělá, špiní jakoukoliv posvátnost svého cíle - v tomto případě jeho rodiny. Ten propad do šílenství - respektive ta míra, s jakou je jím John, za každé situace pragmatický a většinu seriálu vždy o krok napřed, ovládán - mi plně nedocvakla až do posledního dílu a měla na mě neskutečný efekt. Už jen pro tuto postavu to stálo za to.

Helen Smith (Chelah Horsdal) jsem nikdy příliš neholdovala, její loňská linka mě akorát přiměla pohledat mrkvičku, kterou bych jí ostrouhala, ale tato řada byla podle mě skvělý příklad vykoupení záporné postavy. Bylo tam uvědomění svých činů, bylo tam pochopení, že je to volba a ne nutnost, bylo tam pokání a snaha o nápravu s ochotou položit vlastní život, protože to bylo to nejmenší, co mohla udělat. Chelah Horsdal byla naprosto dokonalá - donutila mě s Helen sympatizovat a co víc - ve chvíli, kdy pochopila, že se hojně podílela na tom monstru, které se z jejího manžela stalo - mi jí bylo i trochu líto.

Dalším výborným momentem byl černý komunistický odboj a to především Bell Mallory (Frances Turner), která snad převzala všechnu sílu a odhodlání Juliany (Alexa Davalos) - k tomu níže. Jediné, co mě mrzí je, že je nasadili tak pozdě. Pokud byli tak dobře zorganizování, že během pár dní vyhnali Japonce z léta okupovaného území, pak je nepochopitelné, že to neudělali dřív. Měli přijít už ve třetí řadě - i kdyby jen proto, abychom si užili spolupráci Juliany a Bell, protože ta mohla být epická. (Plus bych asi potřebovala dovysvětlit, proč chtěli být komunisti? To mi tam přišlo trochu navíc.)

U Hawthornea Abendsena (Stephen Root), onoho titulního Muže ve vysokém hradu, jsem byla rozpolcená. Na jednu stranu byly jeho nejistota, bezmoc a žal ve vězení skvěle zahrané, na stranu druhou tam sloužil prakticky jen jako boxovací pytel Johna Smithe, což nám vlastně nepřineslo žádné nové informace, a ten konec byl prostě jenom matoucí. Nicméně slova, která řekl na rozloučenou Johnovi, byla epická ve své přesnosti. ("You keep coming to me for answers, well, here's the last answer you're ever getting from me: you're cursed. John Smith, you're damned. You fucked with the Fates, and they don't like that. You'll never know peace, John. You'll wander forever between the worlds... lost!")

Teď k těm věcem, ze kterých jsem nadšená nebyla: smrt Tagomiho (Cary-Hiroyuki Tagawa), která proběhla off-screen, jsem nejprve vůbec nebrala vážně, protože nedávala smysl a pořád jsem čekala, že na nás vyskočí v nějaké alt-realitě. Když mi došlo, že tohle je definitivní konec té postavy, fakt jsem byla nasraná. Tři roky vývoje spláchnuté do záchodu a byť trochu stagnoval, zasloužil si mít svou linii ukončenou v ději. Když si představím, že tam zůstal například Childan (Brennan Brown) s totálně předvídatelnou a zapomenutelnou zápletkou, zatímco tak stěžějní postavu, jako byl Tagomi, odpravili tak trapně... Prostě zklamání.

Další zklamání byla moje milovaná Juliana, která se tuto sezónu prakticky jenom mračila, hloubala, luštila šifru a k nějaké akci se zmohla jenom ke konci. Seriál ji od začátku prezentoval jako hlavní postavu, ten klíč k veškerému dění - navíc byla s Helen praktický jediná, kdo dokázal zůstát o krok napřed před Johnem Smithem - takže fakt, že stála tak na periferii, se mi prostě nelíbil. Čekala jsem nějaké epické zakončení její linky nebo aspoň nějaký showdown s Johnem, ale prd. Jejich závěrečná scéna byla sice výbornou tečkou za Johnem a skvěle zahraná, ale Juliana u toho vůbec být nemusela, co si budem nalhávat. Alexa Davalos si zasloužila víc.

Velmi podobný osud potkal i Kida (Joel de la Fuente), kterého jsem považovala za jednu z nejzajímavějších postav. Jeho linie se synem byla skvělá a výborně zahraná, ale do téhle řady nebyl nijak důležitý - obecně nejsem fanda přidávání nových zápletek do sérii, kde se má všechno uzavřít, a tohle už byla druhá - a upřímně moc nerozumím tomu, proč s tím vůbec přišli. Nicméně v nějaké recenzi jsem četla, že Kidovy činy byly tak nějak protipólem těch Johnových, a v tom případě to pak aspoň trochu dává smysl a umím ten kontrast docenit.

Čtvrtá řada taky trochu vymazala některé postavy a ačkoliv tady nebudu tvrdit, že jsem kvůli nim plakala, absence Eda McCarthyho (DJ Qualls) mě fakt mrzela. Na jednu stranu si můžu myslet, že dostal svůj happy end, na druhou stranu bych ho po boku Juliany asi viděla radši než Wyatta / Liama (Jason O'Mara), který tam byl očividně jen protože Juliana přece nemohla chodit světem bez romantického partnera, protože jinak byl naprosto nahraditelný.

Z epizod prostě potřebuju zmínit Mauvaise Foi, která konečně ukázala ten přerod Johna Smitha z hrdého amerického vojáka na nacistického pohlavára, a hlavně ukázala i Heleninu roli v tom všem, to jsem si opravdu užila. No a pak Fire from the Gods, ale velmi váhavě, protože ač byly konce většiny postav epické a dávaly smysl, ten úplný závěr jsem nepochopila. Proč tam najednou začali chodit lidi? Kdo to byl a proč? Byli to všichni mrtví v této realitě, kteří tak mohli přijít z alt-světa? Přišli, aby svět pomohli znovu vybudovat? Přestanou někdy chodit? Proč se portál prostě nezavřel, pokud splnil svůj účel? Kam šel Abendsen? Nemůžu se rozhodnout, jestli to bylo správně poeticky dvojznačné nebo na poslední chvíli totálně vytažené z prdele.

Celkově jsem ze závěru seriálu trochu rozpačitá - když se ohlédnu na to málo, co si pamatuju z prvních řad, je tam masivní propast - ale zároveň i tak nějak uspokojená. Začínám mít pocit, že moje pocity ambivalentní prostě zůstanou, ale pořád si myslím, že je to jeden z těch lepších počinů současné seriálové tvorby. Stálo mi to za to.

"We've seen things... you and me. Other worlds. Other lives. We... we have that in common. It's unbearable. To be able to look through that door and glimpse all the people you could have been. And to know that out of all of them... this is the one you became."

1. prosince 2019

Room 104: Season 3

| Season 1 | Season 2 | Season 3 |
_______


3.01 The Plot - 3.02 Animal for Sale - 3.03 Itchy - 3.04 Rogue - 3.05 Drywall Guys - 3.06 A New Song - 3.07 Jimmy & Gianni - 3.08 No Hospital - 3.09 Prank Call - 3.10 Night Shift - 3.11 Crossroads - 3.12 The Specimen Collector

zdroj: imdb.com
Room 104 je jediný seriál na podobném principu, který sleduju (a o kterém vím), takže jsem opravdu ráda, že pořád běží. Série jako celek měla silnější a slabší části, ale můžu upřímně říct, že jsem se na každou epizodu těšila a dařilo se jim mě velmi příjemně překvapit.

The Plot mě chvíli zmátl, ale rychle jsem se zorientovala. Zápletka mezi sourozenci (Luke Wilson a Christine Woods) byla výborná a zbytek jsem ani omylem nečekala. Animal for Sale byl přesně ten bizár, který od Room 104 očekávám, ale za srdce mě nechytil. Itchy mělo krásně zlověstnou atmosféru a ten konec mě úplně odrovnal.

Rogue byla naprosto perfektní sci-fi postapo povídka a obě dámy (Iyana Halley a Catalina Sandino Moreno) to 100% prodaly. Drywall Guys mě hodně dlouho drželi v napětí, co to vlastně bude, a na konci si mě ten humor našel, byť už jsem to ani nečekala. A New Song mě nebavilo, tak nějak to prošlo úplně mimo mě a nic to ve mně nezanechalo.

Jimmy & Gianni mě taky nebavilo - vypadalo to sice emotivně, ale pořád mi od toho nějak sklouzávala pozornost (i když to mohlo být prostě jen tím, že jsem neměla náladu.) No Hospital mě naopak drželo hodně a povedlo se, přestože mělo jeden z těch konců, u kterých si nejsem jistá, že jsem je správně pochopila, plus Angie Cepeda byla skvělá. Prank Call byla neskutečná epizoda: pořád jsem čekala, kam to vygraduje, ale ten konec jsem nečekala ani omylem. Celkově to bylo krásné šťouchnutí do té zažité mužské představy, že ženy jsou strůjcem všeho zla a muži jen nevinné oběti, jejichž schopnost racionalizovat do obludných rozměrů, aby si ten status udrželi, nezná mezí. Mary Mouser tu zmatenou holku zahrála krásně.

Night Shift byla taková klasická upířina se správně přepálenými efekty a ačkoliv oceňuji ten návrat k začátku žánru, moc jsem si to neužila. Crossroads bylo prakticky geniální a June Squibb naprosto dokonalá, plus ten konec naznačuje možné pokračování příběhu, který bych fakt chtěla vidět. The Specimen Collector mě hodně příjemně překvapilo úžasnou Cobie Smulders a tím poetickým koncem, ale za nejlepší epizodu bych to neoznačila.

Celkově si myslím, že byla tato řada výbornou sbírkou různých žánrů a nálad, kde si to svoje vybere snad každý, a jsem ráda, že dostali čtvrtou řadu.