 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Buď hodná byla další z knížek, které jsem koupila ve výprodeji (za celý 9,- Kč), čistě protože šlo o pro mě neznámého českého autora, ale nic moc jsem si od toho neslibovala. (Zvlášť po tom předchozím neuvěřitelně únavném zážitku.) A bylo to dobře, protože tak měla knížka prostor mě dějově překvapit. Řemeslnou kvalitou ale bohužel splnila moje očekávání.
Začnu tím příjemnějším… Tedy, téma domácího násilí nijak příjemné není, ale líbilo se mi, jak ho autorka zachytila. Vybrala si zobrazit tu hůř viditelnou (a prokazatelnou formu) a moc hezky vystihla tu dusnou a zlověstnou atmosféru, kterou kolem sebe Jakub šířil. Plus musím dát i za to, že názorně ukázala, jak takové jednání ovlivňuje a formuje vztahy v rodině, od Daniny manipulace starší dcerou, kterou se technikami své matky snažila zachránit před svým osudem, přes její téměř neexistující vztah s Ninou až po zakrnělé emocionální vazby mezi dcerami a nevyzpytatelným otcem.
Zvlášť se mě knížka dotkla na konci 39. kapitoly, kde se Dana matce pokouší svěřit s tím, že se ji Jakub pokusil znásilnit, a matka odvětí: „Nic se nestalo, ne? Tak vidíš.“ Ta situace mi byla tak známá, až se mi udělalo trochu blivno (ačkoliv s mámou se mi to naštěstí nestalo). Další výborná část byla na konci 41. kapitoly, kdy Dana poprvé začne pochybovat o své realitě. Jakub byl samozřejmě zamindrákovaný, sadistický kretén, ale Věra byla snad ještě horší. Ignorovat strachy, slzy, i rostoucí apatii vlastního dítěte, které se jí před očima mění v stín, protože „Co by tomu řekli lidi, kdyby se rozvedla?“, už není deformace vlastní výchovou a „byla taková doba“, to je čirá krutost ve vlastní prospěch. Na konci knížky jsem si upřímně přála, aby ji a Jakuba někdo zavřel do sklepa, aby byli nucení žít s tím, koho si oba zaslouží, a pěkně na zbytek života, když ani jeden z nich nevěří na rozvod.
A teď to míň příjemné téma: kvalita prózy. Text je neuvěřitelně vzletný a hutný, a ačkoliv to první mi ne vždycky vadí, tady to způsobovalo, že jsme se v jedné metafoře nebo scéně repetitivně matlali dvakrát tak dlouho než bylo třeba, což hrozně zpomalovalo děj. Další, ale související problém jsem měla s množstvím postav; byť mi jednotlivé provázanosti a mikropříběhy samy o sobě nevadily, neexistoval podle mě jediný důvod, proč popisovat například průběh Milanových námluv nebo historii rodiny Baroušových, ze které byl důležitý jen zlomek a ten tu omáčku ani nepotřeboval.
I tyhle odbočky zapříčinily, že jedna scéna byla díky nijak zvlášť podstatným flashbackům roztažená třeba na tři kapitoly. (A v případě 24. a 25. dokonce i bez flashbacku, kapitola prostě nelogicky skončila a další začala ve skoro stejmém bodě.) Kniha se prakticky odehrává ve dvou dějových rovinách – v současnosti a flashbacích na Danino dětství a dospívání – ale jen současnost je vyprávěná chronologicky, což za mě taky nebyla zrovna šťastná volba, protože v kombinaci s přítomností, kde do vzpomínek do dětství zaplouvají i Daniny dcery, je to občas vyloženě guláš.
Tempo děje je ve finále tak pokroucené, že vyvrcholení příběhu proběhne extrémně rychle a v menším detailu, než bych si přála, a přitom to tak být nemuselo; spousta informací mohla být vpletená do těch nekonečných flashbacků a na konci by pak čtenáře stačilo jen trochu postrčit, aby byl takříkajíc „doma“. Zkrátka a dobře, přišlo mi, že ta knížka buď neviděla editora, nebo měla nějakého, kterému byla úplně ukradená.
Navzdory méně než ideální formě mě knížka ale pořád bavila, přečetla jsem ji na ten (zbytečný) rozsah překvapivě rychle a myslím, že má autorka dobře nakročeno. Téma si zvolila dobré a bylo vidět, že knížce věnovala hodně péče, takže si myslím, že jakmile se pořádně vypíše, bude to rozhodně stát za to.
Začnu tím příjemnějším… Tedy, téma domácího násilí nijak příjemné není, ale líbilo se mi, jak ho autorka zachytila. Vybrala si zobrazit tu hůř viditelnou (a prokazatelnou formu) a moc hezky vystihla tu dusnou a zlověstnou atmosféru, kterou kolem sebe Jakub šířil. Plus musím dát i za to, že názorně ukázala, jak takové jednání ovlivňuje a formuje vztahy v rodině, od Daniny manipulace starší dcerou, kterou se technikami své matky snažila zachránit před svým osudem, přes její téměř neexistující vztah s Ninou až po zakrnělé emocionální vazby mezi dcerami a nevyzpytatelným otcem.
Zvlášť se mě knížka dotkla na konci 39. kapitoly, kde se Dana matce pokouší svěřit s tím, že se ji Jakub pokusil znásilnit, a matka odvětí: „Nic se nestalo, ne? Tak vidíš.“ Ta situace mi byla tak známá, až se mi udělalo trochu blivno (ačkoliv s mámou se mi to naštěstí nestalo). Další výborná část byla na konci 41. kapitoly, kdy Dana poprvé začne pochybovat o své realitě. Jakub byl samozřejmě zamindrákovaný, sadistický kretén, ale Věra byla snad ještě horší. Ignorovat strachy, slzy, i rostoucí apatii vlastního dítěte, které se jí před očima mění v stín, protože „Co by tomu řekli lidi, kdyby se rozvedla?“, už není deformace vlastní výchovou a „byla taková doba“, to je čirá krutost ve vlastní prospěch. Na konci knížky jsem si upřímně přála, aby ji a Jakuba někdo zavřel do sklepa, aby byli nucení žít s tím, koho si oba zaslouží, a pěkně na zbytek života, když ani jeden z nich nevěří na rozvod.
A teď to míň příjemné téma: kvalita prózy. Text je neuvěřitelně vzletný a hutný, a ačkoliv to první mi ne vždycky vadí, tady to způsobovalo, že jsme se v jedné metafoře nebo scéně repetitivně matlali dvakrát tak dlouho než bylo třeba, což hrozně zpomalovalo děj. Další, ale související problém jsem měla s množstvím postav; byť mi jednotlivé provázanosti a mikropříběhy samy o sobě nevadily, neexistoval podle mě jediný důvod, proč popisovat například průběh Milanových námluv nebo historii rodiny Baroušových, ze které byl důležitý jen zlomek a ten tu omáčku ani nepotřeboval.
I tyhle odbočky zapříčinily, že jedna scéna byla díky nijak zvlášť podstatným flashbackům roztažená třeba na tři kapitoly. (A v případě 24. a 25. dokonce i bez flashbacku, kapitola prostě nelogicky skončila a další začala ve skoro stejmém bodě.) Kniha se prakticky odehrává ve dvou dějových rovinách – v současnosti a flashbacích na Danino dětství a dospívání – ale jen současnost je vyprávěná chronologicky, což za mě taky nebyla zrovna šťastná volba, protože v kombinaci s přítomností, kde do vzpomínek do dětství zaplouvají i Daniny dcery, je to občas vyloženě guláš.
Tempo děje je ve finále tak pokroucené, že vyvrcholení příběhu proběhne extrémně rychle a v menším detailu, než bych si přála, a přitom to tak být nemuselo; spousta informací mohla být vpletená do těch nekonečných flashbacků a na konci by pak čtenáře stačilo jen trochu postrčit, aby byl takříkajíc „doma“. Zkrátka a dobře, přišlo mi, že ta knížka buď neviděla editora, nebo měla nějakého, kterému byla úplně ukradená.
Navzdory méně než ideální formě mě knížka ale pořád bavila, přečetla jsem ji na ten (zbytečný) rozsah překvapivě rychle a myslím, že má autorka dobře nakročeno. Téma si zvolila dobré a bylo vidět, že knížce věnovala hodně péče, takže si myslím, že jakmile se pořádně vypíše, bude to rozhodně stát za to.
„Sama sebe se ptala, jestli jí šťastné vzpomínky dělají radost, anebo jestli jsou jen bolestnou připomínkou toho, že vzácnosti vždycky ztrácela nejsnáze.“
„Co je to za lidi, že se nehnou z místa, když sedí holým zadkem na rozpálené plotně? Ukázalo se, že někdy je lepší poskakovat na vlastním žhavém, avšak důvěrně známém kousku kovu než se topit v nekonečném ledovém oceánu nejistoty. […] Lidi nežijí nešťastně záměrně, ale schválně.“
„Učil Danu své téměř náboženské víře v intelekt a spravedlnost, která sice má občas zpoždění, ale ve vlastním svědomí je přítomná neustále.“
„Nejsilnější vlastností smůly je její nečekaný příchod.“
„Sotva se mysl dočká zadostiučinění, tišící účinky opožděné satisfakce nedosahují hloubky ran a jen sjedou po zjizveném povrchu, který se nerovně zacelil mazlavým prachem času.“