 |
| zdroj: dauntbooks.co.uk |
Jakmile se člověk začne aspoň trochu zajímat o feministickou literaturu, je téměř nemožné nenarazit na Sylvii Plath a/nebo The Bell Jar. Přesto ve mně až doteď nevzbudila zájem – a to i přesto, že její fiktivní verze v Dickinson mě tehdy docela zaujala – ale když jsem knížku nedávno nečekaně zahlédla v knihkupectví, něco mě namotivovalo se konečně dovzdělat.
Abych řekla pravdu, The Bell Jar bylo úplně jiné, než jsem čekala. Pravděpodobně vlivem biografie autorky jsem žila v představě, že půjde o příběh matky a hospodyňky, která se ve své podřízené, intelektuálně vyprahlé rodinné roli pomalu dusí jako pod skleněným poklopem, ale ve skutečnosti jde o příběh devatenáctileté Esther, kterou dusí už jen představa, že by tak měla skončit.
Je to ten typ románu, který bych jako náctiletá – a možná ještě i během minulé dekády, řekněme si to na rovinu – úplně zbožňovala. Tím nechci říct, že teď se mi nelíbila, ale můj věk rozhodně sehrál roli v tom, jak moc jsem se byla schopná s Esther ztotožnit. Ne ve smyslu dosadit se do jejího života, to při čtení knížek nikdy nedělám, ale ve smyslu rozumět intenzitě jejích emocí a osudovosti závěrů, které vyvozovala z obyčejných životních klopýtnutí. Samozřejmě, Esther byla zároveň mentálně nemocná a byť teď v tomto ohledu taky nejsem zrovna fit, sebevražda mi nikdy nic neříkala, což taky rozhodně hraje roli.
Nicméně jak jsem psala výš, knížka se mi i tak líbila. Samozřejmost a chvílemi i lhostejnost, s jakou Esther popisuje své napadení v New Yorku a opakované pokusy o sebevraždu, byly fantasticky napsané, a byť mi chvíli trvalo naladit se na to, že to nemá tradiční zápletku, bavilo mě to číst a některé části mě skutečně oslovily (viz níže). Mrzí mě, co Sylvia Plath prožívala a že své nemoci nakonec podlehla; smrt je nevyhnutelná, ale je škoda každého života, který skončí předčasně, a ještě za takových podmínek.
Abych to uzavřela, řemeslně The Bell Jar nemám co vytknout, dala mi přesně to, co od dobré knížky čekám, jen si upřímně myslím, že pro maximální účinek (nebo maximální škody) jsem po ní sáhla příliš pozdě. V knihovně ale zůstává, protože tohle je přesně ten typ románu, u kterého jsem zvědavá, jestli ho za deset let uvidím stejně.
Abych řekla pravdu, The Bell Jar bylo úplně jiné, než jsem čekala. Pravděpodobně vlivem biografie autorky jsem žila v představě, že půjde o příběh matky a hospodyňky, která se ve své podřízené, intelektuálně vyprahlé rodinné roli pomalu dusí jako pod skleněným poklopem, ale ve skutečnosti jde o příběh devatenáctileté Esther, kterou dusí už jen představa, že by tak měla skončit.
Je to ten typ románu, který bych jako náctiletá – a možná ještě i během minulé dekády, řekněme si to na rovinu – úplně zbožňovala. Tím nechci říct, že teď se mi nelíbila, ale můj věk rozhodně sehrál roli v tom, jak moc jsem se byla schopná s Esther ztotožnit. Ne ve smyslu dosadit se do jejího života, to při čtení knížek nikdy nedělám, ale ve smyslu rozumět intenzitě jejích emocí a osudovosti závěrů, které vyvozovala z obyčejných životních klopýtnutí. Samozřejmě, Esther byla zároveň mentálně nemocná a byť teď v tomto ohledu taky nejsem zrovna fit, sebevražda mi nikdy nic neříkala, což taky rozhodně hraje roli.
Nicméně jak jsem psala výš, knížka se mi i tak líbila. Samozřejmost a chvílemi i lhostejnost, s jakou Esther popisuje své napadení v New Yorku a opakované pokusy o sebevraždu, byly fantasticky napsané, a byť mi chvíli trvalo naladit se na to, že to nemá tradiční zápletku, bavilo mě to číst a některé části mě skutečně oslovily (viz níže). Mrzí mě, co Sylvia Plath prožívala a že své nemoci nakonec podlehla; smrt je nevyhnutelná, ale je škoda každého života, který skončí předčasně, a ještě za takových podmínek.
Abych to uzavřela, řemeslně The Bell Jar nemám co vytknout, dala mi přesně to, co od dobré knížky čekám, jen si upřímně myslím, že pro maximální účinek (nebo maximální škody) jsem po ní sáhla příliš pozdě. V knihovně ale zůstává, protože tohle je přesně ten typ románu, u kterého jsem zvědavá, jestli ho za deset let uvidím stejně.
“I thought it was a lovely story […]. I felt sorry when I came to the last page. I wanted to crawl in between those black lines of print the way you crawl through a fence, and go to sleep under that beautiful big green fig-tree.”
“I thought it sounded just like the sort of drug a man would invent. Here was a woman in terrible pain, obviously feeling every bit of it or she wouldn’t groan like that, and she would go straight home and start another baby, because the drug would make her forget how bad the pain had been, when all the time, in some secret part of her, that long, blind, doorless and windowless corridor of pain was waiting to open up and shut her in again.”
“And I knew that in spite of all the roses and kisses and restaurant dinners a man showered on a woman before married her, what he secretly wanted when the wedding service ended was for her to flatten out underneath his feet […].”
“I saw the days of the year stretching ahead like a series f bright, white boxes, separating one box from another was sleep, like a black shade. Only for me, the long perspective of shades that set off one box from the next had suddenly snapped up, and I could see day after day after day glaring ahead of me like a white, broad, infinitely desolate avenue.”
“I knew I should be grateful to Mrs Guinea, only I couldn’t feel a thing. If Mrs Guinea had given me a ticket to Europe, or a round-the-world cruise, it wouldn’t have made one scrap of difference to me, because wherever I sat – on the deck of a ship or at a street café in Paris or Bangkok – I would be sitting under the same glass bell jar, stewing in my own sour air.”