12. listopadu 2026

Velvet Goldmine (1998)

“It doesn’t really matter much what a man does in his life.
What matters is the legend that grows up around him.
”

zdroj: imdb.com
IMDb. Ve své první recenzi jsem psala, že se na film určitě podívám znovu, ale bude to chvíli trvat, protože se na to budu muset psychicky připravit. A vlastně jsem ani nelhala, protože podruhé jsem se na něj podívala až teď, o šestnáct let později, kdy mi ho přímo pod nos přinesla letošní Mezipatra, a to ve 4K na plátně v Lucerně. Nikdy jsem nebyla radši, že jsem se zhlédnutím filmu prokrastinovala (a ok, asi na deset let úplně zapomněla, že existuje, ale pst).

Abych řekla pravdu, netuším, na co jsem se tehdy potřebovala psychicky připravovat, ten film není zvlášť mentálně náročný nebo složitý na sledování. Tím nechci říct, že se u něj nemusí přemýšlet, to vůbec, téma identity a hledání sama sebe je tam skvěle rozvinuté napříč všemi postavami a promlouvá ke mně možná ještě víc než tehdy. Děj je přímočarý a rozuzlení dnes už patrně nikoho nepřekvapí, ale celý příběh dává smysl, hezky graduje a dokonce ani to skákání v čase tomu zvlášť neubližuje. Předmluva s Oscarem Wildeem, UFO a broží mi pořád moc neříkala, ale téměř všichni v tom příběhu jsou neustále sjetí jak skokanský můstek, takže to vlastně i dává smysl.

Jonathan Rhys Meyers (Brian Slade) mě tehdy úplně uhranul, ale s odstupem času mi přijde, že za něj hodně hrály kostýmy a make-up. Brian Slade mě pořád bavil, ale nijak zvlášť nevyčníval. Na jednu stranu to trochu sráží status legendy, který má v příběhu mít, na druhou stranu to jde ruku v ruce s těmi maskami, za které se schovával, aby dosáhl svého. Ta prázdnota, která z něj vyvěrala, byla nakonec nejdůležitějším aspektem postavy. Ewan McGregor (Curt Wild) byl přesně tak emocionální, jak měl být, aby Curt fungoval jako Brianův protipól, a užila jsem si ho i tentokrát. Eddie Izzard (Jerry Devine) jsem tehdy úplně přehlédla, ale jako principál celého toho cirkusu byla naprosto skvělá.

Můj názor na Christiana Balea (Arthur Stuart) se za ty roky nijak nezměnil, ale Arthur mě tentokrát bavil mnohem víc než tehdy a jeho srovnávání se s vlastní identitou jsem docela prožívala. Můj nejoblíbenější výkon ale předvedla Toni Collette (Mandy Slade), která oproti mužům v obsazení nedostala tolik prostoru, kolik by jí slušelo, ale to, co měla, využila beze zbytku. Scénář nám nikdy úplně neřekne, co se v ní odehrává, a až do konce s ní zachází jako s beznadějně zamilovanou „grupie“, která nemá vlastní život, ale Toni Collette do toho nacpala tolik bolesti, kolik jen šlo (zvlášť ve scéně, kdy Mandy nese Brianovi rozvodové papíry), a hodně jsem si její výkon užila.

Celkově jsem hrozně ráda, že jsem dostala příležitost vidět Velvet Goldmine v kině, ten film si to rozhodně zaslouží, a doufám, že si na něj zase najdu čas dřív než za dalších šestnáct let.

Původní recenze z 27. 11. 2010:
Man is least himself when he talks in his own person… Give him a mask and he’ll tell you the truth.

Další z filmů, ke kterým jsem se dostala díky jednomu určitému herci. Poprvé se mi ale stalo, že toho herce v tom filmu předčil jiný. Celkově to byl jeden z nejdivnějších filmů, které jsem kdy viděla. Přiznávám, že jsem měla problém pochopit formu a občas se v tom zorientovat, a nemůžu se zbavit dojmu, že pasáž s Oscarem Wildeem (Luke Morgan Oliver) tam byla navíc. Já sice Wildea zbožňuji, ale rušil mě tam a celá "UFO" věc prostě nebyla třeba. Ten film je sám tak výrazný, obsažný, plný a hmatatelný, že historické a fantastické berličky tam opravdu nejsou třeba.

Jak jsem předesílala, film se ke mně dostal díky Ewanovi McGregorovi (Curt Wild) (znáte mě), ale naprosto mě dostal, smetl, podmanil si mě, svedl mě, a nevím, co všechno ještě se mnou udělal, Jonathan Rhys Meyers (Brian Slade). Věděla jsem, že je výborný herec, už od The Tudors, ale tohle spolu s faktem, že mu bylo teprve devatenáct... Mně je právě tolik, kolik bylo jemu, a můžu si jen nechat zdát, že bych vytvořila novou živou bytost, jako svým výkonem on. McGregorovi byl samozřejmě klasicky výborný, ale přiznám se, že jsem měla oči jen pro Jonathan Rhyse Meyerse.

Toni Collette (Mandy Slade) dávám zvláštní cenu poroty, a u Christiana Balea (Arthur Stuart) jsem ochotná uznat, že něco umí. Kolem a kolej to pro mě bylo divné, ale hudebně, výtvarně, kostýmově a herecky naprosto výborné, vtáhlo mě to, a ačkoliv se na to vždycky budu muset psychicky připravit a nebude to brzy, podívám se na to znovu.