_______
“We like to tell stories about what we did [on the battlefield]. Yeah, not all of them, anyways. Some of them we can’t tell. But the ones we do tell, we tell ‘em to make us feel good about what we did. To give us hope that it was all for the right reasons. But we don’t get the privilege of knowing. We just had to go off of what they told us. They told us that it was all on the line… fate of the whole free world. With the stakes stacked that high, we didn’t get much choice, did we? And I guarantee you, the guys on the other side got told the same shit. At the end of the day, we just gotta hope that we bet on the right side. The side that protects the people you love. Because if it did… I guess that’s worth doing pretty much anything.
Even something bad.”
2.05 The Wrangler - 2.06 The Other Player - 2.07 The Handoff - 2.08 The Strip
 |
| zdroj: imdb.com |
S první řadou Fallout jsem otálela tak dlouho, že když jsem ji konečně viděla, druhá už byla za dveřmi, a to bylo dobře, protože měla nakročeno tím nejlepším možným způsobem; moje tři nejoblíbenější postavy na společné cestě do New Vegas, co může být lepšího? Ghoulova (Walton Goggins) a Lucyina (Ella Purnell) cesta podle mě lepší ani být nemohla, měla očekávatelné třecí plochy, opatrné sbližování i epické rozhádání na konci. Ze zbytku řady už jsem ale tak nadšená nebyla.
Abych řekla pravdu, když jsem si k této recenzi sedla a začala rekapitulovat, co se v řadě všechno stalo, docela jsem tápala, protože to, na co jsem si vzpomněla, se zdálo na osm hodin děje málo, a přemýšlela jsem, jestli jsem dávala málo pozor. Pak ale někdo na Tumblru poznamenal, že se na to dívalo míň jako na souvislý děj a víc jako na sérii „easter eggs“ pro fanoušky her a v tu chvíli mi došlo, proč se mi to zdálo tak prázdné. Caesarova legie, Králové nebo specifická výzbroj NCR pro mě jako pro někoho, kdo hry nehrál, nic neznamená; sleduju to pro konkrétní postavy a ty bohužel většinu řady trochu přešlapovaly na místě.
Nejvíc to bylo vidět na Ghoulovi (Walton Goggins), který na konci druhé řady skončil doslova tam, kde jsme ho poznali. Zkusili to sice zamaskovat tím, že teď už má jistotu, že jeho rodina žije, ale nepředložili k tomu žádné skutečné důkazy, ta pohlednice byla extrémně chatrná stopa. Nějaký marginální charakterový posun se sice projevil, a to hlavě ve vztahu k Lucy, ale jinak je to totální reset. A s Cooperem Howardem to ve flashbacích bylo snad ještě horší; zatímco scény s Houseem (Justin Theroux) jsem si nesmírně užívala, ten zvrat s Barb (Frances Turner) mě napřed trochu zklamal a pak, jak jsem se nad ním chvíli zamyslela, upřímně vytočil.
Věc se má tak; Barb mám jako postavu moc ráda (popravdě je pro mě ten hlavní důvod, proč jsou pro mě flashbacky před bombami vůbec zajímavé), protože je to člověk v nemožné situaci, který dělá, co může, aby ochránil aspoň svoje nejbližší (aneb „If you can’t beat them, join them.“). Funguje skvěle sama o sobě – hlavně díky fantastickému výkonu Frances Turner – i jako protiklad fanatického pošuka Hanka MacLeana (Kyle MacLachlan). Vykreslili ji jako inteligentní, pragmatickou, a pokud je třeba, tak i nemilosrdnou ženu, a já prostě nevěřím, že najednou úplně otočila, nasedla na Cooperovu vlnu naivního idealismu a neměla žádný záložní plán. Na Tumblru padla teorie, že Barb jen nechala Coopera věřit, že dělají tu „správnou věc“, a za jeho zády se dohodla s Enklávou, a já upřímně doufám, že to tak skutečně je. Jediná další logická varianta je ji po tom odhalení zabít, protože v nukleární pustině žádný happy end neexistuje, a to by byla věčná škoda.
(Taky jsem četla poněkud hloupý argument, že ten zvrat likviduje Ghoulovu postavu, protože mu bere tu hořkost, což… Troufám si tvrdit, že zrada společnosti a vládního systému, za který Cooper Howard bojoval ve válce, ve kterém žil a do kterého přivedl dceru, a následných dvě stě let věčného strachu o život a pomalého tělesného rozkladu v nukleární pustině jednoho ztýrá mnohem lépe než rozvod, ale co já vím.)
Výše zmíněná Lucy na tom byla o dost lépe, protože ačkoliv jejímu charakterovému vývoji nevěnovali tolik času, kolik bych si přála, pořád tam byl. Líbilo se mi, že ji stále psali s ideály a určitou neochotou úplně přijmout depresivní realitu, což vedlo k zásadním chybám v úsudku a nepříjemným následkům. Scény na drogách byly super a následné uvědomění, že pomalu ztrácí sama sebe, bylo ještě lepší a moc hezky zahrané. Konfrontace s Hankem byla svoje vlastní hororová podzápletka a dost jsem si ji užila, byť se přiznám, že to vyvrcholení… Jako takhle, Hankovo chování dává absolutní smysl, ale fakt, že ho Lucy nechala prakticky bezbranného a bez vzpomínek mi moc nesedí, nemyslím si, že tam emocionálně měla čas dojít. Její závěrečná scéna mě popravdě nijak zvlášť nenavnadila na třetí řadu, byla to extrémně chatrná náhrada za její motivace na konci druhé řady, ale uvidíme, třeba mě překvapí.
Maximus (Aaron Moten) mě bavil, dokud se řešilo jeho postavení a celkově politika Bratrstva oceli, ale jakmile se oddělil od Danea (Xelia Mendes-Jones) a začal se honit za Lucy, ztratili mě. Trochu to zachránili tím, že do děje vrátili Thaddea (Johnny Pemberton) – jeho dětská továrna na víčka byla skvělá a vůbec jsem nebyla zklamaná nikdy, když byl na scéně – ale co se týče finále, mám z Maxe podobný pocit jako z Lucy, což je škoda. Z celé řady mě rozbrečeli jen jednou, a to když ukázali, jak se Max dostal do té lednice, a mrzí mě vidět, jak tou postavou a talentem Aarona Motena mrhají. Stejný pocit mám i z Norma (Moisés Arias); vím, že na rozdíl od Lucy, Ghoula a Maxe není hlavní postava, ale na začátku řady mě na něj namlsali a pak ho ukazovali hodně sporadicky. Na konci mu sice dali potenciální partnerku v podobě Claudie (Rachel Marsh), která se mi k němu dokonce i hodila, ale… Čekala jsem víc.
Co se týče dění v 33 a 32, to mě popravdě moc nezajímalo do The Handoff, kde mě překvapili se Steph (Annabel O'Hagan), která se taky ukázala lahodně vyšinutá, ale zpětně jsem se zase musela ptát, proč s tou zápletkou nezačali dřív. Chet (Dave Register) je sice vtipné rozptýlení, ale už od první řady jede stále jednu notu a nepotřeboval tím pádem tolik prostoru. Taky jsem doufala ve víc Moldaver (Sarita Choudhury), ale smůla a něco mi říká, že znovu už ji neuvidíme. Moje třetí nejoblíbenější postava Dogmeat tam taky mohla být víc, ale umím docenit, že téměř každý záběr na ni zahrnoval její útěk z nebezpečné situace a to nemůžu, než respektovat, protože její smrt by byl konec mého sledování. Z obsazení mě potěšil Macaulay Culkin (Lacerta Legate), byť je součástí dějové linky, která mě zajímá za všech nejmíň.
Z epizod musím vypíchnout The Wrangler, a to přestože jsem Ghoula na špízu měla vyspoilerovaného (a přestože tahle epizoda hezky ilustrovala, že ty flashbacky byly kolikrát na úkor současného děje), a The Other Player, protože v Barb epizodu už jsem ani nedoufala. Abych to nějak shrnula: to, co mě na Fallout bavilo v první řadě, tam pořád bylo, ale chvílemi se to utápělo v reáliích do té míry, že nezbyl prostor pro současný děj, a to mě mrzelo. Finále byl takový pšouk ve vířivce – cliffhanger první řady na mě fungoval líp – ale na třetí řadu se určitě podívám. I když ji nevyhlížím zdaleka tak netrpělivě.
Abych řekla pravdu, když jsem si k této recenzi sedla a začala rekapitulovat, co se v řadě všechno stalo, docela jsem tápala, protože to, na co jsem si vzpomněla, se zdálo na osm hodin děje málo, a přemýšlela jsem, jestli jsem dávala málo pozor. Pak ale někdo na Tumblru poznamenal, že se na to dívalo míň jako na souvislý děj a víc jako na sérii „easter eggs“ pro fanoušky her a v tu chvíli mi došlo, proč se mi to zdálo tak prázdné. Caesarova legie, Králové nebo specifická výzbroj NCR pro mě jako pro někoho, kdo hry nehrál, nic neznamená; sleduju to pro konkrétní postavy a ty bohužel většinu řady trochu přešlapovaly na místě.
Nejvíc to bylo vidět na Ghoulovi (Walton Goggins), který na konci druhé řady skončil doslova tam, kde jsme ho poznali. Zkusili to sice zamaskovat tím, že teď už má jistotu, že jeho rodina žije, ale nepředložili k tomu žádné skutečné důkazy, ta pohlednice byla extrémně chatrná stopa. Nějaký marginální charakterový posun se sice projevil, a to hlavě ve vztahu k Lucy, ale jinak je to totální reset. A s Cooperem Howardem to ve flashbacích bylo snad ještě horší; zatímco scény s Houseem (Justin Theroux) jsem si nesmírně užívala, ten zvrat s Barb (Frances Turner) mě napřed trochu zklamal a pak, jak jsem se nad ním chvíli zamyslela, upřímně vytočil.
Věc se má tak; Barb mám jako postavu moc ráda (popravdě je pro mě ten hlavní důvod, proč jsou pro mě flashbacky před bombami vůbec zajímavé), protože je to člověk v nemožné situaci, který dělá, co může, aby ochránil aspoň svoje nejbližší (aneb „If you can’t beat them, join them.“). Funguje skvěle sama o sobě – hlavně díky fantastickému výkonu Frances Turner – i jako protiklad fanatického pošuka Hanka MacLeana (Kyle MacLachlan). Vykreslili ji jako inteligentní, pragmatickou, a pokud je třeba, tak i nemilosrdnou ženu, a já prostě nevěřím, že najednou úplně otočila, nasedla na Cooperovu vlnu naivního idealismu a neměla žádný záložní plán. Na Tumblru padla teorie, že Barb jen nechala Coopera věřit, že dělají tu „správnou věc“, a za jeho zády se dohodla s Enklávou, a já upřímně doufám, že to tak skutečně je. Jediná další logická varianta je ji po tom odhalení zabít, protože v nukleární pustině žádný happy end neexistuje, a to by byla věčná škoda.
(Taky jsem četla poněkud hloupý argument, že ten zvrat likviduje Ghoulovu postavu, protože mu bere tu hořkost, což… Troufám si tvrdit, že zrada společnosti a vládního systému, za který Cooper Howard bojoval ve válce, ve kterém žil a do kterého přivedl dceru, a následných dvě stě let věčného strachu o život a pomalého tělesného rozkladu v nukleární pustině jednoho ztýrá mnohem lépe než rozvod, ale co já vím.)
Výše zmíněná Lucy na tom byla o dost lépe, protože ačkoliv jejímu charakterovému vývoji nevěnovali tolik času, kolik bych si přála, pořád tam byl. Líbilo se mi, že ji stále psali s ideály a určitou neochotou úplně přijmout depresivní realitu, což vedlo k zásadním chybám v úsudku a nepříjemným následkům. Scény na drogách byly super a následné uvědomění, že pomalu ztrácí sama sebe, bylo ještě lepší a moc hezky zahrané. Konfrontace s Hankem byla svoje vlastní hororová podzápletka a dost jsem si ji užila, byť se přiznám, že to vyvrcholení… Jako takhle, Hankovo chování dává absolutní smysl, ale fakt, že ho Lucy nechala prakticky bezbranného a bez vzpomínek mi moc nesedí, nemyslím si, že tam emocionálně měla čas dojít. Její závěrečná scéna mě popravdě nijak zvlášť nenavnadila na třetí řadu, byla to extrémně chatrná náhrada za její motivace na konci druhé řady, ale uvidíme, třeba mě překvapí.
Maximus (Aaron Moten) mě bavil, dokud se řešilo jeho postavení a celkově politika Bratrstva oceli, ale jakmile se oddělil od Danea (Xelia Mendes-Jones) a začal se honit za Lucy, ztratili mě. Trochu to zachránili tím, že do děje vrátili Thaddea (Johnny Pemberton) – jeho dětská továrna na víčka byla skvělá a vůbec jsem nebyla zklamaná nikdy, když byl na scéně – ale co se týče finále, mám z Maxe podobný pocit jako z Lucy, což je škoda. Z celé řady mě rozbrečeli jen jednou, a to když ukázali, jak se Max dostal do té lednice, a mrzí mě vidět, jak tou postavou a talentem Aarona Motena mrhají. Stejný pocit mám i z Norma (Moisés Arias); vím, že na rozdíl od Lucy, Ghoula a Maxe není hlavní postava, ale na začátku řady mě na něj namlsali a pak ho ukazovali hodně sporadicky. Na konci mu sice dali potenciální partnerku v podobě Claudie (Rachel Marsh), která se mi k němu dokonce i hodila, ale… Čekala jsem víc.
Co se týče dění v 33 a 32, to mě popravdě moc nezajímalo do The Handoff, kde mě překvapili se Steph (Annabel O'Hagan), která se taky ukázala lahodně vyšinutá, ale zpětně jsem se zase musela ptát, proč s tou zápletkou nezačali dřív. Chet (Dave Register) je sice vtipné rozptýlení, ale už od první řady jede stále jednu notu a nepotřeboval tím pádem tolik prostoru. Taky jsem doufala ve víc Moldaver (Sarita Choudhury), ale smůla a něco mi říká, že znovu už ji neuvidíme. Moje třetí nejoblíbenější postava Dogmeat tam taky mohla být víc, ale umím docenit, že téměř každý záběr na ni zahrnoval její útěk z nebezpečné situace a to nemůžu, než respektovat, protože její smrt by byl konec mého sledování. Z obsazení mě potěšil Macaulay Culkin (Lacerta Legate), byť je součástí dějové linky, která mě zajímá za všech nejmíň.
Z epizod musím vypíchnout The Wrangler, a to přestože jsem Ghoula na špízu měla vyspoilerovaného (a přestože tahle epizoda hezky ilustrovala, že ty flashbacky byly kolikrát na úkor současného děje), a The Other Player, protože v Barb epizodu už jsem ani nedoufala. Abych to nějak shrnula: to, co mě na Fallout bavilo v první řadě, tam pořád bylo, ale chvílemi se to utápělo v reáliích do té míry, že nezbyl prostor pro současný děj, a to mě mrzelo. Finále byl takový pšouk ve vířivce – cliffhanger první řady na mě fungoval líp – ale na třetí řadu se určitě podívám. I když ji nevyhlížím zdaleka tak netrpělivě.