 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Na “Wuthering Heights” jsem původně nechtěla jít, protože znám knížku a viděla jsem adaptaci z roku 1992, 1998, 2009, 2011 i méně známou moderní “genderswapped” verzi z roku 2002. Jinými slovy, věděla jsem toho dost na to, aby mi z traileru bylo jasné, že jako adaptace to bude katastrofa. Protože se mi ale trailer líbil vizuálně a nechtěla jsem trhat partu, řekla jsem si, že méně než ideální adaptace nemusí nutně znamenat špatný film, a zariskovala jsem.
Pletla jsem se. Už po hodině neodpustitelně dlouhé stopáže bylo jasné, že tenhle film spáchal ten nejhorší zločin, jaký může film spáchat: byl neuvěřitelně nudný. A to jsem, přiznám se, ani ve snu nečekala. Dle předpokladu to nefunguje jako adaptace – zaprvé opět chybí celá druhá polovina příběhu a zadruhé odstranili prakticky všechny skutečné překážky, proč hlavní postavy nemůžou být spolu, takže jejich chování není ani tak tragické jako idiotské – ale bohužel to nefunguje ani jako samostatný příběh, jelikož se tam za celou dobu víceméně vůbec nic nestane, ani jako erotický film, neboť ve mně všechny milostné scény vzbuzovaly stejný pocit trapnosti, který jsem cítila jako dítě, když jsem se dívala s rodinou na televizi a někdo v ní začal nečekaně souložit. Veškerý slibovaný kink se omezil na většinou jen naznačovanou pet play, což byla vzhledem k cílení na absolutní mainstream podivná volba.
K mému absolutnímu šoku to nezachránilo ani obsazení. Margot Robbie (Cathy) miluju, ale tady hrála jako hvězda obecního ochotnického divadla. Zatímco v Barbie mě na konci dojala k slzám, tady byly ty nejsilnější momenty – tedy ty přímo citované z knížky – tak vytržené z původního kontextu, který jim dával tíhu, že prostě nic neznamenaly bez ohledu na to, jak talentovaný herec je pronášel. To stejné platilo pro Jacoba Elordiho (Heathcliff), který nejen hrdě pokračoval v té nešťastné tradici bílých Heathcliffů, ale hlavně měl všeho všudy dvě polohy a ani v jedné mě nebavil. Nestává se často, abych měla pocit, že dětští herci (Charlotte Mellington (Cathy) a Owen Cooper (Heathcliff)) svoje dospělé protějšky přehráli, ale tady se to bohužel stalo.
A co bylo nejhorší, ti dva neměli žádnou chemii. I scény, po kterých bych se normálně musela začít ovívat – jako když Heathcliff přistihne Cathy při masturbaci, přitáhne si ji za šněrovačku a olízne jí prsty, nebo při té šmírovací scéně ve stodole – nefungovaly, protože jsem jim v první řadě prostě nevěřila, že je to k sobě tak táhne, a v druhé jsem byla prostě jen zmatená, na co pořád čekáme. Když do toho konečně praštili, měla jsem radost, že se v tom filmu konečně něco stalo, ale ta trvala všeho všudy pět minut, protože to bylo asi tak vzrušující a na hraně jako Fifty Shades of Grey, jinými slovy mnoho povyku pro pět nejznámějších heterosexuálních poloh a jeden cunnilingus. Nic z toho samo o sobě nehaním, naopak jsem velkým příznivcem, ale ve filmu, který sliboval kdeco, je mi za ně skoro trapně.
A teď k té kontroverzní části obsazení. (A ne, bílý Heathcliff není kontroverzní. Je to stejné politováníhodné rozhodnutí, které udělaly všechny předchozí adaptace vyjma jedné, a ten nejjasnější doklad toho, že “Wuthering Heights” nemá jedinou originální myšlenku, ale do kontroverze to má daleko.) Předesílám, že pokud není rasa určujícím aspektem postavy, je mi celkem jedno, kdo hraje koho (zvlášť v případě fiktivních postav) a nijak nepřemýšlím nad tím, jestli rozhodnutí obsadit konkrétní herce padlo na základě jejich talentu nebo čehokoliv jiného. Nemám ale ráda nepromyšlené obsazení, a proto si upřímně myslím, že Shazad Latif (Edgar) a Hong Chau (Nelly) byli obsazení hlavně proto, aby Emerald Fennell nevypadala rasisticky, a zatímco Edgar je jako postava tak nemastný neslaný, že snad nemůže nikoho pohoršit, Nelly je z nějakého nevysvětlitelného důvodu v této verzi záporákem a tím naplňuje přesně ten stereotyp, kterému se většina příčetných filmařů snaží předejít. Buď měl v původní verzi příběh vypadat jinak (tj. Nelly nebyla horší než její předloha), nebo v tom Emerald Fennell neviděla problém, což má jen dvě vysvětlení a obávám se, že ani jedno pro ni není lichotivé.
Pak je tu ta věc s Isabellou (Alison Oliver), která není Edgarova sestra, ale svěřenka, což je změna, která nemá na děj vůbec žádný dopad, takže nechápu, proč k ní vůbec došlo, ale to je upřímně řečeno Isabellin nejmenší problém. Horší je, že v této verzi je místo Heathcliffovy týrané ženy jeho komplicem, protože je nadržená a baví ji jeho úchylárny, a ještě horší je, že je to prezentované jako vítězství feminismu. Ačkoliv rozumím argumentu kritiky, že udělat z jediného člověka, který se Heathcliffovi vzepře a uteče, jeho sexuální hračku, je pravý opak feminismu (a souhlasím), přežila bych to, kdyby za tím byla nějaká myšlenka nebo kreativita. Ale nebyla; jediný důvod, proč Isabellu rajcovalo nechat se od Heathcliffa ponižovat, byl fakt, že Emerald Fennell nemohla za žádnou cenu dopustit, aby by byl hlavní hrdina jejího náctiletého fanfiku sexuální násilník.
Abych řekla pravdu, je mi za všechny, co rozhodovali o tom, jak ten film bude vypadat, trochu stydno. Jako předlohu si vzali jednu z nejtemnějších knížek všech dob, obrousili jí všechny hrany, aby náhodou neurazili to booktok publikum, které se přišlo dosadit do role Cathy za účelem cítit se zbožňované Jacobem Elordim, a pak se tomu ten toxický rozměr snažili vrátit pomocí nejméně vzrušujících sexuálních scén, které jsem kdy viděla, a to jsem viděla Showgirls. Cathy a Heathcliff se chovají stejně nedospěle jako jejich pubertální předlohy, ale jelikož jsou viditelně dospělí (kdo si proboha myslel, že Margot Robbie, Jacob Elordi a Hong Chau vypadají stejně staří?) a ve vztahu jim nebrání nic než Cathyina touha mít peníze, jsou víceméně jen trapní a nesnesitelní.
Co se týče té audiovizuální stránky, která mě ke shlédnutí filmu původně přesvědčila (a tím myslím hlavně kostýmy Jacqueline Durran), ta se mi na první pohled líbila, ale měla stejný problém jako scénář a herecké výkony, tj. žádný další pohled nebyl třeba. Cathy má o svatební noci na sobě celofánové šaty, protože ji Edgar vidí jako sběratelský kousek. Isabella vyrobí panenku do svého domečku, protože je Cathy její panenka v jejich domečku. Cathyin alkoholický a násilnický otec (Martin Clunes) umře a v rozích pokoje, kde leží jeho tělo, jsou dvě velké hromady prázdných lahví od alkoholu (tomuto něžnému symbolismu jsme se v kině od srdce zasmály). Cathy má na sobě všude motivy provázků, protože se cítí svázaná životem, který si vybrala… “Wuthering Heights” prostě není film určený k přemýšlení, ale k dívání, jakmile se člověk pokusí jít hlouběji, bude nevyhnutelně zklamaný.
Mohla bych pokračovat dál, ale abych pravdu řekla, i psaní této recenze mě nudí a hlubší rozbory už udělali lépe jiní, např. Kaz Rowe nebo Broey Deschanel. Abych to shrnula, “Wuthering Heights” je jako dítě lásky American Horror Story a Bridgerton, které se nás dvě dlouhé hodiny snaží přesvědčit o tom, že nevěra je sexy, a jediný originální moment, který za tu dobu přinese, je název filmu napsaný vlasy hlavních postav, dál leží jen zklamání.
Pletla jsem se. Už po hodině neodpustitelně dlouhé stopáže bylo jasné, že tenhle film spáchal ten nejhorší zločin, jaký může film spáchat: byl neuvěřitelně nudný. A to jsem, přiznám se, ani ve snu nečekala. Dle předpokladu to nefunguje jako adaptace – zaprvé opět chybí celá druhá polovina příběhu a zadruhé odstranili prakticky všechny skutečné překážky, proč hlavní postavy nemůžou být spolu, takže jejich chování není ani tak tragické jako idiotské – ale bohužel to nefunguje ani jako samostatný příběh, jelikož se tam za celou dobu víceméně vůbec nic nestane, ani jako erotický film, neboť ve mně všechny milostné scény vzbuzovaly stejný pocit trapnosti, který jsem cítila jako dítě, když jsem se dívala s rodinou na televizi a někdo v ní začal nečekaně souložit. Veškerý slibovaný kink se omezil na většinou jen naznačovanou pet play, což byla vzhledem k cílení na absolutní mainstream podivná volba.
K mému absolutnímu šoku to nezachránilo ani obsazení. Margot Robbie (Cathy) miluju, ale tady hrála jako hvězda obecního ochotnického divadla. Zatímco v Barbie mě na konci dojala k slzám, tady byly ty nejsilnější momenty – tedy ty přímo citované z knížky – tak vytržené z původního kontextu, který jim dával tíhu, že prostě nic neznamenaly bez ohledu na to, jak talentovaný herec je pronášel. To stejné platilo pro Jacoba Elordiho (Heathcliff), který nejen hrdě pokračoval v té nešťastné tradici bílých Heathcliffů, ale hlavně měl všeho všudy dvě polohy a ani v jedné mě nebavil. Nestává se často, abych měla pocit, že dětští herci (Charlotte Mellington (Cathy) a Owen Cooper (Heathcliff)) svoje dospělé protějšky přehráli, ale tady se to bohužel stalo.
A co bylo nejhorší, ti dva neměli žádnou chemii. I scény, po kterých bych se normálně musela začít ovívat – jako když Heathcliff přistihne Cathy při masturbaci, přitáhne si ji za šněrovačku a olízne jí prsty, nebo při té šmírovací scéně ve stodole – nefungovaly, protože jsem jim v první řadě prostě nevěřila, že je to k sobě tak táhne, a v druhé jsem byla prostě jen zmatená, na co pořád čekáme. Když do toho konečně praštili, měla jsem radost, že se v tom filmu konečně něco stalo, ale ta trvala všeho všudy pět minut, protože to bylo asi tak vzrušující a na hraně jako Fifty Shades of Grey, jinými slovy mnoho povyku pro pět nejznámějších heterosexuálních poloh a jeden cunnilingus. Nic z toho samo o sobě nehaním, naopak jsem velkým příznivcem, ale ve filmu, který sliboval kdeco, je mi za ně skoro trapně.
A teď k té kontroverzní části obsazení. (A ne, bílý Heathcliff není kontroverzní. Je to stejné politováníhodné rozhodnutí, které udělaly všechny předchozí adaptace vyjma jedné, a ten nejjasnější doklad toho, že “Wuthering Heights” nemá jedinou originální myšlenku, ale do kontroverze to má daleko.) Předesílám, že pokud není rasa určujícím aspektem postavy, je mi celkem jedno, kdo hraje koho (zvlášť v případě fiktivních postav) a nijak nepřemýšlím nad tím, jestli rozhodnutí obsadit konkrétní herce padlo na základě jejich talentu nebo čehokoliv jiného. Nemám ale ráda nepromyšlené obsazení, a proto si upřímně myslím, že Shazad Latif (Edgar) a Hong Chau (Nelly) byli obsazení hlavně proto, aby Emerald Fennell nevypadala rasisticky, a zatímco Edgar je jako postava tak nemastný neslaný, že snad nemůže nikoho pohoršit, Nelly je z nějakého nevysvětlitelného důvodu v této verzi záporákem a tím naplňuje přesně ten stereotyp, kterému se většina příčetných filmařů snaží předejít. Buď měl v původní verzi příběh vypadat jinak (tj. Nelly nebyla horší než její předloha), nebo v tom Emerald Fennell neviděla problém, což má jen dvě vysvětlení a obávám se, že ani jedno pro ni není lichotivé.
Pak je tu ta věc s Isabellou (Alison Oliver), která není Edgarova sestra, ale svěřenka, což je změna, která nemá na děj vůbec žádný dopad, takže nechápu, proč k ní vůbec došlo, ale to je upřímně řečeno Isabellin nejmenší problém. Horší je, že v této verzi je místo Heathcliffovy týrané ženy jeho komplicem, protože je nadržená a baví ji jeho úchylárny, a ještě horší je, že je to prezentované jako vítězství feminismu. Ačkoliv rozumím argumentu kritiky, že udělat z jediného člověka, který se Heathcliffovi vzepře a uteče, jeho sexuální hračku, je pravý opak feminismu (a souhlasím), přežila bych to, kdyby za tím byla nějaká myšlenka nebo kreativita. Ale nebyla; jediný důvod, proč Isabellu rajcovalo nechat se od Heathcliffa ponižovat, byl fakt, že Emerald Fennell nemohla za žádnou cenu dopustit, aby by byl hlavní hrdina jejího náctiletého fanfiku sexuální násilník.
Abych řekla pravdu, je mi za všechny, co rozhodovali o tom, jak ten film bude vypadat, trochu stydno. Jako předlohu si vzali jednu z nejtemnějších knížek všech dob, obrousili jí všechny hrany, aby náhodou neurazili to booktok publikum, které se přišlo dosadit do role Cathy za účelem cítit se zbožňované Jacobem Elordim, a pak se tomu ten toxický rozměr snažili vrátit pomocí nejméně vzrušujících sexuálních scén, které jsem kdy viděla, a to jsem viděla Showgirls. Cathy a Heathcliff se chovají stejně nedospěle jako jejich pubertální předlohy, ale jelikož jsou viditelně dospělí (kdo si proboha myslel, že Margot Robbie, Jacob Elordi a Hong Chau vypadají stejně staří?) a ve vztahu jim nebrání nic než Cathyina touha mít peníze, jsou víceméně jen trapní a nesnesitelní.
Co se týče té audiovizuální stránky, která mě ke shlédnutí filmu původně přesvědčila (a tím myslím hlavně kostýmy Jacqueline Durran), ta se mi na první pohled líbila, ale měla stejný problém jako scénář a herecké výkony, tj. žádný další pohled nebyl třeba. Cathy má o svatební noci na sobě celofánové šaty, protože ji Edgar vidí jako sběratelský kousek. Isabella vyrobí panenku do svého domečku, protože je Cathy její panenka v jejich domečku. Cathyin alkoholický a násilnický otec (Martin Clunes) umře a v rozích pokoje, kde leží jeho tělo, jsou dvě velké hromady prázdných lahví od alkoholu (tomuto něžnému symbolismu jsme se v kině od srdce zasmály). Cathy má na sobě všude motivy provázků, protože se cítí svázaná životem, který si vybrala… “Wuthering Heights” prostě není film určený k přemýšlení, ale k dívání, jakmile se člověk pokusí jít hlouběji, bude nevyhnutelně zklamaný.
Mohla bych pokračovat dál, ale abych pravdu řekla, i psaní této recenze mě nudí a hlubší rozbory už udělali lépe jiní, např. Kaz Rowe nebo Broey Deschanel. Abych to shrnula, “Wuthering Heights” je jako dítě lásky American Horror Story a Bridgerton, které se nás dvě dlouhé hodiny snaží přesvědčit o tom, že nevěra je sexy, a jediný originální moment, který za tu dobu přinese, je název filmu napsaný vlasy hlavních postav, dál leží jen zklamání.