Diana Wynne Jones: Howl's Moving Castle (1986)

“It seems as if those of high ability cannot resist some extra, dangerous stroke of cleverness, which results in fatal flaw and begins a slow decline to evil.”

zdroj: harperapps.com

Howl's Moving Castle je jeden z titulů, na který na Tumblru narazím aspoň jednou do měsíce. Dlouho jsem si myslela, že je to jen animovaný film, takže jsem o to nejevila žádný zájem, jelikož anime mi vizuálně nic neříká a mimika takto kreslených postav je mi vyloženě protivná. Když jsem ale náhodou zjistila, že je to podle románu (u kterého mě překvapilo, že je to původně příběh britské autorky, už jsem byla připravená zjišťovat, který překlad z japonštiny je nejlepší), situace se změnila a jakmile jsem našla e-book, pustila jsem se do toho. Z výsledku jsem poněkud rozpačitá.

V této fázi by bylo asi fér říct, že nejsem na fantasy. Opakuju to tady pořád, u každého fantasy, které čtu, ale pořád je to pravda; na tyhle knížky narážím většinou na doporučení nebo protože mi to nedá, ale není to žánr, po kterém sahám primárně. Navzdory tomu jsem se do toho překvapivě zažrala a to hlavně díky stylu psaní; Diana Wynne Jones vypráví nekomplikovaně, s humorem a na své postavy nahlíží se shovívavostí nad jejich jednáním, které překvapivě nepůsobí arogantně, ani čtenáři nediktuje, jak je má posuzovat.

Sophie, jejíž optikou příběh prožíváme, mi byla sympatická. Hrozně se mi líbilo, jak byla ilustrovaná ta změna v nahlížení na svět u holky, která je najednou posuzovaná jako stará žena a všechny ty požadavky a soudy, které má naše společnost na mladé holky, se jí najednou netýkají. Sophie byla psaná tak, že jsem skutečně viděla ženu v letech, a to bylo super. Howl byl fantasticky dramatický, na tuhle úroveň žití aspiruju, a v podstatě se mi k sobě se Sophií hodili. Jedinou výhradu, kterou jsem proti tomu měla, byl fakt, že ta lovestory byla možná až trochu moc podprahová a konec mě docela překvapil.

Byť mám slabost pro milostné linky typu hořící toxická skládka, není to model, který preferuju pro postavy, které chci vidět v milujícím vztahu, takže to není tak, že by mi chybělo jiskření a vášeň, ale spíš nějaká zřetelnější indikace, že Howl ví, co se děje, a že chová k Sophii romantickou náklonnost. Celou knížku mi bylo jasné, že si nejsou lhostejní, ale neviděla jsem rozdíl ve vztahu mezi nimi navzájem a mezi nimi a Michaelem nebo Calciferem. Ty náznaky tam samozřejmě byly, ale byly skutečně hodně nenápadné a vyžadovaly by, abych knížku četla celou najednou, aby secvakly. Tohle je možná výtka, kterou mám, protože jsem natvrdlá, ale osobně bych některá ta gesta a náznaky udělala trochu víc doslovné a míň blbuvzdorné.

Calcifer pro mě byl nejlepší postavou celé knížka a Michaela jsem si zamilovala tím, jak byl většinu času vtipně ve smrti, spoustu dalších postav jsem vůbec nepotřebovala. Nemusely tam být dvě sestry, které jsem si neustále pletla, dvě učitelky magie, ztratit se taky mohl jen princ - Suliman tam doslova k ničemu nebyl - a podobně. Četla jsem to po dvou kapitolách denně a přiznám se, že jsem v tom měla chvílemi docela chaos.

Jak jsem ale psala výš, celkově mě knížka bavila, jen to asi není tak oddechové čtení, za které jsem to měla. V e-booku, který jsem četla, je i Castle in the Air, ale abych pravdu řekla, nejsem si jistá, že se mi do toho chce. Uvidíme.

“Interesting things did seem to happen, but always to somebody else.”

“Mother knows you don’t have to be unkind to someone in order to exploit them.”

“I’ve reached the stage in my career when I need to impress everyone with my power and wickedness.”

“That’s magic I admire, using something that exists anyway and turning it round into a curse.”