_______
“It has to look like love. That's what he needs. Pretend you like it. Pretend you love it. Pretend you want it. He is your Commander. He is your whole world. Don't run. Don't kick. Don't scream.
Don't bite.
Don't. Bite.”
 |
| zdroj: harpersbazaar.com |
Při třetí řadě jsem se zmiňovala, že mě moc nebrala a že se to docela táhlo bez jakékoliv změny. Čtvrtá slibovala změnu už finálovými událostmi, ze kterých museli vycházet, a nepletla jsem se. Nebudu lhát, trochu jsem propadla beznaději, když June (Elisabeth Moss) chytili, ale pak se to posunulo způsobem, který jsem upřímně nečekala, a děj se z většiny přesunul do Kanady. Musím říct, že to byl fantastický krok, protože Juneino utrpení v Gileadu už bylo poměrně vyčerpané a tohle byl jediný způsob, jak já dát další motivaci k boji.
Kromě June v Kanadě jsem si nesmírně užívala Waterfordy - hlavně tu část, kdy si Fred (Joseph Fiennes) a Serena (Yvonne Strahovski) jdou po krku. Bohužel to nevydrželo tak dlouho, jak by se mi líbilo - preferovala bych, aby se ty svině navzájem sežraly - ale Fredův konec to vyžehlil. O tom ale níže. Moira (Samira Wiley) je moje holka, ale tuhle sezónu mě trochu štvala. Na jednu stranu má pravdu, že jít dál se může jen oproštěním od vzteku, na druhou stranu - a teď absolutně neshazuju její trauma, každá oběť obchodu s bílým masem jich má na celý zbytek života - se jako June nemusela dívat na to, jak jí dvakrát berou dítě a někdo další si s ním hraje na rodinu, nebo jako Emily (Alexis Bledel) nebyla nadosmrti zmrzačená. Traumata se nesčítají, ale vrství, a Moira podle mě začala s méně vrstvami než konkrétně tyto dvě.
Když už jsme u Emily, její trajektorie mě nepřekvapila, Alexis Bledel fantasticky zahrála, jak přes vší snahu neschopná zařadit se do normálního života Emily je, takže finále dávalo smysl. Janine (Madeline Brewer) mě dost zamrzela, její příběh se prakticky vyresetoval, a přitom pokud tam je někdo, kdo by se byl pravděpodobně schopný k hrůzám Gileadu obrátit zády a skutečně dožít spokojeně mimo, je to Janine se svou laskavou, splachující povahou. A Rita (Amanda Brugel), která tam byla sporadicky, ale dělali mi s ní radost, a její zdvižený prostředníček Waterfordům v Milk byl fantastický.
Lydia (Ann Dowd) mě tuto sezónu moc nebavila, o cokoliv se s ní snaží jde podle mě hrozně pomalu a trochu se nudím. To samé s Lukeem (O-T Fagbenle): tam si sice nemyslím, že nedělají nic, a O-T Fagbenle krásně vyjadřuje emoce, ale mě jeho příběh prostě moc nezajímá. Překvapili mě s Nickem (Max Minghella), hlavně protože mě hrozně baví sledovat jeho vztah s June, zato s Lawrenceem (Bradley Whitford) mě nepřekvapili vůbec, naopak mě jenom utvrdili v tom, že je June na konci řady rozhodla správně. Tuello (Sam Jaeger) zůstává bez chuti a bez zápachu.
Výš jsem zmínila, že se ještě vrátím ke konci Freda Waterforda, a ten čas právě nadešel. The Wilderness byla podle mě jedna z nejlepších epizod The Handmaid's Tale; ten uzavřený kruh, kdy Waterfordův příběh končí stejně, jako Junein příběh začal - a to díky jemu a stejným jako on - pro mě byla seriálová poezie. Bylo to oko za oko, na čemž žádná společnost dlouhodobě fungovat nemůže? Rozhodně. Bylo to amorální a necivilizované? Podle mě ano, vražda je vždycky amorální. Bylo to extrémně uspokojivé? Absolutně. Ať to o mě říká, co chce, Fred Waterford si zasloužil přesně, co dostal, a dlouho jsem při sledování seriálu necítila takovou katarzi a zadostiučinění. Jediné, co mě mrzí je, že se člověk dá zabít jenom jednou.
Čtvrtá řada The Handmaid's Tale mě velmi příjemně překvapila a okamžitě jsem musela začít sledovat pátou.