_______
“Rage is a gift from God. It's meant to be shared with the most deserving.”
6.06 Surprise - 6.07 Shattered - 6.08 Exodus - 6.09 Execution - 6.10 The Handmaid's Tale
 |
| zdroj: imdb.com |
Ach jo. Tohle je zase jedna z recenzí, na které sedím už týden (ano, je opět antedatovaná, což nevím, proč dělám, když se vždycky nakonec sama napráskám) - ačkoliv je to víceméně jen rozšířená verze mé frustrované bezprostřední reakce na Tumblru - protože abych řekla pravdu, trochu mě bolí o tom psát. Byť jsem upřímně nečekala dobrý (ve smyslu narativně uspokojivý) konec, pořád jsem doufala, že se bude dít aspoň něco. Pak se ke mně ale dostala zpráva o natáčení The Testaments, která nejen, že okamžitě vysvětlila to hlemýždí tempo řady, ale zároveň i rozprášila všechny moje naděje na koukatelné finále. I tak jsem ale byla nepříjemně překvapená a nebojím se říct, že The Handmaid's Tale bylo to nejprázdnější finále seriálu, které jsem kdy viděla.
Neuspokojivá ale byla úplně celá řada. Hrozba Gileadu se smrskla na prázdné průpovídky; zatímco v dřívějších řadách se zdálo, že postavám hrozí zmrzačení nebo smrt za jakýkoliv neautorizovaný nádech, tady se pohybovali mezi Gileadem a Kanadou jako v Schengenu. Odpustila bych jim to, kdyby tím chtěli ilustrovat, jak režim Gileadu slábne a rozpadá se, ale to se nedělo; naopak, několikrát (nejen) během řady je nám opakováno, že ostatní země přestávají být ochotné přijímat uprchlíky a chtějí s Gileadem navazovat styky. Tohle byla prostě lenost scénáře (nebo spíš jeho neochota zaobírat se čímkoliv, v čem osobně nefiguruje June) a zpětně si myslím, že ta nejhorší chyba, kterou udělali, protože to seriálu vzalo veškerou atmosféru a automaticky snížilo všechny sázky.
Ta druhá nejhorší chyba bylo to absolutní soustředění na June. Největší předností The Handmaid's Tale vždycky byla rozmanitost postav a jejich příběhů, ale ty v poslední řadě prakticky úplně ustoupily na pozadí, což hodně přispělo tomu prázdnému dojmu, který na mě dělala. Nejhůř to podle mě odnesly postavy jako Moira (Samira Wiley), Rita (Amanda Brugel) a do jisté míry i Janine (Madeline Brewer), která strávila většinu času jako brutalizovaná dáma v nesnázích, což by bohužel nebyla novinka, kdyby tentokrát nepřišla o všechnu osobnost a poslušně nečekala, až ji June zachrání. Ta pasivita ale postihla víceméně všechny, což je průser, protože tam byly charakterové a dějové zvraty, které se mi i líbily, kdyby nebyly napsané tak uspěchaně, že jsem si je vůbec neužila.
Asi nejvíc mě to pálí u Lydie (Ann Dowd), která byla vždycky jednou z nejzajímavějších (a nejlépe zahraných) postav a její prohlédnutí v předposlední epizodě podle mě mělo být jednou z nejhlavnějších událostí celého seriálu, ale místo toho to proběhlo jenom jaksi mimochodem, protože kvůli The Testaments muselo, a Lydiina další odbojová činnost byla jenom zmíněná, jako by ani nestála za řeč. Když přijela na hranice, aby americkému odboji předala Janine a vrátila jí Charlotte, aniž bychom viděli, jak se jí povedlo dostat Janine z vězení a donutit ke spolupráci Charlottinu „matku“ Naomi (Ever Carradine), vztekem se mi málem zatmělo před očima. Fakt, že jsme místo toho sledovali, jak se June potlouká po táboře, zasněně zírá do dáli a po desáté opakuje pořád ty stejné repliky, byla už jenom třešnička na dortu.
Další obětí těch na koleni rychle spíchnutých zvratů byl Nick (Max Minghella), který mě většinu seriálu bavil, protože se dalo těžko poznat, kde ve skutečnosti leží jeho loajalita a proč dělá, co dělá, což tady taky úplně zničili. S jeho zradou bych problém neměla – dávalo by mi úplný smysl, že ve chvíli, kdy mu June zmizí z očí a on si vybuduje skutečný život v Gileadu, prostě otočí – ale celé té bylo udělané tak rychle a nepřesvědčivě, až to působilo jen jako odůvodnění událostí v závěru předposlední epizody a ne jako logický vývoj postavy. Mnohem víc by se mi líbilo, kdybychom sledovali, jak je postupně nespolehlivější a nespolehlivější a okolí v něj ztrácí důvěru… Zkrátka a dobře, kdyby si ten zvrat odpracovali.
Víceméně ten stejný pocit jsem měla se Serenou (Yvonne Strahovski); u minulé řady jsem si stěžovala, že se snaží dopracovat k nějakému jejímu vykoupení, ale kdybych tehdy věděla, jaké psí kusy s ní budou dělat v této řadě, modlila bych se za to, aby to bylo takhle jednoznačné. Její závěr byl čistě alibistický – nechceme jí dát šťastný konec, protože si ho podle nás nezaslouží, tak ji trochu znevýhodníme, ale stejně ji necháme dojít klidu – a já bych byla mnohem radši, kdyby buď plně otočila jako Lydia, nebo skončila ve Washingtonu ve snaze znovu vybudovat svoje království, protože jestli za celou řadu něco dávalo smysl, tak to byla její nábožensky fanatická řeč ve chvíli, kdy se rozhodla pro New Bethlehem, a ničím, co kdy udělala, nedokázala, že má kapacitu změnit se k lepšímu. Ani na jedno ale očividně nikdo neměl odvahu.
Líný scénář ale nezasáhl jen existující postavy. Když jsem poprvé viděla Whartona (Josh Charles), jásala jsem, protože Josh Charles je brilantní herec (a pořád ještě by se nemusel ani ptát), ale to, co jsem dostala, bylo stejně vybledlé a impotentní, jako ostatně všechno v této řadě. Wharton zůstal uvízlý někde mezi mistrem manipulátorem (byť ta manipulace, na kterou se v případě Nicka zmohl, nebyla nijak mistrná, a Nick sám nebyl nijak tvrdý oříšek) a náboženským fanatikem, což byla neuvěřitelná škoda, protože oboje je normálně Charlesova parketa a nechce se mi věřit, že byla jeho volba hrát jak ponocný. Ať se stala chyba kdekoliv, někdo za ni měl dostat aspoň veřejně prospěšné práce.
Prakticky to jediné, co udělali dobře, byla Holly (Cherry Jones), byť dát jí vlastní prostor by je nezabilo, dále Emily (Alexis Bledel), která byla na celém finále to jediné, co mě skutečně dojalo; jsem hrozně ráda, že přežila a že je tak šťastná, jak to jen jde, a nakonec Lawrence (Bradley Whitford), který byl po celou dobu alibistický přizdisráč, takže když mu konečně došlo, že tak jak tak nevyhraje, a rozhodl se obětovat ve prospěch vyššího dobra, způsobil ve mně snad jedinou skutečnou emocionální katarzi, kterou tahle řada přinesla; jen díky výkonu Bradleyho Whitforda jsem si na konci předposlední epizody skutečně pobrečela.
To mě konečně přivádí k tomu největšímu problému sezóny, kterým byla bohužel June (Elisabeth Moss). Roky jsem sledovala, jak ji lidi kritizují hlavně proto, že přežila, a celá poničená nezmizela někam do ústraní, abychom se nemuseli dívat na důsledky utrpení, které byla vystavená. Pro mě to byl jeden z důvodů, proč jsem na seriál nikdy nezanevřela – tam, kde jiné seriály „vytěžené“ ženské postavy zahodily ve chvíli, kdy se na ně už nedívalo dobře, The Handmaid's Tale ještě šláplo na plyn, a myslím, že to bylo kulturně potřeba. Bohužel to ale dospělo do bodu, kdy všechno stálo a běželo na June, i když by nemuselo, a doplatil na to nejen celkový příběh, ale i její vlastní linie. Upřímně si myslím, že na vině je z velké části Elisabeth Moss; pořád si stojím za tím, že je brilantní herečka, ale jako režisérka (ta tristní poslední epizoda je její dílo) a výkonná producentka se rozhodně nevyznamenala.
Nebyla bych ale fér, kdybych nezmínila, že část viny rozhodně nese i plánované natáčení The Testaments, jehož samotná existence nevyhnutelně udala míru, do jaké se seriál vůbec mohl uzavřít. Jinými slovy, nasrali si s tím do gatí, a to nejen v rámci The Handmaid's Tale; ačkoliv jsem The Testaments po původním přečtení přiznala nějaké body, s odstupem času se na ně dívám jako na docela zapomenutelnou fanfikci k seriálu a potom, co jsem právě viděla, si nedovedu představit, jak z toho zrovna tento tvůrčí tým zvládne udělat něco koukatelného.
The Handmaid's Tale byl brilantní projekt, ale bohužel běžel příliš dlouho a podlehl nešťastnému trendu současné televizní produkce, která se netočí pro lidi, co seriály sledují, ale pro lidi, co se na ně jen dívají. Fakt, že Elisabeth Moss řekla, že tahle řada je pro ty fanoušky, co se seriálem zůstali celých šest sezón, jen potvrdila, že absolutně netuší, kdo se na seriál od začátku díval a proč, a nikdy neměla dostat moc rozhodovat o jeho finálním směru (to ale není jenom její problém, trend dělat z herců výkonné producenty „za zásluhy“ se podle mě vymstil nejednomu seriálu). Celkově je finále The Handmaid's Tale hořkou tečkou za svého času jedinečným seriálem, které mě skoro přinutilo litovat, že jsem se na to nevykašlala už dávno, a to je fakt velká škoda.
Neuspokojivá ale byla úplně celá řada. Hrozba Gileadu se smrskla na prázdné průpovídky; zatímco v dřívějších řadách se zdálo, že postavám hrozí zmrzačení nebo smrt za jakýkoliv neautorizovaný nádech, tady se pohybovali mezi Gileadem a Kanadou jako v Schengenu. Odpustila bych jim to, kdyby tím chtěli ilustrovat, jak režim Gileadu slábne a rozpadá se, ale to se nedělo; naopak, několikrát (nejen) během řady je nám opakováno, že ostatní země přestávají být ochotné přijímat uprchlíky a chtějí s Gileadem navazovat styky. Tohle byla prostě lenost scénáře (nebo spíš jeho neochota zaobírat se čímkoliv, v čem osobně nefiguruje June) a zpětně si myslím, že ta nejhorší chyba, kterou udělali, protože to seriálu vzalo veškerou atmosféru a automaticky snížilo všechny sázky.
Ta druhá nejhorší chyba bylo to absolutní soustředění na June. Největší předností The Handmaid's Tale vždycky byla rozmanitost postav a jejich příběhů, ale ty v poslední řadě prakticky úplně ustoupily na pozadí, což hodně přispělo tomu prázdnému dojmu, který na mě dělala. Nejhůř to podle mě odnesly postavy jako Moira (Samira Wiley), Rita (Amanda Brugel) a do jisté míry i Janine (Madeline Brewer), která strávila většinu času jako brutalizovaná dáma v nesnázích, což by bohužel nebyla novinka, kdyby tentokrát nepřišla o všechnu osobnost a poslušně nečekala, až ji June zachrání. Ta pasivita ale postihla víceméně všechny, což je průser, protože tam byly charakterové a dějové zvraty, které se mi i líbily, kdyby nebyly napsané tak uspěchaně, že jsem si je vůbec neužila.
Asi nejvíc mě to pálí u Lydie (Ann Dowd), která byla vždycky jednou z nejzajímavějších (a nejlépe zahraných) postav a její prohlédnutí v předposlední epizodě podle mě mělo být jednou z nejhlavnějších událostí celého seriálu, ale místo toho to proběhlo jenom jaksi mimochodem, protože kvůli The Testaments muselo, a Lydiina další odbojová činnost byla jenom zmíněná, jako by ani nestála za řeč. Když přijela na hranice, aby americkému odboji předala Janine a vrátila jí Charlotte, aniž bychom viděli, jak se jí povedlo dostat Janine z vězení a donutit ke spolupráci Charlottinu „matku“ Naomi (Ever Carradine), vztekem se mi málem zatmělo před očima. Fakt, že jsme místo toho sledovali, jak se June potlouká po táboře, zasněně zírá do dáli a po desáté opakuje pořád ty stejné repliky, byla už jenom třešnička na dortu.
Další obětí těch na koleni rychle spíchnutých zvratů byl Nick (Max Minghella), který mě většinu seriálu bavil, protože se dalo těžko poznat, kde ve skutečnosti leží jeho loajalita a proč dělá, co dělá, což tady taky úplně zničili. S jeho zradou bych problém neměla – dávalo by mi úplný smysl, že ve chvíli, kdy mu June zmizí z očí a on si vybuduje skutečný život v Gileadu, prostě otočí – ale celé té bylo udělané tak rychle a nepřesvědčivě, až to působilo jen jako odůvodnění událostí v závěru předposlední epizody a ne jako logický vývoj postavy. Mnohem víc by se mi líbilo, kdybychom sledovali, jak je postupně nespolehlivější a nespolehlivější a okolí v něj ztrácí důvěru… Zkrátka a dobře, kdyby si ten zvrat odpracovali.
Víceméně ten stejný pocit jsem měla se Serenou (Yvonne Strahovski); u minulé řady jsem si stěžovala, že se snaží dopracovat k nějakému jejímu vykoupení, ale kdybych tehdy věděla, jaké psí kusy s ní budou dělat v této řadě, modlila bych se za to, aby to bylo takhle jednoznačné. Její závěr byl čistě alibistický – nechceme jí dát šťastný konec, protože si ho podle nás nezaslouží, tak ji trochu znevýhodníme, ale stejně ji necháme dojít klidu – a já bych byla mnohem radši, kdyby buď plně otočila jako Lydia, nebo skončila ve Washingtonu ve snaze znovu vybudovat svoje království, protože jestli za celou řadu něco dávalo smysl, tak to byla její nábožensky fanatická řeč ve chvíli, kdy se rozhodla pro New Bethlehem, a ničím, co kdy udělala, nedokázala, že má kapacitu změnit se k lepšímu. Ani na jedno ale očividně nikdo neměl odvahu.
Líný scénář ale nezasáhl jen existující postavy. Když jsem poprvé viděla Whartona (Josh Charles), jásala jsem, protože Josh Charles je brilantní herec (a pořád ještě by se nemusel ani ptát), ale to, co jsem dostala, bylo stejně vybledlé a impotentní, jako ostatně všechno v této řadě. Wharton zůstal uvízlý někde mezi mistrem manipulátorem (byť ta manipulace, na kterou se v případě Nicka zmohl, nebyla nijak mistrná, a Nick sám nebyl nijak tvrdý oříšek) a náboženským fanatikem, což byla neuvěřitelná škoda, protože oboje je normálně Charlesova parketa a nechce se mi věřit, že byla jeho volba hrát jak ponocný. Ať se stala chyba kdekoliv, někdo za ni měl dostat aspoň veřejně prospěšné práce.
Prakticky to jediné, co udělali dobře, byla Holly (Cherry Jones), byť dát jí vlastní prostor by je nezabilo, dále Emily (Alexis Bledel), která byla na celém finále to jediné, co mě skutečně dojalo; jsem hrozně ráda, že přežila a že je tak šťastná, jak to jen jde, a nakonec Lawrence (Bradley Whitford), který byl po celou dobu alibistický přizdisráč, takže když mu konečně došlo, že tak jak tak nevyhraje, a rozhodl se obětovat ve prospěch vyššího dobra, způsobil ve mně snad jedinou skutečnou emocionální katarzi, kterou tahle řada přinesla; jen díky výkonu Bradleyho Whitforda jsem si na konci předposlední epizody skutečně pobrečela.
To mě konečně přivádí k tomu největšímu problému sezóny, kterým byla bohužel June (Elisabeth Moss). Roky jsem sledovala, jak ji lidi kritizují hlavně proto, že přežila, a celá poničená nezmizela někam do ústraní, abychom se nemuseli dívat na důsledky utrpení, které byla vystavená. Pro mě to byl jeden z důvodů, proč jsem na seriál nikdy nezanevřela – tam, kde jiné seriály „vytěžené“ ženské postavy zahodily ve chvíli, kdy se na ně už nedívalo dobře, The Handmaid's Tale ještě šláplo na plyn, a myslím, že to bylo kulturně potřeba. Bohužel to ale dospělo do bodu, kdy všechno stálo a běželo na June, i když by nemuselo, a doplatil na to nejen celkový příběh, ale i její vlastní linie. Upřímně si myslím, že na vině je z velké části Elisabeth Moss; pořád si stojím za tím, že je brilantní herečka, ale jako režisérka (ta tristní poslední epizoda je její dílo) a výkonná producentka se rozhodně nevyznamenala.
Nebyla bych ale fér, kdybych nezmínila, že část viny rozhodně nese i plánované natáčení The Testaments, jehož samotná existence nevyhnutelně udala míru, do jaké se seriál vůbec mohl uzavřít. Jinými slovy, nasrali si s tím do gatí, a to nejen v rámci The Handmaid's Tale; ačkoliv jsem The Testaments po původním přečtení přiznala nějaké body, s odstupem času se na ně dívám jako na docela zapomenutelnou fanfikci k seriálu a potom, co jsem právě viděla, si nedovedu představit, jak z toho zrovna tento tvůrčí tým zvládne udělat něco koukatelného.
The Handmaid's Tale byl brilantní projekt, ale bohužel běžel příliš dlouho a podlehl nešťastnému trendu současné televizní produkce, která se netočí pro lidi, co seriály sledují, ale pro lidi, co se na ně jen dívají. Fakt, že Elisabeth Moss řekla, že tahle řada je pro ty fanoušky, co se seriálem zůstali celých šest sezón, jen potvrdila, že absolutně netuší, kdo se na seriál od začátku díval a proč, a nikdy neměla dostat moc rozhodovat o jeho finálním směru (to ale není jenom její problém, trend dělat z herců výkonné producenty „za zásluhy“ se podle mě vymstil nejednomu seriálu). Celkově je finále The Handmaid's Tale hořkou tečkou za svého času jedinečným seriálem, které mě skoro přinutilo litovat, že jsem se na to nevykašlala už dávno, a to je fakt velká škoda.
