 |
| zdroj: penguin.com.au |
Co se týče prvního, tak původní román odehrávající se v alternativní verzi 80. let působil trochu cizeji, což mu dodávalo na hrozivosti, ty kanadské části v The Testaments to poměrně kazily. A jak se dalo čekat, nevyhnulo se to vlivu seriálu - skoro to působilo, že si z něj Margaret Atwood vyzobla, co se jí líbilo, a postavila kolem toho vlastní příběh, který byl pro pečlivého diváka seriálu pravděpodobně přehlednější než pro ty, co četli jenom knížku.
Román je rozdělený do tří částí - Lydiina deníku a výpovědí dvou dívek: Agnes Jemimy, která vyrůstá v Gileadu a popisuje svoje dospívání, a Daisy, která žije v současné Kanadě. Už poměrně záhy je jasné, že Daisy je Nicole - stejně jako v seriálu dítě Offred (jejíž skutečné jméno v knížce stále zůstává skryto a její totožnost jako matky Nicole je potvrzená jen opatrně) propašované z Gileadu. Jakmile román potvrdí toto, začne být poměrně jasné, kdo je Agnes (a těm, co sledují seriál, je to jméno povědomé ještě dřív).
Lydiin deník byl fantastický, Lydia pro mě dokonale ožila a donutila mě s ní trochu cítit, byť ani narativ, ani Lydia sama nepředstíraly, že dávno není za hranicí, kdy jí může být odpuštěno. Tato část knížky oživila tu starou známou otázku, jestli je lepší zemřít při vzdoru nebo se na oko podrobit a rozkládat nenáviděné zřízení zevnitř i za cenu, že způsobím utrpení, a odpověď nechala zcela na čtenáři.
Agnes Jemima byla napřed hodně zajímavá, protože její příběh byl i příběhem ubohé Becky, ze které mě stále bolí srdce, ale jakmile se spojil s Nicole, nějak se to pro mě rozpadlo: z části, protože Nicole byla extrémně otravná (jako ostatně všichni teenageři, o kterých jsem kdy četla a které jsem k poznala, bez rozdílu pohlaví) a kromě toho, že byla ukradené dítě Gileadu, podle mě neměla žádnou osobnost, a z části, protože jakmile došlo k popisování skutečné akce, děj absolutně ztratil hloubku, špatně se mi ladilo na emoce postav a v podstatě jsem se jen belhala ke konci knížky místo, abych to prožívala.
Margaret Atwood je mistr básnického opisu nepříjemných pravd, osvětlování temných stránek lidské mysli (a vyvolávání studu ve čtenáři plynoucího z faktu, že se s nimi často ztotožňuje, i když ví, že by neměl) a až nemilosrdně věcného reagování na často jen naznačenou akci, ale thriller rozhodně není její disciplína. Tam, kde nebyla Lydia ani úmyslem, ani duchem, knížka tak nějak postrádala duši, a konci chyběly velkolepost a triumf, ke kterému se akce snažila propracovat.
Celkově to rozhodně není špatná knížka, naopak - Lydiiny části byly brilantní a Ada byla rozhodně zajímavou postavou - ale zběsilé útěky a pašování intelu přes hranice možná mělo zůstat v seriálu.
“[…] The urges of men were terrible things and those urges needed to be curbed. The man eyes that were always roaming here and there like the eyes of tigers, those searchlight eyes, needed to be shielded from the alluring and indeed blinding power of us.”
“You don’t believe the sky is falling until a chunk of it falls on you.”
“The adult female body was one big booby trap as far as I could tell. If there was a hole, something was bound to be shoved into it and something else was bound to come out, and that went for any kind of hole […]. There were so many things that could be done to it or go wrong with it, this adult female body, that I was left feeling I would be better off without it.”
“When a shameful thing is done to you, the shamefulness rubs off on you. You feel dirtied.”
“They said calm things like You need to be strong. They were trying to make things better. But it can put a lot of pressure on a person to be told they need to be strong.”
“I walked behind her over the uneven paving; it felt spongy, as if my foot could go through it at any moment. The world was no longer solid and dependable, it was porous and deceptive. Anything could disappear.”
“You’d be surprised how quickly the mind goes soggy in the absence of other people. One person alone is not a full person: we exist in relation to others. I was one person: I risked becoming no person.”
“Nobody is any authority on the fucks other people give.”
“Where the is an emptiness, the mind will obligingly fill it up. Fear is always at hand to supply any vacancies, as it curiosity.”
“Reign of terror, they used to say, but terror does not exactly reign. Instead it paralyzes.”
“Still, I wanted to believe; indeed I longed to; and, in the end, how much of belief comes from longing?”
“The truth can cause a lot of trouble for those who are not supposed to know it.”
“Possibly you will view these pages of mine as a fragile treasure box, to be opened with the utmost care. Possibly you will tear them apart, or burn them: that often happens to words.”