1.05 The Tell-Tale Heart - 1.06 Goldbug - 1.07 The Pit and the Pendulum - 1.08 The Raven
 |
| zdroj: imdb.com |
A ke svému překvapení jsem si to vlastně dost užila. Pro různé typy „splácanin“ (ať už literární nebo mytologické) mám slabost, děj dával smysl, nebyl nijak zvlášť přerušovaný ani zdržovaný filozofickou verbální onanií a hlavně byl dobře rozvržený. Každá epizoda měla svůj rámec a něco uzavřela, zatímco pomalu posunovala ten hlavní děj, takže jsem chtěla hned zapnout další. Finále bylo uspokojivé (byť výhrady jsem měla, viz níže) jak co do technického ukončení děje, tak co do zadostiučinění z toho, jak všechny postavy dopadly.
Roderick Usher (Bruce Greenwood / Zach Gilford) byl fantastická hlavní postava. Krásně jsme sledovali, jak se z traumatizovaného dítěte se spoustou destruktivní energie vyvine absolutní démon, který nemá problém pro ego zaprodat vlastní děti. Zach Gilford byl dokonalý ztracený chcípáček tažený svou ženou a sestrou a Bruce Greenwood byl geniální finální podoba (a plusové body mají za to, že skutečně vypadal jako E.A. Poe). Hrozně se mi líbilo, jak Roderickovu skutečnou monstróznost odhalují postupně skrz jeho děti, to byl dokonalý tah.
Madeline Usher (Mary McDonnell / Willa Fitzgerald) se zpočátku jevila jako mnohem větší mrcha než Roderick, ale nakonec to nebyla ona, kdo zaprodal svoje vlastní (nebo Roderickovy) děti. Líbilo se mi ale, že na konci neotočila; to samé destrudo, které ji hnalo dopředu, pomohlo jí vybudovat imperium a zničit nepřátele, ji nakonec postavilo na kolizní kurz s vlastním dvojčetem a tváří v tvář faktu, že jsou na sobě schopní toho, čeho na ostatních.
Frederick Usher (Henry Thomas) byl takový ten typický dědičný přizdisráč, který se mstí na slabších; s těmito lidmi neumím soucítit pro nic na světě a jsem moc ráda, že si Verna dala zvlášť záležet. Jeho žena Morella (Crystal Balint) byla jedna z těch nejšťastných postav, jejíž trest mnohanásobně předčil její zločin, a ten konec jsem jí přála. Nic to nenapraví, ale byla tam aspoň nějaká naděje. Lenore (Kyliegh Curran) byla krásný případ toho, jak mohla být síla, odvaha a vynalézavost Usherů použitá pro dobro, a bohužel nic moc víc. Její smrt mi přišla trochu odfláklá; chápu, že byla „čistá“ a nechtěli ji zmasakrovat, ale zatímco smrt ostatních byla o nich, smrt Lenore byla o Roderickovi a byla to škoda.
Tamerlane Usher (Samantha Sloyan) pro mě byla většinu času celkem neviditelná a její příběh mě moc za srdce nechytil. To zobrazení neschopnosti intimity s manželem Billem (Matt Biedel) na mě bylo možná trochu moc doslovné, ale její konec byl neskutečně krásně vizuálně udělaný a když mi (s křížkem po funuse) došlo, že je to Bev Keane, spadla mi čelist. Samantha Sloyan je fakt dobrá.
Victorine (T'Nia Miller) pro mě trošku zapadala, až do epizody věnované její smrti to byly prakticky jen záběry na ni a Al (Paola Nuñez) na sále, ale když se do toho v The Tell-Tale Heart dali, tak ty jo. T'Nia Miller Victorinino šílenství nádherně zahrála, Al mi bylo fakt líto a celé to byla pořádná jízda.
Napoleonův (Rahul Kohli) příběh mi z dětí přišel popravdě asi nejslabší (byť The Black Cat byl podle mě můj první kontakt s Poem) a celkově to podle mě trochu překombinovali. Drogy byly fajn, dělání idiota z Julia (Daniel Jun) s Pluto i bez taky fajn, ale odtud dál to podle mě bylo trochu na sílu. Rahul Kohli byl ale druhé jméno, které mě k tomu přitáhlo, a ty scény, kde je polonahý a šílený jsem si hodně užila, nebudu lhát.
Camille (Kate Siegel) byla stejný případ jako Leo, hrozně na sílu a „aféra“ s Tobym (Igby Rigney) a Beth (Aya Furukawa) tam podle mě vůbec nemusela být, mohli ukázat, jak je necitelná i bez sexu. Smekám ale Kate Siegel, stejně jako u Samanthy Sloyan mi nedošlo, koho hrála v Midnight Mass, a taky se úplně proměnila, herecké výkony byly skutečně super. Prospera (Sauriyan Sapkota) přilepím k ní, protože ten mě nebavil ale absolutně vůbec a jsem ráda, že šel jako první. Jediné plus byla Molly C. Quinn (Jenny); Jenny mě zaujala, ale neuměla jsem ji zařadit, a teď jsem příjemně překvapená.
Co se týče Roderickových žen, Annabel Lee Usher (Katie Parker) byla stejný příklad jako Lenore, sloužila jen jako protiklad, ale nakonec to pořád opakovali, takže nic víc ani nešlo čekat. Katie Parker to napřed milující a pak zlomené srdce zahrála nádherně. Juno Usher (Ruth Codd) na začátku působila jako boxovací pytel a čekala jsem, jak špatně dopadne, ale příjemně mě s ní překvapili. Jak s její odvahou postavit se Frederickovi, tak s tím, jak naložila s dědictvím, které jí spadlo do klína. Líbilo se mi, že stejně jako v případě Morelly byla ta „poslední“ spravedlivá chybující člověk a ne světice jako Lenore či Annabel Lee.
Arthur Pym (Mark Hamill) a C. Auguste Dupin (Carl Lumbly / Malcolm Goodwin) byly prakticky dvě strany jedné mince: Pym byl největší příznivec Usherů a Dupin jejich největší odpůrce. V těchto rolích byli charakterově celkem jednoduše vymezení, takže zajímavé pro mě bylo hlavně obsazení. Marka Hamilla prakticky neznám jinak než Lukea Skywalkera z původní trilogie, takže jsem zírala a to myslím v tom nejlepším slova smyslu. A potěšil me Malcolm Goodwin v takto dramatické roli, fakt mu to slušelo.
Vernu (Carla Gugino) jsem si nechala až na konec; byť u ní nechali leccos k domyšlení, přišla mi skvěle vykreslená, její motivace pro mě byly jasné a mám slabost pro ten „božský“ prvek ve smyslu předkřesťanských živelných bohů, pro které je lidstvo vzorek pod mikroskopem a ne ovečky, na které je třeba dohlížet. A právě tak mi Verna přišla. Líbilo se mi i to, že nebyla nestranná; měla svůj vlastní, silně pokřivený, ale funkční morální kompas. Carla Gugino hrála naprosto neskutečně, Verna byla vždycky tím, kým zrovna potřebovala, a všechno jsem jí to věřila. Absolutní hvězda. A protože nemám kam jinam dát, potěšila mě Annabeth Gish (Eliza Usher), byť se jenom mihla.
Celkově pro mě byl The Fall of the House of Usher lepší zážitek, než jsem čekala, byť se nabízí otázka, jak bych to vnímala, kdybych Poea skutečně znala. Zjišťovat to ale nebudu a místo toho se zaměřím na zbytek Flanaganovy tvorby, na kterou jsem teď docela navnaděná.
“Please, treasure. What the fuck does that even mean? Gold's just a... transition metal element, nothing special. Money's not even gold anymore, it's just ones and zeros. It's a lie agreed upon. We built a life. A privileged fucking life, out of nothing but dirt and trauma, empty pockets and broken hearts. We did that. And say what you will, it was fucking substantial.
Would we have done anything different if we'd believed that woman in the bar was real? I suppose that's the only question left.
And the fucking people, the fucking people out there, Roderick. You don't want Ligodone, don't buy it, you don't want to get addicted, don't abuse it. They're mad because we made it available and desirable. Hey, newsflash, it's our only fucking job. These people. They want an entire meal for $5 in five minutes then complain when it's made of shit and plastic. McDonald's would serve nothing but kale salad all day and all night long if that's what people fucking ate. It's available, no one buys it.
We will get around to funding AIDS research, and diabetes, and heart disease, just as soon as we figure out how to keep our geriatric dicks harder for a few more minutes. The Pentagon spent $83 million on Viagra last year. Meanwhile, the Supreme Court, the fucking Supreme Court does its part, tears the autonomy, rips the liberty away from women, shreds not just their choice but their future, their potential. We turn men into cum fountains and women into factories, cranking out, what, an impoverished workforce, there for the labor and to spend what little they make consuming.
And what do we teach them to want? Houses they can't afford. Cars that poison the air. Single-serve plastics, clothes made by starving children in third world countries, and they want it so bad that they're begging for it, they're screaming for it, they're insisting upon it.
And we're the problem? These fucking monsters, these fucking consumers, these fucking mouths. They point at you and me like we're the problem. They fucking invented us. They begged for us, they're begging for us still.”