Åsa Larsson: Prolitá krev (Det blod som spillts, 2004)

„Láska je jako rostlina nebo zvíře. Žije a vyvíjí se. Narodí se, roste, zestárne a zemře. Vyrážejí z ní nové podivuhodné výhonky.“

zdroj: megaknihy.cz

Než jsem sérii s Rebeckou Martinsson začala znovu číst, myslela jsem si, že si ji docela dobře pamatuju, ale spletla jsem se. Například z této knížky jsem si skutečně pamatovala jen pasáže se Žlutonožkou - respektive pamatovala jsem si, že v některé z knížek byly pasáže s vlčicí jménem Žlutonožka, které se odehrávaly paralelně s příběhem, ale měla jsem za to, že její příběh končil úplně jinak - zbytek byl jen takový vtíravý pocit, že už to znám, ale nic určitého bych nebyla schopná říct.

Jinak musím říct, že se tentokrát se svou původní recenzí (viz níže) prakticky úplně ztotožňuju: napsat detektivní knížku, kde je hlavní postava do té detektivní části zapletená jen velmi okrajově, byl odvážný tah, ale podle mě se povedl. Zaprvé protože mám ráda Annu-Marii a Svena-Erika, zadruhé protože mám ráda, když tyto vyšetřují povolaní lidé, a zatřetí, protože Rebecčin příběh byl tak na stejné úrovni jako příběh Žlutonožky, což to podobenství krásně vyzdvihlo.

Jediné, co bych k původní recenzi přidala, je romance mezi Lisou a Mildred. Ženské LGBT+ reprezentace je (aspoň podle mě) pořád ještě poskrovnu, takže vždycky ráda vidím lesbickou zápletku (ačkoliv tahle spadala do kategorie „bury your gays“). Plusové body má Larsson i za to, že tam ta romantická linka nebyla, aby tam byla, ale představila dva možné pachatele a byla tím pádem důležitá pro případ.

Navzdory vší té chvále se ale přiznám, že do mě knížka lezla jak do chlupaté deky, ale to je tím, že příběhy Rebecky Martinsson nejsou lehké a optimistické, a já od té temnoty asi potřebuju trochu pauzu.

„Tvrdost v lidském srdci je pozoruhodná. Je jako chodidla v létě. Můžete běhat po šiškách a štěrku. Ale když pata praskne, je prasklina hluboká.“

Původní recenze z 14/03/16:

Na Prolitou krev jsem najela hned po Sluneční bouři a začínám si myslet, že Åsa Larsson má něco proti psům. Tentokrát to nebylo tak drsné jak minule, ale pořád to bylo silně znepokojivé.

Začíná se mi líbit ten trend, kdy svatá Anna-Maria Mella a Sven-Erik Stålnacke nacházejí Rebecku Martinsson právě včas, aby přežila, ale ne dost brzy na to, aby zůstala bez následků. Druhá věc, která se mi opravdu líbila, byla, že Rebecka se vlastně ani nijak zvlášť vyšetřování neúčastnila, byla do něj zatažená vlastně omylem. Je to docela osvěžující, když to porovnám Nesbøho knížkami, kde je Harry Hole vždycky zaručeně ta jediná osoba v celé Skandinávii, která případ může vyšetřit.

Dost se těším na další díl, ale zároveň se bojím, co se Rebecce přihodí tentokrát. (A jsem zvědavá, jestli se Måns konečně pochlapí.)