_______
“You will be astonished at how much you can bury, where no-one ever sees. Never ever cry.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Celý příběh se točil kolem Fredericka Trencharda (Ben Wainwright) aneb toho dítěte, které Susan (Alice Eve) zpolodila s Johnem Bellasisem (Adam James) a které se s manželem Oliverem Trenchardem (Richard Goulding) rozhodli vydávat za jeho. Situace se po skončení první série vyvinula přesně tak, jak by člověk čekal, když je jeden z účastníků tak zakomplexovaný a upřímně, trochu hloupý, jako byl Oliver, zvlášť ve chvíli, když se mu náhodou podaří zplodit dítě vlastní. Právě vztah mezi Frederickem a jeho mladším bratrem Jamesem (Toby Regbo) mě na celé té zápletce zajímal úplně nejvíc a byť mám radost z konce, přála bych si vidět víc z jejich obnoveného bratského vztahu.
Katalyzátorem zápletky byla Frederickova nová žena Clara (Harriet Slater), která se po rychlých zásnubách a zcela nepřipravená stane Lady Trenchard, a která velmi rychle pochopí, co znamená mít za manžela někoho tak traumatizovaného a žárlivého, jako je Frederick, a neví, co si s tím počít. Hned při sledování první epizody jsem se trochu obrnila, protože Clara od začátku působila jako ta patentovaná raněná srna, které nemám ráda, ale nakonec mi vůbec nevadila a celkově musím ocenit, že nám neukazovali osm epizod dlouhé námluvy, ale zápletku místo toho tvořily problémy, které se objevily po svatbě, a možnost řešení je tedy omezená.
Prakticky všechny ostatní zápletky buď přímo nebo nepřímo souvisely s Frederickem a/nebo Clarou, za což jsem byla ráda, protože se to díky tomu hezky sledovalo a dobře se v tom orientovalo. Nevýhodu to mělo v tom, že zápletky, které od nich odbíhaly po ostatních postavách, zůstaly silně povrchní. Dobrým příkladem toho je James; homosexuální kněz je vždycky trochu klišé (aspoň je to protestant), a celá ta zápletka s ním, vyděračem a Fletcherem (Liam Garrigan) byla výborná. (Možná určitě je shipppuju a trochu mě mrzí, že na AO3 nic není.) Když už jsme u Fletchera, jeho a Davisonina (Elaine Cassidy) minulost nebyla úplně osvětlená, byť se dá leccos domyslet, ale o nich zvlášť jsme se nedozvěděli skoro vůbec nic a je to škoda, ty postavy mě fakt zajímaly.
Významnou částí příběhu byl doktor Ellerby (Edward Bluemel), jehož zápletky byly hodně předvídatelné buď z představení charakteru (zamilování do Clary) nebo z jeho pozice v příběhu (jediný adept na otce mrtvého dítěte Nell (Lauren McQueen)), ale líbilo se mi, jak na konci prakticky vypadl a mluvilo se o něm jen ze strany postav, jejichž životy ovlivnil, a hlavně, že nám to dalo šanci líp nahlédnout do Nell. Ta postava byla zajímavá a trochu jsem se bála, že zůstane jen nástrojem, skrz který se bude moct Clařina sestra Emily (Hannah Onslow) přiblížit Jamesovi, což se nakonec nestalo. O Emily jsem ještě nemluvila, protože nemám moc co říct, její zápletka nebyla víceméně o ničem jiném než o chlapech, ale ty momenty s Clarou ve finále byly hezké.
Záporákem série byla rozhodně markýza D'Étagnac (Claude Perron), u které jsem tušila zradu od chvíle, co se začala vemlouvat naivní Claře, což se mi potvrdilo, když začala vnucovat nesmysly natvrdlému Frederickovi, a přišlo mi to upřímně trochu škoda. Udělat z chytré, finančně gramotné a emancipované ženy intrikánku, která nechává dost pravděpodobně tahat za nitky chlapa, byla trochu škoda. Zvlášť, když měli k dispozici Rosse (David Fynn). Zaonačit to tak, aby byla markýza víceméně rovná, ale podváděl Ross (což tak jak tak dělal), by bylo vlastně dost jednoduché a měli by aspoň jednu ženskou postavu, jejíž zápletka se striktně netočila jen kolem chlapů.
Z hlavních postav mi zbývá okomentovat prakticky jen vévodkyni z Rochesteru (Sophie Winkleman), jejíž zápletka byla osvěžující v tom, že ten chlap, kolem kterého se vše točilo, byl její psychicky nemocný syn, a bojovala o něm s vlastním manželem (Miles Jupp), což naznačilo zápletku týkající se zajímavého rysu tehdejší společnosti (stigma mentální nemoci a její dědičnosti), ale bohužel to hrálo druhé housle tomu extrémně chatrnému milostnému „trojúhelníku“ mezi Frederickem, Clarou a Ellerbym (na kterém byla popravdě spíš zajímavá jeho socialistická komuna než on sám), což byla škoda. A na závěr určitě musím zmínit Enrighta (Gerard Horan), který se jevil jen jako typický Fellowesovský majordomus až do finále, kde vyplavalo na povrch jeho spojení s Bellasisem, a ta postava dostala trochu hlubší rozměr.
O finále jsem už prozradila víceméně skoro všechno, takže zbývá jen říct, že jsem s ním byla opravdu spokojená. Překvapilo mě, že přivedli zpátky Bellasise i Adama Jamese, nečekala jsem to vzhledem k tomu, že Susan i Oliver jsou na začátku The Next Chapter dávno mrtví, ale scény mezi jím a Frederickem mě dojaly. Nepochybuju, že ze strany Bellasise to byla víc marnivost než otcovská láska, ale stejně to jeho postavu zpětně trochu vylepšilo a Frederick konečně dostal tu katarzi, kterou potřeboval. Mimoto poctivě uzavřeli všechny zápletky a nechali otevřená vrátka případným dalším příběhům (nebo aspoň já je tam vidím), takže ať už to zůstane jako jednorázová série nebo se rozhodnou natočit další díly, bude to fungovat.
Z celé recenze je patrné, že tam byly zápletky, které mě zajímaly víc než jiné (a že ty jiné byly spíš ty hlavní) a pár promeškaných příležotostí, ale když vezmu v úvahu dobu, ve které se seriál odehrává, a autora, nemůžu to seriálu dost dobře vyčítat. Krom toho to neznamenalo, že mě to nebavilo, těšila jsem se na každou novou epizodu a před tou poslední trochu prokrastinovala, protože těch konců se mi teď nastřádalo trochu víc a začínám se cítit trochu opuštěná. Tak jak tak bylo The Next Chapter kvalitní pokračování povedené první série a asi bych se nezlobila, kdyby si vzali na paškál další epochu, klidně třeba s tím mladým démonizovaným Rochesterem v hlavní roli.