_______
“A dream, a dream, a dream. A dream that’s as real as stubbing your toe.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Prakticky jediné, u čeho jsem se od začátku chytala, byly Answered Prayers, protože ty jsem kdysi dávno četla (myslím, že jsem četla všechno, co od Capoteho vyšlo v knižní podobě), ačkoliv si z nich nevybavím ani řádku. Netušila jsem ale, jak dramatické momenty a jak divoké teorie se točí kolem knížky a hlavně jejího nedokončení, a teď mám chuť se k ní vrátit a trochu si oživit paměť.
Druhá věc, která mě kromě tématu samotného na řadě zaujala, bylo obsazení a to konkrétně Tom Hollander (Truman Capote). Práci Toma Hollandera velmi dobře znám, půl svého dospívání jsem strávila prohrabáváním se britskou filmografií kvůli svým speciálním hereckým zájmům, a Tom Hollander byl skoro všude a vždycky super. Přesto by mě nenapadlo ho obsadit čistě pro tu fyzickou odlišnost (ačkoliv předchozí dva představitelé Capoteho taky nebyli zrovna jeho dvojčata) a byla by to chyba, protože byl samozřejmě dokonalý. Znovu se potvrdilo, že jestli něco Ryan Murphy skutečně umí, tak je to casting. (Ne vždycky obsazené talenty dostatečně vytěží, ale to naštěstí nebyl případ Capote vs. The Swans.)
Patrně nejdůležitější labutí byla Babe Paley (Naomi Watts), u které se mi moc líbilo, jak byla ze začátku prezentovaná jako křehká, elegantní oběť, než začaly vylézat její horší stránky. I ty byly ale dávkované tak subtilně, že celkový obraz Babe (i vzhledem ke Capoteho lásce a truchlení po ní) zůstal pozitivní. (A já se dozvěděla, proč CBS má (nebo aspoň mívala) Paleyfest.) To se ovšem nedalo říct o Slim Keith (Diane Lane), která byla vykreslená značně tvrdě, krvelačně a hlavně zrádně. Líp nedopadla ani Lee Radziwill (Calista Flockhart), která dostala podstatně méně prostoru a když už byla na scéně, působila stejně nepříjemně jako Slim.
O dost pozitivnějšího vykreslení se dočkala C. Z. Guest (Chloë Sevigny), která - pokud si pamatuju - nespala s žádným z manželů svých kamarádek a celkově si spíš hleděla svého, ačkoliv fakt, že byla jednou z labutí a držela s nimi, vypovídá o jejím skutečném charakteru. Joanne Carson (Molly Ringwald) byla vykreslená ještě kladněji, ale tam to bylo spíš tím, že oproti ostatním labutím tam byla hodně, hodně málo. Ann Woodward (Demi Moore) stála úplně stranou, protože z děje odešla hned na začátku, ale líbilo se mi, jak ji ve Phantasm Forgiveness přivedli zpátky.
Nebyl by to projekt Ryana Murphyho, kdyby se neobjevila Jessica Lange (Lillie Mae Faulk), tentokrát jako Capoteho mrtvá matka, jejíž osud Capoteho motivoval ke způsobu, jakám se k labutím zachoval. Přiznám se, že ačkoliv proti Jessice Lange vůbec nic nemám, typ rolí, který hraje v Murphyho projektech, už se mi dávno zajedl (je to furt ta stejná ženská), a tohle nijak nevybočovalo. Je to trochu škoda. Capoteho ex-partnera Jacka Dunphyho (Joe Mantello) mi bylo většinu času líto; to, že neuměl říct ne a prováděl stejný pokus za stejných podmínek očekávaje lepší výsledky, je samozřejmě na něj, ale to Capoteho nezbavuje zodpovědnosti za to, jak s ním zacházel, a to často ve prospěch násilníka Johna O'Sheay (Russell Tovey). Měla jsem radost, že to na konci vypadalo, že se mu povedlo být šťastný.
Co se týče děje jako takového, tak jak jsem psala výš, nic o tom nevím a i kdybych věděla, všechno je pro mě automaticky fikce, takže z hlediska faktičnosti nemám námitek. Příběhově se mi to líbilo, bylo to krásně zahrané, prožité a hlavně - jako v případě všechn Murpyho projektů - nesmírně audiovizuálně atmosferické. Prakticky jediné, co bych příběhu vytkla, je uspořádání posledních dvou epizod: líbily se mi Trumanovy alkoholem poháněné obrazy o svém vykoupení u společnosti, kterou si původně dával za úkol ponížit, ale nelíbilo se mi, že to všechno přišlo po jeho smrti. Nechala bych ho zakončit Beautiful Babe na Babeině hrobě a Phantasm Forgiveness pak horečnatě vyeskalovat až k jeho smrti, ale možná jsem jenom moc primitivní a nechápu Murpyho vzletné umělecké záměry.
Celkově pro mě Capote vs. The Swans bylo po všech stránkách překvapení, ale velmi příjemné. Doufám, že pokud se v projektu rozhodnou pokračovat, zaměří se spíš na podobně obskurní osobnosti (nakolik je Capote proslulý, zas tolik se o něm nenatočilo) a nebudou se vracet k původním konceptům budoucích řad.