I'd choose beautiful every time.”
 |
| zdroj: imdb.com |
The Woman Who Disappeared mě navzdory skvělému výkonu Issy Rae (Wanda) a poměrně přesnému ztvárnění syndromu podvodníka víc mátlo, než bavilo, a ocenila jsem ho teprve po shlédnutí celého seriálu a pochopení míry hyperboly, se kterou pracuje. Ačkoliv mi zpětně přijde mnohem lepší, než bezprostředně po nasledování, stejně si myslím, že jsem na úplné pochopení příliš bílá a evropská. The Woman Who Ate Photographs byl krásně tesknivý příběh o ztrátě a proměňujicícíh se životních rolích, který mi po dlouhé době připomněl, jak fantastická je Nicole Kidman (Robin) herečka. (A že Simon Baker (Adam) pořád stojí za hřích.)
The Woman Who Was Kept on a Shelf je přesně jednou z těch řezavě barevných feministických sociálních kritik, které mám ráda, a která by nefungovala nebýt fantastického výkonu v hlavní roli. Betty Gilpin (Amelia) předvedla hlavně v poslední scéně neuvěřitelný výkon a celé to dokonale prodala. (Daniel Dae Kim (Harry) taky pořád stojí za hřích.) The Woman Who Found Bite Marks on Her Skin mě po těch třech předchozích povídkách překvapila svou doslovností - Ambii (Cynthia Erivo) doslova hryzalo svědomí - ale povídku to nedělalo o nic méně údernou a konec mě stejně jako u The Woman Who Ate Photographs docela zahrál u srdce. (A Jake Johnson (Greg)... ok, už se opakuju.)
The Woman Who Was Fed By a Duck byla (hlavně díky té kontroverzní „milostné“ scéně) ze všech povídek asi nejvystřelenější, ale byť riskuju, že budu nazvaná úchylem, myslím, že všechny scény tam měly své místo, protože v případech domácího násilí nejde jen o to psychické nebo fyzické násilí, ale i o zdánlivě nenápadné manipulace, kterou v tomto případě znázorněný sex rozhodně byl. Merritt Wever (Elisa) odvedla fantastickou práci nejen vzhledem k faktu, že většinou neměla naproti komu hrát, a samozřejmě nemůžu nezmínit Riki Lindhome (Lil), která mě fakt potěšila. The Woman Who Solved Her Own Murder byla patrně mou nejoblíbenější povídkou nejen díky Alison Brie (Rebecca), kterou zbožňuju, ale i pro tu zjevnou parodii „mužných“ detektivek typu True Detective, kterou skvěle podpořily výkony Hugha Dancyho (Bronson) a Christophera Lowella (Durst).
The Woman Who Returned Her Husband byl jeden z těch případů, u kterého jsem od začátku věděla, jak to skončí, ale byl tak hezky zahraný a měl tak příjemnou atmosféru, že jsem z toho uhodnutého konce měla snad dokonce i radost. Meera Syal (Anu) mě rozesmála pokaždé, když Anu došlo, že je čas vrátit dalšího manžela, a Bernard White (Vikras) ten posun v postavě udělal hezky uvěřitelný a realistický. The Girl Who Loved Horses mě překvapilo tou náhlou změnou prostředí - historickou povídku jsem nečekala - ale mám slabost pro příběhy o dívčím přátelství, které se netočí kolem prvních lásek, a Jane (Fivel Stewart) s Millie (Kara Hayward) měly přesně tu dynamiku, kterou u parťáků miluju, takže jsem nakonec navzdory vlastním očekáváním dobře bavila.
Celkově mě Roar příjemně překvapilo tím, že tam nebylo žádné šlápnutí vedle - ačkoliv kdybych si přečetla, že za jeho vznikem stojí duo Liz Flahive a Carly Mensch, které mají na svědomí i moje oblíbené a rovněž předčasně zesnulé GLOW, ničemu bych se nedivila - takže teď mě dvakrát tak mrzí, že toho není víc. Můžu vřele doporučit.
“When I was eleven, I went to sleepaway camp. One of the places run by the YMCA. And we would lie around at night telling ghost stories. You know, the ones where someone’s writing your name in blood on a mirror, or, like, there’s a man with a hook for a hand scraping at your car window. And we’d tell these stories, and we would scream. Because they were terrifying. But also because we loved them. Stories about people being murdered. It’s funny. Even if you think about dying, you don’t ever think about being killed. At least, I didn’t. And it wasn’t even personal. Who teaches a sixteen year old boy to hate women like that? And who teaches him that kind of casual violence? You should investigate that.”