They know they can survive.”
 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb | Tenhle kousek jsem měla na seznamu prakticky od jeho odvysílání. Původně mě to zaujalo jen jako další projekt Richarda Armitagee (William), ale sotva jsem přečetla anotaci, věděla jsem, že je to Damage, respektive nová adaptace stejnojmenného románu od Josephine Hart (který jsem za těch skoro patnáct let od nasledování filmu nebyla schopná sehnat) a začala jsem to odkládat, protože jsem věděla, že je to nepříjemný příběh, který prostě nekončí dobře.
A nepletla jsem se. Ačkoliv Obsession udělalo docela dost změn (k lepšímu), podstata příběhu - amorální aférka dvou nevěrníků plná znepokojivně intenzivních sexuálních scén, která nevyhnutelně končí tragicky - zůstala plně zachovaná a fungovala na mě, ačkoliv jsem věděla, jak to skončí. To bylo ale především díky faktu, že na rozdíl od (toho, co si pamatuju z) první verze byla v této Anna (Charlie Murphy) skutečnou postavou s minulostí, která spoustu vysvětlovala, aniž by to omlouvala, což z ní dělalo skutečného člověka a ne jen okolnost, která vedla k Williamovu pádu. Skoro jako by lepší psaní ženských postav vedlo k lepším příběhům, co?
Feministické polemiky stranou, Charlie Murphy odvedla skvělou práci. Věřila jsem jí Annino trauma, zoufalou potřebu přemazat ho scénáři, ve kterých má situaci pod kontrolou, i tu finální neschopnost nesklouznout zpátky do starých známých kolejí, kterou mi v závěru zlomila srdce. Anna je perfektní příklad toho, že silná ženská postava nemusí být nutně kladná nebo morální - a už vůbec ne dokonalá - aby fungovala. Richard Armitage šel doslova s kůží na trh, za což jsem mu velmi vděčná, ale když odhlédneme od té nahoty, zase odvedl skvělý výkon. Obvykle bych tady vychválila ty emocionální polohy, které jsem mu opět žrala i s navijákem, ale na Williamovi mě asi nejvíc bavila jeho upřímná neschopnost prioritizovat vlastní dítě a poučit se ze svých chyb.
Indira Varma (Ingrid) byla další z důvodů, proč jsem chtěla Obsession vidět, a ani ona mě nezklamala. Podváděné manželky jsou v podobných příbězích často trochu nevděčné úlohy, protože víceméně jen reagují na to, co je jim prováděno, ale Ingrid mě překvapila. Byla sice většinu času na pozadí, ale z její tváře šlo skoro vždycky perfektně vyčíst, v jakém stavu je její a Williamovo manželství a co se jí honí hlavou, což ty závěrečné scény udělalo o dost lepší (a bolestivější). Rish Shah (Jay) měl asi nejmíň prostoru a příležitostí ukázat se, Jay byl skutečně jen dějový prostředek, ale v té finální tragické scéně se mi Jay líbil - hlavně, když těsně před smrtí mluvil po telefonu s Ingrid.
Při sledování mě zaujala postava Peggy (Pippa Bennett-Warner), která působila jako taková ta věrná nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, která ji podporuje bez ohledu na to, jak se chová, a je fakt škoda, že jsme se o ní nedozvěděli víc. Sally (Sonera Angel) byla víceméně neviditelná, ale na to, jakou roli sehrála, mohla být trochu vykreslenější. Líbila se mi ale Elizabeth (Marion Bailey) a jak s ní pracovali, na konci mě docela překvapili a to vždycky kvituju s povděkem.
Nedílnou součástí adaptace byla ta stísněná atmosféra, kterou se jim podařilo zdůraznit jak hudebním podkresem, který mi intenzitou trochu připomínal rukopis Yorga Lanthima, tak prázdným interiérem Peggyina bytu, ve kterém se většina děje odehrávala. Zkrátka a dobře, Obsession podle mě fungovalo tak dobře, až mě skoro mrzelo, že jsem věděla, jak to skončí. Za mě je to jedna z mála nových adaptací, u kterých jsem skutečně ráda, že vznikla, protože příběh podle mě trochu vylepšila. (Ale knížku jsem pořád nečetla, takže co já vím.)
A nepletla jsem se. Ačkoliv Obsession udělalo docela dost změn (k lepšímu), podstata příběhu - amorální aférka dvou nevěrníků plná znepokojivně intenzivních sexuálních scén, která nevyhnutelně končí tragicky - zůstala plně zachovaná a fungovala na mě, ačkoliv jsem věděla, jak to skončí. To bylo ale především díky faktu, že na rozdíl od (toho, co si pamatuju z) první verze byla v této Anna (Charlie Murphy) skutečnou postavou s minulostí, která spoustu vysvětlovala, aniž by to omlouvala, což z ní dělalo skutečného člověka a ne jen okolnost, která vedla k Williamovu pádu. Skoro jako by lepší psaní ženských postav vedlo k lepším příběhům, co?
Feministické polemiky stranou, Charlie Murphy odvedla skvělou práci. Věřila jsem jí Annino trauma, zoufalou potřebu přemazat ho scénáři, ve kterých má situaci pod kontrolou, i tu finální neschopnost nesklouznout zpátky do starých známých kolejí, kterou mi v závěru zlomila srdce. Anna je perfektní příklad toho, že silná ženská postava nemusí být nutně kladná nebo morální - a už vůbec ne dokonalá - aby fungovala. Richard Armitage šel doslova s kůží na trh, za což jsem mu velmi vděčná, ale když odhlédneme od té nahoty, zase odvedl skvělý výkon. Obvykle bych tady vychválila ty emocionální polohy, které jsem mu opět žrala i s navijákem, ale na Williamovi mě asi nejvíc bavila jeho upřímná neschopnost prioritizovat vlastní dítě a poučit se ze svých chyb.
Indira Varma (Ingrid) byla další z důvodů, proč jsem chtěla Obsession vidět, a ani ona mě nezklamala. Podváděné manželky jsou v podobných příbězích často trochu nevděčné úlohy, protože víceméně jen reagují na to, co je jim prováděno, ale Ingrid mě překvapila. Byla sice většinu času na pozadí, ale z její tváře šlo skoro vždycky perfektně vyčíst, v jakém stavu je její a Williamovo manželství a co se jí honí hlavou, což ty závěrečné scény udělalo o dost lepší (a bolestivější). Rish Shah (Jay) měl asi nejmíň prostoru a příležitostí ukázat se, Jay byl skutečně jen dějový prostředek, ale v té finální tragické scéně se mi Jay líbil - hlavně, když těsně před smrtí mluvil po telefonu s Ingrid.
Při sledování mě zaujala postava Peggy (Pippa Bennett-Warner), která působila jako taková ta věrná nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, která ji podporuje bez ohledu na to, jak se chová, a je fakt škoda, že jsme se o ní nedozvěděli víc. Sally (Sonera Angel) byla víceméně neviditelná, ale na to, jakou roli sehrála, mohla být trochu vykreslenější. Líbila se mi ale Elizabeth (Marion Bailey) a jak s ní pracovali, na konci mě docela překvapili a to vždycky kvituju s povděkem.
Nedílnou součástí adaptace byla ta stísněná atmosféra, kterou se jim podařilo zdůraznit jak hudebním podkresem, který mi intenzitou trochu připomínal rukopis Yorga Lanthima, tak prázdným interiérem Peggyina bytu, ve kterém se většina děje odehrávala. Zkrátka a dobře, Obsession podle mě fungovalo tak dobře, až mě skoro mrzelo, že jsem věděla, jak to skončí. Za mě je to jedna z mála nových adaptací, u kterých jsem skutečně ráda, že vznikla, protože příběh podle mě trochu vylepšila. (Ale knížku jsem pořád nečetla, takže co já vím.)
“For so long, I have attracted certain forces that shaped my life. And I let them do their work. Sometimes they tear through me like a hurricane. And sometimes they simply shift the ground underneath me, so that I stand on different earth, and something, or someone, has been swallowed up. And yet I always survive. So whatever happens between us, I know that you, too, will survive. For that is what we have learned to do. And you will have me.
Endlessly. Everything, always.”