Beetlejuice Beetlejuice (2024)

“I dare you to say it a third time.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že když jsem se dozvěděla o chystané dvojce Beetlejuice, bála jsem se. Zaprvé mě posledních cca dvacet let Burtonovy kariéry nijak zvlášť nebavilo, zadruhé začínám být všemi těmi revivaly a remakey značně unavená, a zatřetí se mnou zamávalo obsazení Jenny Ortegy, kterou mám sice ráda, ale bála jsem se, že bude Beetlejuice Beetlejuice kontaminovaný úspěchem Wednesday.

Nemůžu si být tedy jistá, čím to je - jestli mými neexistujícími očekáváními nebo celkovou kvalitou filmu - ale fantasticky jsem se bavila a z kina jsem odcházela naprosto spojená a s dobrou náladou. Beetlejuice Beetlejuice je jedna z těch dvojek, která chápe, co dělalo jedničku tak zábavnou, a vymáčkne to ma maximum (navíc pořádně odmění její znalost). Byla jsem hodně zvědavá, jak vysvětlí absenci Maitlandů - duchové nestárnou a nemohli se z domu ani hnout - a udělali to jednoduše, ale v rámci reality filmu logicky, takže ani tam jsem neměla co vytknout.

Betelgeuse (Michael Keaton) byl stejně vyšinutý poltergeist jako v prvním filmu a beze zbytku jsem si ho užila. (Navíc bylo super, že maska fantasticky zakryla ten víc než třicetiletý rozdíl mezi prvním a druhým filmem, takže to skutečně bylo jako přímé pokračování.) Lydia Deetz (Winona Ryder) byla jiná, než jsem čekala, ale vlastně se mi líbilo, že byla událostmi prvního dílu traumatizovaná a zůstala jí i ta neurotičnost, moje představa neohrožené krotitelky duchů vlastně moc nedávala smysl. Mrzí mě akorát, že neukázali něco z jejího vztahu s Richardem (Santiago Cabrera), zajímala by mě Lydia před jeho smrtí. U Astrid (Jenna Ortega) jsem se bála prokletí Wednesday, ale byla to svoje vlastní postava a vlastně mě hodně bavila.

Delia (Catherine O'Hara) byla naprosto lahodná a hrozně se mi líbil její vztah s Lydií (popravdě mi přišel zajímavější než mezi Lydií a Astrid) i Charlesem. Rory (Justin Theroux) byl fantasticky nepříčetný, hrozně mě bavil, a byla jsem příjemně překvapená, že neměl co dělat s Delores (jak jsem po traileru a plakátu čekala). Delores (Monica Bellucci) měla fantastický nástup a dobrý osobní příběh, ale jinak byla zbytečná, všechny zápletky by se odehrály stejně i bez ní a pokaždé, když byla na scéně, myslela jsem jenom na Corpse Bride a dumala, proč neobsadili Monicu Bellucci jako Morticii ve Wednesday, na tohle jí byla celkem škoda.

Výše zmíněný Charles (Mark Heenhan/Charlie Hopkinson) byl zajímavý hlavně z hlediska provedení, celou dobu jsem si říkala, že se smrtí herce pracují celkem kreativně, a pak jsem zjistila, že není mrtvý, jenom pedofil, a cením si toho, že ho vyškrtli - nestává se tak často, aby v Hollywoodu vyhrála morálka. Wolf Jackson (Willem Dafoe) byla fantastická postavička a užila jsem si ho stejně jako Willem Dafoe. Jeremyho (Arthur Conti) příběh mi měl dojít rychleji, než došel, takže za to mají plus, a potěšil Danny DeVito (uklízeč), kterého jsem poznala i zezadu čistě podle chůze, a tomu se říká kariéra.

K celému filmu mám vlastně jen tři výhrady: první půlhodina se hrozně táhla - chápu, že potřebovali diváka seznámit se změnami a rozehrát vztahové zápletky, ale nemělo to moc šťávu - a oproti tomu konec mi přišel až moc rychlý; zápletka s Delores se uzavřela během pár vteřin, jako by nikdy vlastně nebyla žádnou hrozbou. Třetí výtka patří úplnému závěru, který si vybrali udělat jako zmatenou noční můru a nic víc. Neměla bych s tím problém, kdyby potom přišel nějaký hezký filmový závěr ala jednička, ale nepřišel, a to je podle mě docela škoda.

Navzdory výhradám na mě Beetlejuice Beetlejuice působil dojmem, že si film všichni zainterestovaní nesmírně užili, a hlavně díky tomu to i po těch letech fungovalo. Docela se těším, až si pustím oba filmy najednou.

Beetlejuice (1988)

"Being dead doesn't make things any easier."

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že občas sama nechápu, podle jakého klíče rozhoduju o tom, na co recenzi napíšu a na co ne. Byť je Beetlejuice jeden z filmů, které jsem 100% viděla ještě před založením tohoto blogu, jsem si naprosto jistá, že jsem si to pouštěla v originále v posledních pěti letech a přesto tady žádná recenze není, z čehož jsem upřímně zmatená. Byla to nicméně velmi dobrá záminka podívat se na to znovu a kdy jindy je na to lepší příležitost než v říjnu? (Ano, závidím anglosaským národům Halloween. Ne, nestydím se za to.)

Už několikrát se mi stalo, že u filmů, které znám dlouho, mě při každém dalším sledování překvapuje tempo děje (hlavně u těch starších). Samozřejmě to dává smysl; spíš než celý film si pamatujeme jen sérii momentů, díky čemuž nám to v mozku připadá akčnější a nabitější, než to ve skutečnosti je. Ty nejzajímavější a nejlepší momenty tohoto filmu jsou ale scény s Betelgeuseem (Michael Keaton), o kterém jsem teď zjistila, že je tam vlastně poměrně málo, a trošku se to pro mě chvílemi táhlo. Ne tolik, abych na ten film změnila názor, ale rozhodně dost na to, abych si uvědomila, že je to osmdesátková záležitost.

Jako typická burtonovka je film naprosto neskutečný vizuálně. Poťouchlost jeho vizí jde krásně ruku v ruce s úrovní efektů, které bylo možné v roce výroby dosáhnout, takže to pro mě ani v roce 2020 nepůsobí nijak zvlášť trapně nebo nedokonale, je to prostě součást celku. Kulisy a kostýmy jsou taky na jedničku. Burtonovy představy onoho světa jsou obvykle zajímavé, ale tahle byrokratická mě zatím bavila zdaleka nejvíc, od kulis přes atmosféru v čekárně až po Juno (Sylvia Sidney); ta scéna s fotbalovým týmem mě málem položila.

Michael Keaton (Betelgeuse) předvádí naprosto neskutečný výkon, jeho Betelgeuse je úchylný a vyčůraný, ale zároveň naprosto nepříčetný a dokonale manický, a je radost dívat se na každou vteřinu. Nemám pochybnosti, že je to právě jeho výkon, co z toho filmu udělalo kult. Hned po něm si pění ód na svoje jméno rozhodně zaslouží Catherine O'Hara (Delia) - její mimika a schopnost měnit výrazy v očích podle mě nemá konkurenci.

Geena Davis (Barbara) a Alec Baldwin (Adam) jsou postavení jako až takoví groteskní klaďáci, ale jakmile se situace jejich vinou zhorší a je na nich to napravit, začínají být zábavní. (A Barbara je na konci BAMF.) Winona Ryder (Lydia) tady podle názoru mnohých ztvárnila jednu ze svých neproslulejších rolí, nicméně na mě bylo její herectví asi moc minimalistické, protože jsem viděla spíš její kostýmy než ji. (Na sedmnáct let ale dobrý, o tom žádná.)

Beetlejuice je jeden z těch starších filmů, ke kterým se vyplatí vracet, protože podle mě v moderní tvorbě nemá konkurenci, a který vysvětluje, proč je pro tolik lidí Tim Burton kultovní tvůrce. (Z jeho novější tvorby to totiž člověk rozhodně nepozná.)