The Craft (1996)

"True magic is neither black nor white. It's both because nature is both. Loving and cruel, all at the same time. The only good or bad is in the heart of the witch."

zdroj: imdb.com

IMDb. The Craft jsem viděla kdysi dávno v televizi a prakticky jediné, co jsem si z toho pamatovala, byla ta část s popáleninami. Očividně je to ale halloweenský kult a jelikož právě na ty jsem zcela instinktivně najela, aniž bych si to uvědomila, řekla jsem si proč si to nezopakovat. Stejně teď mám sotva kapacitu na cokoliv nového.

Nadpřirozeno není úplně můj obor, takže v tomto směru jsem od filmu příliš nečekala, ale přesto mě to chytlo a ačkoliv konec nebyl zrovna překvapením, byla jsem vlastně docela napjatá. Děj byl poměrně dobře postavený a přímočarý v tom smyslu, že tam nebyl žádný šokující zvrat, ale vůbec to nevadilo, protože krásně logicky eskaloval bez nutnosti snažit se diváka přechytračit.

Celkově to i přes ty nadpřirozené prvky nebylo o moc víc než komentář o tom, co s dospívajícím člověkem udělá trauma, nestabilní zázemí a davová mentalita, ale měl plus v tom, že ačkoliv byl důraz na čtyři dospívající holky, jejich problémy nebyly povrchní a frivolní - dokonce i tam, kde šlo o vzhled, za tím nebyla primárně marnivost, ale touha zapadnout a vyhnout se středoškolské šikaně. Na film z devadesátek napsaný i režírovaný muži to byl překvapivě citlivý úhel.

Sarah (Robin Tunney) byla dobře zvolená hlavní hrdinka; ač začala jako poměrně naivní a důvěřivá, nevyměkla nakonec, jak u těhle postav obvykle zvykem, ale poučila se a hlavně si uvědomila vlastní sílu. Mladičká Robin Tunney pro mě byla překvapením, vůbec jsem si napamatovala, že tam hraje, ale byla skvělá (až na tu paruku, ta byla fakt hodně vidět). Nancy (Fairuza Balk) byla stejně dobře zvolený záporák; mám ráda, že když rozumím tomu, kde se to špatné chování vzalo, ale není mi vnucováno, že ho mám tolerovat nebo snad respektovat, a to se tady povedlo. Fairuza Balk se do té vyšinutosti a nepříčetnosti fakt položila, ale neméně dobře zahrála to trápení a frustrace, které Nancy graduálně přivedly tam, kde skončila, a to tu postavu pro mě udělalo skutečně dobrou.

Bonnie (Neve Campbell) a Rochelle (Rachel True) představily poměrně emotivními a zranitelnými momenty, ale časem tak nějak zploštěly, nicméně nemyslím si, že to byl nedostatek scénáře, ale ona ilustrovaná davová mentalita, o které jsem mluvila dříve. Na Chrisovi (Skeet Ulrich) krásně ukázali, že láska nenapravuje charakter, jak se primárně ženám svět stále snaží namluvit, zažité vzorce chování ji vždycky přebijí; pokud k vám někdo nechová respekt, než pro vás zahoří, nebude vás respektovat ani pak.

Kromě naprosto dokonalé devadesátkové estetiky (ze které mi až na pár trendů krvácí oči, ale nemůžu se přestat dívat) musím vypíchnout i zakomponování How Soon Is Now? od Love Spit Love, které mě rozesmálo, protože se o dva roky později stalo doslova hymnou seriálu o čarodějkách. Inspirace zjevně přichází v mnoha podobách, v některých specifičtěji než v jiných.

Celkově jsem s bavila a rámci žánru je to dle mého povedený kousek, ale kult to pro mě není a sequel mě taky neláká.