The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert (1994)

“Being a man one day and a woman the next is not an easy thing to do.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Hlavní (a dost pravděpodobně jediný) důvod, proč tento blog i po letech pořád držím, že je možnost porovnat, jak se měním názorově a tím jako člověk. Zvlášť hezky je to podle mě vidět na projektech, které se týkají LGBT+ problematiky, a moje původní recenze na The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert to hezky ukazuje. Roky to byla položka, kterou jsem si prostě odškrtla, a viděla se jako progresivní, ale myslím, že jsem to k sobě tehdy zase tak nepustila, protože když jsem si to teď pustila, byla jsem docela překvapená, co všechno jsem si o tom filmu nepamatovala.

Čistě povrchně pro mě ten film byl dějově srovnatelný s To Wong Foo, Thanks for Everything! Julie Newmar (u kterého jsem fakt ráda, že jsem ho viděl až letos), ale po novém shlédnutí jsem mu prostě musela napsat novou recenzi, protože těch témat je tam víc, jsou jiné, a celkově myslím, že jsem před deseti lety prostě neměla potřebný rozhled na to, abych ho plně docenila.

Tick (Hugo Weaving) neměl ani tak krizi identity jako spíš nervozitu z nové životní role, kterou Hugo Weaving moc hezky zahrál. Mnohem víc mě ale bavilo, jak adresovali Tickovu letmou bisexualitu (což je identita stále ještě víc fetišizovaná (v případě žen) a démonizovaná (v případě mužů) než akceptovaná napříč celou společností) jeho vlastními slovy. Adama (Guy Pearce) jsem dřív odbyla obecnou hláškou, ale teď jsem jasně viděla, jak zkoušel a hledal vlastní identitu, s čímž se pojila určitá životní ztracenost, a Guy Pearce to zahrál moc hezky zranitelně. Bernadette (Terence Stamp) jsem v první recenzi doslova urazila; nevím, jak mi uniklo, že je trans žena, buď jsem s tím konceptem sama ještě bojovala nebo nedávala pozor, ale její příběh mě tentokrát zasáhl asi nejvíc, a love story s Bobem (Bill Hunter) byla o to zásadnější.

O Marion (Sarah Chadwick) měl někdo natočit samostatný film, ta postava mě hrozně bavila a je škoda, že jsme ji poznali jen Tickovýma očima. Cynthii (Julia Cortez) jsem prve redukovala jen na ty ping pongové míčky, ale celá její linka a hlavně flashback na její svatbu s Bobem vyprávějí jiný příběh, který je stejnou mírou smutný jako hrozivý, a už mi to zdaleka nepřijde tak vtipné. Myslím, že můj přístup ke vztahu Boba a Cynthie (a fakt, že jsem si nic z toho nepamatovala) ukazoval, že jsem při prvním nasledování úplně minula všechny detaily i nuance, které k mému studu nebyly před divákem ukryté zase tak hluboko.

Dřív jsem v závěru filmu vychvalovala hlavně finální číslo, které je pořád super, ale mnohem víc mě bavilo finále Adamova velkého snu být - jak to řekla Bernadette - „a cock in a frock on a rock“, které krásně vystihovalo skutečnou podstatu (životních) snů. Jakmile je člověk na vrcholu, vydechne, pot zaschne a euforie pomine, nevyhnutelně přijde “So what now?” a “I think I wanna go home.” A pokud ne, tak to nebyl vrchol.

Celkově je The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert film, do kterého jsem musela trochu dorůst, a který právem zůstává v mém archivu.

Původní recenze z 07/06/14:
Myslím, že k filmu mě přivedla zmínka v článku na cracked.com a celá premisa se mi zalíbila natolik, že jsem to musela vidět. The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert se ukázalo jako přesně ten film, u kterého by mě mrzelo, kdybych to neviděla, a kdybych na to někde narazila znovu, tak se zase podívám, ačkoliv jen tak si to asi už nepustím.

Hugo Weaving (Tick / Mitzi) skvěle zahrál nespokojeného performera, chlapa s krizí identity a někoho, kdo se musí naučit být otcem. Guy Pearce (Adam / Felicia) měl konečně zajímavou roli a Terence Stamp (Ralph / Bernadette) měl neuvěřitelnou grácii, byl fakt překvapivě elegantní. Bob (Bill Hunter) byl na svůj původ skutečně vzácně otevřený člověk, Marion (Sarah Chadwick) bavila, jak je měla na háku, a Cynthia (Julia Cortez) mě uvedla v úžas, stejně jako naše trio.

Celkově je The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert rozhodně zajímavá a zábavná podívaná, ve které jsou hodně boží kostýmy a ještě lepší vystoupení.

Frankenhooker (1990)

“I'm not killing anybody. I'm not shooting anyone. I'm not stabbing anyone.
I'm merely gonna place a lethal form of crack in their presence.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Frankenhooker mi přistál na radaru, protože jsem k ní na Instagramu i Tumblru viděla přirovnávané Poor Things, a když jsem teď hledala nějakou kravinu na zabití času, volba byla jasná. Po shlédnutí hlásím, že podobnost s Poor Things je za mě zanedbatelná, ale ačkoliv jsem nečekala moc, byla jsem filmem příjemně překvapená.

James Lorinz (Jeffrey Franken) měl obličej, který nosí obvyklí američtí vyvolení z filmových klasik 80. let, což dělalo celou zápletku ještě vtipnější. Patty Mullen (Elizabeth Shelley) byla jako Elizabeth trochu prkená, ale titulní Frankenhooker si skutečně dala. Zbytek obsazení prošel kolem mě, ale musím zmínit Louise Lasser (Jeffreyho máma), protože měla dokonale fanatický pohled. Zápletka samotná měla jako horor dobré kosti, ale nebrala se vůbec vážně a dokonce trochu nečekaně působila jako sociální komentář. Konec mě nejen dějově uspokojil, ale hlavně pobavil.

Kromě děje je příjemně překvapilo i výtvarné provedení. Sádrové části těl ilustrovaly komediální záměr, ale Jeffreyho pokusy byly ve své bizarnosti roztomilé a vykreslení amerického snu na začátku bylo přesné. Kostýmy byly super a celá vizáž Elizabeth po přešití od špičaté podprsenky a až k stehům jako z animovaného seriálu pro mě fungovala.

Nejsem na horory, takže moc nejsem ani na hororové komedie, ale Frankenhooker jsem musela zapnout v ten správný moment, protože prostě zafungovala. Znovu to vidět nepotřebuju, ale byla to dobrá zábava na jeden večer. (A nevinný český překlad názvu „Frankensteinka“ mě zase jednou sundal.)

But I'm a Cheerleader (1999)

“It's up to you whether you want to be who you are or keep it hidden.”

zdroj: imdb.com

IMDb. O existenci But I'm a Cheerleader jsem se dozvěděla až poměrně nedávno a hodně jsem váhala, protože filmy o americké střední už jsem chtěla nechat za sebou, ale svedlo mě obsazení a teď jsem fakt ráda, že jsem podlehla. (Tehehe.)

Konverzní „terapie“ není obvykle téma, od kterého čekám stylizované, trochu poťouchlé kulisy a nadnesené dialogy, takže když mi došlo, o čem ten film skutečně je, byla jsem hodně příjemně překvapená. Továrna na stepforské paničky a panáčky a její hormonální vězňové byla fantasticky pojatá od kulis přes kostýmy až k té komické nadrženosti, která ji celou prostupovala. Dialogy byly vtipné a hodně mě bavilo, jak využívali stereotypů a zároveň si z nich dělali legraci.

Natasha Lyonne (Megan) pro mě byla hlavním tahákem filmu a nezklamala mě, hodně jsem si ji v této poloze užila. Clea DuVall (Graham) je taky skvělá vždycky a s Natashou měly super chemii. Melanie Lynskey (Hilary) byla příjemné překvapení (nevěděla jsem, že tam hraje) a potěšilo mě cameo nádherné Julie Delpy. RuPaula (Mike) tentokrát vypichuju nejen protože tam byl, ale protože dokonce i hrál a to obstojně. Normálně je to RuPaul s jiným jménem, ale tady to byl skutečně Mike.

Celkově není But I'm a Cheerleader film, ke kterému se budu vracet (nebo to tvrdit), ale byl to hodně příjemně strávený večer.

To Wong Foo, Thanks for Everything! Julie Newmar (1995)

“There are four steps to becoming a drag queen.
Step one: Let good thoughts be your sword and shield.
Step two: Ignore adversity.
Step three: Abide by the rules of love.
Step four: Larger than life is just the right size.”

zdroj: imdb.com

IMDb. O To Wong Foo Thanks for Everything, Julie Newmar jsem věděla už roky (dost pravděpodobně od The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert, protože ty filmy se objevují v doporučeních často spolu), ale pořád jsem si na něj nemohla najít čas nebo náladu. A je to skutečně škoda, protože jsem si ho nesmírně užila.

Patrick Swayze (Vida Boheme) a Wesley Snipes (Noxeema Jackson) byli jako drag queens naprosto neuvěřitelní, což je poklona jim stejně jako castingu - obsadit dva tou dobou extrémně populární nadsamce do těchto rolí byl tah, který se jim při menších talentech mohl vymstít, ale nevymstil a bylo to o to významnější. Plus, oba dělali neuvěřitelně hezký ženský. John Leguizamo (Chi-Chi Rodriguez) za nimi co do hereckého výkonu rozhodně nekulhal, ale jelikož ho znám míň, tak mi tolik nevytřel zrak. Všichni tři spolu ale fungovali skvěle a jejich dynamika mě hrozně bavila.

Stockard Channing (Carol Ann) znám hlavně z The Good Wife, takže v takové roli pro mě byla překvapením, ale byla skvělá a ten triumf na konci jsem Carol Ann skutečně přála. Blythe Danner (Beatrice) byla opět super, tyhle role jí skvěle sednou. Dál musím vypíchnout Claru (Alice Drummond) a Bobbie Lee (Jennifer Milmore), super napsané a skvěle zahrané postavy, a samozřejmě camea RuPaula (Rachel Tensions) a Robina Williamse (John Jacob Jingleheimer Schmidt), které jsem si taky nesmírně užila.

Původně jsem se trochu bála, že děj se bude soustředit hlavně na tu soutěž krásy, takže mě hodně příjemně překvapilo dění v městečku a milovala jsem každou minutu toho filmu. Závěr pro mě byl hrozně emocionální, při loučení Vidy a Carol Ann jsem si doslova pobrečela. Některé výroky nebo postoje už jsou dneska trochu zastaralé, ale já nejsem LGBT+ a nechám tedy na povolanějších, aby určili, nakolik je to problematické.

Za sebe můžu říct, že se mi to líbilo minimálně tolik jako The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert a vynasnažím se, abych to neviděla naposledy.

The End of the Affair (1999)

"You see, Maurice, never make a promise. You may have to keep it."

zdroj: imdb.com

IMDb. The End of the Affair už jsem viděla před lety, ale protože jsem si nedávno znovu přečetla knížku, na kterou jsem se po letech dívala úplně jinak, řekla jsem si, že by nebylo špatné testu času podrobit i film. Po shlédnutí musím říct, že prošel.

The End of the Affair je jedna z těch vzácných adaptací, která zachovává nejen děj a pointu knížky, ale i velkou část dialogů. Prakticky jediné, k čemu mám vyloženě výhrady, je ta poslední půlhodina, kterou si zcela smysleli a která pro mě nic podstatného nepřidala, akorát protáhla stopáž. Žensky jsem trochu zklamaná z toho, že se film ani nepokusil charakter Sarah trochu rozvinout, Julianne Moore umí víc než ten plochý objekt Bendrixovy lásky, kterou Sarah je, nicméně lidsky jsem uvítala, že film dělá Bendrixe mnohem stravitelnějšího; jeho největší krutosti, které odhaluje ich-forma knížky, taky zůstaly skryty. (Samozřejmě změn je tam víc, ale žádná další není nijak podstatná pro postavy nebo pro děj a některé mi přišly jako vylepšení.)

Ralph Fiennes (Bendrix) byl v devadesátkách a ranných dvoutisícovkách na vrcholu své mužné moci a je to jeden z těch chlapů, kterým mimořádně lichotí móda první poloviny dvacátého století, takže tady mě rozhodně nemohl zklamant. (Naopak, ani by se nemusel ptát). Mimoto umí Ralph Fiennes naprosto nádherně trpět očima, což bylo pro Bendrixe ideální. Myslím, že nemohli vybrat nikoho lepšího. Jak už jsem psala výš, Julianne Moore (Sarah) má podle mě arzenál na mnohem komplikovanější role a tady byla dost podvyužitá, nicméně s Ralphem Fiennesem měli neskutečnou chemii a věřila jsem jim tu vášeň i lásku. The End of the Affair má obecně jedny z nejhezčích (byť správně filmově přepálených) milostných scén (ta na schodech?!), přes to nejede vlak.

Stephen Rea (Henry Miles) byl krásně citlivý Henry, Ian Hart (Parkis) úplně přesně vystihl podstatu Parkise a Jason Isaacs (Smythe) jako kněz? Ale já ještě nemám narozeniny! Kulisy byly dobře vybrané, protože dění jen dotvářely, nebyly použité k vlastní výpovědi, což by příběhu tak, jak byl nastavený, nelichotilo, a kostýmy byly naprosto brilantní: čtyřicáté roky jsou moje oblíbené módní období a chci všechny boty, které na sobě měla Sarah.

Celkově je podle mě The End of the Affair jedna z nejlepších adaptací z hlediska přesnosti, ale jakýkoliv jiný pohled na věc nebo nová interpretace se od toho čekat nedá, tudíž je to podle mě ideální prakticky jen pro ty, co si knížku nepamatují a nechce se jim číst znovu, nebo pro ty, kteří se skutečně zamilovali do jejího příběhu. (Plus ještě pro ty, jimž Ralph Fiennes v raných dvoutisícovkách otřásl světem, ale mám pocit, že takových nás už moc není.)

Edward Scissorhands (1990)

"You know the mansion on top of the mountain? A long time ago, an inventor lived in that mansion. He made many things, I suppose. He also created a man. He gave him insides, a heart, a brain, everything. Well, almost everything. You see, the inventor was very old. He died before he got to finish the man he invented, so the man was left by himself... incomplete and all alone.
His name was Edward."

zdroj: imdb.com

IMDb. Edward Scissorhands je jeden z těch filmů, u kterých mě zvlášť mate, že tady na něj nemám recenzi, protože jsem si celkem jistá, že jsem se na to naposledy dívala spolu s Corpse Bride (smrtící kombinace, nedoporučuju) v době, kdy jsem tento blog už dávno měla. Jak jsem ale psala u některé z recenzí dříve, nechápu svůj vlastní systém, hodlám ho ale napravit a jsem ochotná na to obětovat tolik sentimentálních nekritických recenzí, kolik bude třeba.

Edward Scissorhands není nic jiného než další verze Krásky a zvířete, jen bez toho únosu, omezování osobní svobody a se smutně realistickým koncem. Nebudu lhát, při dřívějších sledováních pro mě byla tou hlavní linkou ústřední love story a ta je stále tklivě romantická, ale teď mě mnohem víc zaujala ta studie malé komunity, který si z Edwarda napřed udělá atrakci (a fetiš), při první příležitosti se k němu otočí zády (značně živená náboženským fanatismem a zahořklým jazykem, který ovládá šeptandu) a nakonec se natolik nechá ovládnout davovou hysterií, že by o Vánocích (o které se "hluboce věřící" Američané stále tolik perou, ačkoliv jim je nikdo nebere) i lynčovali, kdyby k tomu dostali příležitost. Jestli vás z toho trochu zebe, myslíme na to stejné.

Johnny Depp (Edward) podle mě nikdy nepřekonal, co se mu povedlo s Edwardem - ten film prakticky stojí a běží na jeho smutných očích a opatrných, rozpačitých úsměvech, aniž by se pod vším tím make-upem ztratil a mluvil by za něj jeho kostým, což cením. Winona Ryder (Kim) otřesně přehrávala, ale jelikož dal scénář jasně najevo, co si myslí o dospívajících dívkách ("You don't know about the wonderful world of teenage girls. They reach a certain age... They develop these gland things, their bodies swell up... They go crazy."), myslím si, že to byla spíš volba režiséra než její.

Hodně mě zaujaly Dianne Wiest (Peg), nádherná emotivní mimika, a Kathy Baker (Joyce), díky jejímu výkonu mi Joyce navzdory jejímu chování bylo líto. Potěšila Conchata Ferrell (Helen) - RIP - a musím vypíchnout Dicka Anthonyho Williamse (policista Allen), protože ta jeho postava mi přišla jako jediná příčetná.

Je to burtonovka, takže kulisy jsou jako obvykle dokonale dotažené - od ponurého, napůl rozpadlého a ve flashbacích lehce steampunkového starého domu, ve kterém je Edward pohřbený zaživa, přes psychedelicky barevné prostředí v sousedstí až po ty rozlehlé, ploché pláně a nezaplněné prostory města, do kterých děj občas uhne. Kostýmy (opět Colleen Atwood) plně odpovídají kulisám a skvěle je dotvářejí, stejně tak hudba Dannyho Elfmana - Ice Dance je podle mě jedna z nejkrásnějších filmových melodií vůbec, nikdy pro mě nepřestane být magická a nikdy při ní asi nepřestanu mít husí kůži.

Ještě se mi nestalo, že bych se na Edward Scissorhands dívala a nebrečela, nestydím se za to a ani neočekávám, že to bude lepší - to téma potřeby akceptace a izolovanosti ve společnosti je prostě příliš univerzální. Film má jeden z těch konců, u kterých je lepší dál se nad tím nezamýšlet, protože implikace závěrečných scén jsou horší než scény samotné a já se nechci bát podívat se na to znovu.

Zkrátka a dobře, Edward Scissorhands je pro mě naprostá klasika, třetí nejlepší z Burtonovy zlaté éry, a rozhodně stojí za to se k němu vracet.

The Witches (1990)

"A stupid witch who answers back must burn until her bones are black!
A foolish witch without a brain must sizzle into fiery flame!
A witch who dares to say I'm wrong will not be with us very long!"

zdroj: imdb.com

IMDb. The Witches je jeden z těch filmů, který je snad na každém anglickém/americkém seznamu filmů, které daného jedince jako dítě traumatizovaly, a je to zároveň první, který traumatizoval i mě (většinu ostatních na podobných seznamech buď vůbec neznám nebo jsem je viděla až v dospělosti). Jsem si docela jistá, že mi bylo míň než jedenáct, když jsem to poprvé viděla, a ty scény s obrazem a kočárkem mě fakt dostaly. Až dosud jsem neměla chuť podívat se na to znovu, ale jelikož jsem narazila na remake, rozhodla jsem se to změnit.

To nejdůležitější jako první: scény s obrazem jsou pořád extrémně děsivé, nečekala jsem tak silnou reakci a fakt mi z nich bylo úzko. Příběh jako takový je typický Roald Dahl, o jehož autorství (tedy autorství knižní předlohy) jsem neměla potuchy, ale zpětně to vysvětluje téměř všechno. Přiznám se, že děj pro mě měl trochu nedotažeností, například mi docela chyběla babiččina historie s Grand High Witch, jakýkoliv důvod pro fakt, že skákali ze země do země, a změna světonázoru slečny Irvine byla vyloženě deus ex machina, na druhou stranu chápu, že to (asi?) bylo zamýšlené jako film pro děti a jako takové to chtěli udělat co nejjednodušší.

Vizuálně ten film zklamal snad jen v lazeru Grand High Witch, jinak se chytře opírali především o masky a loutky Jima Hensona, díky čemuž film působí pořád poměrně sugestivně a groteskně tím správným způsobem. Jediné, co je časem hodně úsměvné, jsou chvíle, kdy živá myš přechází v mechanickou, ale nijak zvlášť mi to zážitek nekazilo, jelikož je to něco, s čím je u třicet let starého filmu potřeba počítat.

Anjelica Huston (Grand High Witch) předvedla naprosto neskutečný výkon. Od toho přízvuku a mimiky v lidské formě po ten dokonalý hlasový projev a gestiku v komplikované masce byla konsistentně zcela dokonalá a nešlo mi z ní spustit zrak. Myslím si, že nemohli vybrat nikoho lepšího než ji, protože byť v její generaci existuje spousta dalších talentovaných hereček, byla to její prezence, majestátnost a neskutečný sex-appeal, co mi tu roli prodalo. (Jediné, co bych vytkla, byla ta vágně orgasmická mimika a gestika při lákání Bruna na podium - nevím, jestli to byla volba její nebo nebo volba režiséra, ale byla jsem z toho značně na rozpacích.)

Mai Zetterling (Helga Eveshim) a Jasen Fisher (Luke Eveshim) mě nijak zvlášť nezaujali jednoduše protože byli o dost méně zajímaví než čarodějnice, ale Luke mě začal bavit ve chvíli, kdy ho proměnili v myš, takže to je rozhodně plus. Rowan Atkinson (Stringer) mě v normální roli skutečně potěšil. Z dalších herců bych vypíchla Anne Lambton (Pamela) a Jane Horrocks (slečna Irvine), obě byly úžasně manické.

The Witches je jeden z mála filmů, který si ten status kultu podle mě zaslouží, protože na mě funguje i v dospělosti a to tak dokonale, že jsem ho nejspíš viděla naposledy. Teď jsem fakt hodně (skepticky) zvědavá na remake.

The Craft (1996)

"True magic is neither black nor white. It's both because nature is both. Loving and cruel, all at the same time. The only good or bad is in the heart of the witch."

zdroj: imdb.com

IMDb. The Craft jsem viděla kdysi dávno v televizi a prakticky jediné, co jsem si z toho pamatovala, byla ta část s popáleninami. Očividně je to ale halloweenský kult a jelikož právě na ty jsem zcela instinktivně najela, aniž bych si to uvědomila, řekla jsem si proč si to nezopakovat. Stejně teď mám sotva kapacitu na cokoliv nového.

Nadpřirozeno není úplně můj obor, takže v tomto směru jsem od filmu příliš nečekala, ale přesto mě to chytlo a ačkoliv konec nebyl zrovna překvapením, byla jsem vlastně docela napjatá. Děj byl poměrně dobře postavený a přímočarý v tom smyslu, že tam nebyl žádný šokující zvrat, ale vůbec to nevadilo, protože krásně logicky eskaloval bez nutnosti snažit se diváka přechytračit.

Celkově to i přes ty nadpřirozené prvky nebylo o moc víc než komentář o tom, co s dospívajícím člověkem udělá trauma, nestabilní zázemí a davová mentalita, ale měl plus v tom, že ačkoliv byl důraz na čtyři dospívající holky, jejich problémy nebyly povrchní a frivolní - dokonce i tam, kde šlo o vzhled, za tím nebyla primárně marnivost, ale touha zapadnout a vyhnout se středoškolské šikaně. Na film z devadesátek napsaný i režírovaný muži to byl překvapivě citlivý úhel.

Sarah (Robin Tunney) byla dobře zvolená hlavní hrdinka; ač začala jako poměrně naivní a důvěřivá, nevyměkla nakonec, jak u těhle postav obvykle zvykem, ale poučila se a hlavně si uvědomila vlastní sílu. Mladičká Robin Tunney pro mě byla překvapením, vůbec jsem si napamatovala, že tam hraje, ale byla skvělá (až na tu paruku, ta byla fakt hodně vidět). Nancy (Fairuza Balk) byla stejně dobře zvolený záporák; mám ráda, že když rozumím tomu, kde se to špatné chování vzalo, ale není mi vnucováno, že ho mám tolerovat nebo snad respektovat, a to se tady povedlo. Fairuza Balk se do té vyšinutosti a nepříčetnosti fakt položila, ale neméně dobře zahrála to trápení a frustrace, které Nancy graduálně přivedly tam, kde skončila, a to tu postavu pro mě udělalo skutečně dobrou.

Bonnie (Neve Campbell) a Rochelle (Rachel True) představily poměrně emotivními a zranitelnými momenty, ale časem tak nějak zploštěly, nicméně nemyslím si, že to byl nedostatek scénáře, ale ona ilustrovaná davová mentalita, o které jsem mluvila dříve. Na Chrisovi (Skeet Ulrich) krásně ukázali, že láska nenapravuje charakter, jak se primárně ženám svět stále snaží namluvit, zažité vzorce chování ji vždycky přebijí; pokud k vám někdo nechová respekt, než pro vás zahoří, nebude vás respektovat ani pak.

Kromě naprosto dokonalé devadesátkové estetiky (ze které mi až na pár trendů krvácí oči, ale nemůžu se přestat dívat) musím vypíchnout i zakomponování How Soon Is Now? od Love Spit Love, které mě rozesmálo, protože se o dva roky později stalo doslova hymnou seriálu o čarodějkách. Inspirace zjevně přichází v mnoha podobách, v některých specifičtěji než v jiných.

Celkově jsem s bavila a rámci žánru je to dle mého povedený kousek, ale kult to pro mě není a sequel mě taky neláká.

Sleepy Hollow (1999)

"Villainy wears many masks. None so dangerous as the mask of virtue."

zdroj: imdb.com

IMDb. Netuším, jak jsem zběhla z plánu sledovat jen animáky a místo toho zabředla do starých burtonovek, ale jak říkají ti, co se zabývají improvizačním divadlem (aspoň co jsem slyšela), prostě to vem do hry. Mimoto jsem si upřímně vůbec nepamatovala, že Sleepy Hollow je dílem Tima Burtona, což je podivné, protože jinak jsem si pamatovala poměrně dost detailů a řekněme si to narovinu, podobné dílo snad nemohl natočit nikdo jiný.

Ichaboda Cranea (Johnny Depp) jsem si pamatovala jako značně pohledného, ale už ne, že byl takový šprt a že měl tendence strkat mezi sebe a nebezpečí každého, koho měl po ruce. Byť ho ale nechali bát se, panikařit a omdlévat, neudělali z něj zbabělce a to se mi hrozně líbilo; umím docenit mužského hrdinu, který jedná jako člověk, ne jako robot, a není za svou absenci "mužnosti" zesměšňovaný nebo jinak dějem potrestaný.

Katrina (Christina Ricci) nebyla úplně postava, o jejíž emocionální hloubce by byla Christina Ricci přesvědčená, a z dobrého důvodu, byla spíš předmětem Ichabodovy touhy než vlastní postavou. Fakt, že její magie ve finále nesloužila žádnému skutečnému účelu (a zcela překvapivě nebyla ani protipólem černé magie Mary) byl nejen zklamáním, ale z mého pohledu nevyužitou dějovou příležitostí, nicméně Christina Ricci byla jako líbezná ingénue přesvědčivá i tak.

Miranda Richardson (Mary) byla dokonale vyšinutá jako Mary i jaké její sestra, nicméně na temnou magii Christophera Walkena (Hesenec / bezhlavý jezdce), na němž je cosi nadpřirozeného a nepříčetného i na civilních fotkách, natož tak v rolích, které si vybírá, nedosáhla. To ale podle mě neukazuje na to, že by byla špatná herečka, ale na to, že je narozdíl od Walkenovy démonické prezence jen obyčejný smrtelník a to jí vyčítat nelze. Walken ani nemusel mít ty spilované zuby, a stejně by mi z něj bylo úzko, zvlášť v závěru filmu.

Film má naprosto učebnice burtonovskou atmosféru od kulis přes kostýmy (Colleen Atwood se pozná) až po efekty, které překvapivě stále působí docela přesvědčivě. Děj mi přišel pečlivě domyšlený a i přestože jsem film viděla a pamatovala si jak většinu dějových bodů, tak poměrně explicitně i konec, drželo mě to a bavilo se mě na to dívat.

Sleepy Hollow není film bez chyb a nedovedu si představit, že bych v budoucnu podlehla touze podívat se na to ještě jednou, ale rozhodně zanechává dojem (byť asi záleží, v jakém věku ho člověk vidí poprvé) a za jedno shlédnutí určitě stojí.

The Prince of Egypt (1998)

"Sometimes, for the greater good, sacrifices must be made."

zdroj: imdb.com

IMDb. Věděla jsem, že dojde na The Prince of Egypt prakticky od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že teď pojedu jenom animáky - vím o tom filmu už roky (v pubertě jsem docela jela When You Believe, ale na ten film jsem se nikdy nepodívala) a na tumbleru pořád žije v tom nejlepším slova smyslu, takže se mu dá těžko uniknout - ale zároveň jsem to oddalovala, protože mi bylo jasné, že je to drama v tom nejvážnějším slova smyslu. A nepletla jsem se.

Přestože se to docela stydím přiznat, Bibli jsem nikdy nečetla (na mou obranu si nemyslím, že je to pro mou kritiku katolické (a vlastně jakékoliv jiné) církve relevantní, protože církve nemají moc co dělat s náboženstvím) a byť jsem pár příběhů zachytila nebo četla někde převyprávěné, neznám je do detailu. Nemám tudíž tušení, nakolik si The Prince of Egypt celý příběh upravil a přepracoval a tudíž to nebudu nijak zohledňovat. Tak, jak to stálo, se mi to líbilo. Mělo to samozřejmě patos, ale vítězové nebyli úplně vítězové, poražených muselo být člověku trochu líto, a každý hlubokomyslný citát (jako ten v úvodu) se ukázal jako dvojsečná zbraň.

Mojžíš (Val Kilmer / Amick Byram) měl klasickou trajektorii hlavního hrdiny a napsali ho hezky, ale... Dokud byl princem egyptským, projevoval svobodnou vůli, a jakmile ho Bůh povolal, stal se z něj papouškující zélota s vypůjčenou magií, čímž mě upřímně ztratili. Ramesse II. (Ralph Fiennes) byl mnohem zajímavější postavou a nemohla jsem si pomoct, musela jsem s ním soucítit. Odmalička byl prakticky šikanován, aby viděl určité věci jako správné, a pak byl potrestaný za to, že dělal, co si myslel, že se od něj čeká. Neříkám, že s ním souhlasím, ale chápu psychologii jeho postavy a vidím, že nemohl vyhrát. Co se týče obsazení... Ralph Fiennes je samozřejmě brilantní herec, ale mám ho natolik nasledovaného (a naposlouchaného), že pro mě byl jeho hlas prakticky neslučitelný s designem té postavy a za celý film jsem si nezvykla. To je ale striktně můj problém, ne relevantní kritika.

Sipora (Michelle Pfeiffer) byla spíš dějovým prostředkem než samostatnou a soběstačnou postavou, čímž mě trochu zklamali, ale vynahradili mi to s Mirjam (Sandra Bullock / Sally Dworsky / Eden Riegel), která se nebála bojovat za to, čemu věřila, že je správné, i když se tím vystavovala riziku, a nenechala si od nikoho nakecat opak. Nebýt jí, Mojžíš by patrně zahodil klacek a strávil zbytek života jako emo v poušti, a byť nesnáším, když jsou ženské postavy redukované jenom na roztleskávačky těch mužských, tady šlo o trochu víc než Mojžíšovo ego a jelikož si Bůh vybral jeho a ne Mirjam, Mirjam neměla moc na výběr a udělala to nejlepší, co šlo. Fakt jsem si ji zamilovala.

S dalšího obsazení musím vypíchnout Helen Mirren (královna Tuya / zpívala Linda Dee Shayne), Stevea Martina (Hotep) a Martina Shorta (Huy), všichni bavili. Byť byli Hotep a Huy to obligátní komické pozadí, které si myslím, že ten film fakt nepotřeboval, nijak zvlášť s tím neotravovali a hlasy byly dobře vybrané. Zvláštní zmínku si zaslouží Ofra Haza (Jocheved), i když tam moc nebyla, protože jsem se dočetla, že Deliver Us nazpívala v sedmnácti jazycích, což... hustý.

Celkově pro mě The Prince of Egypt není film, ke kterému bych se chtěla vracet, ale je to podle mě výborné, překvapivě nečernobílé drama s povedenou animací i soundtrackem a jsem moc ráda, že jsem to konečně viděla.

Hercules (1997)

"A true hero isn't measured by the size of his strength but by the strength of his heart."

zdroj: imdb.com

IMDb. Někde v průběhu lovu po animácích, na které bych se mohla koukat, jsem usoudila, že jestli byla někdy doba na pro mě méně známé disneyovky, které přežívají především v reakčních gifech a meme, je to teď. Začala jsem látkou, se kterou jsem prakticky neměla jiný kontakt než v učebnicích a patentovaně devadesátkových seriálech a o které jsem věděla jedině to, že Megara má super vizuál.

Není důvod napínat, Hercules je disneyovka ve stylu těch starších princeznovských, kde hrdina zachrání den, dostane princeznu nebo jinou žádanou ženu a záporák prohraje, nic míň a nic víc. Hercules (Tate Donovan / Josh Keaton / Roger Bart) je ten prapůvodní himbo, Megara (Susan Egan) měla neskutečně sexy dabing a super historii, ale tak nějak se utopila v té klišoidní zápletce prakticky o lásce na první pohled. Nemůžu to filmu vyčítat, věděla jsem dopředu, že to tak bude, ale ráda bych.

Hades (James Woods) mě skutečně bavil, výborný vizuál, výborný dabing. Philoctetes (Danny DeVito) mě prakvapivě bavil taky, dali mu super hlášky ("I trained all those would-be heroes. Odysseus, Perseus, Theseus. A lot of 'yeuseus'."), byť si myslím, že to byl z většiny hlavně ten dabing. Múzy - Calliope (Lillias White), Melpomene (Cheryl Freeman), Terpsichore (LaChanze), Thalia (Roz Ryan) a Clio (Vanéese Y. Thomas) - měly jediné písně, které mě fakt bavily. (I Won't Say (I'm in Love) je nejlepší.)

Pro dospělého člověka je na celém tom filmu rozhodně nejvtipnější, jak docela drsný mýtus o Héraklovi pěkně cenzurovali a udělali z něj takovou hezkou pohádku, nicméně docela jsem se bavila i tak. Nutně vidět jsem to nepotřebovala - nemám pocit, že jsem narazila na poklad ani si zvlášť významně doplnila vzdělání - ale rozhodně to není nejhorší animák, který jsem kdy viděla.

Hocus Pocus (1993)

"There's a power greater than your magic, and that's knowledge!"

zdroj: imdb.com

IMDb. Hocus Pocus je jeden z těch filmů, který každý rok touhle dobou zaplaví Instagramy a skoro každý americký youtuber/influencer to v období Halloweenu referencuje. Jako zázrakem jsem to nikdy neviděla v televizi, ale od chvíle, kdy o tom zpívali v Crazy Ex-Girlfriend jsem byla nalomená a když jsem nedávno viděla kolekci make-upu inspirovaného filmem, řekla jsem si, že to konečně dám.

Hocus Pocus je ve své podstatě typický devadesátkový americký film pro teenagery, kde je hlavním hrdinou otravný "everyman", který na začátku z blbosti a touhy zapůsobit na holku způsobí všechny problémy a na konci mu máme tleskat za to, že je statečně vyřeší, ačkoliv bez něj vůbec nebylo co napravovat. Max (Omri Katz) mi byl nesypmatický a přišel mi hrozně otravný, ale do jisté míry ho vykoupili tím, že probudit a zničit sestry byl jediný způsob, jak vysvobodit Binxe (Jason Marsden / Sean Murray) a pravděpodobně i duši jeho sestry, což ho udělali stravitelnějšího.

Dani (Thora Birch) je jedna z mála filmových dětí, které mi nejen že nevadilo, ale ještě mě bavilo z celého obsazení zdaleka nejvíc, a Allison (Vinessa Shaw) měla plus za to, že nestála a nečekala, až za ni někdo něco udělá, jak se od dam v nesnázích v takových filmech očekává. Billy Butcherson (Doug Jones) byl zajímavá postava se skvělou maskou a ještě lepší historií, mám ráda, když je komické pozadí spíš zajímavé než jenom vtipné.

Nebudeme si ale nic nalhávat, zdaleka nejlepšími postavami a z mého pohledu jediným důvodem, proč ten film vidět, jsou sestry Sandersonovy. Za prvé jsou skvěle stylizované, za druhé skvěle zahrané - člověk měl při sledování pocit, že si to herečky nesmírně užívaly - a za třetí bez jakékoliv dojemné historie, která by vysvětlovala, proč jsou, jaké jsou, a snažila se je omluvit. (Byť jejich touha pro věčném mládí a kráse je docela šovinistická a z mého pohledu notně zastaralá.) Bette Midler (Winnie) provozovala pod tím make-upem a za těmi falešnými zuby neskutečnou mimiku a Winnie jsem milovala od "Another glorious morning. It makes me sick!". Sarah Jessica Parker (Sarah) byla naprosto dokonalá věčně nadržená dylina (co mi to jenom...), obě jsem si neskutečně užila. Mary (Kathy Najimy) byla oproti svým sestrám relativně o ničem, ale rovněž naprosto dokonale zahraná.

Když jsem dneska Hocus Pocus hledala, Google mi hned nabízel "hocus pocus i put a spell on you" a já nechápala proč, ale ted už chápu. Slyšela jsem to víckrát, než jsem ochotná přiznat. Celkově mě to z těch amerických halloweenských filmů neoslovilo tolik jako třeba Beetlejuice nebo The Nightmare Before Christmas, ale bavilo mě to a na konci dokonce i dojalo, takže za mě dobrý.

The Virgin Suicides (1999)

"What lingered after them was not life, but the most trivial list of mundane facts. A clock ticking on the wall. A room dim at noon. The outrageousness of a human being thinking only of herself."

zdroj: imdb.com

IMDb. Já a Sofia Coppola nejdeme moc dohromady, ale vzhledem k tomu, že jsem jediný její film viděla víc jak deset let zpátky a The Virgin Suicides jsou kult, řekla jsem si, že jí dám ještě šanci.

Upřímně jsem doufala, že z toho dojemného příběhu o dospívání bílého heterosexuálního amerického chlapce, na které mám alergii už od násilného načtení Dobrodružství Huckleberryho Finna (které má ale na rozdíl od těch pozdějších žvástů o objevování prsou historický a sociální přesah), Sofia Coppola vykřeše nějaký chytrý a působivý komentář o dospívání dívek, ale nestalo se tak. Nebo je na mě ten film možná až moc chytrý a nic jsem nepochopila, ale v rámci své úzkostlivě pěstované sebelásky o tom pochybuju.

Kirsten Dunst (Lux Lisbon) je podle mě jednou z nejpřeceňovanějších hereček Hollywoodu a začínám se dostávat do bodu, kdy mě její jméno v seznamu obsazení od filmu vyloženě odrazuje, a tímto zážitkem jsem se v tom jen utvrdila. Prakticky všechny sestry Lisbonovy odpovídaly definici Manic Pixie Dream Girl, ale Lux, jejíž jedinou charakteristikou očividně bylo, že se ale fakt chce muchlovat, si rozhodně zaslouží korunku. Z jejích sester mě zaujala jen Cecilia (Hanna Hall) - byla tam nejkratší dobu, ale paradoxně jako jediná ukazovala skutečnou osobnost i přes tu chlapeckou optiku a za to patří Hanně Hall obdiv, protože si nemyslím, že to vycházelo ze scénáře nebo režie.

Herecky mě bavili prakticky jen James Woods a Kathleen Turner (rodiče Lisbonovi) - on jako zbabělec neschopný postavit se manželce i ve chvíli, kdy se mu začínají zabíjet děti, a ona jako náboženská fanatička, která není schopná vidět, kde dělá chybu i přesto, že přichází o vlastní děti, opravdu odváděli dobrou práci. Ten fakt, že na konci vyhodili úplně všechno, co jim jejich pět dcer připomínalo, a utekli, byl sám o sobě mnohem zajímavější než celý film.

Zkrátka a dobře, film o sebevraždě pěti mladých dívek, který se ale soustředí čistě jen na to, co si z toho odnesou chudáci chlapci, kteří se bavili jejich očumováním, mi úplně nesedl. Řekla bych, že Sofia Coppola prostě nebude můj hrnek kafe.

Dangerous Beauty (1998)

“A woman's greatest and most hard-won asset is an education.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Za tohle je opět zodpovědný tumblr a Rufus Sewell (Marco Venier). Moc jsem toho popravdě nečekala, takže jsem nebyla zklamaná. Byla to typická devadesátková dobovka - sice s naprosto úžasnými kostýmy, ale filtrem a záběry z blízka, které mě trochu štvaly. Ani příběhově to moc nepřekvapilo a čím déle ten film běžel, tím míň se mi to líbilo.

Rufus Sewell je jako obvykle ta skutečná nebezpečná krása a je nesmírná škoda, že jsem ho nikdy neviděla hrát ďábla. Jediné kalhotky by nezůstaly suché, z těch jeho lícních kostí a očí se chce člověku až brečet dojetím. Catherine McCormack (Veronica Franco) byla krásná a líbila se mi Veroničina síla, ale přiznám se, že jsem celý film mohla myslet jenom na to, jak je podobná Blake Lively. Na dvě ženy, co nejsou nijak spřízněné, je to až děsivé.

Moira Kelly (Beatrice Venier) mě hodně zaujala, Naomi Watts (Giulia De Lezze) hrála pravděpodobně tu nejtragičtější postavu v celém příběhu - být Giulií, roky být přísně vychovávaná, potlačovat tužby a jakoukoliv osobitost, za obrovskou cenu udělat všechno správně, čili všechno tak, jak chtějí, a pak se dívat, jak její manžel věřejně, vášnivě a s rizikem, které nejen jeho, ale i Giulii může stát živobytí, obhajuje prostitutku, se kterou jí nikdy nepřestal zahýbat... Bylo mi jí fakt hrozně líto. Byla produkt vyrobený na míru společnosti, kterou si muži jako Marco vytvořili a udržují, a stejně byla zavržená ve prospěch ženy, kterou jako společnost vlastně pohrdají.

To byl můj problém s tím koncem celkově. Hudba to podbarvila jako masivní vítězství, ale ve skutečnosti to nebylo nic jiného, než že banda zbabělců udělala velké gesto z něčeho, co je vlastně nic nestálo, a přesto váhali, protože se jim do toho nechtělo, aby zachránili před smrtí ženu, které platili za sex, a která byla prostitutkou jenom protože jí společnost nedala moc příležitostí, jak jinak se uživit a získat vzdělání. Když k tomu jejich hrdinství připočítáme ten sál plný ponížených manželek, které jsou trestané za to, že byly poslušné...

Ve světle všech událostí ten romantický konec s Marcem a Veronicou na gondole při západu slunce a doslovem, že ten poměr táhli až do smrti - a tím pádem Giulia měla peklo až do smrti - vyznívá dost hořce. Celkově to podle mě stálo za to jen kvůli těm kostýmům a Rufusovi Sewellovi. Ale nevím, jestli je kvůli němu nutné vidět celé dvě hodiny.

“Do you know what my daughter's nurse told her today? That in a girl's voice lies temptation. A known fact. Eloquence in a woman means promiscuity. Promiscuity of the mind leads to promiscuity of the body. She doesn't believe her yet, but she will. She'll grow up like her mother. She'll marry, bear children and honor her family. Spend her youth in needlepoint and rue the day she was born a girl. And when she dies she'll wonder why she obeyed all the rules of God and country because no biblical hell could ever be worse than this state of perpetual inconsequence.”

Spiklenci slasti (1996)

zdroj: csfd.cz

FDb. Nechme to na Švankmajerovi, aby mezi odborné poradce v titulkách zahrnul Sachera-Masocha, de Sadea, Freuda a další. Přiznám se, že jsem od Šílení žádného dalšího Švankmajera neviděla a dost jsem si ho užila. Na to, že ten film neměl žádné dialogy a spoléhal se jenom na vizuál, mě překvapivě dostal.

Fetiše hlavních postav byly nádherně šáhnuté. Komisař (Pavel Nový) měl pravděpodobně nejpochopitelnější úchylku a bylo vlastně docela smutné, že ji neuměl sdílet s partnerkou. Jeho žena hlasatelka (Anna Wetlinská) měla neskutečně úchylnou, fuj. Nesnáším ryby a z toho závěru v televizi se mi fakt zvedal žaludek. Trafikant (Jiří Lábus) měl body za vynalézavost a přímočarost. Z listonošky (Barbora Hrzánová) mě trochu lechtal žaludek.

Pivoňka (Petr Meissel) a Loubalová (Gabriela Wilhelmová) byli překvapivě propojení, vůbec jsem ten konec nečekala, ale konec byl super (byť mě z něho trochu bolel mozek). A ta židle se třemi svícemi se mi bude vracet ve snech, z nějakého důvodu to byl hrozně silný vizuál.

Takže celkově hodně zajímavý film, náročný na pozornost, ale vyplatí se vydržet do konce. A hudba byla skvělá.

Twin Peaks: Fire Walk with Me (1992)

When this kind of fire starts, it is very hard to put out. The tender bows of innocence burn first, and the wind rises. And then all goodness is in jeopardy.

zdroj: imdb.com

IMDb. Tady jsem sama sebe trochu obehrála, místo Fire Walk with Me jsem si totiž omylem pustila The Missing Pieces a jelikož jsem ignorovala úvodní titulky, přišla jsem na to až při těch závěrečných. Už už jsem se chtěla rozčilovat, co to sakra bylo, že to nemělo hlavu a patu, a v tu chvíli mi došlo, že jsem idiot. Film jsem si tedy pustila později, než jsem plánovala, a byla jsem dost příjemně překvapená.

Upřímně jsem nečekala, že si Lauru Palmer (Sheryl Lee) kdy zamiluji, konec konců v seriálu byla spíš předmětem než postavou. Ve filmu ale úplně ožila, nebyla mi zdaleka tak protivná, jak vyznívala z vyprávění a vyšetřování, a upřímně mě za ni bolelo srdce. Měla jsem docela radost, že přeobsadili Donnu (Moira Kelly), tentokrát byla docela snesitelná. Objevili se všichni moji "oblíbení" puberťáci a nebylo to vykompenzované ani zábleskem Audrey (Sherilyn Fenn), to mě trochu mrzelo.

Moc se mi líbilo, jak se to drželo té hlavní linie, až jsem byla překvapená, a přišlo mi, že to docela hezky zapadlo do toho, co jsem věděla ze seriálu. Jediné, s čím jsem měla trochu problém, bylo to prolínání víc časových linií - ve scéně s prstýnkem Cooper (Kyle MacLachlan) znal Lauřino jméno, to mi tam trochu nesedělo. Plus celá záležitost s agentem Jeffriesem (David Bowie) byla prostě zbytečná - a nikdy jsem si nemyslela, že David Bowie může být někde navíc - vůbec jsem nepochopila, jak do toho zapadla, a prodloužené scény v The Missing Pieces absolutně nijak nepomohly.

Byla jsem docela ráda za ten záblesk nějakého ukončení druhé řady ("The good Dale is in the lodge, and he can't leave.") - nebylo to málo, ale bylo to něco, aspoň mám jasno v tom, v jakém skupenství se Cooper nachází. Jinak jsem ale jak jsem psala výše, ty scény v Lodge mě trochu vyhodily ze sedla, což byl asi záměr.

Celkově jsem fakt ráda, že Fire Walk with Me existuje, Laura si zasloužila pořádné převyprávění svého příběhu. A jsem docela ráda i za The Missing Pieces, protože především ta první část před Twin Peaks trochu rozvinutí potřebovala.

- "Do you think that if you were falling in space that you would slow down after a while or go faster and faster?"
- "Faster and faster. And for a long time, you wouldn't feel anything. And then you'd burst into fire. Forever. And the angels wouldn't help you. Because they've all gone away."

Dark City (1998)

Imagine a life alien to yours, in which your memories were not your own but those shared by every other of your kind. Imagine the torment of such an existence, no experiences to call your own.

zdroj: www.imdb.com

IMDb. Podle Rufus Sewell tagu je nemyslitelné, aby jakýkoliv fanda neviděl Dark City, takže jsem to musela napravit. Temné dystopie jsou zpravidla stejně to, po čem jdu, takže jsem se rozhodla to risknout. Mělo to pro mě pomalý rozjezd, ale byla jsem překvapená, jak mě to chytilo. Není to dystopie v pravém slova smyslu, spíš scifárna jak prase, ale z té reality nesmírně mrazí.

Rufus Sewell (John Murdoch) strávil většinu času třeštěním očí, což mi nijak zvlášť nevadilo, ale krásně zahrál ten přerod ve chvíli, kdy si John uvědomí svou sílu a fakt, že má, jak se bránit. Jennifer Connelly (Emma Murdoch) bohužel byla jen typická dáma v ohrožení, škoda. Kiefer Sutherland (Dr. Daniel P. Schreber) mi většinou absolutně nic neříká, ale Schreber mě bavil. Bumstead (William Hurt) byl taková ta typická postava osamělého spravedlivého, ale hezky to pak posunuli, když se přidal na Murdochovu stranu, a to týmování bylo super. A maximálně mě potěšil Richard O'Brien (Mr. Hand), byl naprosto skvělý ("You see, I have become the monster you were intended to be."), tyhle role jsou jeho životní mise.

Jak už jsem zmínila před tím, celá ta realita byla fakt mrazivá, konec nesmírně uspokojivý a jediné, k čemu jsem měla výhrady, byly ty efekty. I když připočítám efekt devadesátek, stejně jim těžko odpouštím ty tlakové vlny (nebo co to bylo) u hlav. Pokud je pohled Rufuse Sewella dostatečně silný na to, aby mi skrz čas a prostor roztáhl nohy, musel být schopný hýbat hmotou bez toho, aby si ten film musel pomáhat těmi podivnými nízkorozpočtovými spirálami.

Jinak ale podle mě poctivá scifárna.

The Shawshank Redemption (1994)

I guess it comes down to a simple choice, really. Get busy living or get busy dying.

zdroj: www.imdb.com

IMDb. Vím, že je trochu trapné vidět takovou filmovou legendu až teď, dvacet tři let poté, kdy už ji mám kompletně vyspoilerovanou, ale v nabídce Student Agency jsem si nebyla schopná nic jiného vybrat. Bylo to delší (a chvílemi zdlouhavější), než jsem si myslela, a přiznám se, že ten vyspoilerovaný konec to trochu zkazil. Nicméně i tak je to film s jedním z nejvíc uspokojivých konců, který jsem kdy viděla.

Tim Robbins (Andy Dufresne) hrál neuvěřitelného sympaťáka s trpělivostí a sebeovládáním, které mu můžeme všichni závidět. Hrozně se mi líbila jeho obličejová mimika a ten laskavý půlúsměv, který chvílemi vypadal už trochu šíleně. Morgan Freeman (Red) je super všude a jsem ráda, že Red dostal happy end. Brookse (James Whitmore) mi bylo hrozně líto, Heywood (William Sadler) se poměrně překvapivě vybarvil a správce Norton (Bob Gunton) byl pěkná svině. Postav okolo těch hlavních byla spousta a vytvářely docela plastické pozadí, ale tohle jsou ty, které mě zaujaly nejvíc.

Jak jsem psala výš - fakt, že jsem věděla, jak to skončí, docela ovlivnil, nakolik jsem byla ve filmu investovaná, ale pořád jsem to chtěla dokoukat, když jsem to v autobuse nestihla, a ten konec je opravdu uspokojivý. Celkově chápu, proč je to filmová legenda, ale asi by mě to uhranulo víc, kdybych si mohla vychutnat tu překvapivou pointu.

Kouř (1990)

Má to cenu!

zdroj: csfd.cz

CSFd. O tom, že tento Rytmikál totalitního věku existuje, jsem věděla už od gymplu. Někdo tehdy objevil Arnoštka a jeho "Je to fajn" a hodně dlouho jsme si na tom frčeli. Po čase mi někdo řekl, že je to celý film, a protože mi někdy trvá devon a silur dohromady, než se podívám na něco, co jsem vlastně chtěla vidět, tak jsem to konečně udělala minulý týden. A zůstala jsem docela překvapená. Nečekala jsem, že se to vyvine v něco, co bude nutné brát vážně a co se k člověku dostane, fakt ne.

Jsem fanda Evy Holubové (Liduška Běhalová) a v roli takové ingénue pro mě byla poměrně nečekaná. Každopádně byla jako obvykle skvělá a měla tam svůj podpis, když dokázala zachovat tu křehkost, přestože nakonec vyburcovala celou továrnu. Jan Slovák (Miroslav Čáp) předváděl neuvěřitelné výrazy a tak nějak dávalo smysl, že on byl nakonec tím, kdo se obětoval, aby ten uvláčený režimem mohl znovu povstat na jeho zádech. Jaroslav Dušek (Karel Šmíd) hraje hajzlíky jak víno a Tomáše Hanáka jsem vůbec nepoznala.

Myslím, že ten osobitý ráz dovolil tomu filmu vyjádřit mnohem víc, než by vážně vyprávěný stejný příběh dokázal, a zajistil, že tím bude atraktivní a jen tak se na něj nezapomene. Fakt jsem byla příjemně překvapená a doporučuji dál.

Superstar (1999)

Don't listen to the names that people call you. If you believe in yourself, then nobody can hurt you. You are your own rainbow.

zdroj: imdb.com

IMDb. Když jsem tuhle objevila SNL, celkem okamžitě jsem se zamilovala do skečů s Mary Katherine Gallagher (Molly Shannon), především do Talent Show. Náhodou jsem zjistila, že z toho udělali film, a musela jsem do něj jít. Bavila jsem se královsky. Hlavní zápletka byla něco, co tu bylo stokrát, ale to, co bylo skvělé na skečích, přetrvalo, a smála jsem se od začátku do konce.

Molly Shannon je naprostá bohyně a během sledování mě napadlo, že Mary Katherine Gallagher by dělala skvělou vyšinutou sériovou vražedkyni. Will Ferrell (Sky Corrigan / Ježíš) hrál perfektního pitomce, ale mnohem víc se mi líbil jako Ježíš, to byla síla. Elaine Hendrix (Evian) je podle mě hrozně podceňovaná herečka, ta pipina jí šla skvěle. Howard (Jason Blicker) byl dobré psycho a ten nejnepravděpodobnější lamač srdcí.

Nejlepší byly rozhodně scény se stromem. Prostě moc fajn.