 |
| zdroj: imdb.com |
Upřímně jsem doufala, že z toho dojemného příběhu o dospívání bílého heterosexuálního amerického chlapce, na které mám alergii už od násilného načtení Dobrodružství Huckleberryho Finna (které má ale na rozdíl od těch pozdějších žvástů o objevování prsou historický a sociální přesah), Sofia Coppola vykřeše nějaký chytrý a působivý komentář o dospívání dívek, ale nestalo se tak. Nebo je na mě ten film možná až moc chytrý a nic jsem nepochopila, ale v rámci své úzkostlivě pěstované sebelásky o tom pochybuju.
Kirsten Dunst (Lux Lisbon) je podle mě jednou z nejpřeceňovanějších hereček Hollywoodu a začínám se dostávat do bodu, kdy mě její jméno v seznamu obsazení od filmu vyloženě odrazuje, a tímto zážitkem jsem se v tom jen utvrdila. Prakticky všechny sestry Lisbonovy odpovídaly definici Manic Pixie Dream Girl, ale Lux, jejíž jedinou charakteristikou očividně bylo, že se ale fakt chce muchlovat, si rozhodně zaslouží korunku. Z jejích sester mě zaujala jen Cecilia (Hanna Hall) - byla tam nejkratší dobu, ale paradoxně jako jediná ukazovala skutečnou osobnost i přes tu chlapeckou optiku a za to patří Hanně Hall obdiv, protože si nemyslím, že to vycházelo ze scénáře nebo režie.
Herecky mě bavili prakticky jen James Woods a Kathleen Turner (rodiče Lisbonovi) - on jako zbabělec neschopný postavit se manželce i ve chvíli, kdy se mu začínají zabíjet děti, a ona jako náboženská fanatička, která není schopná vidět, kde dělá chybu i přesto, že přichází o vlastní děti, opravdu odváděli dobrou práci. Ten fakt, že na konci vyhodili úplně všechno, co jim jejich pět dcer připomínalo, a utekli, byl sám o sobě mnohem zajímavější než celý film.
Zkrátka a dobře, film o sebevraždě pěti mladých dívek, který se ale soustředí čistě jen na to, co si z toho odnesou chudáci chlapci, kteří se bavili jejich očumováním, mi úplně nesedl. Řekla bych, že Sofia Coppola prostě nebude můj hrnek kafe.