 |
| zdroj: imdb.com |
Mieke de Jong (Lily James) měla pohnutý příběh a úkol, ke kterému nebyla vycvičená a na který nebyla nejspíš ani připravená, ale který vnímala jako svou povinnost. Lily James to odhodlání navzdory děsu a rozbouřeným emocím, kterým sama Mieke často nerozuměla, zvládla naprosto skvěle a hrozně se mi líbilo, jak tím ilustrovali, že síla není v popírání nebo neschopnosti cítit emoce, ale ve schopnosti i přes ně vytrvat a dotáhnout věci do konce. Tenhle přístup je vzácný a to obzvlášť u ženských hrdinek, které jsou často psané tak, aby odpovídaly groteskně maskulinnímu pojetí síly, které je za mě úplně mimo.
Jai Courtney (kapitán Stefan Brandt) byl překvapivě fajn - dokonce natolik, že jsem v něm ani nepoznala Diggera Harknesse, na kterém jsem pár let zpátky nenechala nit suchou, což mu jde rozhodně k herecké cti. Každopádně ten rozpor mezi vojákem Wehrmachtu věrným své vlasti, ale ztrácejícím iluze o SS a Hitlerovi, a zamilovaným chlapem, byl zahraný podle mě dobře - byť se přiznám, že když se svlékal, moc jsem nevnímala, a svlékal se hodně. Ty milostné scény (byť ze začátku poměrně matoucí) pro mě byly vůbec nejsilnější částí filmu - Lily James a Jai Courtney měli úžasnou chemii - a druhé, "take your clothes off," od nich bylo fakt sexy.
Jsem upřímně ráda, že Viléma II. (Christopher Plummer) a Hermínu Reusskou (Janet McTeer) film nijak nezkrášloval, byli to elitářští antisemité víc než ochotní přehlížet, co nacisté dělají, jenom aby získali dřívější prestiž. K Vilémovi byl film laskavější, protože ho v rámci rozmarů a slabostí aspoň udělal k vybraným lidem soucitného a laskavého, ale Hermína byla nesnesitelná zlatokopka, u níž člověk až do poslední scény pochyboval, jestli má vůbec Viléma ráda. Plukovník von Ilsemann (Ben Daniels) byla taková ta obligátní moudrá postava, tentokrát v podobě zapřísáhlého monarchisty, která v podobném filmu nesmí chybět, ale budiž mu ke cti, že zvládl Hermíně nezakroutit krkem.
Jak už jsem tu několikrát psala, historické filmy a seriály beru šmahem jako historickou fikci, ale z čeho jsem byla přece jen trochu nesvá, byl způsob, jakým se film snažil ukázat, že Brandt není nácek. Nejen, že ho staví jako morální protiklad SS a gestapa, ale dokonce mi přišlo, že se při psaní scénáře řídili tím vyvráceným mýtem, že Wehrmacht se na válečných zločinech nepodílel a byli to jen chudáci nevinní vojáci, co museli plnit rozkazy, ať už na ně měli názor všelijaký. Ten fakt, že se to rozhodli podložit Brandtovými nočními můrami z masakru při obsazování Polska, ze kterého podle svých slov viní SS, ačkoliv je prokázané, že Wehrmacht se v Polsku choval stejně odporně jako SS, byl jen třešničkou na dortu.
Aby bylo jasno, netvrdím, že Brandt byl nácek - naopak ve filmu se nacistické ideologii explicitně straní a název filmu doslova označuje jeho - nebo že jeho postoj nemohl být realitou velké části řadových vojáků, ale vzhledem k faktu, že se scénář začal zpracovávat někdy 2014 a knižní předloha vyšla 2003, si opravdu myslím, že nebylo nutné opakovat ten častý a chybný argument neonacistů. Nechat Brandta třeba jen jednou větou polemizovat nad prohnilostí Wehrmachtu by nikoho nic nestálo a jsou situace, kdy by veřejné dobro a sociální zodpovědnost měly mít přednost před jakoukoliv autenticitou, o kterou se jako scénárista snažím - zvlášť ve chvíli, kdy je můj projekt čistou historickou fikcí.
Na konci jsem byla drobátko zklamaná, upřímně jsem totiž doufala, že když Brandt mluvil o nalezení nového smyslu života, znamená to nějakou formu odboje, ale očividně to znamenalo sedět na zadku a dělat se neviditelným ve snaze přečkat válku ve zdraví. Obyčejného člověka bych za to nehanila, ale od vojáka a filmového hrdiny jsem čekala trochu víc. Ten poslední záběr, kdy zůstává sedět v kanceláři i po rozeznění protileteckých sirén, které ignoruje stejně jako evakuaci, a jasně slyšíme motor letadla, mě původně vedl k domněnce, že nám naznačovali jeho konec, ale po zvážení informací výše si tím nejsem tak jistá. Co se týče Mieke... jsem ráda, že ji film opouští v bezpečí a podle všeho šťastnou, ale trochu jsem nad tím obracela oči v sloup, nebudu lhát.
tl;dr: The Exception je za mě dobře stylizovanou a zahranou válečnou romancí s hezkou porcičkou šťavnatých záběrů. I přes výhrady můžu doporučit.