Anatomie zrady (2020)

"Kdo, ne-li my. Kdy, ne-li teď. Váš Emanuel Moravec."


1/2 - 2/2

zdroj: ceskatelevize.cz

Ceskatelevize.cz | Nebudu lhát, s Emanuelem Moravcem jsem obeznámená jenom docela povrchně - kromě skloňování jeho jména v různých dokumentárních cyklech jsem ho blíž vnímala jen v dva roky starém hraném dokumentu Apoštol národní zrady a nejvíc času jsem mu věnovala touto minisérií a následným přečtením jeho hesla na Wikipedii. Historickou přesnost projektu tak komentovat nehodlám - všechny podobné věci vnímám jako historické fikce, kterým jsou vždycky, ať už podle psaných záznamů sebepřesnější, a spíš mě zajímá, jaké aspekty dané osobnosti nebo příběhu si scénář a režie vyberou zvýraznit a použít jako narativ, aby celý příběh udělali skutečně plastický.

A musím říct, že v tomto aspektu mě Anatomie zrady hodně příjemně překvapila; postava Emanuela Moravce (Marián Labuda ml.) tady byla totiž postavená na absolutní ztrátě iluzí, víry v hodnoty, které člověk uctíval celý život, a lidskou osamělost, které z člověka nevyhnutelně udělají člena té nejlepší cílové skupiny propagandy. Zároveň ale ukazuje, jak s člověkem dokáže zacvičit jeho ego a potřeba působit jako mocná autorita, a že takoví lidé často prostě nevidí ten rozpor mezi tím, jak se vidí oni, a mezi tím, jak skutečně vystupují, a končí osamělí, protože nedokážou pochopit, proč je lidi opouští. S tím krásně souvisí i Moravcova neschopnost udržet si dospělou ženu a pást se na puberťačkách s nedovyvinutým mozkem, na které může aspoň pět minut dělat dojem.

Kromě šťastně postaveného děje - není snadné udělat z životopisných historických dramat něco, co má hlavu a patu - se mi líbilo i obsazení. Marián Labuda ml. byl dobře vybraný a krásně ztvárnil Moravcovu sebelásku a víru ve vlastní důležitost, která z něj doslova stříkala, byť ten dabing mě trochu rušil.

Dana Droppová (Jolana Emmerová) hrála postavu, které mi bylo fakt líto - představte si, že je vám šestnáct a sloužíte chlapovi, který vás neustále očumuje, a kterého když odmítnete, pravděpodobně vás vyhodí na dlažbu, a pak tomu chlapovi děláte chůvu jeho dětí bez vyhlídky na svoje vlastní, a nakonec vám ještě hrozí Mimořádný lidový soud. Můžeme se tady handrkovat, že byla sama konfidentkou gestapa nebo co a je tedy zodpovědná za svoje jednání, zkrátka že nebyla žádná oběť. Nebo si jako myslící bytosti můžeme připustit, že to všechno absolvovala ve věku, ve kterém dneska děcka už jen tak tak nejsou pod zákonem, daleko od domova a v době, kdy byl každý posraný až za ušima, aby ho za sebemenší kravinu nepostavili ke zdi, a vidět ji pro to, co skutečně byla - oběť dospělého chlapa, který nad ní měl od začátku výhodu.

Mezi Igorem (Filip Březina) a Jurijem (Oskar Hes) byla krásně vidět nejen sourozenecká láska, ale i ten rozpor mezi jejich povahami. Igor stejně jako otec bral, co mu přinášelo největší výhody, zatímco Jurij cítil, že je něco špatně, ale stejně jako Jolana byl na otci existenčně závislý a netroufl si mu odporovat. K Pavlíkovi (Jakub Barták / Matyáš Kovář) řeknu snad jen to, že je tady krásně vidět, jak nebezpečná je propaganda pro nedospělé mozky dětí a že špatná výchova se prakticky rovná propagandě.

Obligátní Ondřej Vetchý (Jaroslav Hrbek) podle mě trochu ztrácí šťávu, ale naštěstí tam moc nebyl. Jiří Vyorálek (Jan Rys-Rozsévač) si toho fašouna a provokatéra dal hezky a Ondřej Malý (Antonín Pešl) potěší vždycky, je to takový velký herec nenápadných rolí. Vladimír Polívka (Walter Gretzki) hrál nejspíš jedinou úplně smyšlenou postavu, kterou krásně vystihli ten ideál sošného árijce, který je na začátku plný hrdosti, moci a svodů a na konci utíká z potápějící se lodi mezi prvními a ještě na svůj záchranný člun nepustí nikoho dalšího.

Překvapilo mě obsazení známých, často omílaných historických osobností - Karel Hábl (T. G. Masaryk) seděl, ale Viktor Preiss (Eduard Beneš) byl podle mě pro roli zvláštní volba, stejně jako Milan Kňažko (Emil Hácha). (Ten rozpor mezi trpným volením nejmenšího zla, které provozoval Hácha, a nadšenou agitkou, kterou předváděl Moravec, byl ale zachycený moc hezky.) Koho naopak obsadili brilantně byli K. H. Frank (André Hennicke) a hlavně Reinhard Heydrich (Detlef Bothe) - ten prázdný obličej a výraz tupé krutosti zvlášť tomu druhému z očí přímo sršel.

Osobně si myslím, že nedělá nikomu moc službu propírat staré zločince, kteří byli sami ve své době potrestáni - ano, Moravec sice nebyl postaven před soud a popraven, ale jsem si naprosto jistá, že když proti sobě obracel zbraň, nepřipadal si ani jako hrdina ani jako vítěz - z pozice lidí, kteří nikdy nemuseli (a snad ani nikdy nebudou muset) žít v podobných podmínkách a dělat podobná rozhodnutí, čímž mají podle mě naše morální soudy značně diskutabilní jurisdikci.

Pojďme si ale na rovinu říct, že člověk, který obdivoval Mussoliniho, to neměl v hlavě v pořádku od začátku, a vzpomeňme si na to pokaždé, až uslyšíme někoho hájit podobně problematického člověka tím, že sice se vším nesouhlasí, ale v něčem má ten člověk pravdu. I rozbité hodiny mají dvakrát denně pravdu, ale neznamená to, že bychom se jimi měli řídit a nechávat si je, pokud se na jejich pravdu nedá po zbytek dne spolehnout a pokud se nedají opravit.

A už vůbec to neznamená, že bychom jim měli dávat prostor k vyjádření a zvyšovat jim prestiž hájením jejich názorů, protože s tím dobrým nevyhnutelně propagujeme i to špatné a naše "ale" se ztrácí z rovnice. Mysleme na to, až půjdeme k volbám.