Graham Greene: The End of the Affair (1951)

“The sense of unhappiness is so much easier to convey that that of happiness. In misery we seem aware of our own existence, even though it may be in the form of a monstrous egotism: this pain of mine is individual, this nerve that vinces belongs to me and to no other. But happiness annihilates us: we lose our identity.”

zdroj: amazon.co.uk

Tuhle knížku jsem původně četla víc než před desíti lety - čistě protože jsem viděla filmovou adaptaci s excelentním obsazením - a upřímně moc nevím, co mě přimělo si ji asi před rokem pořídit do knihovny, není to úplně tak, že by mě tehdy nějak zvlášť poznamenala. Teď jsem ale třídila soupis citátů, který jsem si kdysi dělala, a narazila na úryvek výše, což mě přimělo po knížce sáhnout a znovu si ji přečíst. Jen tak mimochodem, na starší kousek v anglickém originále se to četlo překvapivě dobře.

Z původní "recenze", kterou jsem nechala na konci tohoto článku, to není poznat (v začátcích tohoto blogu jsem zjevně trpěla akutní averzí ke sdělování informací), ale roky jsem si v sobě nesla takovou představu, že jde o epický milostný příběh lidí, kteří kvůli okolnostem nemůžou být spolu. V tomto je The End of the Affair je krásný příklad toho, jak se věkem a zkušenostmi lidské vnímání mění, protože to, co jsem četla teď, byl soupis naprosto toxické aférky mladé vdané ženy a výrazně staršího, chorobně žárlivého muže, který jí nejenže dělal peklo během jejich "vztahu", ale ve chvíli, kdy vztah ukončila, vůči ní zahořkl natolik, že ji začal stalkovat.

Bendrix je nádherným příkladem dvou věcí: zaprvé nespolehlivého vypravěče par excellence, u něhož dává smysl domnívat se, že za těmi hnusnými věcmi, ke kterým se přiznává, je pěkná kopa mnohem horších, které si nechává pro sebe, protože všichni se neustále děláme lepší, než jsme, aniž bychom si to většinu času uvědomovali. A zadruhé, jak křehké je mužské ego; dokonce i ve chvíli, kdy Bendrix píše, že si odpornost svého chování uvědomuje, z toho má člověk pocit, že to spíš říká, protože se to od něj čeká, ne protože by to tak cítil - v jeho očích je to chování logické a pokud ne spravedlivé, tak aspoň pochopitelné.

Sarah je jako většina ženských postav vytvořených mužem v dobách, kdy spousta z nich ještě stále odolává tomu kontroverznímu názoru, že ženy můžou být víc než kuchařky a matrace, poněkud plochá. To její balancování na ose mezi andělem a kurvou a její touha být obdivovaná zněly obzvlášť mužsky i ve chvílích, kdy knížka citovala její deník, a nijak pro mě neožila. Na druhou stranu kdybych byla na jejím místě a musela se zoufale napasovat do škatulí, které pro mě má společnost nachystané, taky bych propadla depresi a zabila se, protože archetypální role nejsou vytvořené k tomu, aby unesly živé ženy.

Jako kdysi i tentokrát mi přišlo, že po smrti Sarah knížka trvá moc dlouho - především protože Bendrixova sebelítost a pošramocené ego mi tou dobou už lezly na nervy a Henry byl od začátku jen inventář. Prakticky jedinou sympatickou postavou pro mě byl Parkis, kterého mi bylo většinu času líto. Konec mi přišel až příliš doslovný, na druhou stranu svou těžkopádností seděl ke katolické symbolice, která je i kanonicky nenápadná jak úplavice na hudebním festivalu. Nicméně i tak to ve mně znovu probudilo zájem o Greenea, který snad v nejbližší době najdu čas prozkoumat.

“A story has no beginning or end: arbitrarily one chooses that moment of experience from which to look back or from which to look ahead.”

“How twisted we humans are, and yet they say a God made us; but I find it hard to conceive of any God who is not as simple as a perfect equation, as clear as air.”

“Sometimes I see myself reflected too closely in other men for comfort, and then I have an enormous wish to believe in the saints, in heroic virtue.”

“A cliché with its popular wisdom can sometimes fall through a conversation like a note of doom.”

“Hatred seems to operate the same glands as love: it even produces the same actions. If we had not been taught how to interpret the story of the Passion, would we have been able to say from their actions whether it was the jealous Judas or the cowardly Peter who loved Christ?”

“So long as one is happy one can endure any discipline: it was unhappiness that broke down the habits of work.”

“So much of the novelist’s writing takes place in the unconscious: in those depths the last word is written before the first word appears on paper. We remember the details of our story, we do not invent them.”

“We are not hurt only by tragedy: the grotesque too carries weapons, undignified, ridiculous weapons.”

“How strange it is to be liked. It automatically awakens a certain royalty.”

“But a delayed victory can strain the nerves as much as a prolonged defeat.”

“A novel, I used to think, has to end somewhere, but I’m beginning to believe my realism has been at fault all these years, for nothing in life now ever seems to end.”

“You sound awfully truthful if you don’t know the right words.”

(Původně publikováno 12/02/2009.)
Graham Greene: Konec dobrodružství (The End of the Affair, 1951)

zdroj: databazeknih.cz

Přečteno za základně filmu s Ralphem Fiennesem a Julianne Moore. Musím říct, že ich-forma mi vůbec nevadila, knížka se mi líbila, přestože počet stránek za smrtí Sarah mi přišel poněkud dlouhý. Ale jelikož jsem znala příběh, tak mi to nevadilo, prostě zajímavý námět a dobré zpracování. Chtělo by to brzy zopakovat film.