 |
| zdroj: imdb.com |
Rufus Sewell je jako obvykle ta skutečná nebezpečná krása a je nesmírná škoda, že jsem ho nikdy neviděla hrát ďábla. Jediné kalhotky by nezůstaly suché, z těch jeho lícních kostí a očí se chce člověku až brečet dojetím. Catherine McCormack (Veronica Franco) byla krásná a líbila se mi Veroničina síla, ale přiznám se, že jsem celý film mohla myslet jenom na to, jak je podobná Blake Lively. Na dvě ženy, co nejsou nijak spřízněné, je to až děsivé.
Moira Kelly (Beatrice Venier) mě hodně zaujala, Naomi Watts (Giulia De Lezze) hrála pravděpodobně tu nejtragičtější postavu v celém příběhu - být Giulií, roky být přísně vychovávaná, potlačovat tužby a jakoukoliv osobitost, za obrovskou cenu udělat všechno správně, čili všechno tak, jak chtějí, a pak se dívat, jak její manžel věřejně, vášnivě a s rizikem, které nejen jeho, ale i Giulii může stát živobytí, obhajuje prostitutku, se kterou jí nikdy nepřestal zahýbat... Bylo mi jí fakt hrozně líto. Byla produkt vyrobený na míru společnosti, kterou si muži jako Marco vytvořili a udržují, a stejně byla zavržená ve prospěch ženy, kterou jako společnost vlastně pohrdají.
To byl můj problém s tím koncem celkově. Hudba to podbarvila jako masivní vítězství, ale ve skutečnosti to nebylo nic jiného, než že banda zbabělců udělala velké gesto z něčeho, co je vlastně nic nestálo, a přesto váhali, protože se jim do toho nechtělo, aby zachránili před smrtí ženu, které platili za sex, a která byla prostitutkou jenom protože jí společnost nedala moc příležitostí, jak jinak se uživit a získat vzdělání. Když k tomu jejich hrdinství připočítáme ten sál plný ponížených manželek, které jsou trestané za to, že byly poslušné...
Ve světle všech událostí ten romantický konec s Marcem a Veronicou na gondole při západu slunce a doslovem, že ten poměr táhli až do smrti - a tím pádem Giulia měla peklo až do smrti - vyznívá dost hořce. Celkově to podle mě stálo za to jen kvůli těm kostýmům a Rufusovi Sewellovi. Ale nevím, jestli je kvůli němu nutné vidět celé dvě hodiny.