„Život si komplikujeme všichni. Každej jinak. Ale všichni.“
 |
| zdroj: detektivky.blogspot.com |
Konečně jsem se dobrala na konec své sbírky, nakoupené převážně téměř před dvěma lety na knižním veletrhu v antikvariátním stánku. Je trapné, že mi těch pár knížek trvalo tak dlouho, ale Jarmila Loukotková psala velmi hutně a vzhledem k tématům, které zpracovávala, se to muselo něčím prokládat.
Odměna mě zezačátku krutě nebavila. Přiznám se ale, že mě docela zajímají věci vzniklé v 70. letech, takže jsem se obrnila a dostala se přes první část. Ve chvíli, kdy začal Vladimír podávat inzeráty, mě to začalo konečně docela bavit, do jeho plánování jsem se zabrala a poslední část byla vyloženě excelentní, Loukotkové šílenství vždycky šla. Až do poloviny jsem si myslela, že to zase označím za jedno z mdlejších dílek (a ta moralizační předmluva fakt stála za to), druhou půlkou se to ale vykoupilo a zůstává mi to v knihovničce.
„Jsem, jaká jsem. Tlustá a natúr. Kdo mě takovou nechce, ať si dá odchod. A když mám někoho ráda, tak ho mám ráda. To znamená, že s ním chci bejt a sdílet s ním všechno, co patří k životu.“
„V hlavě se mu točily převody. Nevěděl však jaké. Svůj vlastní motor neznal.“
