Jarmila Loukotková: Není římského lidu (1949)

„Blesky zasahují jen nejvyšší stromy.“

zdroj: goodreads.com

Už pár let na sobě pozoruju, že když se cítím smutná / vystresovaná / neproduktivní a podobně, utíkám k věcem, které jsem dřív milovala v marné snaze replikovat, jak mě to kdysi pohltilo a úplně odřízlo od světa, který mě zrovna netěší. Není římského lidu jsem četla přibližně čtyřikrát včetně a sáhla jsem po ní nejen z výše popsaných důvodů, ale protože už to roky uvádím jako svou nejoblíbenější knížku a říkám si, jestli je vůbec možné mít něco stejně ráda v sedmnácti (?) i ve třiceti. (Kromě Addamsovy rodiny, samozřejmě.)

Abych dlouho nenapínala, možné to je, byť důvody se mění. Dřív jsem byla jen nekriticky uhranutá stylem psaní a dojemným Petroniovým osudem, později hlavně tím druhým, jelikož květnatý jazyk Jarmily Loukotkové umí občas docela zahltit. (V kontextu celkové autorčiny tvorby je ovšem Není římského lidu jedna z těch méně náročnějších knížek.) Po posledním přečtění si nejvíc cením schopnosti vzít prakticky celý život hlavní postavy a popsat ho tak, že nepůsobí jako sáhlodlouhá biografie bez gradace a pointy, ale jako dobře vystavěný příběh, který se čte jedním dechem.

Druhá obrovská přednost knížky je fakt, že všechny názory či citované pravdy, které zaujmou a člověk jako já je bude mít nutkání vytrhnout z kontextu a někam napsat, vždy přísluší myšlení konkrétní postavy a odpovídá jejím ambicím a mentální úrovni, takže se s nimi dá sice nesouhlasit, ale nedá se proti nim protestovat. Zaprvé to vytváří rozmantité, plastické postavy, jejichž jednání ve čtenáři budí emoce, a za druhé nevznikají žádné nepříjemné pocity z prázdné moralizace ze strany přechytralého autora, který se staví nejen nad své postavy, ale i nad samotného čtenáře.

Příběh je pro mě pořád stejně poutavý a stejně dojemný. Byť už nejsem do Petronia zamilovaná jako dřív - kdy jsem tak nějak pořád věřila, že existuje nějaká univerzální krása, vkus a lidi, co tomu prostě rozumí líp než ostatní, zatímco teď se na to (a na lidi, co se staví do pozice moderních arbiterů) dívám úplně jinak - pořád pro mě má ta postava neskutečné kouzlo. Za první je to dokonalý troll a za druhé prostě jen akceptoval, co mu lidi přisoudili, a to nejhorší, co se o něm dá říct, že je to, že tomu nakonec pravděpodobně sám věřil.

Byla bych ale absolutní pokrytec, kdybych u Není římského lidu nevypíchla všechny z moderního pohledu problematické části příběhu: diskutabilní povahy emocí mezi otrokem a pánem si byla Jarmila Loukotková zřejmě vědomá, protože se velmi důsledně snažila vzbudit dojem, že má Nealcé nějakým způsobem na výběr a Petronius je jiný než ostatní, za což jsem vděčná, protože to spolu s nevyhnutelným "byla jiná doba" dělá situaci stravitelnou. Horší už je fakt, že Nealcé je pouhých sedmnáct, když ji Petronius koupí, zatímco on sám je řádně ve středních letech a pochvaluje si, jak si může mladou ženu "modelovat" - při tom se i při uplatnění dvojího "byla jiná doba" (jednou za starověký Řím a jednou za rok napsání) trošku ošívám. (Nedostatek ženských postav s vlastní agendou ani nebudu rozebírat, "byla jiná doba".)

Podle mě jsem ale díky tomu konečně ten příběh viděla tak, jak byl zamýšlený - s hlavním hrdinou stejně nedokonalým jako jsou postavy, které ho obklopují, a které tak duchaplně soudí - a jak jsem ho při idealizování hlavní postavy nikdy nemohla pochopit. Musím říct, že to knížku udělalo ještě lepší.

Abych to shrnula, Není římského lidu budu pravděpodobně pořád označovat za jednu ze svých nejoblíbenějších knížek - zatím se nestalo, abych ji četla, aniž bych v ní neobjevila něco nového, a vždycky se na konci krásně dojmu. A to je podle mě přesně to, co má dobře napsaná knížka se čtenářem udělat.

„Svou chvíli si musí každý připravit a vytvořit, vyhníst si ji, vynutit si ji na čase, na osudu, na životě.“

„Nic není tak těžké, aby se toho darebáctvím nedosáhlo.“

„Do pověr člověk utíká před vlastní nemohoucností.“

„Kam se člověk podívá, obklopují ho předměty, které si vyrobil. Je v zajetí věcí účelných, sám naprosto zbytečný a bezúčelný.“

„Když byste mi rozuměli, hned byste si mě chtěli vzít. […] Jako se vezme kladivo, když se ví, že se s ním dá něco přitlouct. Jak se vezme nůž, když se ví, že se řeže. Ale když uvidíš něco, co nevíš, na co je, tak to necháš a nevezmeš si to, protože tomu rozumíš, nevíš, co ono to říká.“

„Neměla sice špatnou pověst, ale nic dobrého se o ní také nevypravovalo. Ostatně kdy se o chytré a hezké ženě mluví dobře.“

„Moc je vždycky s krví a útlakem nerozlučně spjata, bez útlaku a krve by moci nebylo.“

„Kdyby tak mozek uměl člověka zpravit o veškeré své činnosti.“

„Život se nezačíná, jen se žije a končí. Někdy se ani nekončí. Jen prožívá. Dítě se narodí a neví o tom. Roste a neví o tom. Začíná mluvit a neví o tom. Začíná mluvit a chodit a neuvědomuje si to. A pak si najednou jen tak mimochodem objeví, že žije. Kdy a jak mu život začal, to neví. Prostě tady je a má hlad a je mu zima a ví, že tenhle květ hezky voní a ořech je tvrdý. Život jde dál a výš a hloub a dál a dál, až jednoho dne skončí. Někdo z nás si je dokonce vědom, jiný ho v horečkách ani nepostřehne, a pro takového život jen trval: nezačal ani neskočil.“

(Původně publikováno 29/09/2014.)
Jarmila Loukotková: Není římského lidu (1949)

Není římského lidu je knížka, do které jsem se zamilovala na gymplu a tehdy jsem ji přečetla dvakrát (?). Když jsem ji teď viděla v knihkupectví, prostě jsem si ji musela pořídit a přečíst znovu, abych zjistila, jestli je skutečně tak dobrá, jak si pamatuji. A byla - možná na mě už trochu moc "artsy fartsy", sem tam, ale jinak stále stejně dokonalá. Petronius ani příběh kolem něj neztratili na svém kouzlu, takže jsem opravdu ráda, že jsem si román přečetla znovu a že ho mám ve své knihovničce.

Jarmila Loukotková: Odměna (1975)

„Život si komplikujeme všichni. Každej jinak. Ale všichni.“

zdroj: databazeknih.cz

Konečně jsem se dobrala na konec své sbírky, nakoupené převážně téměř před dvěma lety na knižním veletrhu v antikvariátním stánku. Je trapné, že mi těch pár knížek trvalo tak dlouho, ale Jarmila Loukotková psala velmi hutně a vzhledem k tématům, které zpracovávala, se to muselo něčím prokládat. Odměna mě zezačátku krutě nebavila. Přiznám se ale, že mě docela zajímají věci vzniklé v 70. letech, takže jsem se obrnila a dostala se přes první část. Ve chvíli, kdy začal Vladimír podávat inzeráty, mě to začalo konečně docela bavit, do jeho plánování jsem se zabrala a poslední část byla vyloženě excelentní, Loukotkové šílenství vždycky šla. Až do poloviny jsem si myslela, že to zase označím za jedno z mdlejších dílek (a ta moralizační předmluva fakt stála za to), druhou půlkou se to ale vykoupilo a zůstává mi to v knihovničce.

„Jsem, jaká jsem. Tlustá a natúr. Kdo mě takovou nechce, ať si dá odchod. A když mám někoho ráda, tak ho mám ráda. To znamená, že s ním chci bejt a sdílet s ním všechno, co patří k životu.“

„V hlavě se mu točily převody. Nevěděl však jaké. Svůj vlastní motor neznal.“

Jarmila Loukotková: Doma lidé umírají (1981)

„Myšlenka bývá jak oheň: nelze ji skrýt; vždycky uniká dým.“

zdroj: databazeknih.cz

Řekněme si to narovinu, po knížkách Jarmily Loukotkové nikdo nesáhne proto, aby si přečetl pozitivní příběh, co ho povznese a vykouzlí mu úsměv na tváři šťastným koncem. Její romány jsou většinou poetické tragédie popsané krásným jazykem s umě navozenou atmosférou. A přestože jsem jich už přečetla pěknou řádku, můžu směle říct, že Doma lidé umírají je podle mě zatím nejdrsnější. Přestože dobro je vždycky po zásluze potrestáno, většinou je tam aspoň nějaký element naděje nebo kapka ušlechtilosti. Tady nebylo nic takového, jen nekonečná sprostota a řež. Otevírala se mi kudla v kapse pokaždé, když na scénu přišla Luna, a byť se nikomu nic takového přát nemá, jí jsem rozhodně všechnu tu vodu, co se na ni dlouho vařila, přála. Venilie mi bylo nesmírně líto a jenom jsem trnula, aby s Hybridou nestihla otěhotnět, to poslední jí v závěru chybělo. Hodně mě překvapila dějová linie s Remořinou bigamií, která byla vykreslená jako něco přirozeného a normálního, což mě v románu z roku 1981 docela překvapilo (byť to spíš asi mělo jen ilustrovat morální úpadek Říma).

Jako obvykle to pro mě mělo trochu pomalejší začátek - myslela jsem, že Medullovo detailní přemítání o minulém životě nedám, a později jsem některé takovéto pasáže rovnou přeskakovala, když zdržovaly od děje - ale pak to nabralo spád a nemohla jsem se dočkat, jak to dopadne. Nespalo se mi po tom konci moc dobře, ale o tom už jsem mluvila v začátku. Tahle v knihovničce rozhodně zůstává - i kdyby jenom díky výňatkům níže - byť nevím, jestli si ji někdy celou přečtu znovu.

„Jistěže máš pravdu […]. Jenže tvoje pravda mi nepomůže ani ke zdraví, ani k vnitřní síle. Obojí musí mít člověk svoje vlastní. Ani jedno nelze získat od druhých lidí, jako lze získat vědomosti z knih.“

„Ne, Venilia není ani chamtivá, ani nenasytná, nikoli […]. Venilia pouze zná neúprosné zákony života, pravidla této napínavé, zlomyslné, ale často tak zábavné hry; ví, že jediný tah, kterým se skoro vždycky vyhrává, je mít peníze – a nemít je že znamená prohru, a byť by to byla prohra jen v jednom kole hry, znemožní člověku další tah; nadlouho, ne-li navždycky.“

„Je smutné, že právě to, co je na počátku, a ještě před započetím každého činu, totiž dobré nebo špatné úmysly, vyjde najevo jako to poslední.“

„Každé kolo se musí dovalit po všech loukotích až tam, kde se zastaví. […] Ale předem se to zařídit nedá. Předem to ještě nikdy nikdo nezařídil, i když si leckdo už na světě myslel, jak dobře to zařídil.“

„Všechny kameny v Městě svítí ztajeným, vlastním světlem, jakkoli se kolem rozprostírá měkká tma. Tma plná šepotu, vůní, kradmo vydechovaných jmen a hutných slov, dávno zpustošených významů. Vzduchem klouže jen povrch oněch starých slov, povrch s pevnou slupkou, aby neprozradila zášti, řevnivost, potlačovaný hněv a odpor. V těchto voňavých nočních chvílích proniká navenek pouze žádost, touha po blahém spočinutí ve dvou.“

„Beze slov je vše, co se děje, pravda. Se slovy nastupuje lež. Slova onu pravdu někam posunují, někam povyšují či nějak znehodnocují. Pak už nikdo neoddělí pravdu ode lži.“

„Byla jednou z oněch šťastných bytostí, jež veřejnost zahrnuje přízní a obdivem, aniž se o ně museli zasloužit. Taková samovolná vážnost přetrvá i poklesky, zatímco pracně vydobyté uznání pomíjí už při pouhém podezření z přečinu. Veřejné mínění je zásadně nespravedlivé.“

„Nejlepší lež a nejlepší výmluva je pravda.“

„Pohrdání hloupých a malých lidí vám přece nemůže vadit. Odplácejte jim je lhostejností. Buďte rádi, že se vám vyhýbají – jsou si totiž vědomi, že se vám nemohou rovnat.“

Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá (1957)

„Zakopnout se dá na každé cestě.“

zdroj: databazeknih.cz

Popravdě nevím, jestli ty poslední dvě knížky byly slabší, nebo jsem je prostě rozečetla v době, kdy jsem neměla náladu na hutný a velkolepý styl Jarmily Loukotkové, každopádně u Navzdory básník zpívá to bude kus od obojího. Je to zvláštní, protože když před většinou lidí zmíním Loukotkovou, je to právě tato knížka, kterou si vybaví. Očekávala jsem, že je aspoň tak dobrá jako moje oblíbené Není římského lidu a nebo aspoň Křik neviditelných pávů, která je podle mě její druhá nejlepší, ale pravda je taková, že jsem ji měla rozečtenou skoro rok. Dvakrát nebo třikrát jsem se k ní během té doby vracela, vždycky zvládla tak jednu extrémně dlouhou kapitolu, a zase ji odložila pro něco zajímavějšího. Až před pár dny jsem se konečně zapřela a druhou polovinu knížky jsem dorazila na dvakrát.

Román je to krásně napsaný, ale nudný. Villonův životopis sám o sobě vypadá hodně záživně a Loukotková pečlivě popsala všechny podstatné mezníky, ale její Villon byl po celou dobu ve vleku událostí spíš než aby si sám svůj život řídil. Rozumím samozřejmě motivu náhody, ale na tu se to dá svádět při prvních pár případech, pak už je "smůla" většinou výsledkem neschopnosti poučit se, což byl přesně tento případ. Duševní život takového člověka není zajímavý, nehýbe se dopředu, pořád dokola se opakuje, což byl můj největší problém s touto knížkou - byl to prakticky jen velmi rozsáhlý kolovrátek. Když se k tomu ještě přidalo to, že právě Villonovy básně byly vždycky mezi těmi, které se nám vnucovaly ve školách a díky kterým jsem začala poezii přehlížet (jsou sice hezké, ale nemám se s nimi jak ztotožnit, podle mě nejsou moc nadčasové a jen ta trocha v knížce už mi přišla repetitivní, ale možná to byl jenom nešťastný výběr), výsledek byl jasný.

tl;dr: Navzdory básník zpívá je možná nejznámější knížka Jarmily Loukotkové, ale rozhodně ne nejlepší, a pokud někdo vyloženě netíhne k francouzské renesanční poezii, prokletým básníkům nebo konkrétně Villonovi, nestojí to za to.

„Čistá stránka leží před ním a výsměšně svádí. Svádí i zmatení pojmů v jeho hlavě. Má strach. Před čím? Neví. Nebo to nechce vědět. Nebo si to ostýchá přiznat. Kdo je pánem? Já, či ta vyzývavá stránka? Já, či ta spleť rytmu a slov v mém nitru? Chci, a nemohu. Papír se brání, nechce být popsán. Nikdy se mi ještě nebránil. Boj hmoty a ducha. Teď ukaž, jsi-li tvůrcem a zvládneš-li mlčenlivou vzpouru hmoty.“

„Snad není osudu; jistě není vlivu hvězd; pochybná je pravda věštby; věříme, že není nadpozemské vůle; připusťme, že není ani Boha.
Ale kdo popře náhodu?
Kdo vyvrátí shodu okolností?
Což není náš život náhodou? Tvůj otec se jednoho dne náhodou seznámil s tvou matkou… Ano, právě s ní, kdyby byl nepotkal ji, nebyl bys tu ty, ale někdo jiný…
Přehlížená a odsuzovaná náhodo, které jen laciný umělec použije k rozuzlení díla k výsměchu Moudrých, ty jediná dovedeš opravdu zasáhnout, když člověkova vůle a rozum už nemohou činit nic.“

„Je tak těžké pochopit člověka celého?
Je to nesmírně těžké.
A moudrých je tak málo.“

„[…] Odsoudit je laciné a pohodlné a ješitné. Kdo odsuzuje, zpravidla se povyšuje.“

Jarmila Loukotková: Bůh či ďábel (1957)

„Není Boha nad tímto světem. Vesmír je pouze plničký oblak a hvězd. A kdesi pod zemí nám vládne ďábel.“

zdroj: databazeknih.cz

Do Bůh či ďábel jsem se hrozně špatně dostávala. Rozečetla jsem to už na dovolené, po návratu odložila a vrátila sem se k tomu až teď. Pak mě to stálo asi tři večery a jeden den strávený ve vlaku, než jsem to dorazila. Zatímco u předchozích knížek jsem si toho tolik nevšimla, tady na mě občas vyskočila dějem nijak nevyžádaná kritika stavovské společnosti a vyzdvihování pracujícího, vykořisťovaného lidu, což mě trochu rušilo. Pořádně jsem se do toho dostala až za polovinou, kde jsem konečně vypozorovala, co je flashback a začalo se rýsovat, o co tam vlastně jde, byť už Panna orléanská to trochu vylepšila. I tak ale tempo zůstalo na můj vkus trochu pomalé a ke konci mě zklamalo, jak autorka (podle románu skutečné) Retzovy zločiny pouze decentně opsala. Nicméně, hlavní důraz byl na Retzovo tápání ve víře, ať už to bylo na straně Boha či ďábla, a s tím si fakt vyhrála. Pokud ta knížka díky něčemu stojí, tak díky tomu krásnému popisu zoufalé potřeby něčemu věřit.

Zatímco u předchozích knížek historického námětu, které jsem zatím přečetla, jsem neměla problém s umělecky prezentovanými historickými událostmi, tady jsem po přečtení informací o skutečném Gillesovi de Rais (trvalo mi, než jsem se dobrala k tomu, že Jiljí de Retz je Gilles de Rais - dobře, Retz byla zjevně alternativní transkripce jeho příjmení, ale proč byl proboha minulý režim tak posedlý překládáním křestních jmen? nebo je to nešvar zachovaný už od obrozenců?) byla trochu zklamaná. I když odhlédnu od toho, co jsem psala výš a co bylo podle mě skutečným předmětem té knížky, tak pokud to Rais udělal, moc jsem mu to v té knížce nevěřila, málo si za tím stál. (To, že se nikdo nezmínil o té pedofilii, mě netankuje, taky bych o tom nechtěla psát.) Vzhledem k tomu, že existuje domněnka, že byl baron de Rais obětí inkvizice, je možná trochu škoda, že autorka nenechala čtenáře i svého Retze tápat o skutečné vině a místo popisů procesů ohledně skutečné a falešené Panny Jany, které tam podle mě byly zbytečně, trochu nenakousla motivy církve Raise usvědčit z co možná nejhorších zločinů a shrábnout jeho majetek.

Shrnula bych to takto - ta knížka má svoje momenty, ale rozhodně ji nevidím na své osobní hitparádě Jarmily Loukotkové. (A pro pobavení: jakmile se objevila Panna orleánská, uvažovala jsem, jestli Retz náhodou není La Hire, protože všechny moje vědomosti evidentně pochází z muzikálu Johanka z Arku. Tímto bych se chtěla omluvit skutečnému Etiennovi de Vignolles, že jsem ho krátce sloučila s pravomocně (byť církví) odsouzeným sériovým vrahem a pedofilem.)

„Jejich slova mu lahodila v mysli, byla to jeho řeč, zpěvná, sladká, otec ho tou řečí kárával, máti se tou řečí s otcem mazlila, štolbové tou řečí hovoří v konírně, lidé jí mluví v podhradí, ve městech i na polích, každému zní v ústech jinak, každý se jí zmocňuje a užívá jí po svém, a ona tím obráběním krásní a vybrušuje se do oslnivého třpytu proměnlivých barev jako nejdražší ryzí démant.“

„[...] Už dávno si navykl předstírat city, které nemá, a zastírat ty, které má, tak ho k tomu naučily války, lidé, poněvadž mu nerozuměli nebo nechtěli rozumět, a nábzoženství, protože tomu zase nerozuměl on, třebaže chtěl. A hlavně ho tomu naučila samota, samota uprostřed lidí v práci, samota uprostřed kumpánů v hýření.“

„V knihách byl celý svět s pralesy, pouštěmi, pohádkovými městy, božím hrobem, s bojišti, moři, byla tam celá věčnost řeckých válečníků, římských císařů, byly tam barvy, které kolem sebe marně hledal, hudba, jakou by mu nikdo nezahrál, vůně, prchavé a opojivé, jež by jinak nikdy nemohl vsát, ovzduší pravdy a snu, sladěných v živoucí jednotu. A hlavně tam byla slova, slova všemocná a zázračně mnohotvárná a mnohoznačná smyslem ne svým vlastním, ale tím, těmi mnoha, kterými je obdařuje představivost každého, kdo je čte. Slova z necelých tří desítek stále stejných písmen, slova jediné černé barvy – a byl z nich celičký svět se vším všudy.“

„Byl ztracen, třebaže byl teprve na pokraji, na obvodu toho zkázného víru, kdy spirála má ještě široké a pomalé kruhy; ale stržen okrajovou vlnou už byl, nemohlo to dlouho trvat a musel nastat náhlý, prudký, neodolatelný švih dolů do jícnu, do mlýna ničivého víru.“

Jarmila Loukotková: Lhůta prošla (1992)

„Byla plná síly, ale byla to síla vzdoru. Síla touhy zvítězit navzdory osočování a křivdám. Byla to síla pýchy. Síla bez nadšení. Síla samolibá, sobecká. Nedůvěřivá, ostražitá. Síla bez sdílnosti, bez lásky. Síla neplodná a mrtvá.“

zdroj: databazeknih.cz

Přiznám se, že Lhůta prošla jsem měla rozečtené docela dlouho a pořád to odkládala kvůli jiným knížkám, než jsem se konečně zapřela a (při absenci jiné české knížky) to dočetla. Celkově to vlastně nebylo vůbec špatné, ale hrozně se to táhlo a fakt, že Loukotková popisovala motivace snad úplně všech postav spádu děje nepomáhalo. Taky jsem myslela, že to bylo vydané ještě před převratem vzhledem k tomu zasazení do nejmenovaného státu a multikulti jménům, a teď mě trochu mrzí, že to nemělo takovou podobu, kterou to možná mohlo mít, kdyby po převratu využila reálií, za které ji možná nemusel nikdo zcenzurovat. Ale těžko říct, třeba to tak mělo vypadat vždycky.

Hlavní hrdinka se mi líbila, Avara jsem samozřejmě ořvala - i když jsem věděla, že to tak dopadne - a hodně se mi líbilo, jak z Baranyiho, který je na začátku vykreslený jako sice cynické, ale poměrně rozumné šovinistické hovado, udělala v podstatě tu nejhorší a ještě ke všemu hloupou zrůdu. (Přesto jsem si ale nemohla pomoct a představovala jsem si jako Baranyiho Johna Smithe.)

Jak jsem psala, ta knížka měla svoje mouchy, ale Loukotkové se nedá upřít fantazie, řemeslná dokonalost a propracované emoce, takže to i tak stálo za to.

Jarmila Loukotková: Pod maskou smích (1977)

zdroj: cervenyknir.cz

Jarmila Loukotková je takový můj nikdy nekončící projekt. Místo, abych si její knížky objednala, je lovím po antikvariátech, a čas od času se mi sbírka rozroste. Když jsem pořizovala Pod maskou smích, neměla jsem tušení, o čem to je. Překvapilo mě, že to bylo už podruhé, kdy se Loukotková věnovala punským válkám (v tomto případě spíš meziobdobí mezi druhou a třetí), a zase a znovu mě překvapuje, jak dokázala vzít zlomek informací, které se o lidech, o kterých píše ví, a aniž by se jim jakkoliv protivila, obalí to příběhem, který funguje. Uznávám, že chvílemi mě knížka trochu nudila - některé popisy mi prostě přišly zbytečně rozsáhlé - a ne vždycky se mi do ní chtělo, ale nakonec mě bavila. Jarmila Loukotková prostě uměla napsat dobrovolnou cestu na smrt tak, aby dávala smysl, a to mě na ní nikdy nepřestane bavit.

Jarmila Loukotková: Spartakus - Před námi boj (1968)

zdroj: databazeknih.cz

Spartakus - Před námi boj byl kup za 9,-Kč v antikvariátu, kterého jsem nelitovala. Ačkoliv během celého čtení mě to svádělo znovu si pustit Spartacus (ačkoliv jde o úplně jiný kalibr) a k celé té věci se Spartakem jsem docela skeptická, vtáhlo mě to a docela jsem si fandila tomu předem prohranému boji. Měla jsem trochu obavu, jak se zvládne popsat děj, kde šlo především o boje, bez patosu nebo nějak násilně nahnané dašlší zápletky, která by se literárně popisovala líp, ale byla jsem docela příjemně překvapená. Obligární lovestory tam sice nechyběla a tentokrát mi to i na Loukotkovou přišlo celkově hodně hutné, ale jsem ráda, že jsem si o to doplnila knihovničku.

Jarmila Loukotková: Křik neviditelných pávů (1997)

zdroj: goodreads.com

Stála jsem tuhle v knihkupectví a stála nad vyrovnanou hromádkou červených obálek Není římského lidu a zelených obálek něčeho s názvem Křik neviditelných pávů. Nakonec jsem překročila svůj stín a protože jsem si dovolila zakoupení jen jedné knížky, zvolila jsem tu, kterou jsem ještě nečetla. Ačkoliv je Markus Atilius Regulus zjevně poměrně známá postava, dosud jsem o něm neslyšela. I když se jeho čin zdá jako blbost, Loukotková dokázala jeho postavu charakterizovat a vykreslit natolik, že čtenář Regula nejen chápal, ale dokonce by usoudil, že se autorka protivila celému jeho charakteru, kdyby nakonec neudělal, co udělal.

Psaní Loukotkové - styl a slovní zásoba - byly stejně božské, jako jsem si to pamatovala, jen mi moc nevyhovovalo tolik pohledů na věc. Minimálně vojevůdce Xanthippa a jeho dopisy bych osobně vynechala. Každopádně atmosféra byla opět skvělá, na konci jsem uronila slzičku i přesto, že jsem věděla, jak to dopadne... A rozhodně začnu nakupovat víc.