Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá (1957)

„Zakopnout se dá na každé cestě.“

zdroj: issuu.com

Popravdě nevím, jestli ty poslední dvě knížky byly slabší, nebo jsem je prostě rozečetla v době, kdy jsem neměla náladu na hutný a velkolepý styl Jarmily Loukotkové, každopádně u Navzdory básník zpívá to bude kus od obojího. Je to zvláštní, protože když před většinou lidí zmíním Loukotkovou, je to právě tato knížka, kterou si vybaví. Očekávala jsem, že je aspoň tak dobrá jako moje oblíbené Není římského lidu a nebo aspoň Křik neviditelných pávů, která je podle mě její druhá nejlepší, ale pravda je taková, že jsem ji měla rozečtenou skoro rok. Dvakrát nebo třikrát jsem se k ní během té doby vracela, vždycky zvládla tak jednu extrémně dlouhou kapitolu, a zase ji odložila pro něco zajímavějšího. Až před pár dny jsem se konečně zapřela a druhou polovinu knížky jsem dorazila na dvakrát.

Román je to krásně napsaný, ale nudný. Villonův životopis sám o sobě vypadá hodně záživně a Loukotková pečlivě popsala všechny podstatné mezníky, ale její Villon byl po celou dobu ve vleku událostí spíš než aby si sám svůj život řídil. Rozumím samozřejmě motivu náhody, ale na tu se to dá svádět při prvních pár případech, pak už je "smůla" většinou výsledkem neschopnosti poučit se, což byl přesně tento případ. Duševní život takového člověka není zajímavý, nehýbe se dopředu, pořád dokola se opakuje, což byl můj největší problém s touto knížkou - byl to prakticky jen velmi rozsáhlý kolovrátek. Když se k tomu ještě přidalo to, že právě Villonovy básně byly vždycky mezi těmi, které se nám vnucovaly ve školách a díky kterým jsem začala poezii přehlížet (jsou sice hezké, ale nemám se s nimi jak ztotožnit, podle mě nejsou moc nadčasové a jen ta trocha v knížce už mi přišla repetitivní, ale možná to byl jenom nešťastný výběr), výsledek byl jasný.

tl;dr: Navzdory básník zpívá je možná nejznámější knížka Jarmily Loukotkové, ale rozhodně ne nejlepší, a pokud někdo vyloženě netíhne k francouzské renesanční poezii, prokletým básníkům nebo konkrétně Villonovi, nestojí to za to.

„Čistá stránka leží před ním a výsměšně svádí. Svádí i zmatení pojmů v jeho hlavě. Má strach. Před čím? Neví. Nebo to nechce vědět. Nebo si to ostýchá přiznat. Kdo je pánem? Já, či ta vyzývavá stránka? Já, či ta spleť rytmu a slov v mém nitru? Chci, a nemohu. Papír se brání, nechce být popsán. Nikdy se mi ještě nebránil. Boj hmoty a ducha. Teď ukaž, jsi-li tvůrcem a zvládneš-li mlčenlivou vzpouru hmoty.“

„Snad není osudu; jistě není vlivu hvězd; pochybná je pravda věštby; věříme, že není nadpozemské vůle; připusťme, že není ani Boha.
Ale kdo popře náhodu?
Kdo vyvrátí shodu okolností?
Což není náš život náhodou? Tvůj otec se jednoho dne náhodou seznámil s tvou matkou… Ano, právě s ní, kdyby byl nepotkal ji, nebyl bys tu ty, ale někdo jiný…
Přehlížená a odsuzovaná náhodo, které jen laciný umělec použije k rozuzlení díla k výsměchu Moudrých, ty jediná dovedeš opravdu zasáhnout, když člověkova vůle a rozum už nemohou činit nic.“

„Je tak těžké pochopit člověka celého?
Je to nesmírně těžké.
A moudrých je tak málo.“

„[…] Odsoudit je laciné a pohodlné a ješitné. Kdo odsuzuje, zpravidla se povyšuje.“