Jarmila Loukotková: Doma lidé umírají (1981)

„Myšlenka bývá jak oheň: nelze ji skrýt; vždycky uniká dým.“

zdroj: knihydobrovsky.cz

Řekněme si to narovinu, po knížkách Jarmily Loukotkové nikdo nesáhne proto, aby si přečetl pozitivní příběh, co ho povznese a vykouzlí mu úsměv na tváři šťastným koncem. Její romány jsou většinou poetické tragédie popsané krásným jazykem s umě navozenou atmosférou. A přestože jsem jich už přečetla pěknou řádku, můžu směle říct, že Doma lidé umírají je podle mě zatím nejdrsnější. Přestože dobro je vždycky po zásluze potrestáno, většinou je tam aspoň nějaký element naděje nebo kapka ušlechtilosti. Tady nebylo nic takového, jen nekonečná sprostota a řež. Otevírala se mi kudla v kapse pokaždé, když na scénu přišla Luna, a byť se nikomu nic takového přát nemá, jí jsem rozhodně všechnu tu vodu, co se na ni dlouho vařila, přála. Venilie mi bylo nesmírně líto a jenom jsem trnula, aby s Hybridou nestihla otěhotnět, to poslední jí v závěru chybělo. Hodně mě překvapila dějová linie s Remořinou bigamií, která byla vykreslená jako něco přirozeného a normálního, což mě v románu z roku 1981 docela překvapilo (byť to spíš asi mělo jen ilustrovat morální úpadek Říma).

Jako obvykle to pro mě mělo trochu pomalejší začátek - myslela jsem, že Medullovo detailní přemítání o minulém životě nedám, a později jsem některé takovéto pasáže rovnou přeskakovala, když zdržovaly od děje - ale pak to nabralo spád a nemohla jsem se dočkat, jak to dopadne. Nespalo se mi po tom konci moc dobře, ale o tom už jsem mluvila v začátku. Tahle v knihovničce rozhodně zůstává - i kdyby jenom díky výňatkům níže - byť nevím, jestli si ji někdy celou přečtu znovu.

„Jistěže máš pravdu […]. Jenže tvoje pravda mi nepomůže ani ke zdraví, ani k vnitřní síle. Obojí musí mít člověk svoje vlastní. Ani jedno nelze získat od druhých lidí, jako lze získat vědomosti z knih.“

„Ne, Venilia není ani chamtivá, ani nenasytná, nikoli […]. Venilia pouze zná neúprosné zákony života, pravidla této napínavé, zlomyslné, ale často tak zábavné hry; ví, že jediný tah, kterým se skoro vždycky vyhrává, je mít peníze – a nemít je že znamená prohru, a byť by to byla prohra jen v jednom kole hry, znemožní člověku další tah; nadlouho, ne-li navždycky.“

„Je smutné, že právě to, co je na počátku, a ještě před započetím každého činu, totiž dobré nebo špatné úmysly, vyjde najevo jako to poslední.“

„Každé kolo se musí dovalit po všech loukotích až tam, kde se zastaví. […] Ale předem se to zařídit nedá. Předem to ještě nikdy nikdo nezařídil, i když si leckdo už na světě myslel, jak dobře to zařídil.“

„Všechny kameny v Městě svítí ztajeným, vlastním světlem, jakkoli se kolem rozprostírá měkká tma. Tma plná šepotu, vůní, kradmo vydechovaných jmen a hutných slov, dávno zpustošených významů. Vzduchem klouže jen povrch oněch starých slov, povrch s pevnou slupkou, aby neprozradila zášti, řevnivost, potlačovaný hněv a odpor. V těchto voňavých nočních chvílích proniká navenek pouze žádost, touha po blahém spočinutí ve dvou.“

„Beze slov je vše, co se děje, pravda. Se slovy nastupuje lež. Slova onu pravdu někam posunují, někam povyšují či nějak znehodnocují. Pak už nikdo neoddělí pravdu ode lži.“

„Byla jednou z oněch šťastných bytostí, jež veřejnost zahrnuje přízní a obdivem, aniž se o ně museli zasloužit. Taková samovolná vážnost přetrvá i poklesky, zatímco pracně vydobyté uznání pomíjí už při pouhém podezření z přečinu. Veřejné mínění je zásadně nespravedlivé.“

„Nejlepší lež a nejlepší výmluva je pravda.“

„Pohrdání hloupých a malých lidí vám přece nemůže vadit. Odplácejte jim je lhostejností. Buďte rádi, že se vám vyhýbají – jsou si totiž vědomi, že se vám nemohou rovnat.“