 |
| zdroj: levneknihkupectvi.cz |
Zatímco u předchozích knížek historického námětu, které jsem zatím přečetla, jsem neměla problém s umělecky prezentovanými historickými událostmi, tady jsem po přečtení informací o skutečném Gillesovi de Rais (trvalo mi, než jsem se dobrala k tomu, že Jiljí de Retz je Gilles de Rais - dobře, Retz byla zjevně alternativní transkripce jeho příjmení, ale proč byl proboha minulý režim tak posedlý překládáním křestních jmen? nebo je to nešvar zachovaný už od obrozenců?) byla trochu zklamaná. I když odhlédnu od toho, co jsem psala výš a co bylo podle mě skutečným předmětem té knížky, tak pokud to Rais udělal, moc jsem mu to v té knížce nevěřila, málo si za tím stál. (To, že se nikdo nezmínil o té pedofilii, mě netankuje, taky bych o tom nechtěla psát.) Vzhledem k tomu, že existuje domněnka, že byl baron de Rais obětí inkvizice, je možná trochu škoda, že autorka nenechala čtenáře i svého Retze tápat o skutečné vině a místo popisů procesů ohledně skutečné a falešené Panny Jany, které tam podle mě byly zbytečně, trochu nenakousla motivy církve Raise usvědčit z co možná nejhorších zločinů a shrábnout jeho majetek.
Shrnula bych to takto - ta knížka má svoje momenty, ale rozhodně ji nevidím na své osobní hitparádě Jarmily Loukotkové. (A pro pobavení: jakmile se objevila Panna orleánská, uvažovala jsem, jestli Retz náhodou není La Hire, protože všechny moje vědomosti evidentně pochází z muzikálu Johanka z Arku. Tímto bych se chtěla omluvit skutečnému Etiennovi de Vignolles, že jsem ho krátce sloučila s pravomocně (byť církví) odsouzeným sériovým vrahem a pedofilem.)
„Jejich slova mu lahodila v mysli, byla to jeho řeč, zpěvná, sladká, otec ho tou řečí kárával, máti se tou řečí s otcem mazlila, štolbové tou řečí hovoří v konírně, lidé jí mluví v podhradí, ve městech i na polích, každému zní v ústech jinak, každý se jí zmocňuje a užívá jí po svém, a ona tím obráběním krásní a vybrušuje se do oslnivého třpytu proměnlivých barev jako nejdražší ryzí démant.“
„[...] Už dávno si navykl předstírat city, které nemá, a zastírat ty, které má, tak ho k tomu naučily války, lidé, poněvadž mu nerozuměli nebo nechtěli rozumět, a nábzoženství, protože tomu zase nerozuměl on, třebaže chtěl. A hlavně ho tomu naučila samota, samota uprostřed lidí v práci, samota uprostřed kumpánů v hýření.“
„V knihách byl celý svět s pralesy, pouštěmi, pohádkovými městy, božím hrobem, s bojišti, moři, byla tam celá věčnost řeckých válečníků, římských císařů, byly tam barvy, které kolem sebe marně hledal, hudba, jakou by mu nikdo nezahrál, vůně, prchavé a opojivé, jež by jinak nikdy nemohl vsát, ovzduší pravdy a snu, sladěných v živoucí jednotu. A hlavně tam byla slova, slova všemocná a zázračně mnohotvárná a mnohoznačná smyslem ne svým vlastním, ale tím, těmi mnoha, kterými je obdařuje představivost každého, kdo je čte. Slova z necelých tří desítek stále stejných písmen, slova jediné černé barvy – a byl z nich celičký svět se vším všudy.“
„Byl ztracen, třebaže byl teprve na pokraji, na obvodu toho zkázného víru, kdy spirála má ještě široké a pomalé kruhy; ale stržen okrajovou vlnou už byl, nemohlo to dlouho trvat a musel nastat náhlý, prudký, neodolatelný švih dolů do jícnu, do mlýna ničivého víru.“