 |
| zdroj: goodreads.com |
Abych dlouho nenapínala, možné to je, byť důvody se mění. Dřív jsem byla jen nekriticky uhranutá stylem psaní a dojemným Petroniovým osudem, později hlavně tím druhým, jelikož květnatý jazyk Jarmily Loukotkové umí občas docela zahltit. (V kontextu celkové autorčiny tvorby je ovšem Není římského lidu jedna z těch méně náročnějších knížek.) Po posledním přečtění si nejvíc cením schopnosti vzít prakticky celý život hlavní postavy a popsat ho tak, že nepůsobí jako sáhlodlouhá biografie bez gradace a pointy, ale jako dobře vystavěný příběh, který se čte jedním dechem.
Druhá obrovská přednost knížky je fakt, že všechny názory či citované pravdy, které zaujmou a člověk jako já je bude mít nutkání vytrhnout z kontextu a někam napsat, vždy přísluší myšlení konkrétní postavy a odpovídá jejím ambicím a mentální úrovni, takže se s nimi dá sice nesouhlasit, ale nedá se proti nim protestovat. Zaprvé to vytváří rozmantité, plastické postavy, jejichž jednání ve čtenáři budí emoce, a za druhé nevznikají žádné nepříjemné pocity z prázdné moralizace ze strany přechytralého autora, který se staví nejen nad své postavy, ale i nad samotného čtenáře.
Příběh je pro mě pořád stejně poutavý a stejně dojemný. Byť už nejsem do Petronia zamilovaná jako dřív - kdy jsem tak nějak pořád věřila, že existuje nějaká univerzální krása, vkus a lidi, co tomu prostě rozumí líp než ostatní, zatímco teď se na to (a na lidi, co se staví do pozice moderních arbiterů) dívám úplně jinak - pořád pro mě má ta postava neskutečné kouzlo. Za první je to dokonalý troll a za druhé prostě jen akceptoval, co mu lidi přisoudili, a to nejhorší, co se o něm dá říct, že je to, že tomu nakonec pravděpodobně sám věřil.
Byla bych ale absolutní pokrytec, kdybych u Není římského lidu nevypíchla všechny z moderního pohledu problematické části příběhu: diskutabilní povahy emocí mezi otrokem a pánem si byla Jarmila Loukotková zřejmě vědomá, protože se velmi důsledně snažila vzbudit dojem, že má Nealcé nějakým způsobem na výběr a Petronius je jiný než ostatní, za což jsem vděčná, protože to spolu s nevyhnutelným "byla jiná doba" dělá situaci stravitelnou. Horší už je fakt, že Nealcé je pouhých sedmnáct, když ji Petronius koupí, zatímco on sám je řádně ve středních letech a pochvaluje si, jak si může mladou ženu "modelovat" - při tom se i při uplatnění dvojího "byla jiná doba" (jednou za starověký Řím a jednou za rok napsání) trošku ošívám. (Nedostatek ženských postav s vlastní agendou ani nebudu rozebírat, "byla jiná doba".)
Podle mě jsem ale díky tomu konečně ten příběh viděla tak, jak byl zamýšlený - s hlavním hrdinou stejně nedokonalým jako jsou postavy, které ho obklopují, a které tak duchaplně soudí - a jak jsem ho při idealizování hlavní postavy nikdy nemohla pochopit. Musím říct, že to knížku udělalo ještě lepší.
Abych to shrnula, Není římského lidu budu pravděpodobně pořád označovat za jednu ze svých nejoblíbenějších knížek - zatím se nestalo, abych ji četla, aniž bych v ní neobjevila něco nového, a vždycky se na konci krásně dojmu. A to je podle mě přesně to, co má dobře napsaná knížka se čtenářem udělat.
„Svou chvíli si musí každý připravit a vytvořit, vyhníst si ji, vynutit si ji na čase, na osudu, na životě.“
„Nic není tak těžké, aby se toho darebáctvím nedosáhlo.“
„Do pověr člověk utíká před vlastní nemohoucností.“
„Kam se člověk podívá, obklopují ho předměty, které si vyrobil. Je v zajetí věcí účelných, sám naprosto zbytečný a bezúčelný.“
„Když byste mi rozuměli, hned byste si mě chtěli vzít. […] Jako se vezme kladivo, když se ví, že se s ním dá něco přitlouct. Jak se vezme nůž, když se ví, že se řeže. Ale když uvidíš něco, co nevíš, na co je, tak to necháš a nevezmeš si to, protože tomu rozumíš, nevíš, co ono to říká.“
„Neměla sice špatnou pověst, ale nic dobrého se o ní také nevypravovalo. Ostatně kdy se o chytré a hezké ženě mluví dobře.“
„Moc je vždycky s krví a útlakem nerozlučně spjata, bez útlaku a krve by moci nebylo.“
„Kdyby tak mozek uměl člověka zpravit o veškeré své činnosti.“
„Život se nezačíná, jen se žije a končí. Někdy se ani nekončí. Jen prožívá. Dítě se narodí a neví o tom. Roste a neví o tom. Začíná mluvit a neví o tom. Začíná mluvit a chodit a neuvědomuje si to. A pak si najednou jen tak mimochodem objeví, že žije. Kdy a jak mu život začal, to neví. Prostě tady je a má hlad a je mu zima a ví, že tenhle květ hezky voní a ořech je tvrdý. Život jde dál a výš a hloub a dál a dál, až jednoho dne skončí. Někdo z nás si je dokonce vědom, jiný ho v horečkách ani nepostřehne, a pro takového život jen trval: nezačal ani neskočil.“
(Původně publikováno 29/09/2014.)
Jarmila Loukotková: Není římského lidu (1949)
Není římského lidu je knížka, do které jsem se zamilovala na gymplu a tehdy jsem ji přečetla dvakrát (?). Když jsem ji teď viděla v knihkupectví, prostě jsem si ji musela pořídit a přečíst znovu, abych zjistila, jestli je skutečně tak dobrá, jak si pamatuji. A byla - možná na mě už trochu moc "artsy fartsy", sem tam, ale jinak stále stejně dokonalá. Petronius ani příběh kolem něj neztratili na svém kouzlu, takže jsem opravdu ráda, že jsem si román přečetla znovu a že ho mám ve své knihovničce.