 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Když tedy po prvních pár kapitolách Kdo nehřeší, nežije začalo být patrné, že to rozhodně není knížka pro mě, byla jsem víc zklamaná z toho, že to budu muset dočíst (nejen kvůli recenzi, ale byl to dárek a těm dám vždycky šanci až do konce), než z faktu, že mi to nepadlo do vkusu. Nakonec jsem to zhltla za dva večery (ne protože bych se od toho neuměla odtrhnout, ale protože jsem nedokázala čelit představě, že nad tím budu muset přemýšlet dělší dobu, než je nutné) a už teď vím, že to pošlu dál.
Hlavní problém jsem měla s formou knížky: ich-formu komentovat nebudu, moje averze k ní je můj problém, a ke stylu slohu zas takové výhrady nemám; četlo se to sice trochu jako příběhy čtenářů z Chvilky pro tebe, ale zase to bylo čisté, jednoduché a naštěstí to odsýpalo. Měla jsem ale po celou dobu čtení vtíravý pocit, že nejde ani tak o beletrii s nespolehlivým vypravěčem jako spíš autobiografii, skrz kterou se autorka čtenáře pokouší mentorovat a tak trochu se staví do pozice někoho, kdo už se všechno podstatné v životě naučil, což je neskutečně hloupá a nebezpečná póza pro lidi fiktivní i skutečné.
Tento můj pocit hodně plynul z toho proklatého vytučňování: jsem toho názoru, že pokud je nutné jakkoliv shrnovat, citovat nebo zvýrazňovat text a tím cpát čtenáři, co má vnímat jako důležité a co si má ze čtení odnést, jde o špatně napsaný text. Tady mě to obzvlášť dráždilo, protože dané úseky byly prezentované jako velké univerzální životní pravdy, ačkoliv šlo o výroky absolutně subjektivní („Život je krásný, když máme za sebou milujícího, všechápajícího a všeodpouštějícího člověka. Jediný chlap na světě je toho schopen. Otec“), vyloženě nepravdivé („Rozháranou duši nesrovná psychiatr, ale příroda“) či fantasticky stupidní („Chlap je od přírody zbabělec. Troufá si jen tolik, kolik mu žena dovolí“). Některá tato vytučněná moudra dokonce pokrývala více zmíněných kategorií a to nejlaskavější, co se dalo říct o těch lepších, bylo, že byly příčetné, byť na tu inspirativní univerzální pravdu nedosáhlo ani jedno. (A proč na jejich konci chybí tečka, byť mají jinak veškerou interpunkci, často vícero vět a nejedná se o nadpis, nevím už vůbec.)
I když vynaložím veškeré úsilí a pokusím se knížku jako absolutní fikci, pořád je tady ten fakt, že hlavní hrdinka byla neskutečně otravná. Hned z prvních kapitol je jasné, že je to jedna z těch, cO nEjSoU jAkO oStAtNí, ona je totiž Jiná™, především protože má sebevědomí (absence sebevědomí je z nějakého důvodu prezentovaná jako charakterové selhání a protagonistka si, zdá se, nepřipouští, že děvčátka je zvykem vychovávat především metodou systematického srážení sebevědomí), řídí auto a nejen na své vrstevnice, ale i na ostatní ženy se dívá s určitým despektem. Součástí je samozřejmě laskavé a povznesené omlouvání všech mužských chyb (včetně sériových nevěr) a nemilosrdné nepoměrné kritizování těch ženských. Přítomné jsou zkrátka všechny ty dobré věci, kterými se vyznačuje tento typ žen v naivní doměnce, že tím muže přinutí chovat se k nim s větším respektem, než se chovají k těm Typickým ženským™ - zkrátka a dobře, že s nimi budou zacházet jako s člověkem - což je samozřejmě chyba lávky.
V této fázi jsem si ještě zakazovala dělat závěry, protože jsem si říkala, že tuhle pózu většina mladých žen setřese spolu s pubertou a že třeba právě to je pointa knížky. Pointa knížky to určitě nebyla, knížka totiž nemá žádnou pointu, je to spíš kronika jednoho poměrně obyčejného života (což není samo o sobě vyloženě špatně, ale chce to sakra osobitého nebo vtipného autora, což podle mého názoru Marcela Mlynářová není), která přeskakuje ty dle mého zajímavé části (sexuální útok a srovnání se s ním, šikana od bývalého manžela, mateřství ve věku, kdy už jsou předchozí děti víceméně odrostlé) a přehnaně dlí na těch míň zajímavých (kariéra modelky).
Co se týče vývoje protagonistky, té pubertální pózy se na základě životních zkušeností skutečně zbaví, vystřídá ji ovšem zahořklá misandrie, která je podle mě možná ještě škodlivější než slepá idealizace mužského ideálu otce, děda a obecně předchozích generací. Ta ovšem zpětně neměla být tak překvapivá, hned v kapitole Cholerik protagonistka upustí obzvlášť kvalitní moudro - „Muž musí mít pocit dobyvatele a i když si s ním obvykle žena hraje jako kočka s myší, nesmí ho nikdy o tuto iluzi připravit.“ - které ukazuje, že její vztah k mužům je zhruba stejně zdravý jako ten mužů k ženám, který tolik kritizuje, těžko tedy říct, co jsem vlastně čekala. (Mimoto ze všech tě otřesných výroků byl tento jediný, který mě skutečně nasral - ženské jako tyto jsou jedním z důvodů, proč mají i jinak inteligentní a slušní chlapi problém pochopit, že NE znamená NE, na což doplácíme úplně všichni, a dokud si to neuvědomí, nikam se nikdy neposuneme. Být to myšlenka postavy v jakékoliv jiné knížce, vezmu to do hry jako její charakteristiku, ale v tomto formátu to prostě nemůžu respektovat.)
Celkově ta knížka měla pasáže, ve kterých ke mně promlouvala (bývalý manžel protagonistky mi byl velmi známý) a popis kariéry modelky za socialismu v rámci fungování módního byznysu mimo volný trh bylo zajímavé (nicméně natolik subjektivní, že poměr načerpaných informací byl oproti množství textu dané věci věnovanému žalostně nedostačující), ale to bohužel nevyvážilo, nakolik mi protagonistka připomínala ony ženy středního věku, které se ohánějí životní moudrostí a nadhledem především ve věcech vztahových, ale téměž vždycky při delším rozhovoru vyjde najevo, že moudrost a nadhled vidí ve smíření se s tím, že jim někdo sere na hlavu, je to podle nich normální (protože to tak přece vždycky bylo) a nejen to, každá, která si to nenechá líbit, je jenom naivní, nezkušená nebo příliš nedospělá na to, aby měla "odvahu" vidět svět tak, jaký ve skutečnosti je, a přestat ho brát tolik vážně. (Bonusové body za to, pokud do toho zvládne zaplést důležitost mateřství a nevyžádané perly moudrosti s tím spojené.)
Na závěr musím podotknout, že i sám název knížky je klamavá reklama, protože jediné hříchy (kromě těch výše), které jsem v knížce našla, bylo tahání se s ženatým chlapem, což z ženy nedělá hříšnou femme fatale, ale krávu, ignorace existence antikoncepce - proč, když můžu na potrat, že jo - a řízení v opilosti, které ani nemám sílu komentovat. Samozřejmě tady záleží, co si kdo představí pod pojmem hřích, ale z mého pohledu knížka rozhodně nedodala to, co sliboval název (který je podle mě hlavním důvodem, proč jsem ji dostala a museli jsme si tím vším projít).
V tomto konkrétním případě je zkrátka lákavější nežít než hřešit. Od jakýchkoliv dalších počinů autorky jsem dokonale odrazená.