 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Knížka mi zabrala jeden jediný večer především díky osobitému stylu, kterým Barbara Nesvadbová píše. Je jednou z hrstky autorů (a skutečné hrstky, jiného autora si teď nevybavím), u kterých mi nevadí ich-forma, protože je čistá, stručná, ale nesmírně efektivní, tudíž skutečně působí jako něco, co se může živému člověku honit hlavou, aniž by to proud vědomí dělal nesrozumitelné. Délka kapitol (a textu celkově) navíc svádí k tomu nekonečnému "ještě jednu kapitolu", takže dřív, než se čtenář naděje, je u konce.
Co se týče příběhu jako takového, pak se opět motá kolem Karly, o které jsem už myslím psala, že se mi drobet zajídá, plus jsem si celkem jistá, že jsem minimálně první kapitolu četla ve Vogue, takže jsem měla chvilku obavy, že si skutečně nic nového neužiju. Z části jsem měla pravdu - nic nového pod sluncem ani v rámci díla Barbary Nesvadbové to nebylo, ale Karlu se dalo tak nějak lidsky chápat bez nutnosti schvalovat nebo souhlasit s jejím jednáním a některými názory (byť na jejího mužného, dokonalého M., který tu několikrát deklamovanou lásku ke své rodině dokazuje tím, že zahýbá manželce, můj feministický mozek prostě nestačí) a tohle byla první z jejich inkarnací, která má dítě a které skutečně věřím, že jí na tom dítěti záleží.
Poměrně mě překvapil i fakt, že se knížka vyjadřovala k určitým sociálním jevům a to především pomocí Karlina syna Tomáše, který je gay a potýká se s psychickými problémy. Karla nicméně příjemné překvapení vzápětí vyvážila lamentem nad údajnou ztrácející se mužností, který by mi sám o sobě ani nevadil, vlastně se i dal tak trochu čekat (nejsou to povzdechy, které od Barbary Nesvadbové čtu poprvé), kdyby ovšem nebyl doplněn typicky stupidními argumenty typu "chlapi chudáci nepořvávají a nepohvizdují na ženy na ulici a bojí se, pupíčci, držet dveře, místo toho zůstávají na rodičovské dovolené, takže nás za války nebude mít kdo bránit a co budeme dělat," které mě vždycky zklamou, protože prostě nedávají smysl.
(I když odmyslím údajnou nepřitažlivost chlapů, co ochotně mění plíny vlastním dětem (protože je to zcela subjektivní názor, které se z mé zkušenosti paradoxně nejvíc projevuje u žen, které mají jinak plnou pusu řečí o tom, jak jim starej s dětma vůbec nepomáhá) - navíc tady ta představa, že jedno pohlaví se musí chovat jen tak, aby bylo pro druhé přitažlivé, je sama o sobě otřesně šovinistická - a ono neslavné držení dveří (nad kterým brečí buď chlapi, které jsem nikdy nikomu držet dveře neviděla, nebo takoví, které sice osobně neznám, ale z jejich ostatních výroků je celkem jasné, že když už je drží, tak jen těm, co považují za přitlažlivé a jako záminku se na ně lepit), nedá mi to nepozastavit se nad tím povzdechem, že sexuální obtěžování v podobě pokřikování na ulici zmizelo, zaprvé protože rozhodně nezmizelo a za druhé, jak to souvisí se schopností nebo ochotou vzít zbraň a jít bojovat? Stát na lešení a spostě komentovat kolemjdoucí nebo hulákat oplzlosti z projíždějícího auta je podle mě ukázka čiré zbabělosti, ne odvahy nutné pro ochranu vlasti. Na druhou stranu, Karla je žena přesvědčená, že onemocněla rakovinou, protože nebyla mužům dostatečnou ženou, takže se určité její výroky musí brát se značnou rezervou, jelikož podle mě plynou primárně z jejího pošramoceného vztahu k ženství a sobě samotné.)
Ocenila jsem to ale jako ukázku toho, že v každém jednom z nás se díky tomu neskutečnému množství informací, které denně zpracováváme, perou stovky názorů a postojů, které jsou často neladící nebo rovnou protichudné, a že z lásky (například k dítěti) je člověk schopný sice pochopit leccos (viz první citát níže), ale ne vždycky má schopnost nebo prostě jenom energii všechny další názory přeměřit a přehodnotit na základě toho zlomku, který právě pochopil (vytrácí se mužnost vs. bílý muž ještě není mrtev) a někdy prostě jenom nechce, protože je to v rozporu s jeho preferencemi (sexuální touha po nefalšovaných, "pravých chlapech") a on se kvůli nim nechce cítit provinile. Nevím, jestli to tak bylo myšleno, ale já si to tak přebrala a leccos jsem si sama pro sebe uvědomila.
Celkově je Iluze podle mě povedená záležitost ve svém žánru - introspekce do duší postav, které z nějakého důvodu jednají v rozporu s moralitou - a upřímně docela příjemné překvapení. V knihovničce zůstává.
„Kde se bere tolik nenávisti? Proč sakra ten bývalý prezident povídá, že společnosti vládnou minority, feministky, homosexuálové a lesby? Co je to za nesmysl? Bílý muž ještě není mrtev. V Čechách jistě ne. Ba ani v centru Prahy. Jeho pojetí rodiny, čisté společnosti a vymezení se vůči slabším mužům, to pojetí je stále až palčivě aktuální.“
„Nejen genetika tvoří náš osud. Ve své podstatě ta možná ze všeho nejméně. Hlavně prostředí nás učí. Třebas i tomu, abychom se zachovali úplně stejně špatně jako naši předkové.“