but the future demands otherwise.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Od začátku mi to přišlo jako taková vážná varianta k Space Force a ten názor mi zůstal prakticky do konce. Děj je vedený postavami, což je můj oblíbený způsob vyprávění (vlastně podle mě ani neexistuje jiný, všechno ostatní jsou buď příběhy s odfláknutými postavami nebo emocíprosté vyšší koncepty bez děje), a hodně soustředěný na vztahy mezi nimi, což mám normálně ráda, ale myslím si, že tady zrovna mohli v lecčem ubrat (viz níže). (Ne, taky nevěřím, že jsem to právě napsala.)
Emma Green (Hilary Swank) byla dobře zvolená hlavní postava a Hilary Swank ji podle mě krásně prožila, myslím si ale, že v jejím případě (a konkrétně v Goodnight, Mars) zašli s tím lidským způsobem vedení a chybujícím protagonistou moc daleko. Chápu, že to mělo ilustrovat, jak je být ve vesmíru těžké na lidskou psychiku, ale nesedělo mi to k tomu, jak ta postava byla napsaná a nemyslím si, že by k tomu došlo, kdyby byla muž. (Vůbec celá ta “we got each other here, our deaths are not your burden to carry,” by se podle mě nestala, kdyby byla Emma muž, ale to není jenom o ní a je to trochu jiný příběh.)
Matt Logan (Josh Charles) byl oproti tomu brilantně napsaná postava: měli krásnou příležitost udělat z něj typického frustráta, který si svůj neúspěch vlivem věcí, za které nikdo nemůže, vylívá na své ženě a dost pravděpodobně by ho většina publika chápala (konec konců je přece povinností manželky nebýt úspěšnější než její manžel, to pak není žádná hospodyňka). Místo toho ale napsali chlapa, který si svoje pochroumané ego zvládl vyřešit sám a byl skutečnou oporou pro svou rodinu, ačkoliv sám měl taky pěkně naloženo, a to je podle mě skutečné mužství. (Jediné, co bych jim vyčetla, bylo, že si NASA bez Matta ani nepšoukla, což - aniž bych srážela jeho schopnosti - je trochu Mary Sue scénář, ale to je sotva vina té postavy jako takové.) Josh Charles pro mě byl jedním z hlavních lákadel a nezklamal, pořád umí (a pořád vypadá dobře).
Lex Logan (Talitha Bateman) byla další v řadě teenagerů, ze kterých se mi překvapivě nechtělo mlátit hlavou o stůl, aniž by byla nějak nerealisticky rozumná, sofistikovaná nebo mladá stará, na druhou stranu je moje laťka pro pubertální dívky velmi nízko - stačí, když nebudou psané jako nezvladatelní upištění antikristi - takže těžko říct, jestli se scénáristi skutečně lepší. Jediné, co bych vytkla, byl Lexiin přístup ke Cassie (Felicia Patti): přišlo mi, že s ní zacházela s jakousi shovívavou povýšeností, a byly to jediné chvíle, kdy mi Talitha Bateman přišla křečovitá. (Mám takové podezření, že nikdo ze scénáristů nevěděl, jak přistupovat k autistické postavě, a vyšla z toho přehnaně korektní selanka místo autentického jednání, ale možná se pletu, nakonec nikoho s autismem neznám.)
Co se týče posádky Atlas(-u? -e? nebo rovnou Atlanta?), tam podle mě sesbírali zajímavou skupinku. Nejvíc mě překvapil Misha Popov (Mark Ivanir), protože když přijde na Rusy, nečekám od Američanů zázraky, a protože i dobře napsaná ruská povaha je mi extrémně vzdálená. Pokud ale můžu soudit z vlastní zkušenosti, Misha byl velmi přesvědčivý Rus (a jeho chování v A Little Faith bylo absolutně on brand), ale zároveň to nebyla žádná karikatura; měl hezkou vlastní linku, fajn vývoj (“Now, let me tell you something. It took me almost 60 years to learn. Motherland is just an idea. Borders don't exist. The only thing that matters is the people you love.”) a jeho vztah s Lu byl nádherný.
Lu Wang (Vivian Wu) byla dost možná nejzajímavější postava seriálu: začala jako správný čínský soudruh, ale s každým kouskem jejího osobního příběhu se otevírala, aniž by to šlo na sílu nebo nějak necharakteristicky poetické, až se nakonec krásně vybarvila. Love story s Mei (Nadia Hatta) mě dostala (byť jsem ji cítila na míle daleko), Half the Sky bylo fantasticky zdrcující (od “that I cannot see you doesn't change the simple fact I'm looking right at you” a prvních tónů Clair de Lune jsem si říkala, proč mě rovnou nezabijou) a užila jsem si každou minutu. Ve finále jsem byla na Lu až iracionálně pyšná, jako bych se o její (hořkosladký) triumf nějak zasloužila.
Kwesi Weisberg-Abban (Ato Essandoh) a Ram Arya (Ray Panthaki) za ostatními trochu kulhali: zaprvé protože byly jejich osobní příběhy stručné a neřídily jejich vývoj a zadruhé protože Kwesi zezačátku působil jako trochu nedomyšlené komické pozadí, což se v průběhu epizod moc nezlepšilo, a Rama zatížili tím nešťastným zamilováním do Emmy, díky čemuž pro mě jeho podpora v prvních epizodách docela zhořkla a navíc mi to přišlo prostě zbytečné. Chápu, že tyhle podmínky jsou semeništěm silných, impulsivních emocí, ale bylo to hrozné klišé a zahodili tím jakýkoliv potenciál, který ta postava měla.
Stejně bohužel zacvičili i s Melissou (Monique Gabriela Curnen) - astronautka, která si místo kariéry vybere dítě - jenom aby zůstala sama na dcerku s autismem - je výborně postavená postava, která vypráví příběh už jen tím, že existuje a jak se chová. Fakt, že mají astronauti asistenta, který je zastupuje v rodině, je zajímavý (bez ohledu na to, jestli je smyšlený nebo ne) a má potenciál, který skvěle využili v Melissině vztahu k Lex, ale uplně zabili ve vztahu k Mattovi. Jak jsem psala výš, Ram se ještě dá pochopit, ale co se děje na Zemi zdaleka tak hluboké není, a ten fakt, že Melissu redukovali jenom na tu nešťastně zamilovanou svobodnou matku, mě docela mrzí.
Vypichovat jednotlivé epizody nedává moc smysl, protože jde o souvislé vyprávění, ale nenudila jsem se u žádné. Musím ale zmínit kulisy a vizuály - mám pro cestování vesmírem slabost nejen jako pro žánr, ale i pro vědní disciplínu; vesmírné programy, Mars (a vůbec celá sluneční soustava) mě fascinují a hrozně ráda bych se dožila skutečného přistání na Marsu. Pravděpodobně to zní naivně (a cítila jsem se trochu stupidně), ale každý záběr na Mars (byť zcela očividně digitální) se mou mával a u poslední epizody jsem byla vyloženě dojatá, jako by se to dělo skutečně.
Když už jsme u finále, naštěstí nekončí cliffhangerem - samozřejmě jsou tam dějové linie, které zůstaly rozpracované (neexistuje šance, že Emma/Ram a Matt/Melissa nezamýšleli nějak eskalovat nebo vyhnít, ale možná jim křivdím) - ale hlavní dějová linka zodpověděla všechny neznámé a úspěšně se uzavřela, takže jsem od toho odcházela klidná a uspokojená. Upřímně mě mrzí, že to zrušili, opravdu jsem si to užila.