_______
“It is your job to stick around, stay alive, and keep breathing.
For all our sakes.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Elizabeth (Olivia Colman) pokračuje ve svém životním cíli stát se oživlým symbolem nez jakýchkoliv lidských vlastností, z níž nejvíc zarážející je její absolutní neschopnost byť jenom sympatizovat s vlastními dětmi. Spolu s Philipem (Tobias Menzies) jsou typický příklad lidí, kteří celý život proživořili v zájmu toho, co jim kdo říkal, že je správné, a teď jsou zahořklí a agresivní vůči každému, kdo si byť jen dovolí pochybovat nad tím, jestli je skutečně nutné takto žít. Považovat každého, kdo nesouhlasí, za slabého, labilního, sobeckého nebo vyloženě špatného, je jediný postoj, který můžou zaujmout, aby se nezhroutili, a kdyby jejich chování neničilo tolik dalších lidí, vlastně bych je i litovala.
K Charlesovi (Josh O'Connor) bych ráda cítila nějaký soucit, ale kombinace absolutní absence páteře, zduřelé ego nepodložené žádnými schopnosti a skálopevné přesvědčení, že když trpí on (především vlivem oné absence páteře a zduřelého ega), je jenom fér, aby trpěli všichni kolem něj, mi to bohužel nedovoluje. Bez ohledu na výchovu jsme jenom my sami zodpovědní za překonání jakýchkoliv traumat, která máme, a jakékoliv destruktivní jednání z nich plynoucí, a Charles je zářný příklad člověka, který tuto (i veškerou jinou) zodpovědnost odmítá. Navíc oženit se prakticky s teenagerem a pak si stěžovat na její nedospělé reakce, které 100% nejsou vyprovokované faktem, že je jí nonstop nevěrný, vyžaduje takové množství zabedněnosti a tuposti, které popravdě ohromilo i mě.
Ke Camille (Emerald Fennell) můžu říct jen to, že když Charlesovi dělala lehce perverzního Cyrana z Bergeracu a Dianu mu prakticky sbalila, nádherně se přepočítala a bylo uspokojivé sledovat, jak ji to v reálném čase vyliskalo. Bylo by hezké, kdyby měla aspoň tolik sebereflexe, aby na konci pochopila, že spadla do té jámy, kterou Dianě vykopala v domění, že tam bude sedět jak puťka, zatímco jí budou nasazovat parohy, ale to se samozřejmě nestalo; naopak začala kňourat o tom, jak bude chudák veřejně lynčovaná za zločiny, které rozhodně spáchala - protože kdo to kdy viděl, čelit následkům vlastního jednání - a místo aby udělala tu jedinou inteligentní věc, tj. změnila své chování, stylizovala se do role oběti. A to všechno jen, aby mohla strávit celý zbytek života hýčkáním Charlesova monumentálního ega. Upřímně neumím odhadnout, jestli má o sobě tak nízké nebo tak vysoké mínění, ale v důsledku je to celkem fuk, jelikož je stejná kráva jaký je Charles vůl.
(Upřímně doufám, že skutečný princ z Walesu a vévodkyně z Cornwallu jsou relativně slušní a rozumní lidé, protože jinak čeká Spojené království po Alžbětině smrti pěkná vojna - pokud tedy v zájmu všech prince z Walesu nedonutí abdikovat ve prospěch vévody z Cambridge, jehož špatné chování není - aspoň zatím - tak veřejně známé.)
Poměrně výraznou částí čtvrté řady byla Margaret Thatcher (Gillian Anderson), která byla jen dalším důkazem pro to, že ne každá úspěšná žena je feministka, mnohem častěji naopak hrdě nese korouhev internalizovaného šovinismu, na který v první linii doplácejí její děti - synové končí se zduřelým egem a dcery emocionálně vyprahlé. Thatcher měla s Elizabeth skutečně společného víc, než se na první pohled zdálo. Gillian Anderson odvedla neskutečnou práci - byť mi byla Thatcher jako člověk extrémně nesympatická, nemohla jsem odtrhnout oči od obrazovky, když byla na scéně, a to o něčem vypovídá.
Výše zmíněná Diana (Emma Corrin) byla minimálně stejně výraznou částí celé řady a líbilo se mi, jak opakovaně zdůrazňovali její nízký věk, protože to si většina lidí buď neuvědomuje a nebo tomu nevěnuje pozornost (nakonec od dívek očekáváme moudrost dospělé ženy od chvíle, kdy jí začnou růst prsa, zatímco chlapcům tolerujeme dětinské chování často celý život a zodpovědnost za ně věsíme napřed na matky a pak na manželky). Skutečná Lady Diana je (stejně jako všechny ženy) obětí dichotomie světice a kurvy - na každého jednoho, kdo ji vidí jako zosobnění ušlechtilého ženského utrpení a oběti, se najde jiný, který ji bude titulovat jako hloupou promiskuitní zlatokopku - ale The Crown se tomu vyhnula tím, že Dianiny hříchy nijak nezamlčovala ani nebagatelizovala, pouze dala do kontextu Charlesova chování a nechala diváka, aby si na věc udělal názor, což je podle mě to nejlepší, co mohli udělat.
Soucítila jsem vlastně jen s Margaret (Helena Bonham Carter), která - byť od reality absolutně odtržený snob - nedělá celý život nic jiného, než se snaží vyhovět a potlačit sama sebe, jenom aby za odměnu opakovaně dostávala přes čumák, a Anne (Erin Doherty), která je za svou poslušnost pro změnu absolutně ignorovaná, a dohání tak bezcitnost a zahořklost svých rodičů v rekordním čase. Zařadila bych do této sekce i Dianu (Emma Corrin), ale ta v tom kultu (protože po Philipově slavné řeči ve War, “Everyone in this system is a lost, lonely irrelevant outsider, apart from the one person, the only person, that matters. She is the oxygen we all breathe. The essence of all our duty. Your problem, if I may say, is you seem to be confused about who that person is,” se to jinak označit nedá) nezůstane až do smrti, a mám tendence ji spíš oslavovat za to, co se jí povedlo - byť to bohužel netrvalo dlouho - než litovat pro to, co prožila.
Nesmírně jsem si užívala ty momenty, kdy si The Crown škodolibě přihřívala polívčičku - kromě příběhu sester Bowes-Lyon musím zmínit například fakt, že pro roli Dianina milence Jamese Hewitta (Daniel Donskoy) vybrali herce nápadně podobného vévodovi ze Sussexu, nebo fakt, že veškeré scény s princem Andrewem (Tom Byrne) naprosto očividně ukazovaly na neoficiální titul sexuálního predátora, kterým se honosí skutečný vévoda z Yorku (jediné, co mi chybělo, byla obligátní zmínka o tom, že se nepotí).
Z čeho jsem byla naopak zklamaná byla výše zmíněná kauza Nerissy a Katherine Bowes-Lyon, kterou nakousli v The Hereditary Principle, ale místo toho, aby z toho udělali epizodní zápletku, kterou si to zasloužilo (vzhledem k tomu, že to byla v podobných rodinách obvyklá praxe), sloužilo to jenom jako jakýsi katalyzátor zápletky pro Margaret, která se po téhle epizodě vrátila zpět k dělání pozadí jako ostatně ve všech předchozích epizodách. Byl to hezký prostor pro Helenu Bonham Carter, ale v kontextu celé epizody to bylo tak nějak o ničem. Stejný výkřik do prázdna byl podle mě Fagan - epizoda výborná, ale absolutně bez důsledků. Vypíchla bych ale Favourites, kde se Elizabeth vydává zjistit, kdo je její oblíbené dítě, a nevyhnutelně zjistí, že nemůže vystát ani jedno - The Crown v kostce.
War končí spolu s rokem 1990, což znamená, že další dvě sezóny pravděpodobně nepřinesou žádná nová fakta, jelikož události provázející britskou královskou rodinu posledních třicet let jsou stále v relativním povědomí. Ve spojení s dalším přeobsazením v tuto chvíli nevidím moc důvod pokračovat ve sledování - ačkoliv jsem si čtvrtou řadu ve finále užila, vnímala jsem její nakoukání spíš jako povinnost - ale další řadu uvidíme za víc než rok (a to nejdřív) a já jsem klaun, takže nebudu tvrdit, že se se seriálem loučím. Nechám tomu volný průběh.