_______
“It has been said that, ‘Of all bitches dead or alive, a scribbling woman is the most canine.’ If that should be true, then this author would like to show you her teeth. My name is Lady Whistledown. You do not know me, and rest assured, you never shall.
But be forewarned, dear reader, I certainly know you.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Byť konkrétně s Pride and Prejudice nemá Bridgerton kromě dějinné doby společného absolutně nic, celkově působí, jako kdyby někdo hodil všechny romány Jane Austen do mixéru, následnou fašírku dal na opětovné složení Julianovi Fellowesovi a výsledek jeho snažení nechal vykrýt s Gossip Girl. Na konci cesty je červená knihovna par excellence, kterou jsem si užila od začátku až do konce a to bez nadsázky.
V překvapivém zvratu okolností to byla právě ústřední love story, která mě na tom celém bavila nejmíň, ačkoliv právě Daphne (Phoebe Dynevor) a Simon (Regé-Jean Page) byli aktéry mého oblíbeného fanfik klišé plus Phoebe Dynevor a Regé-Jean Page měli výbornou chemii. Prvním problémem pro mě byl fakt, že celá jejich linie stála na nedorozumění vycházejícího z faktu, že tito dva dospělí lidé se spolu odmítají bavit jako dospělí lidé a místo toho jeden o druhém usuzují kraviny, což vždycky byl a vždycky bude extrémně líný způsob, jak mezi postavami vytvořit drama. Druhý problém bylo rozhodně Simonovo Mužné utrpení™, které dokonce tentokrát ani nevycházelo z démony provázeného byronovského hořekování nad životem a jeho nespravedlností, ale z vlastního rozhodutí - Simon si svůj problém doslova kompletně vymyslel.
Když ale odmyslíme stupiditu celé té zápletky, Dapheino chování ve chvíli, kdy zjistí, že Simon lhal, je naprosto obludné. Při sledování jsem jen nedokázala pochopit, proč ji prostě neodstrčil, ale teprve když jsem si situaci v hlavě přehodila (potupně až po výzvě v jiné recenzi), zděsila jsem se - nevím, jestli víc toho, co Daphne vlastně udělala a co scénář následně zametá pod koberec, nebo sebe, že moje první reakce byla prakticky "proč se nebránil", kterou když obvykle v reakci na sexuální napadení slyším, mám chuť křičet. Tak či tak to byla rozhodně chvíle sebepoznání, která udělala celou hlavní zápletku ještě míň atraktivní, než se mi jevila hned po nasledování.
Události nijak nepřispěly ani (konsensuální) milostné scény, které začaly být hrozně rychle repetitivní a kromě nerealističnosti Daphneiných orgasmů, které jsou tak nějak v popkultuře samozřejmé, se dopouštěly pro mě neodpustitelného hříchu souložení zásadně na misionáře (s občasným cunnilingem a dvěma případy, kdy je nahoře žena). Vzhledem k faktu, že ženská nahota téměř absentuje, zatímco odhalených pánských pozadí je mnoho, dá se usuzovat, že seriál točili především pro dámské publikum, což dělá ty superrychlé vaginální orgasmy bez vnější stimulace upřímně matoucí, protože to není realita většiny z nás a je to víc úsměvné než cokoliv jiného. Navíc předpoklad, že ženy nevzrušuje nic než misionář a občasný pasivní orál nebo koníček je rovněž podle mě chybná; tahle kombinace nerealistických orgasmů a až příliš realistického sexuálního života popularizovaná "pornem pro mámy" mi začíná připadat vyloženě bizarní. (Na druhou stranu proti záběrům nahého Regé-Jeana Pagea nemám absolutně nic, to od nich bylo fakt sexy.)
Absolutní hvězdou seriálu pro mě byla Lady Danbury (Adjoa Andoh), která sice byla tou obligátní moudrou postavou, ale nesmírně jsem si ji užila - každá ženská s odvahou a rychlým jazykem, která zhruba od dvaceti nebre nic vážně a na stáří si plně užívá fakt, že si může ve společnosti dělat prakticky co chce, je můj idol. Její vztah se Simonem a loajalita k Simonově matce byly zvlášť krásné. Podobně zajímavou postavou byla i královna Charlotte (Golda Rosheuvel), která zezačátku působila jako komické pozadí, ale jediná pečlivě zahraná scéna v The Duke and I ji krásně dobarvila a po zbytek seriálu jsem se na ni dívala jinak.
Vůbec se mi hrozně líbilo, jak seriál přistupoval k starším ženám v příběhu: důstojná, jemná a submisivní Violet (Ruth Gemmell) je definovaná jako pravý opak hlučné, vlezlé a nevkusné Portie (Polly Walker) - která byla 100% modelovaná podle paní Bennett - ale obě ženy v průběhu řady ukážou pravý charakter - když přijde na věc, Violet umí být vypočítavá a vynalézavá, ale taky příliš konzervativní, a Portia není zdaleka povrchní ani necitelná, jen se zoufale snaží zabezpečit dcery, protože moc dobře ví, že její gamblerský a slabý manžel pro ně neudělá vůbec nic. (Polly Walker byla opět excelentní - zvlášť v posledních epizodách - a dělá mi radost vidět, že s věkem rozhodně neztrácí sex-appeal, naopak.)
Anthony (Jonathan Bailey) a Siena (Sabrina Bartlett) sice neměli nijak zvlášť originální love story, ale oproti tomu umělému dramatu ústředního páru působili jako čerstvý vánek a trochu mi zlomili srdce. Víceméně ale oba chápu a jediné, v co doufám, je, aby to do druhé řady nepředefinovali jako mrcha Siena zlomila srdce chudákovi Anthonymu, což mu dává plné právo chovat se k ženám jak absolutní debil. Z posledního dílu jsem trochu ten pocit měla. Benedicta (Luke Thompson) jsem prvních pár dílů nebyla schopná rozeznat od Anthonyho - fakt jsem si myslela, že jsou jeden a ten sám - a vzhledem k tomu, že ačkoliv mu dali zápletku s gay malířem, netroufli si udělat z něj gaye, a tudíž do budoucna vyprodukuje praděpodobně podobný příběh jako jeho bratři, mi jeho postava přijde absolutně zbytečná.
Prakticky jediná linka, kterou jsem skutečně hluboce prožívala, byla zápletka Mariny (Ruby Barker), která krásně ilustrovala nesmyslnost tehdejší "mravnosti". Fakt jsem doufala, že se voják najde, a konec mě opravdu hodně mrzel. Byla to přesně ta situace, která i ze slušného člověka udělá bezcitnou, vypočítavou osobu, a nedá se to než chápat. Zvláštní plus měli za tu paralelu mezi Daphne a Marinou - byť byly jejich situace velmi rozdílné, obě by na tom byly o dost líp, kdyby jim byla poskytnuta sexuální výchova a nemuseli se spoléhat na informovanost, sebeovládání nebo záměry svého partnera (zvlášť, když jeho vzdělání většinu historie plynulo z návštěv bordelu).
Eloise (Claudia Jessie) byla onou obligátní nezávislou ženou bažící po vzdělání a samostatnosti v době, kdy to bylo problematické či nerealistické, ale Claudia Jessie byla okouzlující puberťák (očividně to není oxymoron) a její vášeň s vřelou náklonností k rodině a přátelům mi to zcela prodaly. Penelope (Nicola Coughlan) byla neméně obligátním ošklivým káčátkem, ale oblíbila jsem si ji díky citlivosti a upřímné ochotě pomoct Marině, navíc Nicola Coughlan byla jako vždycky skvělá.
Líbila se mi postava Willa Mondriche (Martins Imhangbe), ale bohužel bylo víc než jasné, že existuje jenom jako doplněk Simona, a když ho Simon zrovna nepotřeboval (nebo byl ponořen do svého Mužného utrpení™ a absolutně kašlal na všechny kolem sebe), upadl víceméně do zapomění. Jeho finální zápletka není moc lichotivá a může mít pro rodinu tragické důsledky, ale popravdě ho absolutně chápu. Genevieve Delacroix (Kathryn Drysdale) mě bavila neméně a docela mě mrzí, že její přátelství se Sienou bylo jenom takovou malou odbočkou, bylo rozhodně zajímavější než ta nemastná neslaná romance s Benedictem. Plus by byla mnohem lepší Lady Whistledown, byť si myslím, že té krutosti vůči Marině by se nedopustila.
Kromě výše vypsaného rýpání mám na srdci ještě dva body. Prvním je rasová otázka: až do dojemného proslovu Lady Danbury v An Affair of Honor seriál neposkytne jediné vysvětlení, proč se tváří, jako by rasismus neexistoval, ačkoliv to nebyla realita historické doby, do které je zasazený, a upřímně to není realita ani dnešní Velké Británie. Tu idealistickou utopii jim nevyčítám, je to fakt krásná představa a pokud je s tím v pohodě Shonda Rhimes, pak to nemám nárok kritizovat, ale jako autor pracující s něčím podobným v právě rozpracovaném projektu si myslím, že tu alternativní realitu a důležité reálie měli adresovat hned v první epizodě a ne až v polovině seriálu.
Druhým bodem je odhalení Lady Whistledown (s lahodným hlasem Julie Andrews) hned ve finále první řady, které mě upřímně překvapilo. Očividně se brzkým rozseknutím chtěli vyhnout problému Gossip Girl, který ale podle mě primárně nespočíval v oddalování odhalení (jako v případě Red Johna), ale v tom, že ji udělali z Dana a nově vzniklá charakterová duplicita z něj udělala regulérního psychopata. Úplně to stejné Bridgerton bohužel provedl i Penelope: fakt, že neváhala zničit sobě i svým sestrám šance na slušný život jenom proto, aby Colina (Luke Newton) uchránila od trochy výsměchu, zavání tou hysterickou "v lásce a ve válce" mentalitou, jejíž problematičnost tady teď odmítám rozebírat. (Navíc si beru trochu osobně, že los zákeřné postavy, která dělá, co může, aby upoutala někoho, koho nezajímá, a "zasloužila si" jeho lásku, padl zrovna na tu jedinou oplácanou ženskou.)
Bridgerton je natočený podle knižní série, ve které se každá knížka soustředí na love story jednoho ze sourozenců titulního rodu a podle aktuálních dohadů by se případná druhá série měla soustředit na Anthonyho. Nadšená z toho nejsem, ale furt radši jeho než další bolestivě vykonstruované drama mezi vévody z Hastingsu nebo hůř, "vykoupena láskou" zápletku mezi Penelope a Colinem (Colin nebyl chováním Penelope ten nejvíc poškozený a jestli hodlají pálit screentime na tom, jak jí velkoryse odpouští, tak si vysadím sanici a vypustím hejno kobylek). Netflix má ale takový nepříjemná, nemilá nešvar rušit seriály po třech sériích, takže třeba překvapí a vyberou si zajímavějšího sourozence nebo ještě líp, budou se soustředit na Featheringtony, pro něž řada končila ozvlášť pikantně.
Na závěr musím vypíchnout hudbu - miluju orchestrální nebo instrumentální verze popových písniček a tady byly navíc ještě skvěle vybrané pro tempo scény - a hlavně kostýmy, všechny byly brilantní i přes ty nešťastné střihy (empír slušel skutečně málokomu). Nejvíc jsem si užila královnu Charlotte a její robe à la française / robe à l'anglaise (houby se v tom vyznám). Obešla bych se bez toho klišé korzetů oblékaných na nahé tělo (což se dělalo maximálně jako fetiš) a jejich přílišné utahování (taky novodobý vynález), ale co už.
Jestli bude pokračování, rozhodně do něj půjdu.