_______
“This system is a dreadful thing to inflict upon people. It’s not natural. It’s not fair. It’s not kind. But you seem to thrive in it. And, more importantly, it seems to thrive under you. So, shouldn’t you stay for every single day that you can?”
 |
| zdroj: imdb.com |
Nemůžu otevřít jinak než komentářem k první části poslední řady, tedy prvním čtyřem epizodám. Věděla jsem, že Dianu (Elizabeth Debicki) obrečím; ta postava byla fantasticky napsaná, ještě líp zahraná a přes všechny její chyby mě za ni hrozně bolelo srdce. Její smrt byla působivě udělaná, člověku zatrnulo hned na začátku Persona Non Grata a vrátilo se to na konci Dis-Moi Oui. Ty „kontroverzní“ scény s Dianiným „duchem“ (a „duchem“ Dodiho, ale to očividně navzdory snaze seriálu odvyprávět to komplexně stále nikoho nezajímá) byly skvěle udělané a krásně vypovídaly hlavně o žijících postavách a o tom, co si do Diany promítaly, spíš než o ní, nakonec její příběh v tom tunelu skončil. Brečela jsem během první části hodně, nebudu lhát.
To nejzajímavější pro mě ale bylo, jakou péči seriál věnoval Al-Fayedovým: Mohamedův (Salim Daw) žal byl nádherně zahraný a skvěle kontrastoval s jeho vlastním podílem na situaci, která té srpnové noci tak nešťastně vyeskalovala. Dodi (Khalid Abdalla) byl především slaboch, ale byl si toho vědomý a Khalid Abdalla ten neustálý vnitřní boj a snahu odrazit od rodného břehu zahrál naprosto fantasticky. Neudělat z Dianina a Dodiho vztahu lásku až za hrob, která skončila až poeticky tragicky, byla super volba a za mě to ten příběh udělalo mnohem zajímavější. S tím souvisí i Kelly Fisher (Erin Richards); neměla moc prostoru, ale leccos se člověk dozvěděl během děje a nemohla jsem si pomoct, bylo mi jí fakt líto. Její existence a reakce na Dodiho chování k ní leccos vypověděly i o Dianě a krásně ilustrují, proč mě ta linka s Dianou zvlášť bavila: nedělali z ní světici ani mučednici a přesto to chytalo za srdce.
Jako druhou jsem zmínila Margaret (Lesley Manville), která byla až na svou labutí píseň v Ritz celkem neviditelná, ale její rozloučení bylo víc než působivé. Lesley Manville je fantastická herečka, tam mě žádné překvapení nečekalo, ale hrozně se mi líbilo, jak to pojali. Žádné záběry na poslední výdech, žádný doják s pohřbem, místo toho brilantně použité flashbacky s mladou Margaret (Beau Gadsdon) a Elizabeth (Viola Prettejohn) - obě mimochodem brilantně obsazené, zvlášť Elizabeth - na jeden hříšný večer v Ritzu, který obě držely jako tajemství, které si Margaret nakonec (neochotně) vzala do hrobu. Ta závěrečná scéna byla dechberoucí a brečela jsem skoro stejně jako pro Dianu. Fantastický závěr fantastické (a po celý seriál mé nejoblíbenější) postavy.
Než přejdu k tomu, co se mi nijak zvlášť nelíbilo nebo se jim vyloženě nepovedlo (z toho posledního jsem stále v šoku), musím zmínit hlavní postavu celého seriálu, tedy Elizabeth (Imelda Staunton). Zaprvé mě hrozně potěšili tím, že se na samý závěr seriálu objevily Claire Foy a Olivia Colman (a že k nim přiřadili i Violu Prettejohn, protože díky tomu ten fantastický casting zvlášť vynikl). Až to srovnání mě donutilo skutečně docenit, jak skvělou práci Imelda Staunton odvedla. Na rozdíl od předchozích dvou představitelek hrála Elizabeth v etapách, které má většina diváků v živé paměti, a čelila víc srovnávání, a podle mě si vedla skvěle.
Zadruhé mě potěšili tím koncem. Nevím, na kolik nečekaná* smrt skutečné Alžběty závěrečné scény ovlivnila, ale nedovedu si představit lepší bod, v jakém seriál ukončit. Přiznám se, že úplný konec jsem si vyspoilerovala a čekala jsem, že budu brečet potřetí, ale nestalo se tak. Navzdory tématu, na které to bylo centrované, a tomu odchodu do sluneční záře byl ten konec překvapivě nadějný a pozitivní a měla jsem z toho vlastně dobrý pocit. Ne nutně v tom smyslu, že bych čekala dobré věci, ale v tom smyslu, že to bylo finále seriálu, jak se patří. Byla v tom poetika, byla v tom definitiva... prostě výborně odvedená práce.
*Ano, vím, bylo jí asi sto let a nebyla na tom dobře, ale stejně mě nějak zvládla přesvědčit, že je věčná, a navíc - nebudu lhát - jsem celou dobu doufala, že Charlese přežije, protože to by byla objektivně ta nejvtipnější věc na světě.
Teď k tomu méně příjemnému: Charles (Dominic West) a Camilla (Olivia Williams). Jeden z důvodů, proč jsem finální řadu The Crown oddalovala, byly nařknutí z podlézání současnému královskému páru, které kolem mě poletovaly na sockách. Kamarádka oponovala, že podle ní se to jen snaží psát objektivně, a po shlédnutí musím souhlasit. Tak, jak seriál neprezentoval Dianu jen v dobrém, nejsou Charles a Camilla prezentovaní jen ve zlém, a toho si nesmírně cením. Tedy Charles není, Camilla moc prostoru neměla a přišlo mi, že byla prezentovaná hodně jednostranně Charlesovýma očima, což je a) škoda a b) chápu, kde se to nařknutí z podlézání vzalo. Olivia Williams umí, škoda, že nedostala příležitost to ukázat.
Už u minulé řady jsem psala, že jsem si obsazením Dominica Westa nebyla vůbec jistá, ale že mi Charlese prodal. Ani tuto řadu se na tom nic nezměnilo, hrál jako o život a skoro udělal Charlese stravitelného. Skoro. Ty proslovy o Camillině statečnosti, síle a trpělivosti mi pily krev; nemyslím si, že někdo nucený „snášet“ přímé důsledky jednání, ke kterému ho nikdo nenutil - jako je například zahýbání se ženatým chlapem - není automaticky hrdina jen protože neskočí ze střechy. A taky si myslím, že „snášet útoky a nikdy neříct ani slovo“ bude v tomto případě spíš souviset s faktem, že není moc co říct, než s důstojností a trpělivostí světice, ale něvěrníci obecně žijí v úplně jiné mentální dimenzi, v tomto je seriál skutečně velmi realistický. Ve scénách po Dianině smrti jsem ale s Charlesem fakt cítila - jak říkám, Dominic West odvedl fantastickou práci. (Pořád si ale myslím, že jestli skutečný Charles kdy kvůli Dianině smrti brečel, tak protože mu došlo, že smrt ji vysvětila, a on už nikdy nevystoupí z jejího stínu. Ano, jsem cynik, ale zároveň mám pravdu. Údajně.)
Druhá polovina finálové řady se hodně věnovala Williamovi (Ed McVey), Harrymu (Luther Ford) a Kate (Meg Bellamy) a navzdory vší své praxi asi neumím slovy vyjádřit, jak moc mě William a Kate nezajímají. Jediné, co jsem na tom ocenila, bylo, nakolik jejich „love story“ připomínala Dianu a oba její osudové vztahy a jak krásně zlověstné to bylo. Pasáže s tím, co se Williamovi a v menší míře Harrymu honí hlavou ohledně Dianiny smrti a Charlese/Camilly byly zajímavé, ale na tak zajímavé jak úvahy nad tím, co se asi honilo hlavou člověku, který obsadil Luthera Forda jako Harryho. Nic proti Lutherovi Fordovi, ale ve které dimenzi je kdekoliv blízko jakékoliv kombinaci předchozích představitelů Diany a Charlese nebo skutečnému Harrymu? Kdyby byli aspoň vtipní a vybrali někoho podobného Jamesovi Hewittovi nebo jeho představiteli Danielovi Donskoyovi, ale ani to se podle mě nepovedlo. Nechápu, jak se tohle stalo v jinak naprosto brilantně obsazeném seriálu, a bude mi to vrtat hlavou až do konce mých dnů.
Snad každý rok jsem v recenzi The Crown psala, že mě navzdory mému nejlepšímu vědomí a svědomí vždycky vtáhne a rychle uteče, a u finálové řady tomu nebylo jinak. Sleep, Dearie Sleep bylo jedno z nejlepších seriálových finále, které jsem viděla: ne protože by mnou nějak zvlášť zacloumalo - byť pro ty, pro které to mentálně nasedne na žal ze smrti skutečné Alžběty, to bude úplně jiný a pravděpodobně silný zážitek - ale protože to byla čirá esence toho, proč mě The Crown celé ty roky bavila, a bylo řemeslně fantasticky udělané. Nestává se často, že seriál doběhne se ctí, ale tady se to povedlo. Gratulace všem zúčastněným.
“Monarchy isn’t rational. Or democratic or logical or fair. People don’t want to come to a palace and get what they could have at home. When they come for an investiture or a state visit, when they brush up against us, they want the magic and the mystery. And the arcane and the eccentric and the symbolic. And the transcendent. They want to feel like they’ve entered another world. That is our duty. To lift people up and transport them into another realm, not bring them down to earth and remind them of what they already have.”
“The system makes no sense anymore to those outside it, nor to those of us inside it. ‘All human things are subject to decay, and when fate summons, even monarchs must obey.’ We’re a dying breed, you and I. I’m sure everyone will carry on, pretending all is well. But the party’s over. The good news is, that while Rome burns and the temple falls, we will sleep, dearie, sleep.”