 |
| zdroj: imdb.com |
Yorgos Lanthimos mi není úplně neznámý, už jsem viděla The Favourite a The Lobster, takže jsem tušila, že film bude přesně tak divný, jak ho trailer představil. O moc víc jsem si ale o filmu nezjišťovala, takže mě upřímně překvapilo, že to bylo tolik o sexu. Zahlédla jsem nadpisy nějakých rozhořčených recenzí na toto téma, ale nečetla jsem je, nevím tedy, co přesně je pohoršilo: jestli ten „někdo s mozkem dítěte má sex“ nebo „bordel jako cesta k ženské svobodě“ úhel (nebo rovnou oba). Za mě je to jeden z těch případů, kdy skutečná morálka aplikovaná na fiktivní příběh absolutně zničí jakoukoliv pointu, kterou se autor (který moc dobře ví, co píše) snažil divákovi předat. Zkoušet v tom hledat morální paniku místo zkoumání vlastních emocí, které film vyvolá, byla za mě ztráta času.
Bella Baxter (Emma Stone) je takový uroboros odsouzený k hledání sama sebe mezi muži, pro které je ve větší či menší míře účelným předmětem. Navzdory situaci měla ale celou dobu vlastní vůli a vlastní agendu a sledovat ženskou postavu, která realisticky vůbec nechápe, proč by měla po špičkách obcházet mužské ego, aniž by se za to musela po zbytek příběhu zodpovídat a omlouvat, bylo osvěžující. Godwin Baxter (Willem Dafoe) by byl jako postava v rámci žánru v pohodě, nebýt té repliky o tom, že kdyby nebyl impotentní, tak by Bellu zneužíval, což... je jasné, že šílení vědci moc nedají na etiku a morálku v první řadě, ale dlouho se mi nestalo, že by se mi postava po jediné větě takto rychle zprotivila. Willem Dafoe byl ale super.
Max McCandles (Ramy Youssef) byl zodpovědný za jedny z mých nejoblíbenějších částí příběhu: jeho reakce na historky o Baxterově otci byly totiž fantastické, ale jinak měl většinu příběhu páteř mokrého papírového sáčku a až do konce se přiznám, že jsem ho úplně nerozklíčovala. Nevidím to ale jako vinu obsazení, Ramy Youssef mi přišel fajn, spíš jako scénáře: ta postava byla víc používaná jako doplněk k Belle a Godwinovi, než že by fungovala jako svůj vlastní člověk. Duncan Wedderburn (Mark Ruffalo) a Alfie Blessington (Christopher Abbott) zastupovali dva typy těch nejhorších heterosexuálních mužů a nejhorší na nich bylo, že byť se to tvářilo jako hyperbola, oba byli vlastně děsivě realističtí.
Swiney (Kathryn Hunter) zmíním hlavně protože se mi líbilo, jak ty hlubokomyslné repliky o tom, že jen „utrpení dělá život skutečný“ a podobná, pravděpodobně původně křesťanská moudra, strčili do pusy zrovna bordelmamá; hezky tím ilustrovali, jaký typ lidí nejvíc profituje z toho, když se svoji situaci nijak nesnažíme měnit a vzdáme se naděje, že to může být lepší. Toinette (Suzy Bemba) pro mě byla trochu problematická postava, protože jako černou lesbickou komunistku se všeho všudy cca čtyřmi scénami se ji dalo těžko vnímat jako skutečnou postavu a ne jako bod pro inkluzivitu a je to hrozná škoda.
Jak už jsem víc zmínila výš, vizuálně je film skutečně fantastický. Kulisy, kostýmy i umělecky řešené „titulní strany“ jednotlivých kapitol byly dechberoucí a díky tomu steampunkovému nádechu jsem si je užila ještě trochu víc. Hudba byla krásně znepokojivá a seděla k příběhu jak prdel na hrnec a celkově měl člověk skutečně pocit, že vstoupil do nového, zcela fantaskního světa. Všechno prostě vybízelo vnímat film čistě symbolicky a hledat si v něm svoje významy, takže mě trochu rušilo, když se mi začalo něco servírovat napřímo. Když to dělala Bella, tak jsem to akceptovala jakou součást její povahy, ale u ostatních postav mi trochu přišlo, že skrz ně mluví autor ze strachu být nepochopený, a byla to trochu škoda.
Celkově jsem z filmu byla trochu zmatená (nic divného vzhledem k autorovi), přestimulovaná a upřímně trochu utahaná, ale jsem ráda, že jsem si na něj zašla, protože to rozhodně nebyl film, který se dal jen pasivně sledovat a to mám vlastně hodně ráda.