Sheridan Le Fanu: Carmilla (1872)

“Dearest, your little heart is wounded; think me not cruel because I obey the irresistible law of my strength and weakness; if your dear heart is wounded, my wild heart bleeds with yours. In the rapture of my enormous humiliation I love in your warm life, and you shall die – die, sweetly die – into mine.”

zdroj: globalgreyebooks.com

Už nějakou chvilku si lámu hlavu s tím, jak jsem na Carmillu přišla, ale nevzpomněla jsem si. (Patrně to bude kombinace dohledávání informací při psaní recenze na Draculu a Tumblru.) Stejně jsem tak jsem úplně zapomněla, že ji mám ve čtečce, a že když jsem čtečku držela v ruce naposledy (dlouho jsem si nepoužívala), očividně jsem se chystala knížku číst, protože se při zapnutí načetla první stránka románu. Nebudu vám lhát, vzhledem k tématu knížky to celé působilo až mysticky.

Co se týče příběhu samotného, tak když konečně došlo na čtení, pamatovala jsem si jenom, že je to dobová upířina, a abych byla upřímná, po přečtení to o moc víc nebylo. Vyprávění je strukturované podle oblíbené šablony 19. století: ich-forma a spousta vyprávění ostatních. Když jsem knížku rozečetla a došlo mi, že vypravěčkou je žena, trochu jsem zadoufala, že tentokrát nebude jen někým, komu se příběh pasivně děje, ale spletla jsem se; Laura byla zcela pasivní přesně, jak jsem bála, a té nejzajímavější části zápletky se ani nezúčastnila, byla jí odvyprávěná.

Když ale odpustíme výtku výše (realisticky jsem nemohla ani čekat nic lepšího), tak měl příběh příčetné množství postav, dobře se v něm orientovalo, motivace byly jasné a přímočaré. Děj byl ale zoufale předvídatelný a ne tím způsobem, kdy mi lichotí, že jsem to uhodla, ale tím způsobem, že je jasné od začátku, co se seběhne, a vůbec ničím nepřekvapí, ale to je vždycky riziko u 1O0+ let starých věcí; všechno, na čem trénujeme mozek, vzniklo až potom a často na dřívějších dílech stavělo. (Nevím o ničem, co by stavělo o Carmille - snad kromě Draculy samotného - ale chápeme se.)

Vztah mezi Laurou a Carmillou a popis jejich interakcí mě hodně překvapil, protože na tu dobu mi přišel dost explicitní, ale bylo to příjemné překvapení. Co mě naopak překvapilo nepříjemně, byla určitá nedotaženost: nikdy se nedozvíme, jaké bytosti byly Carmillina „matka“ a její pomocník a finále bylo silně deus ex machina; mám radši, když k rozuzlení dojde mezi postavami, u kterých si dal autor záležet na představení, ne na expertech, které si vytáhne ze zadku ke konci. Vždycky to na mě působí, že ho vlastní příběh prostě přestal bavit.

Celkově mám Carmillu asi na stejné úrovni jako Draculu: fusky mi neustřelila, ale dobře se to četlo, v rámci žánru vlastně nezklamalo, plus je to fakt rychlovka.

“There are indolent styles of the spirits in which, indisposed to talk ourselves, the talk of others is pleasant to our listless ears; and I gazed on, pleased with the tinkle of the ladies’ conversation.”