The Favourite (2018)

"Perhaps because of my past, perhaps a malformation of my heart. I must take control, I will need to act in a way that meets with the edges of my morality."

zdroj: imdb.com

IMDb. The Favourite je jeden z filmů, které jsem hrozně chtěla vidět, ale pak jsem na ně tak nějak zapomněla a znovuobjevila až v rámci backlogu. Přistupovala jsem k tomu jako k historické komedii, kterou to bezesporu bylo, ale bylo to mnohem černější, než jsem čekala, a rozhodně to nekončilo nijak optimisticky.

Olivia Colman (Anna Stuartovna) byla naprosto dokonalá. Ta směsice touhy a bolesti v jejím obličeji brala dech a způsob, jakým hrála Anniny pozdější zdravotní problémy, mě nutil myslet si, že je snad skutečně ochrnutá. Anna Stuartovna samotná byla v tomto provedení ale absolutně neschopná a dětinská a dle mého krásně ilustrovala, proč je monarchie přežitek.

Rachel Weisz (Sarah, vévodkyně z Marlborough) jsem dlouho nikde neviděla, takže jsem si ji fakt užila. Sarah byla chytrá, dominantní a rozhodně se toho nebála. Přesto jsem ale měla pocit, že v jejím vztahu k Anne byla určitá upřímnost a ač byl jejich vztah toxický v nárocích jedné na druhou a postranních úmyslech, obě z něj vlastně dostávaly, co potřebovaly, a aspoň jedna z nich vládla. Na konci mi bylo Sarah docela líto, byť ji rozhodně nevnímám jako ničí oběť - hrála a prohrála, to je vše.

Emmu Stone (Abigail Masham) mám hodně ráda, ale tady mě trochu zklamala, protože až teprve ve konci bylo přes explicitní scény ukázáno, jak krutá Abigail ve skutečnosti je, do té doby byla představovaná jenom jako průměrná zlatokopka s pružnou páteří a hraná vyloženě komediálně. Nevím, jestli to byl záměr režie nebo herecká volba, ale nějaké plíživé podezření a záblesky něčeho víc než školáckého intrikování by ten zážitek rozhodně povznesly, protože takhle jsem si skoro říkala, jestli to na konci bylo nutné.

Z dalších postav jsem si užívala Harleyho (Nicholas Hoult) a jeho vztah s Abigail, Emma Stone a Nicholas Hoult si skvěle nahrávali. Masham (Joe Alwyn) mě nijak zvlášť nezaujal, byť to válení v listí bylo rajcovní, a vévoda z Marlborough (Mark Gatiss) mi jen nevadil, což sice nezní nadšeně, ale pro postavy Marka Gatisse je to z mé strany super hodnocení.

Obrovskou předností filmu bylo rozhodně vizuální provedení: kostýmy byly brilantní, hrozně se mi líbilo, jak bylo postavení žen jasně čitelné z šatů, které nosily, a ne nutně v tom obvyklém smyslu - většinou byly na 17. století překvapivě minimalistické. Velké prostory paláce působily krásně komisně a neútulně, což hezky ladilo s psychickým rozpoložením Anny Stuartovny... Prostě, estetika filmů je pro mě hodně důležitá a tady se skutečně povedla.

Celkově mi The Favourite přišlo jako opravdu dobrý film, ale jeden z těch, který asi stačí vidět jednou.