The Prince of Egypt (1998)

"Sometimes, for the greater good, sacrifices must be made."

zdroj: imdb.com

IMDb. Věděla jsem, že dojde na The Prince of Egypt prakticky od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že teď pojedu jenom animáky - vím o tom filmu už roky (v pubertě jsem docela jela When You Believe, ale na ten film jsem se nikdy nepodívala) a na tumbleru pořád žije v tom nejlepším slova smyslu, takže se mu dá těžko uniknout - ale zároveň jsem to oddalovala, protože mi bylo jasné, že je to drama v tom nejvážnějším slova smyslu. A nepletla jsem se.

Přestože se to docela stydím přiznat, Bibli jsem nikdy nečetla (na mou obranu si nemyslím, že je to pro mou kritiku katolické (a vlastně jakékoliv jiné) církve relevantní, protože církve nemají moc co dělat s náboženstvím) a byť jsem pár příběhů zachytila nebo četla někde převyprávěné, neznám je do detailu. Nemám tudíž tušení, nakolik si The Prince of Egypt celý příběh upravil a přepracoval a tudíž to nebudu nijak zohledňovat. Tak, jak to stálo, se mi to líbilo. Mělo to samozřejmě patos, ale vítězové nebyli úplně vítězové, poražených muselo být člověku trochu líto, a každý hlubokomyslný citát (jako ten v úvodu) se ukázal jako dvojsečná zbraň.

Mojžíš (Val Kilmer / Amick Byram) měl klasickou trajektorii hlavního hrdiny a napsali ho hezky, ale... Dokud byl princem egyptským, projevoval svobodnou vůli, a jakmile ho Bůh povolal, stal se z něj papouškující zélota s vypůjčenou magií, čímž mě upřímně ztratili. Ramesse II. (Ralph Fiennes) byl mnohem zajímavější postavou a nemohla jsem si pomoct, musela jsem s ním soucítit. Odmalička byl prakticky šikanován, aby viděl určité věci jako správné, a pak byl potrestaný za to, že dělal, co si myslel, že se od něj čeká. Neříkám, že s ním souhlasím, ale chápu psychologii jeho postavy a vidím, že nemohl vyhrát. Co se týče obsazení... Ralph Fiennes je samozřejmě brilantní herec, ale mám ho natolik nasledovaného (a naposlouchaného), že pro mě byl jeho hlas prakticky neslučitelný s designem té postavy a za celý film jsem si nezvykla. To je ale striktně můj problém, ne relevantní kritika.

Sipora (Michelle Pfeiffer) byla spíš dějovým prostředkem než samostatnou a soběstačnou postavou, čímž mě trochu zklamali, ale vynahradili mi to s Mirjam (Sandra Bullock / Sally Dworsky / Eden Riegel), která se nebála bojovat za to, čemu věřila, že je správné, i když se tím vystavovala riziku, a nenechala si od nikoho nakecat opak. Nebýt jí, Mojžíš by patrně zahodil klacek a strávil zbytek života jako emo v poušti, a byť nesnáším, když jsou ženské postavy redukované jenom na roztleskávačky těch mužských, tady šlo o trochu víc než Mojžíšovo ego a jelikož si Bůh vybral jeho a ne Mirjam, Mirjam neměla moc na výběr a udělala to nejlepší, co šlo. Fakt jsem si ji zamilovala.

S dalšího obsazení musím vypíchnout Helen Mirren (královna Tuya / zpívala Linda Dee Shayne), Stevea Martina (Hotep) a Martina Shorta (Huy), všichni bavili. Byť byli Hotep a Huy to obligátní komické pozadí, které si myslím, že ten film fakt nepotřeboval, nijak zvlášť s tím neotravovali a hlasy byly dobře vybrané. Zvláštní zmínku si zaslouží Ofra Haza (Jocheved), i když tam moc nebyla, protože jsem se dočetla, že Deliver Us nazpívala v sedmnácti jazycích, což... hustý.

Celkově pro mě The Prince of Egypt není film, ke kterému bych se chtěla vracet, ale je to podle mě výborné, překvapivě nečernobílé drama s povedenou animací i soundtrackem a jsem moc ráda, že jsem to konečně viděla.