_______
"Stories are like people. Loving them doesn't make them perfect. You just try and cherish 'em, overlook their flaws."
 |
| zdroj: imdb.com |
Struktura vyprávění pro mě zezačátku byla poměrně zvláštní - jednotlivé epizody jako by byly uzavřené příběhy (občas napříč žánry), ale přitom to nebylo epizodní vyprávění. Začalo to prakticky hororem o příšerách, pokračovalo hororem o černé magii, duchařinou a dobrodružstvím na způsob Indiana Jonese, než se hranice tak nějak vytratily a slilo se to v jednotný příběh, který pracoval se všemi prvky, které v prvních epizodách představil. Myslím, že to přesně byl důvod, proč jsem se k tomu od začátku stavěla trochu vlažně, ale udělala jsem dobře, když jsem dala na instinkt a nevzdala jsem to.
Přestože byl jako hlavní postava na začátku představen Atticus (Jonathan Majors), přišlo mi, že jak děj postupoval, ten úděl protagonisty se přilepil spíš k Leti (Jurnee Smollett) a nemyslím si, že to bylo neúmyslně; už ve chvíli, kdy v A History of Violence vybuchla ("It ain't just get dangerous. Can you stop acting like this is only happening to you? You're not the center of the fucking universe."), mi bylo jasné, že Lovecraft Country si s tím tradičním konceptem vyvoleného, nečím speciálního hrdiny docela pohraje a nebyla jsem zklamaná. Byť jsem proti Ticovi nic neměla a byl mi docela sympatický (plus Jonathan Majors rozhodně lahodí očím), Leti byla moje holka a Jurnee Smollett předvedla takový repertoár uvěřitelných emocí, že jsem nemohla než zírat.
Leti ovšem nebyla jedinou silnou ženskou postavou, kterou ten seriál měl. Ruby (Wunmi Mosaku) byla moje druhá nejoblíbenější postava, úplně jsem skrz nic cítila ty koule na nohou, které si s tebou vláčí, a ty ambice, které zůstanou nenaplněné, i kdyby se na hlavu stavěla. Zároveň byla součástí zápletky, která mě trochu šimrala na těch správných místech, a ze všech postav s nepěkným osudem mě ten její mrzí nejvíc. Držím si naději, že když se to odehrává ve světě, kde existuje magie, není všechno ztraceno.
Ji-Ah (Jamie Chung) a její životní příběh mě úplně smetly (Meet Me in Daegu byla pro mě snad nejlepší epizoda), Jamie Chung byla dokonalá, a jsem ráda, že svoje finálové hrdinství přežila. A v neposlední řadě musím vyzvednout Christinu (Abbey Lee), která mohla být démonizovaná víc, než byla, ale místo toho si vybrali její motivace dokonale propracovat a do určité míry udělat její chování pochopitelné, aniž by ji ale omlouvali. (Škoda, že stejně důsledně nezacházeli s Montroseem, ale k tomu se ještě dostanu.) Navíc její vztah s Ruby byl na jednu stranu krásně zvrácený a na druhou stranu vlastně naprosto logický vzhledem ke společným ambicím ("You took that potion because you wanted to hide from the fact that even on today of all days, you were a woman who wanted what she wanted.") a štve mě, že to nejzajímavější se mezi nimi stalo prakticky off-screen nebo nám to ukázali jen skrz Ji-Ahiny flashbacky.
Trochu slabší pro mě byla linie Hippolyty (Aunjanue Ellis), protože kromě I Am. tam jenom tak nějak přicmrndávala (i když samozřejmě chápu, že to nebyla její volba a byla to celá pointa I Am.), přišlo mi, že to nejzajímavější v jejím cestování napříč časem a realitami se opět stalo off-screen a jakmile byla zpátky, byla zase jenom dějový prostředek. Navíc jsem čekala mnohem víc prostoru pro napravování jejího vztahu s Dee (Jada Harris), protože to, co prožila, bylo skutečně děsivé (jako na férovku, Topsy a Bopsy mě děsily) a tak nějak to přeběhli ve spěchu všechno uzavřít, ale zase ten nedostatek péče o Dee dost vysvětluje ten úplný závěr.
Co se týče zbývajících postav, tak George (Courtney B. Vance) mě bavil, ale překvapil mě jeho brzký exit, a Montrose (Michael K. Williams)... ach jo. Bytostně nesnáším, když se odpudivé chování postav omlouvá hroznými věcmi, které se jim v minulosti staly. Rozumím traumatům, reakcím na ně a nezdravým vyrovnávacím mechanismům, které si člověk přisvojí, aby se s tím srovnal, a to včetně role agresora, ale nemyslím si, že cokoliv z toho by oběti mělo zbavovat zodpovědnosti za svoje vlastní chování, zvlášť pokud je to tak toxické chování jako v případě Montrose, a že pokud chtějí takovou postavu udělat netoxickou, musí tam být nějaké pokání a aspoň snaha o změnu chování.
Když odmyslím jeho vraždu Yahimy (Monique Candalaria), která byla jak Ticem, tak Leti zcela nepochopitelně zametená pod koberec, nedokážu se tak nějak přenést přes jeho neschopnou výchovu Tica, urážlivé zacházení s vlastním milencem a pokus o napadení ženy, o které explicitně ví, že čeká jeho vnouče. Fakt, že Tic to všechno prostě akceptoval a ještě Montrosovi příslíbil druhou šanci na rodičovství se svým vlastním dítětem, protože Montrose je přece rodina, je bohužel zcela v souladu s Ticovou povahou a celoživotní touhu se Montroseovi zavděčit, ale taky důvodem, proč jsem ráda, že hlavní zodpovědnost za to dítě bude na Leti. (Byť její finálové chování vůči Montroseovi mě znepokojuje a o to víc mě mrzí, že je Ruby pryč, protože ta jediná věděla přesně, na co se dívá, a nebála se to říct.)
Výše zmíněná/ý Yahima byl/a navíc mnohem zajímavější postavou než celý Montrose, o to víc celá ta situace pálí. William (Jordan Patrick Smith) se vzhledem k odhalením ve Strange Case těžko komentuje, ale Jordan Patrick Smith na mě docela fungoval. Ostatní postavy bez ohledu na důležitost nezmíním buď protože mě moc nezajímaly nebo protože mi z nich bylo na blití. Z dalšího obsazení potěšili Erica Tazel (Dora), Shangela (Lena Horne) a Monét X Change (Dinah Washington).
Lovecraft Country pro mě celkově byla neskutečná emocionální jízda s (kromě výše jmenovaného) opravdu dobrými efekty, emocionálním nábojem a skvělými hereckými výkony. Nebudu lhát, že to nemělo svoje nedostatky - věci, které si podle mě zasloužily víc pozornosti, byly upozaděné věcmi, které si podle mě zase tolik pozornosti nepotřebovaly, zvlášť na konci jsme přišli o spoustu hodně zajímavých momentů ve prospěch překvapivosti a spádu děje, což popravdě málokdy docením, a asi by ani neuškodilo trochu odstupňovat, kolik pozornosti si která postava zaslouží - ale vtáhlo mě to, dojali mě a považuju to za jeden z nejzajímavějších projektů poslední doby.
I tak ale musím říct, že představa druhé řady mě moc neláká - tři podstatné postavy jsou nevratně (?) pryč a byť jsem si jistá, že by byli schopní napsat další takové, už by to nebylo ono. Navíc budoucnost Dee mě po tom úplném závěru trochu děsí a musela bych si být jistá, že v případné druhé řadě přestanou Montrosee slepě omlouvat a adresují fakt, že ačkoliv byl viktimizován, zcela nepopiratelně se chová jako agresor. (Nedělám si ale iluze, protože na to byl v těch deseti dílech rozhodně prostor a neudělat to byla volba.) Nebudu tady ale tvrdit, že bych případné další řadě nedala šanci, protože se znám a vím, že mi to nedá.