 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Challengers je jedním z těch filmů, o jejichž existenci jsem sice věděla, ale nevšímala jsem si ho, protože sport mě nezajímá. Pak jsem ale (kde jinde než) na Tumblru viděla nějaké gifsety a došlo mi, že to nejspíš nebude zase tak moc o tenisu. Nepletla jsem se. (I když něco jsem si přece jen načíst musela, abych pochopila konec.)
Na první pohled se zdá, že film je o vztahu Tashi (Zendaya), Patricka (Josh O'Connor) a Arta (Mike Faist), ale pro mě byl hlavně o Tashi a o její celoživotní lásce k tenisu, kterou může naplnit prakticky jen přes Arta a Patricka. Není to tak, že by pánové nebyli zajímaví nebo skvěle zahraní, ale jejich trajektorie mi přišla poměrně přímočará, oproti tomu Tashi mě držela v napětí až do konce. (Musím ale vypíchnout Joshe O'Connora, po jehoo roli v The Crown to byl šok pro systém, ale umí.)
Obecně nemám moc ráda nechronologické vyprávění, ale tady ty skoky byly udělané tak přehledně, že to fungovalo. Navíc to byl jeden z těch příběhů, který potřeboval gradovat několikrát, a k tomu byly flashbacky ideální. Vypíchnout musím i vysoce sugestivní hudbu, kterou dělali Trent Reznor a Atticus Ross, a bylo to cítit v tom nejlepším slova smyslu.
Shrnuto a podtrženo, Challengers jsou jedním z těch filmů, který víc o prožívání než o ději (ne protože by tam ten děj nebyl, ale protože je mnohem důležitější, jak na něj postavy reagují), a je lepší se na něj dívat než číst a psát recenze. Jsem fakt ráda, že jsem se na něj nakonec podívala.
Na první pohled se zdá, že film je o vztahu Tashi (Zendaya), Patricka (Josh O'Connor) a Arta (Mike Faist), ale pro mě byl hlavně o Tashi a o její celoživotní lásce k tenisu, kterou může naplnit prakticky jen přes Arta a Patricka. Není to tak, že by pánové nebyli zajímaví nebo skvěle zahraní, ale jejich trajektorie mi přišla poměrně přímočará, oproti tomu Tashi mě držela v napětí až do konce. (Musím ale vypíchnout Joshe O'Connora, po jehoo roli v The Crown to byl šok pro systém, ale umí.)
Obecně nemám moc ráda nechronologické vyprávění, ale tady ty skoky byly udělané tak přehledně, že to fungovalo. Navíc to byl jeden z těch příběhů, který potřeboval gradovat několikrát, a k tomu byly flashbacky ideální. Vypíchnout musím i vysoce sugestivní hudbu, kterou dělali Trent Reznor a Atticus Ross, a bylo to cítit v tom nejlepším slova smyslu.
Shrnuto a podtrženo, Challengers jsou jedním z těch filmů, který víc o prožívání než o ději (ne protože by tam ten děj nebyl, ale protože je mnohem důležitější, jak na něj postavy reagují), a je lepší se na něj dívat než číst a psát recenze. Jsem fakt ráda, že jsem se na něj nakonec podívala.